Roupcovití (Asilidae) je hmyzí čeleď patřící do řádu dvoukřídlých (Diptera). Tato čeleď obsahuje přes 7 000 popsaných druhů, které jsou rozšířeny ve všech částech světa. Z eocénu, oligocénu a miocénu bylo dokonce popsáno 39 druhů, z nichž 15 dodnes žije.

TIP: Lvi říše hmyzu aneb Zabijácká duše kudlanek

Všichni roupcovití mají silné bodlinaté nohy, dvě složené oči a v charakteristické prohlubni mezi nimi i tři jednoduché oči (ocelli). Štětiny na obličejové části, kterým se říká mystax, chrání hlavu roupcovitých. Tuto funkci hmyz využívá zejména při lovu.

Dospělí jedinci se totiž živí prakticky jakýmkoli druhem hmyzu, který dokážou přemoci. Mezi jejich oběti patří nejen většina druhů much, brouků, motýlů a můr. Troufnou si i na včely, šídla, vosy a některé pavouky. Krátkým silným sosákem hmyz probodnou a vstříknou do něj sliny, které obsahují neurotoxické enzymy. Tak oběť ochromí a připraví si ji k pozdější konzumaci. Sliny totiž rozloží vnitřnosti úlovku na řídkou hmotu, kterou roupcovití vysají podobně jako pavouk mouchu.

Později pokračoval Komet severovýchodním kurzem, aby se na místě s krycím názvem Balbo setkal se zásobovací lodí Anneliese Essberger, od které mezi 14. a 21. červencem přebíral vše potřebné, včetně 690 t nafty. Zásoba paliva nyní stačila až do počátku roku 1942. Poté, co minuli Galapágy, spatřili Němci 15. srpna konečně cizí loď! Byl jí britský Australind přepravující z Adelaide do Británie náklad zinku, ovoce, džemu a pošty.

Zajetí lodě Kota Nopan

Jeho kapitán nereagoval na Eyssenův zákaz vysílání a éterem se neslo SOS s udáním polohy. Eyssen dal rozkaz k zahájení palby, která připravila o život kapitána a dva důstojníky, zbylých 42 mužů mělo různě vážná zranění. Australind se pak potopila po odpálení náloží. Další úspěch si Komet připsal 17. srpna. Tehdy zastavil nizozemskou nákladní loď Kota Nopan s cenným nákladem zinku, manganu, kaučuku, ságové moučky, pepře a muškátových oříšků.

Zvláště kvůli strategicky významným kovům se Eyssen rozhodl, že loď obsadí svými muži a pokusí se s ní proniknout do některého okupovaného evropského přístavu. Posledního vítězství dosáhl Komet 19. srpna, když zastavil a potopil nákladní loď Devon, která převážela díly letadel, strojní vybavení a kabely. Dne 20. září se Komet a Kota Nopan setkaly se zásobovacím plavidlem Münsterland, doplnily zásoby a vydaly se na cestu k domovu. Kota Nopan, jako rychlejší z obou lodí, šťastně zakotvila v Bordeaux 17. října a Komet, v doprovodu tří minolovek, doplul 26. listopadu do Cherbourgu, aby o den později pokračoval do Le Havru a dále do Německa. Konečně 30. listopadu 1941 Komet vplul do Hamburku, doprovázen lamači blokády.

Velká cesta, trvající 516 dnů, skončila. Hodnocení celé operace není z jednoznačné. Je pravda, že Komet potopil nebo zajal pouze šest lodí, dvou dalších vítězství bylo dosaženo ve spolupráci s Orionem. Souhrnná prostorovost jedné ukořistěné a pěti potopených lodí činila 31 005 BRT, ve spolupráci dalších 21 125 BRT. Je však třeba započítat zničení přístavu na Nauru a zastavení těžby a distribuce fosfátů na několik měsíců, navíc došlo ke zničení množství strategických surovin přímo na ostrově a potopeno bylo několik plavidel vezoucích fosfáty Spojencům. Rovněž hodnota Kota Nopan a jejího cenného nákladu byla vysoká, německý průmysl dostal množství kovů, které se opatřovaly obtížně ze zahraničí.

Druhá plavba s novým velitelem

Po návratu do vlasti se posádka rozloučila se svým oblíbeným velitelem, kontradmiralem Robertem Eyssenem. S odchodem populárního vůdce jako by jeho loď definitivně opustilo válečnické štěstí. Na začátku roku 1942 ho začali připravovat k druhé bojové plavbě, prošel nutnými opravami a celkovou údržbou. Počet mužů posádky se snížil o šestnáct, loděnice provedla generální opravu pohonného systému a došlo i na přezbrojení.

Křižník dostal nové hlavní kanóny ráže 150 mm typu L/48 C/36, moderní zbraň vyvinutou pro torpédoborce, s dostřelem až 17 000 m. Počet 37mm kanónů se zdvojnásobil na čtyři a množství munice výrazně stouplo na osm tisíc nábojů. Dvacetimilimetrové protiletadlové kanóny zůstaly zachovány, byly však demontovány všechny torpédomety a zmizel také minonosný člun, Komet již nevezl ani průzkumný letoun. Pomocný křižník neměl riskovat při minových operacích, proto ani námořní miny vůbec neměl.

Novým velitelem se stal Kapitän zur See Ulrich Brocksien, sloužící v námořnictvu od roku 1915, předchozím zařazením náčelník štábu na velitelství oblasti Severního moře. Komet v noci ze 7. na 8. října 1942 vyplul z Vlissingenu s pestrou kamufláží lamače blokády, aby zamaskoval svou pravou identitu. Doprovod tvořily minolovné kutry R Boote. Již po půlnoci svaz vplul do nově vybudovaného minového pole, které se stalo v kanálu La Manche osudným pro čluny R 77, 78, 82 a 86.

Brocksien přerušil cestu a zakotvil v Dunkerque. Britská zpravodajská služba však již o vyplutí německého pomocného křižníku věděla a na moře vyslala operační skupinu, tvořenou šesti eskortními torpédoborci. Když nepřátelský křižník po dvě noci nevyplul, velitelé zamířili do přístavu, aby si jejich muži mohli odpočinout a být čerství na další hlídkování. Právě noc z 11. na 12. října však Komet využil k přejezdu do Le Havru. Britové vytušili, že korzár se skrývá v některém z francouzských přístavů, a proto rozdělili síly na dvě bojové skupiny. Group A tvořily eskortní torpédoborce Cottesmore, Quorn a Albrighton, Glaysdale a Eksdale a torpédové čluny MBT 49, 55, 56, 84, 95, 203, 229. Group B zahrnovala eskortní torpédoborce Brocklesby, Fernie a Tynedale, s polským ORP Krakowiak. Operace proti Kometu měla krycí název Bowery.

Zkáza Kometu

Večer 13. října obě skupiny vypluly na moře a nadcházející noční drama se neodvratně blížilo. Ve 22:13 začali Němci opouštět Le Havre pod rouškou tmy. Komet kryly torpédovky T 4, T 10, T 14 a T 19 z 3. T-Flotille pod velením Fregattenkapitäna Wilckeho. Okolo půlnoci se námořníci obou uskupení spatřili na úrovni La Hogue a ze vzdálenosti 5 500 m zahájili boj. Eskortní torpédoborce vystřelily osvětlovací granáty, v jejichž světle se zorientovaly a soustředily palbu na největší jednotku, tedy Komet. Již po krátkém čase na něm Britové spatřili požár.

Co se odehrávalo na Kometu, obklíčeném malými a smrtelně nebezpečnými bojovými čluny, se lze jen dohadovat. Poslední kontakt se světem živých provedl Brocksien ve 2.05, kdy jeho radista odvysílal zprávu o útoku spojeneckých válečných lodí. Tehdy se k němu pod příkrovem tmy blížilo malé smrtonosné plavidlo, rychlý motorový torpédový člun MTB 236 pod velením Sub-Lieutenanta R. Q. Draysona. Díky tmě a zmatku zuřící bitvy našel velitel vhodnou polohu, zaměřil trup nepřátelského křižníku a vypálil obě torpéda. Bylo 2.13, když se z největší lodi na bojišti ozval ohlušující výbuch, provázený gigantickým zášlehem plamenů, které vylétly desítky metrů do výše.

Loď okamžitě zmizela pod hladinou, roztržený vrak se stal hrobem pro všech 251 důstojníků a námořníků posádky. Svým rozsahem se jednalo o nejhorší zánik pomocného křižníku za druhé světové války, protože zničení ostatních přečkala alespoň část jejich posádek. Vrak Kometu objevil v červenci 2006 námořní archeolog Innes McCartney, křižník leží v hloubce 70 m. Potápěčská expedice zjistila, že střední část v důsledku extrémně silné exploze prakticky zmizela, a loď tak leží na dně rozdělena na dvě části.

V současné době známe více než 3 600 extrasolárních planet. Mnoho z nich (podle odhadů okolo dvou tisíc) jsou tzv. horké jupitery -  tělesa, jejichž hmotnost je podobná nebo vyšší, než je hmotnost Jupiteru a zároveň obíhají svou mateřskou hvězdu ve vzdálenosti přibližně 0,05 AU, což je pouhá 1/8 vzdálenosti mezi Merkurem a Sluncem. Velikost těchto těles a malá vzdálenost od mateřské hvězdy dala těmto objektům jejich označení — teploty, které na nich panují překračují (často výrazně) tisíc kelvinů (726,85 °C).

Někdo to rád teplé

Vedle horkých jupiterů ale existují i chladnější verze, které vědci řadí do skupiny teplých jupiterů. Právě do této kategorie spadá i nově objevená dvojice plynných obrů.

Dvojici plynných obrů objevila sonda Kepler již v roce 2015, její pozorování později potvrdily dalekohledy na havajských observatořích, v Chile a v Austrálii. Dvojice dostala označení EPIC 211418729b a EPIC 211442297b. V prvním případě jde o planetu vzdálenou 1 569 světelných let od Země, s odhadovaným průměrem 0,942 Jupiteru a 1,85násobkem jeho hmotnosti. Oběžnou dráhu vědci odhadují na 11,4 pozemského dne.

Druhý plynný obr se nachází o něco blíž – konkrétně 1 360 světelných let od Země. Je také o něco větší než jeho kolega – výpočty naznačují, že průměr EPIC 211442297b odpovídá 1,115 velikosti Jupiteru a jeho hmotnost je zhruba o 16 % menší než v případě největší planety Sluneční soustavy. Svou mateřskou hvězdu obkrouží EPIC 211442297b za 20,3 pozemského dne.

Zajímavé jsou i odhadované údaje o teplotách – v prvním případě vědci odhadují, že teplota v nižších vrstvách planety dosahuje 719 kelvinů (445,85 °C) u druhé planety pak 682 kelviny (408,85 °C).

Obě objevené planety budou cílem sondy Kepler v příštím roce. Sonda by se na ně měla zaměřit v rámci pozorovací kampaně K2 18, která bude probíhat od května do srpna 2018.

Světlo světa spatřil v domě, který se nacházel na samém okraji města Magdeburgu. Šlo o osamocenou městskou část, v níž se nacházelo jen pár posledních domů, za kterými se rozkládala pole. Odloučenost od ostatních byla v rodině Reindelů, kde měla katovská profese dlouhou tradici, zcela běžnou záležitostí.

Rodinné řemeslo

Ernstův dědeček Friedrich byl pruským katem po 20 let a své řemeslo pověsil na hřebík v roce 1901. Za své profesní období prokazatelně uskutečnil 210 poprav. Jeho syn, Ernstův otec, a jeho bratři byly jeho asistenty. Ernst sám se ke katovskému řemeslu dostal až v roce 1933, ve věku 34 let. Ve své žádosti adresované Ministerstvu spravedlnosti do Berlína uvedl: „Jsem 34 let stár, zdravý a vitální, žiji v řádných podmínkách, jsem pohodným v Gommernu a pocházím ze staré katovské rodiny.“

Jeho žádost v Berlíně posoudili a vyřídili kladně, a tak už o rok později nastoupil Ernst Reindel jako pomocník u dlouholetého hlavního kata Carla Gröplera v Magdeburgu. To však ještě nebyla ona vytoužená meta, jíž chtěl Reindel dosáhnout, a proto v roce 1937 adresoval na Ministerstvo spravedlnosti další dopis, opět odkazující na to, že je připraven zastávat pozici kata s tím, že dosud vykonával svou práci řádně a bezúhonně, s dobrým vysvědčením od nadřízených. Nakonec přece jen dosáhl svého, když v Magdeburgu nahradil Carla Gröplera. S tím měl jedno společné: oba byli posledními katy v Německu, kteří rozsudky smrti prováděli sekerou.

Před popravčí četou

Své řemeslo Reindel vykonával rychle a efektivně, a proto byl již začátkem války – především však v jejím průběhu – odesílán za tímto účelem do Halle, Výmaru a Drážďan. Posléze dojížděl také do Berlína a Hamburku. Popravy vykonával podle některých zpráv pouze do 30. října 1943, kdy jeho jméno mizí ze spisů Říšského ministerstva financí. Bylo by však bláhové se domnívat, že by jeden z nejlépe finančně ohodnocených katů svou práci sám opustil. Za každou setnutou hlavu mu bylo vypláceno 30 marek, ale jindy, zřejmě u prominentních odsouzenců, dvojnásobek.

Z archivních materiálů je jasně patrné, že se kromě ukončování životů odbojářů a jiných zadržených podílel na fyzické likvidaci „vlastizrádců“ odsouzených válečným tribunálem. Jejich soupis je sice strohý, avšak od 16. dubna do 28. července 1943, tedy za 41 dnů, popravil celkem 66 osob. Z dalších záznamů je možné doložit, že jen za rok 1943 připravil o život přinejmenším 247 osob.

TIP: Do kola i vykuchat: Mistr popravčí se musel umět ohánět nejen mečem

Pro předpoklad, že Reindel zůstal činný jako kat až do konce války, svědčí i jiné doklady. Přestože se jeho jméno od roku 1944 v německých spisech neobjevuje, jiné zdroje hovoří o tom, že až do konce války popravoval ve věznici Berlíně-Plötzensee. Po svém zatčení byl v polovině června 1945 společně se svým asistentem v Gommernu odsouzen, v samostatném transportu odvezen do Brestu a tam zastřelen. Ruka spravedlnosti jej přece jen dostihla a alespoň jeden z námi zmiňovaných masových vrahů legálně prolévajících krev ve jménu nacistické ideologie skončil podobně – na popravišti.

Nový obří akademický komplex vznikl na ploše 65 000 čtverečních metrů v Teheránu. Součástí moderní budovy je několik kinosálů, vědeckých hal, učeben, restaurací, modlitebních místností a pochopitelně i tisíců svazků knih ze všech koutů světa.

TIP: Souboj strážkyň moudrosti: Největší knihovny světa

Počátky projektu se datují do roku 2004, kdy se v Teheránu konal mezinárodní knižní veletrh. Akce se setkala s masivním zájmem veřejnosti a pro původně veletržní objekt se tak začalo hledat nové využití. Nápad přestavět budovu na obří knihkupectví a knihovnu se zrodil v roce 2015 a přestavba komplexu trvala více než rok.

Cílem projektu je podle známého íránského filozofa, spisovatele a předsedy Islámského poradního shromáždění Alího Larídžáního přivést ke čtení zejména mladou generaci. Oddělení pro nejmenší čtenáře je proto uzpůsobeno jejich potřebám – police se nacházejí nízko nad zemí tak, aby i nejmenší čtenáři měli pohodlný přístup ke knihám. Na střeše budovy se nachází zelená zahrada s rozlohou přes 13 tisíc metrů čtverečních, sloužící jako park a odpočinkové místo pro posezení a čtení.

Zachraňovat deštné pralesy může být nuda. Při zachraňování velryb se zase moc nadřete. Medvědi vám za snahu taky nikdy nepoděkují. Naštěstí jsou novým ohroženým druhem i blondýnky.

Dinosauří osud blondýnek

V roce 2002 zveřejnila Světová zdravotnická organizace šokující studii, která zjistila, že do dvě stě let vyhynou všechny nositelky přirozeně plavých vlasů. Poslední blondýnka se narodí kolem roku 2200 ve Finsku. V minulosti si muži jako své partnerky častěji vybírali právě blonďaté krasavice, takže recesivní gen zodpovědný za světlý odstín vlasů mohl přežít. Dnes ale muže matou umělé barvy vlasů a navíc zvýšená migrace obyvatelstva podporuje vítězství dominantních genů pro tmavé vlasy.

Renomované televize i deníky rozšířily tento hoax, i když žádná taková studie nikdy neexistovala. Ale rozhodně nebyly první, podobná zpráva kolovala v novinách již v roce 1865 a v různých intervalech se znovu objevovala až dodnes.

Hoax vyprovokoval vznik vážně i nevážně míněných plánů, jak blondýnky zachránit. Záchranné plány počítají s účastí mužských dobrovolníků, kteří budou vybráni na základě několika kritérií. Kromě světlé barvy vlasů sem patří výše příjmů, fyzická přitažlivost, věk a druh automobilu, který vybraný dobrovolník vlastní.

Zakryjte zvířatům genitálie

Moto amerického Hnutí proti obscénnosti nahých zvířat (SINA) znělo takto: Nahatý kůň je neslušný kůň. SINA (The Society for Indecency to Naked Animals) sice znamená Hnutí za obscénnost nahých zvířat místo proti, ale drobná chyba v názvu jeho příznivce nikdy neodradila. Členové hnutí žádali ošatit každé zvíře, od koček a psů po krávy i velryby, aby pohled na jejich přirození nezpůsoboval úpadek morálky ve společnosti. 

Hnutí založil komik Alan Abel v roce 1959, který se snažil poukázat na přehnané moralizování. Najal si i herce Bucka Henryho, aby předstíral prezidenta hnutí. Ovšem ani jeden z nich nepředvídal, že mnoho lidí vezme boj proti zvířecí nahotě opravdu vážně.

Až do svého odhalení o tři roky později v televizním pořadu hnutí nabíralo aktivní členy, kteří pořádali pochody proti zvířecímu nudismu a rozdávali lidem, kteří venčili bez ostychu své nahé zvířecí miláčky na ulici, letákové výzvy, aby s tímto „pobuřujícím“ jednáním přestali.

Jedna žena se pro myšlenku hnutí nadchla natolik, že chtěla darovat čtyřicet tisíc dolarů na podporu aktivit hnutí. Abel tuto nabídku samozřejmě musel odmítnout. Dokonce i po svém odhalení neztratilo hnutí některé své příznivce, kteří se o hoaxu z televize nedozvěděli. Ještě několik let poté odebírali časopis, který je informoval o novinkách v boji za slušnost ve světě zvířat a dodával jim tipy, jak ušít ideální spodní prádlo pro zvířata.

Představte si astronauta na Marsu nebo na Měsíci, jak dělá něco důležitého a najednou přijde o potřebný nástroj. Nebude to ale žádné tragédie. Prostě se vrátí na základnu a tam si ze své moči a vydýchaného oxidu uhličitého vyrobí plast pro nový nástroj.

Právě to je cílem chemiků a biologů, kteří vyvíjejí technologie potřebné k takové recyklaci ve vesmíru. Se zpracováním odpadu vytvářeného astronauty by jim měly pomoct šikovní mikrobi, jako jsou kvasinky Yarrowia lipolytica.

Plasty z moči a prodýchaného vzduchu

Tyto kvasinky potřebují k růstu uhlík a dusík. Vědci zjistili, že uhlík mohou kvasinky získat z prodýchaného vzduchu astronautů nebo případně z atmosféry Marsu, když jim ho zpracují upravené sinice. Dusík si kvasinky zase dovedou opatřit z nezpracované moči astronautů.

TIP: Jak vybudovat základnu na Měsíci? Přece pomocí 3D tiskárny

Badatelé upravili jeden kmen kvasinek, aby vyráběl klíčovou molekulu pro produkci plastů. Druhý kmen zase pozměnili tak, aby tyto molekuly řetězil do struktury polymeru. Kvasinky tak vyrobí plast, kterým je možné naplnit 3D tiskárnu a vytisknout potřebné nástroje nebo součástky. Teď už jenom stačí vyrazit do vesmíru.

V těchto dnech se uskutečnila druhá soutěž týmů v technologii dopravy podtlakovým potrubím hyperloop pod patronací Elona Muska, který je autorem myšlenky dopravního systému hyperloop.

Soutěž proběhla v ústředí Muskovy společnosti SpaceX v Hawthorne v Kalifornii. Soutěžící měli k dispozici zkušební tunelovou trať o délce 1,25 kilometru, ze které byl odčerpán prakticky všechen vzduch.

Soutěže se zúčastnili tři finalisté. Vítězem se stal německý tým WARR Hyperloop, tvořený studenty Technické univerzity v Mnichově. Jejich kapsule dosáhla úctyhodné rychlosti 324 kilometrů za hodinu. To je zároveň nový rychlostní rekord systému hyperloop.

TIP: Studentské týmy vyvíjejí dopravní kapsle pro systém hyperloop

Pokud bude vývoj systému hyperloop dotažen do konce, měl by přepravovat cestující rychlostí až 1 225 kilometrů za hodinu. Po finále soutěže týmů je tento cíl zase o něco blíže.

Někdejší výpravy na africký kontinent byly podnikány převážně lovci, kteří dychtili po trofejích z černého kontinentu. Z tehdejší záplavy afrických tvorů byli ovšem jen někteří dostatečně velcí či nebezpeční, aby lovci považovali jejich skolení za událost hodnou připomínky. Pětici zvířat splňující všechna potřebná kritéria se postupem času začalo říkat „Velká pětka“.

I v současnosti je Velká pětka důležitým aspektem africké přírody. Dnes se zvířata už v takové míře nestřílejí, ale mají svůj význam pro cestovní agentury, které lákají turisty na výpravy za jejich pozorováním. Sloni, buvoli, lvi, levharti a nosorožci mají i dnes svou přitažlivost a stále se mohou pyšnit charakteristickými vlastnostmi, pro něž kdysi zaujali své pronásledovatele. Tento článek si klade za cíl upozornit na charakteristické rysy zvířat Velké pětky prostřednictvím autentických příhod, které jsem měl to štěstí v africké přírodě zažít.

Citliví hromotluci

Slon africký (Loxodonta africana)

Členové stáda jsou k sobě vázáni velmi silnými vztahy. Dokáží cítit smutek i radost, rozeznají na sobě strach. U napajedla Sable v jihoafrickém Krugerově národním parku jsem měl na vlastní oči možnost sledovat, jak citlivě vnímají sloni své soukmenovce. Napajedlo denně navštěvovalo pět sloních teenagerů a zhruba jednou za tři dny se tady ukazovalo i velké stádo s čerstvě narozenými mláďaty. Velcí sloni nejevili nejmenší známky neklidu či agresivity a nevadily jim ani auta stojící nějaký metr od jejich stezky.

Idyla se však po deseti dnech změnila. Jednoho rána se k vodě přišly napít dvě lvice se šesti lvíčaty a po jejich odchodu napajedlo zelo prázdnotou. Neukázali se ani sloni. Den na to jsem v buši spatřil dva sloní samce, kteří zjevně váhali, zda udělat krok do otevřeného prostoru. Nakonec se k vodě vydali, ale zřetelně bylo vidět, jak obezřetné a zároveň agresivní je najednou jejich chování vůči okolí. Teprve po dvou dnech se k vodě dostavilo i známé stádo s mláďaty. Malí sloni si sice užívali vodních hrátek, ale minimálně tři staré samice pořád stály u vody v pozoru a napjatě sledovaly okolí.

Změnu chování jsem pochopil po rozhovoru s rangerem, který mi prozradil, že nedaleko odtud uhynul nebo byl zabit dospělý slon. Chování jeho soukmenovců se od té doby změnilo v nervózní a opatrné. Jasně se ukázalo, jak silné vazby mezi sebou sloni mají. Dokážou si uvědomit smrt člena vlastního druhu a jsou dobře zdokumentovány případy, kdy se stádo zastavuje na místě, kde rok i déle předtím uhynul některý slon. Ostatky tam sice už nejsou, ale vzpomínky v myslích těchto obrů zůstávají. Jaké mají asi vzpomínky na nás lidi?

Nesmlouvavé tanky

Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) a nosorožec dvourohý (Diceros bicornis)

V Africe žijí dva hlavní druhy nosorožců. Nosorožec tuponosý, zvaný též bílý, který může vážit až tři tuny a dožívá se zhruba padesáti let a nosorožec dvourohý, kterému se někdy říká černý.

Nosorožec tuponosý severní byl téměř vyhuben, zástupce jižní varianty lze relativně snadno spatřit v afrických parcích jako Hluhluwe Imfolozi nebo v NP Kruger. Odhaduje se, že počet zde žijících zvířat je přes tisíc kusů.

Dlouho jsem ovšem nemohl najít nosorožce dvourohého. Uspěl jsem až po dvou měsících hledání, když jsem jel od Krokodýlí řeky k řece Sabie. Najednou jsem v křoví uviděl dospělého samce, který stál asi dvacet metrů od mého auta a měl v úmyslu přejít cestu. S vypnutým motorem jsem čekal, co se bude dít a nosorožec po chvíli váhání s praskotem a frkáním popoběhl roštím podél cesty. Popojel jsem asi padesát metrů k dalšímu průhledu a čekal.

Nosorožec mě nezklamal. Po chvilce se za keři, kudy procházela zvířecí stezka, opět ozvalo funění a dusot. Chvíli nato se ukázala obrovská hlava. I když tato zvířata nemají dobrý zrak, nosorožec si mne ihned všimnul a s trhnutím se zastavil. Nějakou chvilku stál bez hnutí, ale pak dostál své pověsti menšího ale o to agresivnějšího ze dvou afrických druhů. Zafuněl a rozeběhl se směrem k mému autu!

Můj fotoaparát ihned letěl na sedadlo spolujezdce a ruce ke klíčkům od auta, které naštěstí spolehlivě nastartovalo. Jakmile se vůz hnul, rozběhnutý dvourohý tank se zastavil. Po chvilce se nosorožec uklidnil a přešel důstojně cestu.

Odhaduje se, že v celé Africe volně žije jen něco málo přes dva tisíce nosorožců černých. Je až nepochopitelné, že lidé dokáží stále drancovat něco, čeho je na světě již tak málo. Jako by nikomu nedocházelo, že až bude zastřelen poslední kus, jiný už na jeho místo prostě nepřijde.

Zdánlivě netečný král

Lev (Panthera leo)

Při pohledu do očí této šelmy člověk pochopí, proč se jí říká „král zvířat“. Vyzařuje totiž nespoutanou divokost a důstojnost. Jako jediný druh z bohaté čeledi kočkovitých šelem lvi žijí a loví ve smečkách, což umocňuje jejich sílu.
Vybrat jedinou příhodu se lvy je pro mne těžké. Velké šelmy totiž vždy byly a budou mou hlavní prioritou. Vybavuje se mi jedna zdánlivě nenápadná historka, která charakterizuje, jak lidé chování zvířat nerozumějí a při nešťastné shodě okolností se jim jejich „informační prázdnota“ může vymstít.

U řeky Sabie v JAR jsem dva dny po sobě, prakticky na totožném místě, našel dvojici lvů – samce a samici, kteří svým chováním potvrzovali, že lvi dvacet i více hodin ze dne jen proleží. Při druhém setkání jsem se svým malým vozem vmáčknul mezi dvě již přítomná větší terénní auta. Lvy jsem měl na nějakých osm metrů před autem a jediný způsob, jak je v dané pozici fotit, vyžadoval vyklonění z bočního okénka a opření fotoaparátu o zpětné zrcátko. Samec ovšem bedlivě sledoval každý můj pohyb. Slabě vrčel a jeho soustředěný zájem prozrazoval také ocas mrskající pravidelně z jedné strany na druhou. Aby se lev příliš nerozčilil, vždy jsem se po chvíli stáhnul do auta. Páreček jihoafrických důchodců ve vedlejším voze si ovšem počínal méně opatrně. Byli z pohledu na divoká stvoření tak uneseni, že se paní po chvíli rozhodla zaznamenat vše otevřeným okýnkem na svůj mobilní přístroj. Samec se chvíli upřeně díval jejím směrem, pak se postavil do přikrčeného postoje. Jeden, dva, tři zrychlující se kroky a už byl připraven skočit do otevřeného auta. Paní rychle hledala kličku k zatažení okna, ale k jejímu štěstí šlo jen o malé varování do budoucna.

Mnoho lidí si myslí, že při agresivním chování, které předchází útoku, predátor ukazuje zuby a doprovází to vrčením. V takovém případě neví, co od protivníka očekávat a tak předvádí své zbraně, aby předešel rvačce. V tomto případě byl lev ve střehu, což bylo možné poznat podle upřeného pohledu s hlavou mírně pokrčenou. Když je vše doprovázeno i drobným vrčením a mrskání ocasu, prozrazuje chování zvířecí zájem. Je jasné, že se mu něco nelíbí a chystá se k útoku. Já jsem věděl, že se něco děje, sousedé to poznali, až se šelma rozeběhla na jejich auto.

Číhající přízrak

Levhart skvrnitý (Panthera pardus)

Levhart je druhým z predátorů patřících do velké pětky. Levhartů je ve volné přírodě stále poměrně dost, ale i v centrech jejich výskytu snadno dospějete k názoru, že ve vámi navštívené oblasti tato kočkovitá šelma prostě nežije. Levhart je totiž mistr v maskování a samotář, který je nerad viděn. Má rovněž specifickou obranu kořisti před jinými masožravci, zejména před lvy a hyenami. Svou kořist vytáhne do koruny stromu a tam ji teprve konzumuje. Nedělá mu potíže dopravit vysoko do větví úlovek o vlastní váze, což u dospělého samce může být i přes osmdesát kilo.

Při svém posledním, více jak dvouměsíčním pobytu v jihoafrickém Krugerově národním parku jsem levharta spatřil pouze jedenáctkrát. Přitom většina setkání byla otázkou chvilky, během níž se levhart ztratil v houští stejně rychle, jako se objevil. Na dlouhou dobu bylo mým „levhartím časovým rekordem“ asi patnáct minut. Během nich jsem sledoval krásnou levhartí samici, která se chystala k lovu na tři impalí samce. Opatrně se přiblížila až na nějakých padesát metrů, aniž by impaly cokoli vytušily, ale závan větru nakonec býložravcům prozradil přítomné nebezpečí. Ne každý pokus je úspěšný a každá potenciální kořist je perfektně vybavena, aby odhalila případné nebezpečí.

Až na závěr mého pobytu mi místní ranger prozradil, kde objevím na stromě levharta s čerstvě ulovenou kořistí. Zvíře jsem podle popisu našel v koruně s napůl sežraným prasetem. Samec levharta se mnou zůstal něco přes dvě hodiny. Jako by vycítil, že mé dny v parku jsou u konce a tak se mi předvedl v póze, ve které jsem ho po tak dlouhou dobu nemohl najít.

Neprostupná hradba

Buvol africký, zvaný také kaferský (Syncerus caffer)

Dá se bez nadsázky říct, že ze zvířat patřících do velké pětky je buvol nejnebezpečnějším tvorem Afriky. Ačkoli nejde o predátora, společně s hrochem má na kontě nejvyšší počty případů napadení a usmrcení člověka. Největší turovitý tvor afrických savan váží až 700 kilogramů. Ve stádu platí silné sociální cítění a jednotlivá zvířata jsou schopna si navzájem pomoci. Při útoku predátora udělají dospělí jedinci val okolo mláďat a jsou schopni útočící šelmy sami napadnout. Jsou známé i případy, kdy buvol překvapil lovce ze zálohy. Rychlost tohoto mohutného tvora je také úctyhodná a může dosáhnout až 55 km/h.

TIP: Vzkříšeni na poslední chvíli: Zvířata, o která jsme málem přišli

Při svém putování Jihoafrickou republikou jsem největší stáda těchto zvířat našel na severu v dřívější rezervaci Shingwedzi, která je dnes součástí Krugerova národního parku. Viděl jsem stáda, jejichž počty přesahovaly pět set kusů. Pokud projíždíte v jejich blízkosti a držíte se v autě, nehrozí vám velké nebezpečí. Spíše je potřeba být trpělivý a počítat s časem, který jízda stohlavým stádem vyžaduje. Někteří buvoli se například rozhodnou strávit nějakou chvilku uprostřed cesty, a když se líně zvednou a popojdou na stranu, z druhé strany cesty se za nimi ihned chtějí dostat ostatní členové stáda. Přes cestu se tak hrne neproniknutelná hradba tvořená svaly a rohy.