Skandály a sodomie: Historie největších afér, o kterých se mluvilo jen šeptem
I v dobách, kdy se novinky šířily jen ústně, lidé pásli po bulvárních senzacích. Ani před staletími o ně nebyla nouze. Tisk jen urychlil šíření informací o skandálech, které často otřásaly celou zemí.
Z pomluv a klevet se rodí závist, nevraživost a zloba. Je tedy třeba proti nim efektivně bojovat. Na druhé straně – dobře a včas podané udání může zabránit katastrofě. Takže jak z toho ven?
Pro udavače
Ve Florencii, která jako městský stát musela být svorná, to vyřešili „schránkami“ zvanými tamburo. Máte stížnost nebo udáníčko? Šup s tím do krabice. Třeba do té, která stojí před Palazzo della Signoria. Jako by se tím zpráva vybubnovala do světa. Jen žádné anonymy, prosím. Pokud se podepíšete, bude se vaším obviněním na svém jednání zabývat městská správní rada a učiní nápravu každé nepravosti. Tedy, skoro každé. Minimálně těch, které se netýkají význačných osobností.
Což se stalo zrovna na začátku května roku 1476. Nějaký mravně znepokojený občan Florencie upozornil na nechutné činy, které páchali čtyři urození měšťané s Jacopem d´Andreou Saltarellim. S kým že? Pohledný mladíček Saltarelli rozhodně nebyl městské radě neznámý.
Jeho případy se řešily každých pár měsíců. Byl to totiž prostitut. Pravda, oficiálně své dobře stavěné a ohebné tělo prezentoval coby model malířům a sochařům, ale repertoár jeho služeb byl nepochybně pestřejší. Daně ale řádně platil, takže se vlastně nic až tak zlého nedělo. Nebo ano?
Že se nemravností spolu se Saltarellim dopouštěl krejčí Baccino? Budiž. Sodomie se účastnil i bohatý měšťan Bartolomeo di Pasquino, což už zamrzelo. Že s ním měl hřešit i slavný všeuměl Leonardo da Vinci? Velká nepříjemnost. Jenže u hrátek prý nechyběl ani Leonardo Tornabuoni, významný člen stejnojmenného rodu a současně i člen městské rady Florencie. Navíc ten samý Tornabuoni byl prodlouženou rukou Lorenza Medicejského. „Takže co s tím uděláme, pánové?“ Radní se shodli na tom, že udání nebylo podepsáno a jako anonymní nactiutrhání jej odložili ad acta. Byť celé město ještě dlouho žilo z historek o tom, co Saltarelli nejspíš se ctihodnými pány prováděl.
Klášter jako turecké lázně
Zkazky o tom, že něco prohnilého se odehrává v převorství Littlemore, kolovaly mezi lidem dlouho. Ze zdejších zdí se do noci někdy ozýval místo modliteb křik a pláč a jindy zase roztoužené hlasité steny nebo zvuky bujarého veselí. Že se tu měly jeptišky benediktinky starat o chudé a potřebné? Místo toho chodila matka představená dost často k místnímu vetešníkovi, aby u něj prodávala svícny, knihy a monstrance – a mince inkasovala do vlastního měšce.
Povídalo se také o rozvernostech, které jeptišky prováděly s mladíky v zahradě za klášterní zdí. Jsou to jen pomluvy? Tu a tam se nějaká novicka rozpovídá o tom, jak je abatyše za trest zavírá do klády. A co s nimi dělá dál? O tom je snad lepší v bohabojné společnosti nemluvit. Trvá to léta a vše dozrává k pořádnému skandálu, který naplno propukne roku 1517. Tehdy si, po četných stížnostech, na podivný klášter posvítí lincolnský biskup William Atwater osobně. A najde víc než jednu skvrnu na zdejším štítu.
Předně, podmínky jsou tu skutečně divoké a disciplínu novicek udržuje zdejší matka představená častým bitím a žaláři. Zato se tu nedrží půst a maso se tu jí každý večer. A také se tu nestřídmě pije. Biskup je zaražený: dřív sem přece posílal jednu kontrolu za druhou a nikdo si nestěžoval! A to je právě to. Žádný z jím vyslaných seminaristů si na hanebné vedení Littlemore nikdy nestěžoval. Nevadilo například, že jeptišky (prý kvůli poškozené střeše nad společnou ložnicí) sdílejí společně lože s hosty.
Z dalšího šetření vyplynulo, že se tu nejen smilnilo, ale i kradlo a provozoval hazard. Abatyše například před časem otěhotněla se zvoníkem. A nebyla jediná. Místo zbožného kláštera to byla učiněná Sodoma! Stopy hříchu samozřejmě vedly k někdejším seminaristům, kteří už dávno zastávali vysoké pozice v církvi. Bylo to hodně divoké. Celý případ nakonec musel přebrat sám kardinál Wolsey. A převorství v Littlemore v roce 1525 neslavně uzavřel.
První celebrita
Historie na nás pamatuje i s příběhem o zrození jedné z vůbec prvních celebrit. Tedy osoby, která není slavná pro své činy, ale pro svou slávu samotnou. Stalo se tak v 60. letech 18. století v Londýně. Ještě než si začala říkat Kitty, jmenovala se ona slečna Catherine Marie Fisherová a pracovala jako kloboučnice.
Byla natolik spanilá a okouzlující, že v ní nalezl zalíbení komodor Augustus Keppel, který ji vtáhl do života londýnské smetánky. A pak už šla takříkajíc z ruky do ruky. Její krása a ostrovtip jí otevíraly nejen dveře, ale hlavně peněženky ctěných pánů. Květiny, šperky, kožešiny? Nedá se přitom říct, že by to byla klasická kurtizána. Prostě jen těžila ze svých předností a uměla svůj potenciál skvěle zpeněžit. Byla ozdobou večírků a společenských událostí. Pokud se někde konal ohňostroj, nepsalo se o rachejtlích. Jen o tom, že tam přišla ona. Když probíhal bál, hovořilo se o perlách, které měla na sobě. Každý ji chtěl (alespoň na jednu noc) mít. Každá dáma chtěla vypadat jako ona. Protože z Kitty bláznil celý Londýn.
Kitty na své sebepropagaci dost zapracovala. Nechala si například vytvořit tisícovku svých mini-portrétů. Pánové je pak mohli nosit ve své portmonce a kochat se pohledem na její tvář. Té ostatně složil poklonu i Giacomo Casanova. Novináři pásli po každém drbu: kde a s kým se slečna Fisherová zase objevila? Kdo je u ní v přízni tentokrát? Obvykle to byl ten, kdo si ji nejvíc předcházel.
Vše, co Kitty Fisherová učinila, bylo patřičně peprné. Že při vyjížďce v parku spadla z koně? V Londýně málem zkolabovala doprava, jak jí stovky gentlemanů chvátaly pomoci! K legendě první celebrity paradoxně prospěla i její brzká smrt. Umřela v pětadvaceti letech, a tak pro muže z City zůstala symbolem krásy a nenaplněné touhy navždy.
Nemravný hrdina
Slyšeli jste někdy o Josephu Hookerovi? Byl to tvrdý voják z povolání, který to v unionistické armádě dotáhl až na hodnost generálmajora. Hodí se zmínit, že armády Unie začátku lepší vybavení, zásobování a početní převahu. Jih? Ten měl jen generála Roberta E. Leeho. Díky němu ale dokázali Jižané získat strategickou výhodu, převzít iniciativu na bojišti, řídit ofenzivy. Sever navzdory převaze dostával pořádně na zadek. A vlastně jediný, kdo opakovaně dokázal odvrátit nevyhnutelnou prohru Unie, byl Joseph Hooker.
Upřímně, nebyl zrovna hodinářsky citlivý stratég. Věděl, že musí na správné bojiště shromáždit co nejvíc chlapů, a ti se pak na nepřítele vrhnou ztečí, ideálně bodákovou (protože to nebyli zrovna střelci). Padly jich sice tisíce, ale Hooker je opentlil vavříny vítězů. A v tom to bylo: dokázal své vojáky k hrdinským činům správně namotivovat.
Zajistil jim suché nocležiště, dobrou stravu, kvalitní hygienu. A pořádnou porci zábavy. Jak možná víte, prostitutkám se v angličtině někdy přezdívá hooker. Řekněme, že to není jen náhoda. Generálmajor dokázal organizovat celé brigády lehkých holek, aby následovaly jeho vojáky odpočívající v zázemí. To se to relaxovalo! Vojáci by za ním šli i do pekla, protože Hooker věděl, co chtějí a potřebují. Výsledek? Vykřičeným čtvrtím s nevěstinci se přezdívalo Hookerův okrsek a o prostitutkách se pak hovořilo jako o dobrovolnicích Hookerovy divize.
Na Severu se přitom hodně mluvilo o morálce, náboženství a generál Hooker do tohohle hezkého obrázku zrovna nezapadal. Jeho počínání totiž bylo skandální. Tři dny před rozhodující krvavou řeží u Gettysburgu jej ve velení vystřídají a po čase přebere jeho povinnosti „čistší“ generál Ulysses Grant. Jenže nebýt Hookera a lehkých žen, kdo ví, jak by to se Severem dopadlo.
Podivné choutky páně otrokáře
Do Států se podíváme ještě jednou, jen trochu jižněji a o něco dříve. V těch časech Jižní Karolíně šéfuje v pořadí šedesátý guvernér James Henry Hammond. I když ho politické smýšlení řadí mezi demokraty, patří k nejhalasnějším zastáncům otroctví na Jihu. Aby ne, přiženil se totiž do bohaté rodiny Hamptonů, která v byznysu s otroky a plantážemi bavlny funguje celé století. Věnem jeho sedmnáctiletá manželka dostala několik farem a pozemků, které Hammond zdatně rozšířil. Brzy jeho soukromé království pokrývá plochu 60 kilometrů čtverečních (zhruba velikost města Liberce). A on tu neomezeně nakládá s osudy svých poddaných.
Pokud máte o charakteru úspěšného podnikatele Hammonda nějaké pochyby, vězte, že je autorem „příručky“ jak správně zacházet s otroky. Stanovuje například, po kolika měsících od porodu mohou černošky znovu na pole nebo zda a jak je povolená „plemenitba“ lidských pracovních strojů. Přitom se zaštiťuje morálkou, vnitřní čistotou a náboženstvím.
Dvakrát to dotáhl na senátora a lidé mu věštili, že by se jednou mohl stát i prezidentem. Jenže co to? Skandál! Ukázalo se, že svou ženu zdatně podvádí. A nejen s lehkými ženami, ale i se čtyřmi svými neteřemi. Tím si to definitivně rozlil u celého rodu Hamptonů. Za ty neteře se nikdo provdat nemohl. Následně vyšlo najevo, že byť Hammond ve své brožuře zapovídal sexuální kontakt s otrokyněmi, sám se stranou nedržel. Znásilnil minimálně dvě své otrokyně – matku a dceru. Ta měla v té době teprve dvanáct let.
Incestní radovánky se nelíbily ani na Severu. Jižany zase definitivně znechutilo tajemství z Hammondových mladických let. Tehdy totiž nalezl zalíbení ve spolužákovi – chlapci jménem Thomas Jefferson Withers. Rázem byl s Hammondovou politickou kariérou konec. Alespoň na čas. Z nejmocnějšího muže Jižní Karolíny (a jednoho z nejvlivnějších v celých Státech) se stal nejproklínanějším padouchem. O jeho odpudivém a zavrženíhodném chování se děsivé zkazky šeptaly ještě pár generací. A pak že se na starém dobrém Jihu takové věci nedějí!
