Mít sourozence není úplně jednoduché. Na vývoji dítěte se ale projeví, i když žádné sourozence nemá. Dřívější výzkum ukázal, že se jedináčci od dětí se sourozenci liší chováním a také znaky osobnosti.

Čínští vědci šli více do hloubky a přišli na to, že děti, které rodiče vychovávají bez sourozenců, mají odlišnou strukturu mozku. Také zjistili, že jedináčci mají sklon být více kreativní a zároveň méně sociální.

Do výzkumu zahrnuli 250 univerzitních studentů, z nichž zhruba polovina byli jedináčci. Vědci proskenovali jejich mozky, a také standardními postupy zjistili jejich osobnost, kreativitu a inteligenci.

V Číně je výzkum tohoto druhu velmi aktuální. Čínské úřady se totiž v letech 1979 až 2015 snažily kontrolovat populaci a praktikovaly velmi přísnou politiku jednoho dítěte. Výsledkem vládního snažení je ohromný počet čínských jedináčků.

Krátce po vzniku Izraele v květnu 1948 se rozhořela první arabsko-izraelská válka. Skončila vítězstvím mladého židovského státu, avšak nepřátelství mezi Araby a Izraelem pokračovalo a vyústilo v řadu dalších krvavých konfliktů. Mezi hlavní členy arabské koalice patřil také Egypt, který v 50. letech najal do svých služeb několik bývalých nacistických vědců pracujících za druhé světové války na německém raketovém programu v Peenemünde.

V čele původního výzkumu stál legendární Wernher von Braun, který po pádu třetí říše začal pracovat pro Američany a podílel se na zrodu kosmického programu NASA. Kolem roku 1955 von Braun pozval do Ameriky několik svých bývalých kolegů, mezi nimi i Heinze Kruga. Ten si ale zvolil zdánlivě lukrativnější nabídku a přidal se ke skupině vědců pod vedením německého profesora Wolfganga Pilze, který vedl egyptský raketový program v tajném zařízení známém jako továrna 333. Krug si vybral špatně – místo skvělé budoucnosti jej o několik let později, přesně 11. září 1962, čekala smrt z rukou muže, který měl zajistit jeho ochranu.

Bohatá kariéra

Vraťme se ale o několik měsíců zpět. Izraelci tušili, že egyptské snahy je mohou ohrozit. Jejich obavy potvrdil první úspěšný test egyptské rakety z července 1962. Další významnou indicií rostoucího rizika se stalo svědectví rakouského vědce, který tvrdil, že v továrně 333 probíhají mimo jiné snahy o plnění vyvinutých raket radioaktivním odpadem.

O několik týdnů později pak Mossad (Institut pro výzvědné a zvláštní operace – izraelská rozvědka) získal dokumenty napsané samotným Pilzem, obsahující například záznamy o počtu dosud vyrobených raket nebo zmínky o možném použití chemických a biologických zbraní.

Představitelé židovského státu v čele s šéfem Mossadu Isserem Har‘elem proto vystupňovali svou snahu o vypuzení německých vědců z Egypta a tím i zastavení nebo alespoň zpomalení celého výzkumného programu. Vyhrožovali, posílali dopisové bomby. Pro podobnou akci ale potřebovali mezi vědci svého člověka. Někoho, kdo by se uměl pohybovat ve světě speciálních operací, ale zároveň by mu cílové osoby plně důvěřovaly.

Volba padla na Ottu Skorzeného, bývalého SS-Obersturmbannführera a oblíbence Adolfa Hitlera, kterému americká a britská rozvědka během války přisoudila auru „nejnebezpečnějšího muže Evropy“. Sám Skorzeny byl kvůli svým válečným aktivitám na seznamu cílů Mossadu. Po německé invazi do Polska se tento vysoký muž s velkou jizvou na tváři přihlásil k Luftwaffe, byl však odmítnut právě pro svou výšku a také stáří (v té době mu bylo 31 let).

Proto vstoupil k Leibstandarte SS Adolf Hitler. Bojoval v tažení na Západ i na Balkáně, kde se vyznamenal a obdržel povýšení na SS-Obersturmführera. Přepadení Sovětského svazu se účastnil v řadách motorizované divize SS Reich. V prosinci 1942 utrpěl zranění, které si vyžádalo hospitalizaci a rekonvalescenci, během níž působil v Berlíně ve štábní funkci. V té době nastudoval veškerou dostupnou literaturu o vedení speciálních operací a následně svým nadřízeným předložil vlastní nápady, například na zformování zvláštních komand působících v týlu nepřítele. Tato iniciativa nezůstala bez povšimnutí a Skorzeny od června 1943 velel první jednotce SS speciálního určení – SS-Sonderverband z.b.V. „Friedenthal“.

V následujících letech se Skorzeny proslavil díky několika operacím, které vešly do dějin druhé světové války. V září 1943 se podílel na osvobození Benita Mussoliniho během operace „Eiche“, což mu vyneslo zřejmě největší slávu, povýšení a vyznamenání Rytířským křížem. Faktem však zůstává, že jeho zásluhy zde nebyly zdaleka tak velké, jak tvrdila propaganda a také on sám ve svých poválečných pamětech.

V květnu 1944 následovala operace „Rösselsprung“, tedy pokus o zajetí jugoslávského partyzánského velitele Josipa Tita, která ale skončila neúspěchem. Když se pak o pět měsíců později maďarský regent Miklós Horthy snažil tajně sjednat příměří se Sovět ským svazem, Skorzeny se podílel na únosu admirálova syna. Tím jej Němci přiměli odstoupit z funkce a moc mohla převzít radikální strana Šípových křížů.

V prosinci 1944 se pak odehrála operace „Greif“, jejímž cílem bylo působit chaos v americkém týlu během německé ofenzivy v Ardenách. Skorzeny si pro tento úkol vybral asi 150 mužů, z nichž někteří mluvili plynně anglicky a v amerických uniformách prováděli za frontou sabotáže a šířili strach z výsadků.

Nové úkoly

Velení v této akci však Skorzenému po válce vyneslo dva roky výslechů a obvinění z válečných zločinů před americkým vojenským soudem v Dachau. I když byl v roce 1947 tribunálem zproštěn všech obvinění, nadále zůstal za mřížemi a čekal na rozsudek denacifikačního soudu. Ze zajetí se mu však podařilo utéct, nejspíše s pomocí tří bývalých esesmanů převlečených do amerických uniforem (a možná i s přispěním CIA).

V následujících 18 měsících se Skorzeny skrýval, aby se nakonec usadil ve Španělsku, kde vládl nacistům nakloněný generál Franco. V té době již Skorzeny nejspíše spolupracoval s organizací Gehlen. Šlo o tajnou službu, kterou ve své okupační zóně zformovali Američané převážně z německých důstojníků pod vedením bývalého generálmajora Wehrmachtu Reinharda Gehlena.

V následujících letech pracoval Skorzeny jako vojenský poradce například pro argentinského prezidenta Juana Peróna či egyptskou vládu. V té době se také seznámil a spřátelil s tamějšími důstojníky, kteří řídili raketový program a zaměstnávali v něm německé vědce. Právě tehdy, počátkem roku 1962 se Isser Har‘el rozhodl, že Mossad Skorzeného nezabije, ale pokusí se ho zverbovat. Operaci dostal na starost Yosef „Joe“ Raanan, který působil jako řídící důstojník Mossadu v Německu.

Jeden rok na Saturnu trvá 10 759 pozemských dnů což je přibližně 29 pozemských let a v jeho průběhu se na planetě střídají dvě roční období – léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě. Dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry Saturnu a jeho vnitřními procesy.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

Na snímku pořízeném v únoru tohoto roku sondou Cassini jsou k vidění zkracující se stíny, které planeta vrhá na své prstence. Právě nyní, v době Saturnova letního slunovratu, stíny dopadají jen na nejvnitřnější prstence. 

Spojené arabské emiráty jsou díky zásobám ropy jednou z nejbohatších zemí světa. Téměř veškerá populace je ale soustředěna v úzkém pásu u pobřeží Perského zálivu, přičemž zhruba 95 % země je neobývaná pouštní pustina. Přímořské oblasti zažívají raketový rozvoj infrastruktury a růst populace. Není proto divu, že se země potýká s obrovskými problémy s nedostatkem pitné vody. Odborníci odhadují, že v horizontu 15 až 25 let by Spojené arabské emiráty mohly přijít o většinu podzemních zásob pitné vody.

TIP: Mořský led v pohybu: Proměny ledové pokrývky v okolí Antarktidy

Problém s nedostatkem pitné vody má vyřešit ambiciózní plán společnosti National Advisor Bureau Limited z Abu Dhabí. Firma chce k pobřeží SAE dopravovat obří kusy ledovců z okolí Antarktidy pomocí vlečných lodí. Ledovce mohou obsahovat až 20 miliard galonů vody (zhruba 75 miliard litrů) což má vystačit jednomu milionu lidí na pět let.

První ledovec by se měl na cestu do Perského zálivu vydat již na počátku příštího roku, přičemž ho čeká trasa dlouhá více než 9 tisíc kilometrů.

Ptát se na národnost českých králů, kteří vládli ve středověku a na počátku novověku, je poněkud ošemetné – už proto, že taková otázka do zmíněných časů jaksi nepatří. Ve středověku totiž prakticky žádný panovník svou národnost neřešil. Ostatně, není to pouze případ českých králů, nýbrž také vladařů Anglie, Španělska nebo třeba Uher. 

V čele s cizincem

Spojení „král anglický“ zní důstojně a vznešeně, přičemž většině z nás s ním nejspíš vytane na mysli Richard Lví Srdce. Byl to však Angličan? Nikoliv, daleko víc byl Francouz. Vyrůstal ve Francii, mluvil francouzsky, obklopoval se francouzskou kulturou a anglicky vůbec neuměl. Během deseti let v čele Anglie strávil ve svém království pouhých šest měsíců. Zemi využíval hlavně jako zdroj pro válečná tažení, přesto patří k nejznámějším a nejobdivovanějším anglickým králům. Nejde přitom pouze o Richarda. 

Roku 1714 nastoupil na tentýž trůn – po spojení se Skotskem zvaný ovšem „britský“ – Němec každým coulem, král Jiří I. Hannoverský. Jeho jediným předpokladem bylo, že představoval nejbližšího protestantského příbuzného zesnulé královny Anny. Anglicky neuměl ani slovo a o vládu se nestaral. Podobné osudy pak můžeme sledovat například v Uhrách, kde sice nejprve vládli „maďarští“ Arpádovci, ale poté francouzský rod Anjou, Lucemburkové či němečtí Habsburkové.

Kdo je Čech?

Podle čeho můžeme identifikovat „češství“ českého krále? Jistě nelze příslušnost k „národu“ určovat jen podle rodného jazyka. Jde pouze o jeden z faktorů. Stejně důležitý je i původ, dvorská kultura, běžně používaná řeč či pocit příslušnosti k zemi a sounáležitosti s jejím lidem. Úhel pohledu na vládu v českém království se totiž mohl významně lišit. A koneckonců, dnes je národnost čistě otázkou vlastního pocitu a svědomí. 

Původ prvního českého vládnoucího rodu – Přemyslovců – byl jistě český. Jenže od dob knížete Břetislava I. bývaly mnohdy českými kněžnami a poté královnami příslušnice německých rodů. Poměrně často se po boku našich panovníků objevovaly také ženy z Polska a Uher, jako třeba v případě Břetislavova syna Vratislava, prvního českého krále: Jeho druhou manželkou se stala Adléta Uherská a třetí Svatava Polská. 

Z rodu Přemyslova

Domácí rod Přemyslovců vládl zemi bezmála půl tisíciletí. Všichni králové – Vratislavem I. počínaje a Václavem III. konče – ovládali češtinu. Touto řečí se také mluvilo u dvora, nebyla však jediná. Významnou roli hrála i němčina, jazyk mnoha českých královen: například Kunhuty Štaufské, matky Přemysla Otakara II., či Guty Habsburské, první manželky Václava II. Nebylo ovšem důležité, jakou řečí nevěsty českých králů mluvily a kde se narodily – nýbrž jaký byl jejich původ a co mohly české koruně přinést. Sňatková politika představovala velmi mocný, i když dvousečný nástroj.

Němčina byla zapotřebí rovněž v komunikaci se západními sousedy, neboť česká a říšská politika byly provázány. Do třetice pak měla v našem prostředí platnost latina, coby jazyk užívaný v úředním styku, v kronikách i jiných záznamech a samozřejmě během náboženských obřadů. Pěkný příklad její symbiózy s češtinou představují zemské desky, kam se zapisovaly majetkové operace s nemovitostmi šlechty, soudní pře či předvolání ke stání před zemským soudem, tzv. půhony. Jednání probíhala česky, ale zapisovala se v latině.

Král železný a zlatý

Sounáležitost přemyslovských králů s českými zeměmi netkvěla v tom, jakým jazykem kdo mluvil: Pro Přemyslovce byl důležitý odkaz předků, lesk královské moci, expanze a posílení vlivu za hranicemi. Vrcholu se tyto snahy přiblížily za Přemysla Otakara II., jenž se stal jedním z největších českých králů. Zároveň byl ovšem vévodou rakouským, štýrským, korutanským a kraňským.

Na jeho odkaz pak navázal Václav II., kterého po otcově smrti na Moravském poli vychovávali v Braniborsku, kde si také skvěle osvojil němčinu. Číst sice neuměl, ale poslechem se naučil česky i latinsky. Království pak zajistil mír, hospodářskou prosperitu a mezinárodní respekt. Když potom ve svých rukou soustředil i polskou korunu a vládu nad značnou částí Uher, dosáhla přemyslovská moc vrcholu.

Netopýři jsou tajuplní a zajímaví. Obvykle ale létají za soumraku nebo v noci, takže není úplně snadné je pozorovat. Pokud ale máte správné vybavení, tak se na lovu netopýrů neztratíte.

Jestli máte k dispozici iPhone nebo iPad, tak si k němu můžete připojit nový bat detektor. Jde o zařízení, které umožňuje lidem slyšet ultrazvukové hlasy netopýrů. Netopýři je používají za letu k navigaci a jednotlivé druhy je možné podle těchto hlasů rozeznat.

TIP: Šikovný trik: Jedovatí přástevníci varují netopýry ultrazvukovým signálem

Bat detektor Echo Meter Touch 2 od společnosti Wildlife Acoustics obsahuje vysoce citlivý mikrofon. S příslušnou aplikací je možné nahrát hlas netopýrů i odhadnout, o jaký druh netopýra se asi jedná. Samozřejmostí je připojení GPS souřadnic a zanesení pozorování netopýra do Google Maps.

První písemná zmínka o Sloupsko-šošůvském jeskynním systému pochází z roku 1669. Autorem díla „Tartaro-Mastix Moraviae“ což v překladu znamená „Podzemní bič Moravy“ byl učený lékař z Brna, Johannes Hertod z Todtenfeldu. Jeho kniha pojednává o několika jeskyních na Moravě, včetně Sloupských. V mnoha pasážích se autor zcela zřejmě nechává až příliš unést fantazií.

Prostor pro průzkum i fantazii

Johannes Hertod popisuje Sloupské jeskyně (tehdy nazývané Staré skály) velmi emotivně. Všímá si zajímavých přírodních jevů, jako ponorů Sloupského potoka, naplavenin či lesknoucích se krystalků na krápníkových útvarech. Ve svém díle reprodukuje i paměti a zkazky místních lidí. Hovoří o tom, že v jeskyních jsou velké balvany, které je uvnitř schopen unést jeden člověk, ale před jeskyní s ním čtyři lidé nepohnou.

Hertod uvádí také zmínku o kameníkovi knížete Lichtenštejna, který se spustil do propasti až k hladině vody „jsa opatřen lucernou a pistolí, aby mohl dáti výstřelem znamení ku zpětnému vytažení. Když držel světlo, upevněné na tyči nad vodou, uzřel přeohromné pstruhy se blížiti, kteří světlo mu převrhli. Když opět nahoru jej vytáhli, vypravoval, že dole je ještě mnoho jeskyní a jiných divů, leč mezi vypravováním náhle skonal.“ Ke svérázným legendám připojil Hertod i svérázný způsob měření hloubky Kolmé propasti. Popisuje, že kámen do ní vhozený narážel na stěny tak dlouho, než se odříkají dva Otčenáše a dvě Zdrávas Maria.

Bázeň překonaná penězi

Daleko rozsáhlejší průzkum Sloupských jeskyní, který lze již považovat za komplexní a spolehlivý, provedl roku 1748 matematik a fyzik císařského dvora ve Vídni, Josef Antonín Nagel. K tomuto úkonu byl pověřen císařem a v doprovodu malíře Beduzziho, který průzkum dokumentoval zdařilými kresbami, pronikl do všech tehdy dostupných částí Starých skal. Svou návštěvu zvěčnil podpisem na konci Stříbrné chodby. Pozoruhodné je, že Nagel se zabýval průzkumem jeskyní na území celého mocnářství a jeho podpis je tudíž například i v jeskyni Postojná ve Slovinsku.

TIP: Záhady propasti Macocha aneb Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Vůbec nejzajímavější pasáží z Nagelova průzkumu Sloupských jeskyní je sestup na dno Stupňovité propasti, do míst, kam byl kdysi spuštěn i zmiňovaný kameník. V prvé fázi se císařský pověřenec snažil přimět některé z místních obyvatel, aby sestoupili dolů: „Hleděl jsem tedy obyvatele vesnice laskavými slovy a penězi k tomu přiměti, aby dolů sestoupili; leč všechny moje prosby a sliby byly zpočátku marny, ježto smrt kameníkova i je příliš odstrašovala. Proto zdvojnásobil jsem peněžní odměnu a skutečně, bázeň byla konečně překonána ziskuchtivostí. Brzy se přihlásili dva sedláci sloupští, kteří se mně k tomu výzkumu nabídli. Opatřiv je tedy lany, pochodněmi, žebříky a vším možným, čeho je k takovým krkolomným podnikům zapotřebí, odevzdal jsem je do ochrany boží a dal dolů spustiti.“

Nejošklivější podzemí?

Když se po pěti hodinách pobytu v podzemí sedláci vrátili a sdělovali Nagelovi své zážitky, dodalo to i jemu, jak píše „zmužilosti“ a v jejich doprovodu prozkoumal spodní patra i on sám. Ve svém popisu sice podává nepřesné údaje, ale patrně poprvé spatřil obrovskou propast, která byla později objevena a zpřístupněna veřejnosti profesorem Absolonem z horního patra (Nagelova propast).

Své zážitky popisuje Nagel velmi živě: „Zde jest všechno strašlivé a hrůzoplodné; nevidíš ničeho jiného, než ohromné skalní útesy, které dodávají všemu příšerného rázu. Když jsem se v tomto opuštěném, hlubokém, smrdutém a hrůzném skalním labyrintu ohlížel, napadla mne taková hrůza, že na všech údech jsem se třásl a hříchů svých ze srdce litoval. Mezi všemi jeskyněmi, které jsem kdy viděl, jest tato nejošklivější, jak každý se zděšením může poznati, kdo by měl chuť ji prohledati.“ Ošklivé však rozhodně není Beduzziho vyobrazení, které zhotovil při návštěvě spodního patra. Tato kresba naopak patří mezi nejkrásnější historická vyobrazení jeskynního podzemí.

Propadlištěm k objevu

Významnou etapou ve výzkumu Sloupských jeskyní byly práce blanenského lékaře Jindřicha Wankela v 19. století. Lékař postupně pronikal po proudu Sloupského potoka ve spodních patrech systému a objevil i několik dutin, které se odkrývaly jen tehdy, když voda klesla v průběhu dlouhodobého sucha.

Wankel a později Dr. Marin Kříž učinili v Gotické chodbě významné paleontologické nálezy. Během těchto výkopů bylo nalezeno 300 lebek jeskynních medvědů, a kosti dalších pleistocénních obratlovců, jeskyních lvů, hyen, rosomáků a podobně.

Nezávisle na těchto odborných výzkumech hledali kosti i místní lidé, kteří nálezy prodávali. Nejoblíbenějším artiklem byly špičáky jeskynních medvědů. Mezi takové amatérské badatele patřil i Václav Sedlák, který kopal v jeskyni Nicové. Tato slepá chodba měla samostatný vchod a nebyla tehdy se Starými skalami propojena. Roku 1879 se pod Sedlákem náhle probořila zem a on propadl do neznámé jeskyně s překrásnou krápníkovou výzdobou. Naštěstí měla prostora šikmé dno a tak měla událost šťastný konec – výzkumník utrpěl jen drobné oděrky. Za dva roky od objevu byla jeskyně (pojmenovaná Eliščina) zpřístupněna veřejnosti. Dr. Martin Kříž nechal tuto prostoru osvětlit obloukovými lampami Františka Křižíka jako první jeskyni v Evropě. Nebylo to však z důvodu zpřístupnění veřejnosti, ale pro pořízení fotografií.

Dva jsou víc než jeden

Přelom 19. a 20. století byl ve znamení velkých speleologických objevů, za nimiž ve Sloupských jeskyních stál vnuk Jindřicha Wankela, profesor Karel Absolon. Nejvýznamnější bylo bezesporu objevení Nagelovy propasti v roce 1900. V krátké době, jak se postupně zpřístupňovaly další části Sloupských jeskyní veřejnosti, byla Nagelova propast připojena k návštěvnímu okruhu. Jedná se o naši nejhlubší podzemní vertikálu, která má od stropu na dno plných 90 metrů a na mohutnosti jí přidávají i rozměry půdorysné.

Souběžně s průzkumy profesora Absolona prováděl průkopové práce také pan Josef Broušek – na svém pozemku, ve zcela oddělené jeskyni, přibližně kilometr od vchodu do Sloupských jeskyní. Postupně tak objevil systém chodeb s překrásnou krápníkovou výzdobou, a protože vchod se nachází na katastru obce Šošůvka, byly nové prostory pojmenovány Šošůvské jeskyně. Vyvrcholením průkopových prací byl roku 1905 objev nádherné dutiny s bohatou krápníkovou výzdobou. Toto místo bylo pojmenováno Brouškova pohádková síň. Amatérský speleolog nakonec spojil své síly se zkušenostmi profesora Absolona, jenž se podílel na dalších významných objevech v této části. Šošůvské jeskyně byly brzy zpřístupněny veřejnosti a následně se podařilo prokopáním chodeb Sloupskou a Šošůvskou část propojit. Postupně byla k systému připojena i jeskyně Eliščina a tak vznikl rozsáhlý prohlídkový okruh celým komplexem.

Kronika lidského druhu

Nedílnou součástí Sloupsko-šošůvských jeskyní je i tunelová sluj Kůlna, která proráží skalní výběžek. Je pozůstatkem starého jeskynního patra, kterým kdysi protékal Sloupský potok do Pustého žlebu. Stejně jako některé další jeskyně s mohutným portálem a rozlehlou vstupní prostorou sloužila i Kůlna jako sídliště pravěkým lidem a významem archeologických nálezů je řazena mezi světové unikáty.

Archeologické výkopy začal ve druhé polovině 19. století provádět Dr. Martin Kříž. Do dnešní doby bylo v unikátním profilu odkryto 15 kulturních vrstev a byly objeveny pozůstatky činnosti člověka v několika významných vývojových etapách. Nejcennější nálezy byly učiněny v průběhu 50. let 20. století. Výzkum vedl Doc. Karel Valoch z Moravského zemského muzea v Brně.

Nejstarší artefakty pocházejí ze středního paleolitu (starší doba kamenná) a jejich stáří je přibližně 120 000 let. Jedná se o kamenné nástroje vytvořené neandrtálským člověkem. Ve vrstvě staré přibližně 50 000 let byly objeveny části lebky a čelist neandrtálského člověka. Osídlení člověkem moderního typu dokladují vrstvy staré 22 000 a 13 000–10 000 let, kdy v oblasti pobývali lovci mamutů, koní a sobů. Kůlna byla osídlena také v době bronzové, v 9.–8. st. př. n. l. Jeskyně byla poznamenána vybudováním německé továrny na letecké motory za 2. světové války. Naštěstí se však původní cenné profily podařilo obnovit a zachovat.

Trvalá připomínka dobrodruhů

Sloupsko-šošůvské jeskyně jsou ponorovým systémem. Sloupský potok, který tu mizí do podzemí, je jednou z hlavních zdrojnic řeky Punky, která se rodí po soutoku s Bílou vodou v Amatérské jeskyni. Vzhledem k tomu, že se roku 2005 podařilo speleopotápěčům proplavat ze Sloupsko-šošůvských jeskyní do jeskyně Amatérské a tím obě jeskyně fyzicky propojit, tvoří už ucelený jeskynní systém o celkové délce přes 35 kilometrů a je nejdelší jeskyní v České republice.

Zatímco však podstatná část jeskynních prostor tohoto systému byla objevena až ve 20. století, Sloupsko-šošůvské jeskyně zůstanou nadále významné svou historií, archeologií a paleontologií. Navěky bude v jejich prostorách uchována tajemná atmosféra z dob prvních průzkumníků a dobrodruhů.

Co uvidí návštěvníci

Systém Sloupsko-šošůvských jeskyní dnes má délku 4 890 metrů, z toho je veřejnosti zpřístupněno 1 930 metrů. Návštěvníci mohou zvolit krátký okruh, kdy si prohlédnou jeskyně Sloupské a jeskyni Kůlnu, dlouhý okruh je obohacen ještě o Šošůvské jeskyně.

Vstupním portálem vede návštěvní trasa do jeskyně Nicové, pojmenované podle zvláštního kašovitého sintrového povlaku na stěnách – nickamínku. Úzkou chodbou pokračuje prohlídka do Eliščiny jeskyně s překrásnou krápníkovou, sintrovou a nickamínkovou výzdobou. Prostora má vynikající akustiku, proto se tu příležitostně konají pěvecké a hudební koncerty. Prokopanou chodbou pokračuje cesta podzemím do nejrozsáhlejší části Sloupsko-šošůvských jeskyní – Starých skal. Tady je novinkou posledních let přemostění Stupňovité propasti, kde se návštěvníkům otevřel zcela netradiční pohled. Prohlídková trasa pak postupuje kolem Kolmé propasti do prostor objevených prof. Karlem Absolonem v roce 1900 včetně nádherné Nagelovy propasti zpřístupněné dvěma vyhlídkovými můstky.
Dále vede trasa do Trámové chodby, pojmenované podle prastarých trámů, které jsou v chodbě vodorovně zakotveny. Jejich původ není přesně znám. Pravděpodobně šlo o nosníky pro lešení, která sloužila jako plošiny pro lidi ukrývající se za třicetileté války. Trámová chodba přechází ve 260 metrů dlouhou Stříbrnou chodbu. V její půli končí krátký prohlídkový okruh a návštěvníci opouštějí podzemí jeskyní Kůlnou, kde jsou instalovány informační panely o její historii. Expozice je doplněna kopiemi některých archeologických a paleontologických nálezů a také projekcí na stěnu jeskyně.

Dlouhý okruh pokračuje Stříbrnou chodbou. Staré nápisy na stěnách (mj. i podpis matematika J. A. Nagela z roku 1748) svědčí o tom, kam až byly jeskyně volně přístupné. Ze Stříbrné chodby byla prokopána spojka do Šošůvských jeskyní postupně objevovaných v letech 1899–1915. Prostory Šošůvských jeskyní nejsou tak rozměrné jako Sloupské, mají však bohatou a zachovalou krápníkovou výzdobu. V Brouškově pohádkové síni je dominantou a zároveň symbolem jeskyní nádherný stalagmit Svícen, který však byl přenesen do těchto míst z nepřístupných částí Šošůvských jeskyní. Součástí prohlídky je i bohatě zdobená Riegrova síň a Černá propast, která opět ústí k hladině Sloupského potoka v hloubce 70 metrů. Proraženou štolou se návštěvníci dostávají zpět do Stříbrné chodby a jeskyní Kůlnou vycházejí ven.

Na Litvě propuklo rozsáhlé povstání hned 22. června, kdy se 130 000 vzbouřenců podařilo obsadit úřední budovy, muniční sklady i kasárna a odzbrojovat celé jednotky rudoarmějců. Z epicentra v Kaunasu se rozšířilo dál a Němci prakticky bez výstřelu vstupovali do již osvobozených měst. Sověti vyklidili litevské území za pouhé tři dny. 

Němcům v ústrety

Nacistická elita se dohadovala o tom, jak obsazená území spravovat. Dne 17. července 1941 podepsal Hitler klíčový dekret, který výkon moci vkládal do rukou nově zřízeného Říšského ministerstva pro záležitosti okupovaných východních oblastí (Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete) v čele s hlavním ideologem NSDAP Alfredem Rosenbergem. Byly zřízeny dvě jednotky civilní okupační správy, tzv. říšské komisariáty Ukraine a Ostland, a z Německa tam mířily zástupy nacistických úředníků s jasně stanoveným úkolem vyždímat přírodní i lidské zdroje pro potřeby říše.

Místní politické elity si zatím nechtěly připustit, že je čeká možná ještě tvrdší okupační režim než ten sovětský, a přiživovaly iluzi obyvatelstva o samostatnosti. Již 23. června 1941 vznikla v Kaunasu provizorní vláda vysokoškolského profesora Juozase Ambrazevičiuse-Brazaitise. Na Litvě se už na podzim předchozího roku ustavila Litevská aktivistická fronta, organizace čerpající inspiraci z fašismu. Její zahraniční odnož vedl v Berlíně diplomat Kazys Škirpa, který vytvořil exilovou vládu, jež měla při osvobození přijít společně s Němci a chopit se moci.

Jenže Škirpovi lidé dávali – navzdory varování – jasně najevo, že se za každou cenu zasadí o neprodlené vyhlášení nezávislé Litvy, a proto v klíčových dnech zůstávali v domácím vězení. Iniciativu převzal právě Brazaitis, který doposud byl se Škirpou v kontaktu. Počet bojovníků Litevské aktivistické fronty mezitím vzrostl až na 100 000 a s takovou podporou se Brazaitisova družina sebevědomě prohlašovala za legitimní politickou reprezentaci obnoveného státu.

Němečtí velitelé se vyhýbali konfliktům a vyčkávali, než počátkem srpna dorazil Hitlerem jmenovaný generální komisař Adrian von Renteln. Ministři před ním mávali deklarací nezávislosti a opakovali, že se zbavili Sovětů bez německé pomoci, ale von Renteln suše odpověděl, že otázka státoprávního uspořádání bude řešena teprve po vítězné válce.

Když politici odmítli nabídku stát se jeho poradci, von Renteln rozpustil prozatímní vládu a oznámil vytvoření tzv. generální rady vedené generálem Petrasem Kubiliūnasem. Toto těleso se stalo spolehlivým kolaborantským orgánem s velmi omezenými pravomocemi. Většinu vysokých představitelů Litevské aktivistické fronty, jež se těšila široké podpoře, Němci pozatýkali a organizaci zrušili 26. září.

Klíčovou roli v plánech na příští cestu lidské posádky k Měsíci a později i k Marsu má sehrát supertěžká raketa SLS a kosmická loď Orion. Startu s posádkou má předcházet nepilotovaná mise označovaná jako EM-1. Původní plán mise EM-1 počítal s nepilotovaným obletem Měsíce na dráze volného návratu a s přistáním do Tichého oceánu po sedmi dnech letu. Na počátku roku se ale objevila překvapivá informace, že by mise EM-1 mohla být pilotovaná.

S posádkou, nebo bez ní?

Možností nasazení posádky v rámci mise EM-1 se následně zabývala expertní skupina NASA. Závěr studie proveditelnosti ovšem vrací do hry původní scénář a mise EM-1 tak bude definitivně bez posádky. Problém podle NASA nepředstavují technické překážky ale spíše finance. Původní plán je výrazně levnější a nasazení posádky by si vyžádalo dodatečné náklady ve výši 600 až 900 milionů dolarů.

Není také zcela jasné, kdy se mise EM-1 a následná EM-2 uskuteční. Teoreticky by první start mohl proběhnout v roce 2019, přesný termín chce ale NASA zveřejnit během několika příštích měsíců. Termín startu EM-1 přitom ovlivňuje termín EM-2 kvůli nutným úpravám pozemních systémů, aby vyhovovaly změnám v konfiguraci nosiče.

Důležitou formu prevence onemocnění rakovinou děložního čípku představuje gynekologické vyšetření. Mnoho thajských žen ale raději riskovalo své zdraví a v mnoha případech i svůj život, než aby vyšetření podstoupily. Gynekologické oddělení nemocnice Nong Krot proto přišlo s neotřelým nápadem: pacientkám nabízí možnost skrýt svou tvář pod maskou a absolvovat tak vyšetření anonymně.

Masky v nemocnici používá i nemocniční personál – v tomto případě ale nejde o stud, nýbrž o vyjádření sounáležitosti s pacientkami. Lékaři si nápad velmi pochvalují, cytologický stěr a gynekologické vyšetření podle nich absolvovalo více žen než před jeho zavedením.