Zeman, který vystoupal až na vrchol: Příběh Jana Hertvíka z Rušinova
Jako každá revoluce, i husitství na sebe nabalovalo lidi z různého těsta. Obzvláštní turbulence zažívala nižší šlechta. Přivlastnit si církevní statky bylo náhle tak snadné. Pány z Ostružna doba vynesla vzhůru – rod měl později hrát významnou roli nejen na východ od Prahy.
Dlouho se historie rodu pánů z Ostružna pojila s klášterem ve Vilémově. Není divu. Od jejich sídla to měli kousek. Když se slavily křtiny, jelo se do Vilémova. Když se hosté sjížděli na svatbu, pak opět mezi zdi vilémovského kostela. Když nastaly dny smutku a někdo z členů rodiny ukončil svou pozemskou pouť, rakev se spouštěla do země na dohled klášteru – jak jinak. Jenže časy se měnily.
Potomci těch, kteří ve Vilémově pokorně navštěvovali mše, se stali postrachem pro poslední mnichy, kteří snad v klášteře zůstali, když se blížili vyznavači kalicha vypalující jeden svatostánek za druhým. Většina řeholníků zřejmě utekla. A pokud někteří zůstali, patrně spílali i svým někdejším zemanským přátelům, kteří se přidali na stranu revoluce a stali se udatnými božími bojovníky.
Odměna na sebe nedala dlouho čekat. Nemovitosti patřící ke klášteru spadly rodině do klína. Konečně! Nová doba znamenala pro rod velkou naději. Někdejší podřadné postavení nižších šlechticů bylo to tam! Na politickém nebi se objevila hvězda muže řečeného Jan Hertvík z Rušinova (asi 1395–1455).
Kariéra
Pohled na nižší šlechtický stav nám odhalí možná překvapivé zjištění. Pokud byste čekali, že většina příslušníků tohoto stavu se vrhne do víru husitských válek jako vlci na kořist, budete na omylu. Mnozí se zřejmě snažili spíš přečkat neklidné dny a do politiky a do válčení se radši moc neplést. Kdo se k husitům přidal a osvědčil kuráž a odvahu, mohl se ale stát opravdovým pánem a zajistit i svému potomstvu velkolepou budoucnost. Toto kritérium nepochybně hrálo významnou roli. Zemany nelákalo k husitům jen přesvědčení, ale také vidina materiálního prospěchu.
Jan Hertvík i jeho příbuzní si nepochybně dělali naděje. Ambice jim nechyběly. Na druhou stranu pravděpodobně nešlo o prachsprosté vyžírky, protože se jednak osvědčili se zbraní v ruce, což vyžadovalo odvahu, ale také ukázali i oddanost, protože dlouho věrně bojovali proti křižákům a dalším nepřátelům kalicha. A i poté zřejmě neopustili své ideály zcela a najdeme je na straně Jiřího z Poděbrad. A ve prospěch toho, že nepatřili jen k nějakým patolízalům, svědčí i to, že u nich na Vilémově zřejmě pobýval sám Jan Žižka. Pokládal je tedy zřejmě za partnery hodné svého formátu. Jan Hertvík z Rušinova to dotáhl až na hejtmana a velmi rozšířil rodové majetky.
Trpělivost
Nevíme zdaleka o všech výpravách a bitvách, kterých se Jan osobně účastnil. Prameny mlčí nebo jsou nejisté a na časové ose jeho života máme plno prázdných míst. Přesto je možné, že se účastnil i spanilých jízd za hranice naší země. Válečné štěstí se k němu obracelo tu čelem, tu zády, jak už to bývá. Zdá se však jisté, že u vojáků měl respekt a platil za muže činu, který se mohl chlubit tím, na co byli husité nejvíc hrdí – svou mazanou taktikou.
Někdy ale rozhodovala spíš trpělivost. Tak tomu bylo i během dobývání hradu Lichnice, který se nacházel nedaleko od Janova domova. Tím pádem měl také na dobytí pevnosti i osobní zájem. Nešlo jen o to, vyrvat hrad z rukou katolíků, ale taky zabránit jim, aby škodili na rodovém majetku.
Jan se dal do obléhání hradu s plnou vervou. Laičtí návštěvnící zříceniny Lichnice už patrně nic nepoznají, odborníci však dodnes dokážou v krajině najít stopy, které tu po obléhatelích zbyly. Netábořili totiž jen tak ve stanech – to snad jen řadoví vojáci. Obléhání vyžadovalo také budování opevněných pozic, stanovišť pro praky a stavbu poměrně sofistikovaného a relativně pohodlného opevněného místa, které obývali ti, co celé akci veleli – v tomto případě tedy především Jan Hertvík. Právě toto stanoviště lze dodnes rozpoznat – nacházelo se v místech, které později pohltil les, a dosahovalo značné rozlohy srovnatelné s regulérní tvrzí své doby!
Že to vypadá jako zbytečné plýtvání silami vojáků, kteří se museli na chvíli proměnit spíš ve stavbaře? Ne tak úplně. Musíme si uvědomit, že obléhání Lichnice trvalo dlouhé měsíce a že zde bojovníci strávili dokonce dvě zimy! Navíc potřebovali dobrou pozorovatelnu, která jim umožňovala zjistit, co se na hradě děje. A místo, kde nocoval Jan Hertvík, díky své vyvýšené poloze právě takovýto přehled skýtalo. Obě strany se ostřelovaly a podnikaly výpady, hlavně šlo ovšem o to, posádku hradu Lichnice vyhladovět. Problém spočíval v tom, že obránci příchod nepřátel čekali a zazásobili se, co jen to šlo.
Krveprolití
Došlo k překvapivému vývoji. V obleženém hradě měli jídla dost, zato obléhatelé, kterých bychom napočítali několik tisíc, brzy trpěli nouzí. V blízkém okolí už suroviny docházely a Jan Hertvík nechtěl pustošit své vlastní majetky. Pozornost se tedy obrátila až za hranice země. Část bojovníků se vydala do do Horní a Dolní Lužice a později do Kladska, kde si násilím vzali vše, co jim chybělo. Nakonec se vrátili obtěžkáni proviantem, ale mezitím došlo k masakru. Že se občas obléhaní vrhali na výpad proti pozicím obléhatelů, to patřilo k dennímu chlebu. S něčím takovým se muselo počítat. Ale obránci Lichnice přešli do překvapivého útoku.
Zaskočili nepřítele, který po odjezdu svých druhů do ciziny zeslábl, a zaútočili přímo na místo, kde se opevnilo velení. Byla to krutá řež a archeologické nálezy potvrdily, že se tu skutečně divoce bojovalo. Obránci hradu způsobili obléhatelům značné ztráty a ještě jim ukradli tolik cenné potraviny a další zásoby. Tento dílčí triumf si vojáci patřičně užili – středověk měl poměrně cynický a krutý smysl pro humor. Mohli bychom ale také konstatovat, že šlo vlastně o psychologickou válku, ne jen o bezděčné posmívání. Z hradeb se ozývaly drsné urážky. Bojovníci se k sobě zkrátka chovali ne nepodobně tomu, jak na sebe dnes pokřikují fandové z fotbalových kotlů.
Pragmatici
Na druhou stranu nešlo ani o krvežíznivé fanatiky, kteří by se mydlili hlava nehlava až do posledního muže. Vůdcové obou táborů na Lichnici nakonec ukázali značnou dávku pragmatismu. Když začaly docházet zásoby, zhodnotili na hradě svou situaci a raději než zemřít hladem zvolili gentlemanskou dohodu. Oni hrad vyklidí a za to jim bude umožněn odchod. Zbraně umlkly a přednost dostala diplomacie.
Jan Hertvík se každopádně mohl radovat. Jeho državy se opět rozrostly, a to o slavný a pevný hrad, který se stal jeho chloubou. Je pravděpodobné, že se také zasloužil o zlepšení jeho obrany – slabiny ostatně osobně poznal z druhé strany jakožto obléhatel. Přesná datace foritikačních prací na Lichnici je však stále předmětem výzkumu.
Jan Hertvík dosáhl toho, co chtěl. Užíval si, když jej oslovovali „rytíři“. O něčem takovém se jeho předkům ani nesnilo. Na jeho příkladě je vidět, jak komunisté znásilňovali husitství svým výkladem o tom, že šlo o revoluční tradice prostého lidu. Šlechtici jako Jan Hertvík by se takovému názoru zřejmě dost podivili, protože pro ně husitství představovalo povýšení na společenském žebříčku. Pro mnohé byl tento vzestup také jediným smyslem celého toho bojování, byť o Janu Hertvíkovi to asi tak zcela neplatilo. Patřil opravdu ke spolehlivým služebníkům kalicha. Nakonec však i on začal střízlivět.
Proč? Cítil se unaven bojováním? Vyhodnotil racionálně situaci tak, že Čechy zmítané válkami nemohou už nadále spoléhat jen na meč, ale je třeba se dohodnout a dosáhnout míru? Nebo se prostě najednou ocitl v situaci, kdy měl jakožto boháč co ztratit, a tak začal myslet především na svůj majetek? Ztratil motivaci? Vždyť se vydrápal téměř na vrchol, tak proč dále riskovat?
Jisté je, že ho nakonec nalézáme na straně takzvané panské jednoty. Zda sám Jan Hertvík u Lipan bojoval, to se dosud nepodařilo zcela objasnit. A dál? Stejně tak jako se na něj kdysi mohl spolehnout Žižka, později dal svůj um do služeb Jiřího z Poděbrad. Vzestup a vystřízlivění Jana Hertvíka lze do značné míry pokládat za typický osud nižšího šlechtice té doby. Byl patrně přesvědčen, že bojuje za dobrou věc, a přitom jednal i ve svůj soukromý prospěch.
Jistě však doufal, že jeho potomci naloží s jeho odkazem lépe. Ti to ovšem nedokázali. Čekal je hospodářský úpadek a ústup ze slávy. Rod Hertvíků se dnes netěší obecné známosti, přestože v dramatických dnech první poloviny 15. století patřili k nové elitě země. Jejich hvězda však zhasla stejně rychle, jako vystoupala.
