Jako New York starověku: Archeologický výzkum v izraelském En Esur přepisuje dosavadní představy
En Esur, původně považované za bezvýznamnou osadu, se díky novým archeologickým objevům ukazuje jako jedno z největších a nejlépe urbanizovaných měst mladší doby kamenné na Blízkém východě.
Že se v Izraeli na pomezí Šaronské pláně u vstupu do průsmyku Wadi Ara nacházely pozůstatky nějakého sídla z minulosti, to žádným tajemstvím nebylo. En Esur – příhodné místo, usazené na vyvýšenině poblíž jezera a disponující dvojicí vydatných pramenů, si o zasídlení vyloženě říkalo už od dávnověku. Do „nových“ map jej poprvé v roce 1799 zanesl francouzský geograf Pierre Jacotin. S poznámkou, že na kopci ležel tzv. tell – tedy stará mohyla.
O 124 let později se jejím průzkumem zabýval William F. Albright. Tento americký amatérský archeolog neměl mezi kolegy z oboru zrovna dobré jméno. Byl totiž „biblistou“, který se ve Svaté zemi spíš než o solidní výzkum pokoušel o dohledávání lokalit ze Starého zákona. A ty biblické příběhy k nim přiřazoval dost nahodile. Tímto svérázným a poněkud konfliktním přístupem k lokalitě nicméně přitáhl pozornost odborníků, kteří cítili potřebu vyvracet mu, že En Esur není bájným městem Yaham.
Yaham vystupuje v historii Izraelitů i starého Egypta a souvisí s bojem koalice kanaánských městských států proti faraonu Thutmosovi III. Jenže leží o celých patnáct kilometrů jižněji. En Esur nicméně nevypadal jen jako opuštěná mohyla nebo malá osada u pramenů. Ve snaze „umravnit“ biblického Albrighta se odtud žádný archeolog se odtud nevracel s prázdnou a průzkumy lokality dávaly tušit existenci celé vesnice. Byla založena přibližně 5 000 let před naším letopočtem a její sláva kulminovala někdy o dvě tisíciletí později, za mladší doby bronzové. Ne že by to někoho nějak zajímalo, v regionu existovalo takových sídel nemálo, a primát proto-pra-města si tehdy stejně pevně drželo Jericho.
To svět neviděl
Hodí se též zmínit, že ještě v 90. letech minulého století bylo „trendem“ spíše pátrání po pamětihodnostech z doby osmanské a byzantské. Proto En Esur stál stranou zájmu odborníků, kteří se drželi při povrchu. Částečně i kvůli tomu, že ty historicky hodnotné vrstvy vesnice z mladší doby bronzové ležely až čtyři metry pod současným terénem. V roce 2017, kdy bylo systematicky prozkoumáno vlastně jen 60 metrů čtverečních z celé lokality, sem při pátráních po byzantských a osmanských památkách dorazil tým Itaje Elada a Yitzchaka Paze. A hned natrefili na velký objev.
Odhalili pozůstatky chrámu, jehož obvodové zdi měřily 170 centimetrů a stavebně přiléhaly k hradbě dvoumetrové tloušťky. Svatostánek navíc minimálně o dvě tisíciletí předcházel byzantsko-osmanský akcent. Tím En Esur nesmírně narostlo v očích badatelů. Tak ohromné zdivo totiž nebylo typickým zjevem pro jen tak ledajakou vesnici.
Odkrývání povrchu tím dostalo nový impuls a prakticky každý následující rok byl statut En Esur znovu přehodnocován. Už se o něm nehovořilo jako o vesnici, ale jako o starověkém městě. Městě, které svou architekturou a počtem obyvatel odpovídalo například slavnému Megiddo. Později už jako o městě, které rozměry přibližně odpovídalo Jerichu. A nyní? Po další dvouapůlleté etapě výzkumu, která podrobila analýze padesát hektarů okolí, se o En Esur hovoří v docela trefné nadsázce jako o New Yorku mladší doby kamenné. Protože bylo rozlohou i počtem obyvatel desetkrát větší než Jericho.
Megalopolis
Za časů největší slávy uvnitř jeho zdí žilo něco mezi pěti až šesti tisícovkami stálých obyvatel. Tím více než dvojnásobně překonává podobná proto-města, která se tehdy dala vidět od Egypta až po Mezopotámii. „Všichni asi věděli, že na En Esur „něco“ nejspíš je,“ vypráví Dina Shalemová, archeoložka Izraelského památkového úřadu (IAA). „Ale ani v těch nejdivočejších představách bychom nevěřili, že najdeme město z této historické doby.“
Podle ní navazující výzkum doložil, že En Esur bylo opravdu obrovské město. Vzhledem k historické době šlo o skutečnou megalopolis, kde žily tisíce lidí. Ti se živili zemědělstvím a obchodem, přičemž město usazené na křižovatce dvou významných obchodních tras vytvářelo most mezi různými regiony a dokonce mezi různými kulturami a královstvími v oblasti.
Z nenápadného kopce s mohylou a lehkým potenciálem k archeologickým objevům se tak stalo jedno z nejstarších známých měst v jižní Levantě. „A zdaleka největší,“ jak dodávají archeologové z IAA. „Tato lokalita zásadně mění naše znalosti o charakteru tohoto období a raných počátcích urbanizace Izraele.“
En Esur bylo skutečně pečlivě a promyšleně vystavěné. O prozíravosti jeho plánovačů svědčí působivá síť ulic, které byly pokryty omítkou a kamenem, aby se zabránilo záplavám. A důmysl osvědčuje i použití velkých sil pro dlouhodobé skladování potravin. Vodní nádrže tesané do kamene – některé z nich váží i patnáct tun – vyžadovaly vytěžení a převoz do města z místa vzdáleného několik kilometrů. To dále posiluje, jak pečlivě bylo město ve skutečnosti plánováno a rozvíjeno. V tom, která komunita toto město obývala, co stálo za jejím vzestupem a následným pádem, ale mnoho jasno zatím není. Usuzuje se, že k lepšímu porozumění souvislostí přispěje další studium zdrojů ze starého Egypta.
