Mocní „otroci“: Dvorní Židé pro panovníka obstarávali půjčky i zásoby pro armádu

Středověký antisemitismus vyplýval z nevraživosti křesťanství vůči judaismu. Jelikož si Židé ponechali své náboženství, vnímali je křesťané jako vrahy Boha, kteří Římanům vydali Ježíše Krista. Označovali je za odpadlíky „od pravého Boha“, vyčítali jim, že Ježíše Krista neuznávali jako Boha a Mesiáše či že odmítali učení Nového zákona, jež podle judaismu bylo v rozporu s učením Tóry.

Na základě imaginární kolektivní viny, zmíněných odlišností a fám, že údajně provozují rituální vraždy, znesvěcují hostie či prostřednictvím otravování studní a pramenů šíří nakažlivé nemoci, byli Židé nábožensky a společensky diskriminováni, velmi často násilně křtěni, olupováni, nuceni platit výkupné, nebo se stávali oběťmi pogromů. Od 12. století měli zakázáno žít v sousedství křesťanů, což v praxi znamenalo, že židovskému obyvatelstvu byly vyhrazeny zvláštní ulice či čtvrti, takzvaná ghetta. Židé také nesměli vykonávat řemesla, vlastnit ani obdělávat půdu či se stravovat ve veřejných hostincích. Kromě toho museli nosit bílý skládaný límec a na oděvu žluté kolečko. 

Hříšná úžera 

Jak mohlo dojít k tomu, že někteří Židé, ač pronásledovaní a opovrhovaní, lidé „druhé kategorie“, nashromáždili tak obrovský majetek? A proč křesťanští panovníci některé z nich tolerovali a umožnili jim usídlit se v jejich městech? Hlavním důvodem byla skutečnost, že bohabojní křesťané považovali půjčování peněz za nedůstojné a nepatřičné. Jenže panovníci i šlechta málokdy vystačili pouze s příjmy z panství a daní, proto si potřebovali zajistit neustálý přísun dalších vysokých částek. Z toho důvodu se ani křesťanský  svět nemohl obejít bez lichvářů, finančníků, bankéřů a penězoměnců. 

Na druhé straně byla lichva v Hospodinových očích označována za mimořádně těžký hřích, srovnatelný s krádeží a vraždou. V Novém zákoně se totiž píše, že smyslem poskytnutí půjčky není vlastní obohacení, nýbrž akt milosrdenství, a nelze si vzít nic navíc. Naštěstí pro Židy se v jejich svatém textu Tóře uvádí: „Nebudeš půjčovat s úžerou (lichvou) ani stříbro, ani jídlo, ani žádnou jinou věc, co se (na úrok) půjčuje. Cizinci (takto) půjčíš, avšak svému bratru ne, aby ti požehnal tvůj Bůh ve všem, na co vztáhneš svou ruku na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil.“ 

Židé si tuto pasáž vykládali tak, že bratru či bližnímu se na úrok půjčovat nesmí, naopak cizinci to dovoleno je. Od nepaměti tedy poskytovali finanční služby, především peněžní půjčky a finanční převody, provozovali zastavárny a rovněž obchodovali s luxusními předměty. Zákazníky si získávali díky praktickým zkušenostem i rozsáhlým kontaktům s jinými židovskými finančníky a obchodníky po celém světě. Panovníci a šlechta se bez nich nemohli obejít, proto je spolu s jejich souvěrci brali v ochranu. Nicméně vděčnost jim projevovali málokdy, takže se nijak nerozpakovali Židy kdykoliv oloupit nebo je připravit o svobodu či život. 

Ve službách králů 

První významný židovský obchodník ve službách křesťanského panovníka byl na přelomu 8. a 9. století Izák z Cách. V rámci diplomatických misí pro císaře Karla Velikého vyjednal lepší přístup poutníků na Svatá místa a založení hospice s vlastním kostelem a různými přidruženými zařízeními v Jeruzalémě. Rovněž zprostředkoval dopravu živého slona z Indie do Cách. 

Mezi první skutečné boháče z řad Židů náležel až ve 12. století finančník Aaron z Lincolnu, který se vypracoval na nejbohatšího muže v normanské Anglii. Dosáhl toho díky poskytování půjček na výstavbu opatství a klášterů nebo králi Jindřichu II., zakladateli dynastie Plantagenetů. Své obchody provozoval prostřednictvím mnoha obchodních zástupců a velkého bankovního konsorcia, které vybudoval společně s dalšími židovskými bankéři. 

Spojení s králem se mu ale stalo osudným. Sice se mu podařilo shromáždit obrovský obnos ve zlatých a stříbrných mincích pro válečnou výpravu proti francouzskému monarchovi, avšak při plavbě přes Lamanšský průliv se celý poklad potopil i s lodí. Aaron překonal i tuto ránu, ale zanedlouho poté se „odebral k Abrahamovi“. Tehdy nevděčný Jindřich II. neváhal a zabavil veškerý jeho majetek, včetně nesplacených pohledávek klášterů, baronů a rytířů. Finančníkově rodině tak místo bohatého dědictví zbyly jen oči pro pláč, hlad a bída. 

O nelehké situaci židovského obyvatelstva svědčí i skutečnost, že Aaronova rezidence v Lincolnu neměla v přízemí okna, kterými by během pogromů mohli případní útočníci proniknout do domu. Tento takzvaný Normanský dům neboli „dům Aarona Žida“ dodnes stojí a je pravděpodobně nejstarším soukromým kamenným obydlím v Anglii. 

Pro úplnost dodejme, že typ židovského lichváře nemusel být v krásné literatuře vždy zobrazován negativně a odpudivě. Například v přelomovém historickém románu Ivanhoe skotského spisovatele Waltera Scotta je bohatý Žid Izák z Yorku jednou z osobitých a kladných postav – Izák koupí rytíři Wilfredovi z Ivanhoe brnění a koně za to, že mu zachránil život, aby se hlavní hrdina mohl zúčastnit turnaje. 

Žid katolického Veličenstva 

V 15. století se finančník Abraham Seneor vypracoval na kastilského dvorního faktora, který spravoval vybírání daní a ražbu mincí. Sehrál také významnou roli při zajištění sňatku Isabely Kastilské s Ferdinandem Aragonským, včetně obstarání zásnubních darů. Je proto tragicky symbolické, že spojení těchto mladých lidí, jemuž Seneor napomohl, vedlo na jedné straně ke sjednocení Španělska, na straně druhé ale ke vzniku inkvizice a vyhnání všech Židů z nové říše. Seneor se nicméně přizpůsobil, když ve svých jednaosmdesáti letech přestoupil spolu se synem ke katolictví. Jako kmotr a kmotra dorazili do chrámu „Katoličtí manželé“, jak se Isabele a Ferdinandovi přezdívalo. Ze židovské rodiny Seneorů se stal významný šlechtický rod Coronelů. 

Jeden z jejich potomků se zúčastnil druhé cesty Kryštofa Kolumba do Ameriky. Objevitel Nového světa ho ve svých zprávách nadšeně chválil jako schopného conquistadora. Po návratu do Španělska se tento potomek Židů stal jedním z kmotrů při prvním křtu amerických indiánů, které přivezli na Starý kontinent. Jiní potomci Fernána Péreza Coronela, jak znělo jméno pokřtěného Abrahama Seneora, ale víru svých otců neopustili. Některé z nich odhalila inkvizice a odsoudila je jako tajné Židy, nechala jim zabavit majetek a deportovat je do Brazílie. 

Říšští faktoři 

V 16. století se židovští finančníci stále více spojovali s panovníky a dvory po celé Evropě, včetně rozdrobených německých zemí. Jmenujme kupříkladu směnárníka a obchodníka s textilem a šperky Josefa ben Davida Goldschmidta, jenž se stal nejbohatším obyvatelem Frankfurtu nad Mohanem. Svým ohromným majetkem se ale nijak nechlubil, takže jeho okolí ho podle jeho nenápadného bydliště v Židovské ulici nazývalo „skromným Židem Josefem od Zlaté labutě“. Jeho kariéru ukončil krach obchodních partnerů, a především nespolehlivost věřitelů z řad říšských knížat. Byl zatčen a zemřel ve vazbě. 

Podobný osud postihl i prvního braniborského dvorního žida a mincmistra Michela von Derenburga neboli „bohatého Michela“. Jeho gigantický majetek ohromil i reformátora Martina Luthera, který jeho působení komentoval slovy: „Krajem měl jezdit bohatý Žid s dvanácti koňmi a vysávat lichvou knížata, pány, zemi i lid, takže se na něj velcí páni dívají s opovržením.“ 

Mnoho závistivců se proto radovalo, když se dozvěděli, že Derenburg byl s velkou částkou peněz přepaden a unesen do Saska. Sice byl záhy osvobozen a únosci popraveni, ale zmoženého prožitými útrapami ho po návratu do Berlína na schodech jednoho z jeho domů sklátila mrtvice. Braniborský kurfiřt Jáchym II. využil příležitosti, a místo aby Derenburgovým dědicům zaplatil dluhy, vyhnal je ze země. Azyl našli v české metropoli. 

Novým braniborským dvorním židem a (řečeno dnešním jazykem) ministrem financí se stal pražský rodák, Lippold ben Chluchim. V zemi se sice špitalo o nehorázné výši úroků, které mu kurfiřt musel platit, ale luteránští věřitelé si ve skutečnosti účtovali úroky ještě vyšší. Po Jáchymově smrti nechal jeho nástupce, který zdědil obrovské dluhy, vyrabovat židovskou čtvrť a Lippolda obvinil ze zpronevěry státních příjmů, bezdůvodného obohacení, rouhání a čarodějnictví. 

Následné vyšetřování sice prokázalo, že se prohřešků nedopustil, ale ze strachu z krutého mučení Lippold raději přiznal, že je čaroděj. Doslova uvedl, že „uměl ďábla přivolat a donutit ho, aby plnil jeho vůli, také že s jeho pomocí přicházel do zamčených a zabedněných komnat Jeho kurfiřtské Milosti dnem i nocí, jak se mu zachtělo, a že se upsal ďáblu a odevzdal mu tělo i duši“. Soudcům toto přiznání ale nestačilo, proto ho nechali mučit, takže z něj dostali nesmyslné doznání, že otrávil kurfiřtova předchůdce. Poté byl lámán v kole a jeho tělo bylo po smrti rozčtvrceno. Nelze se divit, že většina braniborských Židů poté raději odešla do Prahy nebo do Polska. 

Rudolfínské zlaté časy 

Dějiny skutečně bohatých a vlivných dvorních Židů se začaly psát až v 16. století, kdy v roce 1582 zřídil císař Rudolf II. oficiální úřad dvorního žida. Tento vysoký dvorský hodnostář požíval stejných práv jako šlechtici, nemusel za své zboží hradit mýtné ani cla, podléhal výhradně jurisdikci nejvyššího dvorského maršálka, byl osvobozen od nošení židovského znamení a směl se zdržovat všude, kde se nacházel dvůr. Dvůr uměnímilovného Rudolfa II. sídlil v Praze, díky čemuž pražské ghetto zažilo období relativního klidu a územního rozmachu. V roce 1600 vlastnily tři tisíce zdejších Židů v ghettu celkem 151 domů, nicméně žili i na jiných místech ve městě. 

Věhlas renesančnímu pražskému ghettu zajistil „zázračný“ Jehuda Liva ben Becalel, uctívaný jako velký učitel a světec rabbi Löw. Tento židovský vrchní rabín byl učenec a legendární tvůrce Golema, tedy hliněné sochy oživené člověkem. Golem byl stvořen, aby chránil ghetto před křesťany, kteří na něj pravidelně podnikali útoky. V pohyb se uváděl vložením šému – svitku. Golem pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil, a vykonával určenou činnost. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. 

Nejznámějším císařovým židovským finančníkem byl Mordechaj ben Šemuel Maisel. Ze svého obrovského bohatství financoval v pražském ghettu výstavbu synagog, radnice, nemocnice, studoven, školy, špitálu a chudobince. Za své služby získal od císaře řadu privilegií, mimo jiné osobní standartu či povolení jezdit na koni. Rovněž mohl svůj majetek odkázat komukoliv. Bohužel dopadl stejně jako Aaron z Lincolnu, po jeho smrti císař zapomněl na své sliby a bankéřovo jmění ve výši půl milionu zlatých zabavil. Jednalo se o obrovskou sumu, neboť například císařský kapelník si za rok vydělal 30 zlatých. 

Znehodnocená měna 

Ještě většího uznání než Maiselovi se dostalo dvornímu židovi Jakubu Baševimu. Za poskytování půjček panovníkovi byl poprvé v dějinách pražského ghetta císařem Matyášem povýšen do dědičného šlechtického stavu s přídomkem z Treuenburku včetně práva užívat erbu. Od té doby se mohl odstěhovat mimo ghetto či kupovat domy a pozemky v celé říši. 

Jeho hvězdná chvíle nadešla po porážce stavovského povstání, kdy v zemi vyčerpané boji a válečným běsněním panoval na jedné straně nedostatek mincovního kovu, na druhé straně bylo z majetků zabraných povstalcům zabaveno a ukradeno velké množství stříbra a zlata. Baševiho pověřil místodržící Karel z Lichtenštejna nákupem klenotů, šperků a mincovního pagamentu, tedy neplatných mincí. Baševi získal obchodní partnery z pražského ghetta a díky maximálnímu nasazení se mu podařilo zajistit ražbu velkého množství mincí. 

Dnes nedokážeme s jistotou říci, zda to byl právě Baševi, kdo jako první přišel s myšlenkou snížení hodnoty drahého kovu v mincích. Nicméně se ví, že Lichtenštejn zaslal v létě 1621 do Vídně návrh, aby se v nich snížil obsah stříbra, a tím pádem se zaručilo rozšíření ražby a zvýšení objemu oběživa. Vzhledem k tomu, že delikátní jednání nemohl vést židovský obchodník Baševi, bylo řízení složité operace svěřeno obratnému flanderskému finančníkovi Hansi de Wittemu. 

Witte a Baševi sestavili a řídili finanční konsorcium (v čele byl Lichtenštejn a jedním z členů vojevůdce Albrecht z Valdštejna), které za roční nájemné šesti milionů zlatých (přibližně dnešních 14,4 miliardy korun) získalo na jeden rok monopolní právo na ražbu mincí. Dalo by se říci, že konsorcium provedlo peněžní reformu. Problém spočíval v tom, že nové mince byly znehodnocené mnohem více, než panovník povolil. Zemi poté zaplavila nekvalitní měna nazývaná dlouhá mince, což vedlo k inflaci, hladomoru a finanční krizi. 

Vládci pokladen i obcí 

V 17. a 18. století působili dvorní židé v podstatě u všech dvorů. Sháněli pro knížata kapitál, obstarávali luxusní zboží, zásobovali armády proviantem, zbraněmi a koňmi a měli na starosti ražbu mincí. Vzhledem ke své staleté obchodní a finanční praxi, mezinárodnímu propojení s dalšími židovskými kolegy po celém světě a vyšší ochotě riskovat byli Židé pro tyto úkoly ideální. Pro usnadnění činnosti získávali obvykle privilegia, výsady a tituly, současně byli stejně často svévolným soudním zásahem zbavováni majetku a postavení. 

V 18. století se rozšířila praxe, kdy knížata pověřovala správou židovských obcí „své“ dvorní židy. Z finančníků se tak stávali „vládci“ židovských komunit, kteří tvořili nejprivilegovanější skupinu Židů, již se mezi sebou spřízňovali, a napodobovali tak sociální praktiky šlechty. 

TIP: Dobrodinci nebo pragmatici: Proč chránili Přemyslovci Židy před pogromy?

V 19. století se místo označení dvorní žid začal používat důstojnější termín dvorní bankéř. K nejznámějším z nich se zařadili Rothschildové. Začínali jako dvorní faktoři středně velkého německého knížectví Hesensko-Kasselska a během napoleonského období vybudovali finanční impérium, čímž zahájili éru velkých mezinárodních bankovních domů. Jejich banky ovládaly v 19. století evropský finanční trh. Dnes se jejich majetek odhaduje na 1,6 bilionu eur. 

Éra dvorních židů skončila v době nastupující industrializace a liberalizace. Navzdory svému vlivu zůstávali po staletí mocnými „otroky“, jejichž bezpečnost závisela na přízni knížat. Bez této náklonnosti byli vystaveni nepřátelství stavů i prostého obyvatelstva, protože bohatli a navíc prosazovali nepopulární opatření ve prospěch svých ochránců.