Hrabě na odpočinku: Co dělal hrabě Chotek v důchodu?
Poslední nejvyšší purkrabí Království českého, hrabě Karel Chotek odešel na odpočinek v plné síle. Úřadu se vzdal v době, kdy společnost i monarchie procházely velkými změnami, které mohl sledovat na vlastní oči, neboť měl před sebou ještě pětadvacet let života. Jak tento čas činorodý šlechtic strávil?
Karel Chotek (1783 až 1868) pocházel z významné staročeské šlechtické rodiny. V duchu rodinné tradice nastoupil kariéru úředníka a ve státních službách setrval více než čtyřicet let. Působil mimo jiné jako guvernér v Terstu nebo Tyrolsku. Nejvýznamněji se však do historické paměti zapsal jako poslední nejvyšší purkrabí Království českého, v jehož úřadě působil v letech 1826 až 1843.
Chotek se přežil
Coby purkrabí přispěl hrabě významně k rozvoji a modernizaci Prahy i samotného Českého království. Organizoval rozsáhlou výstavbu infrastruktury (základy silniční sítě slouží dosud), zřídil paroplavbu po Labi z Mělníka až k hranicím se Saskem a podporoval hospodářské inovace. Praha se díky němu dočkala dlážděných ulic, druhého mostu přes Vltavu, kanalizace a veřejných sadů, z nichž jedny dodnes nesou jeho jméno.
Chotek přijal patronaci nad celou řadou filantropických podniků a vlasteneckých aktivit – podporoval například Vlastenecké muzeum, ostatně sám Palacký ho považoval za věrného Čecha. Zároveň byl hrabě vždy loajální k panovníkovi a habsburské dynastii. Vrchol svého organizačního talentu prokázal v roce 1836, když připravil poslední korunovaci českého krále – Ferdinanda V.
Jakmile v roce 1841 oslavil Karel Chotek významné jubileum čtyřiceti let ve státní službě, začal pomýšlet na odchod do penze, na druhou stranu měl stále ještě mnoho plánů a sil, takže tajně doufal v další kariérní postup. Namísto toho ale přišel pád. Bodem zvratu se stala náhlá smrt jeho syna Emanuela v roce 1843, kterou Chotek nesl velmi těžce. Vyžádal si proto osobní dovolenou, kterou trávil v Anglii. Když mu pak na jeho žádost nebyla prodloužena, velmi se ho to dotklo.
Pocit zmaru znásobil frustraci z marných vyhlídek na vysoký úřad ve Vídni, na niž měly značný vliv rovněž vleklé spory se stavovskou opozicí na českém zemském sněmu. Karel Chotek abdikoval na post nejvyššího purkrabího v roce 1843, pět let před vypuknutím velkých společenských a politických změn.
Jeho první životopisec Adam Wolf jej neváhal dokonce nazvat „první obětí nových časů v Rakousku“. Odešel hořce bez vyznamenání a zásluh, pronásledován kritikou českých stavů i vídeňské vlády. Kancléř Metternich měl lakonicky prohlásit, že „Chotek se přežil“. Události let 1848 a 1849 ukázaly, že se tato věta týkala i tohoto státníka a jeho generace obecně…
Nové výzvy
Kariéra a služba císaři stála v životě Karla Chotka dlouho na prvním místě. Rodinu založil na svou dobu poměrně pozdě, až v roce 1817, tedy ve svých 34 letech. Oženil se s palácovou dámou Marií Žofií Berchtoldovou (1794–1878), s níž měl šest synů. Dospělosti se dožili pouze Antonín (1822–1883), Emanuel (1823–1843), jenž však zemřel na spálu v necelých dvaceti letech, a Bohuslav (1829–1896).
V době Chotkovy abdikace stáli jeho synové, kteří vyrostli v místodržitelském zámečku v Královské oboře v pražské Bubenči, na prahu dospělosti. Bylo třeba pořešit jejich vzdělání a kariéry. Zároveň bylo nutné vytvořit nové rodové zázemí, které bude nejen domovem, ale i hospodářskou jistotou. Po letech veřejného působení tak čekaly na šedesátiletého hraběte nové výzvy.
Karel Chotek byl v prostředí českých stavů vnímán poněkud s despektem jako šlechtic bez pozemkového majetku (hlavou chotkovského rodu a fideikomisu byl od roku 1824 jeho synovec Jindřich). Hrabě si to ve své pozici v zemském úřadu uvědomoval a zvažoval koupi nějakého českého panství. Aktivně hledat začal až v roce 1841, kdy prvně zvažoval odchod z úřadu. Myslel zejména na oblast Českého středohoří, a to zřejmě i pro blízkost lázeňského města Teplice, kam často jezdil za sestrou Luisou Clary-Aldringenovou. Korespondoval si v této záležitosti s litoměřickým krajským hejtmanem Josefem Klezanskym, který mu doporučil hned tři tamní panství na prodej: Třebušín, Chrámce a Velké Březno.
Zázemí pro rodinu
Chotek se při výběru rozhodoval podle jejich dostupnosti po silnicích, blízkosti lékaře, lékárny a možnosti honitby. To vše splňoval velkostatek Velké Březno, který se nacházel mezi Ústím nad Labem a Litoměřicemi. Jeho poloha při řece Labi s rozvíjející se paroplavbou navíc nabízela i vyhlídky na výstavbu drážďanské dráhy, jež vznikla v následujících letech.
Nevelké panství zakoupil Karel Chotek za pouhých 170 tisíc zlatých od hraběte Františka Arnošta Harracha. Své majetky ve čtyřicátých letech Chotek dále rozšiřoval, přikoupil vesnice Malé Březno a Přerov, vyčleněné z panství Teplice. Získal tak poměrně velkou úrodnou oblast podél Labe, což bylo důležité, neboť většina velkobřezenského panství se rozkládala na strmých kopcích Českého středohoří, a byla proto vhodná maximálně k ovocnářství. V roce 1846 koupil Karel Chotek od Leopolda II., velkovévody toskánského, za 300 tisíc zlatých vedlejší panství Zahořany na Litoměřicku, které propojil s velkobřezenským pod jednou správou.
Tím byl hrabě s budováním zázemí pro svou rodinu takřka u konce. V roce 1864 přikoupil ještě statek Čivice na Pardubicku. Chotek na svém území přestavoval či nově budoval výrobní průmyslové provozy, které generovaly zisk, například cihelny, pily či pivovary. Důležitým zdrojem příjmů bylo lesní hospodářství a zmiňované ovocnářství. Dokonce se pokoušel těžit hnědé uhlí, to se však ukázalo jako prodělečné.
Venkovská vila na stáří
S koupí panství před Karlem Chotkem vyvstala otázka letní rezidence. Harrachovský jednopodlažní zámeček ve Velkém Březně (stejně jako později zahořanský) se pro tento účel jevil nevhodný. Hrabě proto přistoupil ke stavbě zcela nového objektu, který měl být zasazen do svahu nad Labem a zároveň se nacházet ve středu obce.
V roce 1842 oslovil Chotek vídeňského architekta Ludwiga Förstera, žáka dvorního stavitele Pietra Nobileho, s jasnou představou venkovské vily. Ta sice svou siluetou napodobovala typově francouzský klasicistní či empirový zámek typu Kynžvart či Kačina, nicméně oproti nim se jednalo o subtilní, odlehčenou stavbu, jejíž postranní křídla nahrazovala arkádová chodba ukončená přízemními domky hospodářského provozu.
Spolupráce mezi Chotkem a Försterem nebyla patrně vždy jednoduchá, zejména vzhledem k Chotkově temperamentní povaze. Hrabě byl zvyklý do věci vnášet své názory a požadavky, architekt byl na druhou stranu poměrně velmi časově vytížen. Poprvé Karel Chotek v ještě nedokončené novostavbě přenocoval 24. června 1844, dům se však společně s dalším zázemím, kaplí a zahradami ještě několik let dostavoval a vybavoval. Tehdejší podoba nového zámku, kterou zlí jazykové přirovnávali k nádraží, se do dnešního dne nezachovala. V šedesátých letech 19. století hrabě přistoupil k přestavbě původního, starého zámku ve Velkém Březně, aby tvořil zázemí rodině mladšího syna Bohuslava. Autorem projektu byl drážďanský architekt Karl Moritz Haenel. Dnes se tam nachází domov pro seniory.
Zaostřeno na kariéry synů
V okamžiku, kdy poslední naděje na návrat Karla Chotka do aktivní úřednické služby smetl revoluční rok 1848, jediné kariéry, které ho nadále zajímaly, byly už jen ty jeho synů. V souladu s rodinnou tradicí a rovněž vzhledem k finančním a majetkovým poměrům očekával, že budou následovat úřednickou či diplomatickou dráhu. Chlapci studovali dle dobových zvyklostí jako privatisté a pokračovali přes filozofické dvouletí na práva. Chotek se osobně věnoval zejména nejmladšímu Bohuslavovi, s nímž procvičoval například jazyky a historii.
Také velmi dbal na výběr privátních učitelů či společníků. Bohuslavovým preceptorem se stal kupříkladu již zmiňovaný pozdější historik Adam Wolf, pod jehož vedením absolvoval mladík filozofická studia. Poté, co v roce 1846 nastoupil na práva, zůstal Wolf v Chotkových službách jako učitel statistiky a dějin. Nakonec se stal rodinným přítelem.
Nejstarší Antonín se rozhodl jít v úřednických šlépějích svého otce. V září 1844 získal své první místo praktikanta na krajském úřadě v Litoměřicích, v listopadu téhož roku pak ve Dvorské komoře ve Vídni, v roce 1848 se stal sekretářem u vídeňské Správy komorních důchodů. Později z úřední služby odešel a pomáhal otci se správou velkostatků a věnoval se i svému vlastnímu, nově zakoupenému statku Prossen v Sasku.
Diplomatické úspěchy
Kariéra Bohuslava byla dynamičtější. Chvíli pomýšlel na vojenskou dráhu, otec byl však výrazně proti. Rozhořel se mezi nimi ostrý spor, který v roce 1849 urovnal mladičký císař František Josef I. Ten Bohuslavovi armádu rozmluvil, za což mu Karel Chotek nepřestal být do konce života vděčný. Jeho nejmladšího syna čekala kariéra diplomata. Na první post – attaché na velvyslanectví ve Stuttgartu – nastoupil v prosinci 1849. V roce 1853 zamířil jako legační sekretář na vyslanectví do Londýna, které vedl hrabě Colloredo. O tři roky později doprovázel Bohuslav knížete Paula Esterházyho do Moskvy, aby se zúčastnili korunovace nového cara Alexandra II. Nikolajeviče.
V Londýně, kam za ním otec i bratr Antonín často jezdili, setrval do roku 1859, kdy povýšil na legačního sekretáře na velvyslanectví v Berlíně. Na sklonku roku 1866 byl Bohuslav jmenován velvyslancem u württemberského dvora ve Stuttgartu. Dalších synových kariérních úspěchů na postu místodržitele v Čechách (krátce v roce 1871), velvyslance v Madridu, Bruselu a Drážďanech, se již Karel Chotek nedožil.
Milující otec, tchán a dědeček
Deníky, osobní dopisy i vzpomínky vykreslují starého hraběte jako nesmírně citově založeného člověka, který na svých dětech a později i na vnoučatech velmi lpěl. Těšil se z jejich životních úspěchů, strachoval se o jejich zdraví a prožíval jejich velké životní chvíle. Pro rodinu Karla Chotka je vskutku příznačná veliká a láskyplná soudržnost, projevování si niterných vzájemných citů mezi manželi i vůči dětem. Mezi Antonínem, jemuž se říkalo Toni, a Bohuslavem, který byl zmiňován vždy láskyplně jako Bohu, panovala navíc upřímná sourozenecká podpora.
Karel Chotek a jeho žena Marie velmi přilnuli rovněž ke svým snachám. Zejména manželka Antonína Olga rozená Moltke (1832–1906), pocházející z Karlsruhe, si získala tchánovo srdce a ve Velkém Březně našla druhou rodinu. Starý hrabě ji nazýval andělem. Manželství Olgy a Antonína bylo naplněno necelý rok po svatbě, prvorozený chlapec Rudolf však k zármutku všech po porodu zemřel. Už o rok později se ale hrabě Chotek mohl opět radovat: „Šťastný den! V půl desáté ráno se narodil anděl, zdravý chlapec. Matka i chlapec zdraví.“
Novorozenec byl pokřtěn na počest prarodičů jako Karel Maria. V roce 1855 se narodila dcera Marie a o pět let později Olga. Mladší Bohuslav se oženil v roce 1859 s Vilemínou Kinskou (1838–1886) z kostelecké větve rodu. Manželství předcházely delší námluvy, které Karel Chotek prožíval s napětím, zda budou úspěšné, vše měla pod taktovkou nevěstina matka Marie Kinská. Ze šťastného vztahu nakonec vzešlo devět dětí, dospělosti se dožilo osm z nich: syn Wolfgang a dcery Zdenka, Marie Pia, Karolina, Žofie, Oktávie, Marie Antonie a Marie Henriette.
Karel Chotek se ze všech vnoučat nesmírně radoval, jejich příchod vždy pečlivě popsal na stránkách deníků. Naposled se krátce před smrtí těšil z narození vnučky Žofie, která se měla nakonec stát nejen nejslavnější představitelkou této rodové větve, ale po svém sňatku s Františkem d'Este i jedním ze symbolů konce monarchie.
Životní styl na odpočinku
Čas Karla Chotka po odchodu do penze měl pevný rytmus odpovídající životnímu stylu aristokrata 19. století. Zimu trávil ve městě, kde si pronajímal byt. Zpočátku to byla Praha a zejména Vídeň, když ještě doufal v návrat do veřejných funkcí. Po roce 1848 jako místo pro zimní pobyt volil Drážďany, kam cestoval nejčastěji parníkem, posléze vlakem. V pozdějších letech trávil zimu většinou tam, kde pobýval Bohuslav – tedy například ve Stuttgartu či v Berlíně. Jeho den zde vyplňovaly návštěvy mší, procházky, setkání s přáteli, vyřizování korespondence. Hrabě miloval umění, zejména operu a mnohdy navštěvoval divadla. Sám velmi dobře hrál na klavír.
Do Velkého Března přijížděl Karel Chotek většinou počátkem dubna a setrval zde zpravidla do října. Adam Wolf ho líčí jako dobrého otce dětí, ale i obyvatel panství, jejichž blaho měl na prvním místě. Stylizuje ho do dobráckého moudrého pána, který je na svém zaslouženém odpočinku v souznění s obyčejnými venkovany i okolní přírodou v každodenním rozjímání v malém cihlovém domku na břehu Labe, kam každý den chodí pozorovat okolí. Svůj čas podle něj trávil četbou, psaním či jen lehkou zahálkou, při níž sledoval s potěšením plavební ruch na řece. „Ten čerstvý život v přírodě, to stýkání se s lidem, mu činilo dobře. Žil zde v radosti v okamžiku, bez starostí.“
Z úředníka soukromníkem
Chotkovy deníky plné podrobností z každodenního života dávají Adamu Wolfovi za pravdu. Čas pro hraběte na zámku ve Velkém Březně plynul oproti životu ve městě pomaleji. Sledoval počasí, věnoval pozornost sadům, které miloval zejména na jaře, kdy se dojímal nad kvetoucí scenérií: „Nikdy jsem neviděl něco podobného. Kéž by to Bůh zachoval!“
Bývalého purkrabího ve Velkém Březně navštěvovali příbuzní, významní šlechtici, umělci či hudebníci, mezi nimi Ferenc Liszt. Mnozí se zde zastavili během svých cest kupříkladu do Drážďan, Berlína nebo Teplic. Několikrát za ním přijeli také členové císařské rodiny. I s postupujícím stářím byl hrabě velmi společenský. S přáteli trávil čas partií šachu nebo hrál kulečník, oblíbené byly i šarády. Na odpočinku se z Karla Chotka stal ze sloužícího úředníka finančně zajištěný soukromník, který se věnoval své rodině a zájmům a rozvíjel rodinný majetek. Zemřel na sklonku roku 1868 ve věku 85 let, po 25 letech v penzi.
