Vědci pro slony indické vymysleli variantu zrcadlového testu, která zahrnuje podložku, provaz a klacek. Slon stojí na podložce a drží klacek, který je přivázán k podložce na krátkém provazu. Test spočívá v tom, že slon má podat klacek experimentátorovi, ale nejprve musí přijít na to, že je nutné slézt z podložky.

TIP: Těžkotonážní záhada: Proč sloni téměř nikdy netrpí rakovinou?

Test je to velmi jednoduchý, ale inteligenci prověří důkladně. Dvouleté děti by ho nezvládli, ale sloni indičtí obstáli se ctí. Ve 42 ze 48 případů přišli na to, že musí nejprve slézt z podložky.

Slovo „pašije“ pochází z latinského passio – utrpení, tedy utrpení Ježíše Krista. Právě Velký pátek je od pradávna jedním z vrcholů svatého týdne završeného o dva dny později velikonoční nedělí, kdy se slaví Ježíšovo zmrtvýchvstání. Již od středověku provázely páteční den nejroztodivnější tradice.

Procesí a hry

Pro zpřítomnění toho, co se podle evangelií na Velký pátek odehrálo, se na mnoha místech konala velká procesí, jichž se účastnily všechny vrstvy obyvatelstva vesnic i měst. Největšího rozkvětu dosáhly tyto průvody v období baroka díky jezuitskému a piaristickému řádu, jež je často pořádaly. Nutno však podotknout, že tyto produkce nebyly plodem pobělohorského katolicismu – podobné inscenace se objevovaly i u protestantů či utrakvistů již dříve.

Probíhaly různorodým způsobem, ale téměř vždy byl jejich součástí průvod lidí přestrojených za biblické i jiné postavy, které jsou těsně či volněji spjaté s událostmi Kristových posledních pozemských dnů. Vedle ústřední role Ježíše to byli vojáci, plačící ženy či apoštolové, ale třeba i andělé s ďábly. Vedle ústředních scén jako Ježíšův soud a ukřižování se hrál například moment, kdy Jidáš domlouvá zradu svého mistra za 30 stříbrných, nebo epizoda, ve které si židé přejí od Piláta vydání zločince Barabáše namísto Ježíše.

Zatímco Krista hrál obvykle prostý člověk, negativní postavy představovala nezřídka městská honorace. Zajímavé je, že herci v těchto představeních obvykle neúčinkovali zadarmo. Honorář se odvíjel od náročnosti role. Tak se například stalo, že představitelé čertů obdrželi vyšší částku než s nimi zápasící andělé, a to jednoduše proto, že poražení ďáblové měli utržit více ran. Pašijové scény byly totiž mnohdy prováděny velmi přesvědčivě, a tak mohl Ježíše představovat jen zdatný jedinec, který dokázal vydržet množství fyzických útoků (políčky, smýkání, kopání, atd.). To vše ve snaze navodit co nejvěrněji atmosféru biblických událostí.

V průvodu flagelantů

Vrcholem naturalismu pašijových představení byla procesí mrskačů. Flagelanti (z latinského flagellare – bičovat) se objevovali již ve středověku. V barokní době bylo jejich počínání vnímáno jako pozitivní výraz osobního pokání a pokory. Jak takový průvod flagelantů vypadal, si můžeme představit díky svědectví člověka, který jej zažil ve Vrchlabí v sedmdesátých letech 18. století:

„Muži mladí i staří, z města i okolních vesnic shromáždili se v zástupech u kostelníka a ředitele školy. Svlékli se do půl těla až k pasu, oblékli si kutny s kapucemi s otvory pro oči a za odměnu 6 krejcarů si disciplinou – provazem hvězdicovitě svázaným – bičovali záda. Nebylo nic milého udeřit se plnou silou do zad šesti až deseti ranami, až tekla krev. Nyní se postavili flagelanti v párech a v průvodu šli do kostela na patřičnou modlitbu a potom celým městem až na Olivetskou horu. Byli zakukleni a nikdo nebyl snadno k poznání. “

V Praze se konala velká flagelantská procesí v 17. století. Jejich trasa vedla uličkami Hradčan, kolem katedrály a někdy zamířila i dolů na Malou Stranu. Hradčanským procesím se říkalo císařská, neboť je finančně podporoval samotný habsburský dvůr.

Kritika a úpadek

Tyto aktivity měly samozřejmě také svoje odpůrce. Lidová vynalézavost byla tak bujná, že procesí někdy připomínala spíše karnevalové průvody, z nichž se původní smysl poněkud vytrácel. To bylo v přímém rozporu se závažností Velkého pátku, kdy se věřící měli naopak ztišit a rozjímat o Kristově utrpení. Z tohoto důvodu se tyto produkce rozhodla vymýtit Marie Terezie. To, co text jejího nařízení označuje jako „šílenství“, kdy lid místo toho, aby šel do kostela, lelkuje na ulicích a vyhlíží masky, panovnice striktně a jednou pro vždy zakázala. K úplnému odstranění tím však nedošlo, mnohde na venkově se pašijová procesí objevovala i nadále.

Malý chlapec a voják si prohlíží ve Vídni výlohu obchodu prodávajícího potřeby pro mladíky chystající se na branný tábor (Wehrertüchtigungslager). Plakát v horní části fotografie naznačuje budoucí možnou životní dráhu vídeňských hochů: Tvoje cesta – armádní důstojník! Letáky rozmístěné ve výloze odkazují na východní frontu, takže fotografie byla pořízena po létě 1941. Branné tábory trvaly od čtyř do šesti týdnů a v roce 1939 je zřídil úřad pro tělesný rozvoj působící v rámci Hitlerjugend.

Základy vojenského výcviku

Teenageři měli na těchto povinných akcích absolvovat základy vojenského výcviku, a tak došlo na různé sporty, zacházení se zbraněmi, nebo třeba i na maskování. Nacisté nezanedbávali ani ideologickou přípravu. Děti se učily o židovství, národně-socialistickém pohledu na svět, rasových teoriích a podobně. Zpočátku vedli tábory funkcionáři Hitlerjugend, ale v následujících letech je nahradili zkušení vojáci, kteří již ale nebyli schopni služby na frontě.

Obzvlášť v pozdějších fázích války také své svěřence šikanovali. Ideologicky náležitě zpracovaní šestnáctiletí či sedmnáctiletí mladíci se též stávali častým cílem náborářů od Waffen-SS shánějících od roku 1943 čím dál usilovněji nové rekruty. Těch, kteří jim odolali, údajně nebývalo mnoho. Jeden z účastníků branného tábora později vzpomínal:

„Jednotlivé disciplíny byly bodově ohodnoceny. Potíže jsem měl jen při vyjmenování všech částí zbraně malého kalibru. Poddůstojník seděl před námi na stole, rozkládal zbraň a u toho nám vše vysvětloval. Bylo už sedm hodin večer a my měli za sebou 12 hodin vyučování. Byl jsem tak unavený, že mi hlava padala stále dopředu. Když jsem byl vyvolán, abych jednotlivé části vyjmenoval, nedokázal jsem to. Bodové ohodnocení bylo špatné. Jako trest jsem musel, stejně jako mnoho chlapců přede mnou, skákat podél celého dlouhého baráku.“

V nejsevernějším cípu Indie, ze všech stran obklopen jen těžko prostupnou hradbou hor, leží Ladak, kterému se přezdívá Malý Tibet. Přízvisko si nevysloužil jen díky kultuře, která se skutečnému Tibetu velmi podobá, ale i pro přírodní podmínky. Stejně jako Tibet, i Ladak je náhorní plošinou a její průměrná nadmořská výška je přes tři tisíce metrů. Vysokohorský charakter země je ostatně zachycen i v samotném jménu regionu – Ladak totiž znamená „země vysokých sedel“.

Sluncem zalité velehory

Kvůli pohoří Himáčalpradéš, na jehož svazích se zachytává prakticky všechna vláha, přinášená na sever monzunem z Indického oceánu, jsou zdejší srážky minimální a každý rok spadne v Ladaku jen okolo sto milimetrů srážek. Naopak slunce svítí 300 dnů v roce. Zatímco zbytek Indie se v letních měsících dusí vedrem a vlhkem, v Ladaku panuje příjemné klima.

Jakousi osu území tvoří řeka Indus, která na své pouti od pramenů v Tibetu po ústí do Arabského moře překoná více než 3 000 km. Mezi důležité přítoky patří například Zanskar, přitékající ze stejnojmenného, snad ještě nedostupnějšího pohoří. Nejvyšší hory, na jejichž vrcholech se třpytí poslední zbytky ledovců, přesahují nadmořskou výšku 7 000 metrů.

Prach a jízda na hraně propasti

Cesta po zemi je strastiplná a dlouhá. Existují v podstatě dvě možnosti, jak se sem dostat – po silnici ze Šrínagaru, jenž leží v Kašmírském údolí, nebo z Manali, které se rozkládá na zeleném úbočí pohoří Himáčalpradéš. Obě dvě cesty vedou přes vysokohorská sedla. Jsou proto sužovány častými sesuvy půdy i kamennými závaly a provoz na nich obvykle ustává na přelomu září a října – s prvním sněhem, který se zde drží až do začátku letních měsíců. Takovou cestu jsme poznali i my.

TIP: Kazachstánské jezero Almaty aneb Klenot v bahnitém obklíčení

Vyrážíme okolo čtvrté hodiny ranní, prvních asi padesát kilometrů po asfaltce nám trvá přes hodinu. Dalších několik set kilometrů je ale po cestách mnohem horších – nejprve jedeme podél řeky Indus, cesta je vytesaná do srázů říčního kaňonu. Od toku stoupáme na náhorní planinu, kde většinu času polykáme prach, vířený koly autobusu, který po pláni často jede mimo cestu. Pak následují další soutěsky, sedla, nekonečné serpentiny, objíždění údolí, míjení se s náklaďáky, kdy k pádu do propasti chybí jen pár centimetrů mezi koly a hranou cesty. Padáme do postele před jedenáctou večer – naprosto vyčerpaní a vytřesení, a to jsme ani neřídili. Druhý den budík v šest a před sedmou vyrážíme, čekají nás další sedla, serpentiny, kaňony…

S čelovkou do paláce i na hory

Jediné, ale v zimě také ne úplně jisté spojení s okolním světem obstarává letecká doprava. Letadla využívají přistávací plochy v Lehu. Jde o jedno z nejvýše položených „velkých“ letišť světa a přistání, při němž letadlo krouží mezi himálajskými velikány, je opravdu impozantní.

Téměř třicetitisícový Leh byl od konce 16. století hlavním městem Ladaku, což dodnes připomíná devítipatrový královský palác, ne nepodobný lhaské Potale. Stavba, která se tyčí vysoko nad městem, je dnes už jen opuštěnou památkou. Královská rodina totiž žije v jiném paláci, ve vesnici Stok na druhé straně Indu. Jestliže se vám poštěstí podívat se sem, doporučujeme vzít si na prohlídku královských komnat čelovku – při bloumání tmavými chodbami a neosvětlenými místnostmi se vám určitě bude hodit. Ještě výš než pevnost stojí již od roku 1430 klášter Namgyal Tsemo Gompa, v názvu připomínající svého zakladatele a barvu (tsemo znamená červený). Obě stavby nejsou zajímavé pouze z historického hlediska, ale nabízejí i dokonalý výhled na město pod nimi, údolí Indu i hřeben hory Stok Kangri.

Právě tato horská část je nejčastějším cílem turistů, kterých do Lehu přijíždí více než osmdesát tisíc ročně. Ladak je totiž především rájem trekařů, kteří využívají tradiční stezky, jež spojují jinak odlehlé horské vesnice. Asi nejznámější je trek údolím řeky Markha, cest je zde ale bezpočet a je na každém, jak náročnou, odlehlou či známou trasu si zvolí. Hojně navštěvovaný je i samotný Stok Kangri (6 137 m n. m.), považovaný za jednu z nejjednodušších šestitisícovek na světě.

Cesty nad mraky

Nás Stok Kangri také lákal, ale vzhledem k okolnostem jsme zamířili na dvě jiná místa – jezero Pangong Tso a údolí Nubry. Od Lehu byla obě asi sto kilometrů daleko, ale my jsme si řekli, že rozhodně stojí za vidění. Kromě vzdálenosti od Lehu obě lokality spojuje i to, že cesty k nim překonávají jedny z nejvýše položených motorizovaných sedel na světě. V prvním případě se jede přes sedlo Chang La (5 360 m n. m.), na cestě do údolí Nubry je nutné překonat Khardung La, které Indové propagují jako nejvýše položené motorizované sedlo světa. S jeho výškou to ale není tak jednoduché. Na oficiálních mapách i na cedulích v sedle je uváděna výška 5 602 metrů, ale všechna moderní měření ukazují výšku zhruba o 240 metrů menší. Je už jedno, zda tento údaj vznikl nesprávným opisem z mapy, na které byla zakreslena stará stezka pro karavany vedoucí o něco výše, nebo účelně kvůli získání nezasloužené slávy. Obě cesty, zařezávající se do nestabilních svahů a vyžadující prakticky neustálou údržbu a opravu, si i tak zaslouží obdiv.

Indicko-čínské jezero

Jezero Pangong Tso působí až neskutečně. Vzhledem k jeho pohádkové kráse o něm s klidem můžu napsat, že leží za devatero horami, devatero průsmyky a devatero horskými bystřinami. Pohled na neuvěřitelně modrou hladinu, lemovanou horami v odstínech od žluté přes okrovou až po hnědou, mi vyrazil dech. S rozlohou okolo 700 km² navíc patří k největším himálajským jezerům. Jeho tvar (na délku měří 134 kilometrů, na šířku jen pět) prozradí, že se rozkládá podél tektonické linie. Zdejší čistá a průzračná voda je brakická – původně byla slaná, avšak každoroční příděl sladké vody z tajícího sněhu a srážek ji naředil. Její čistota je způsobena i tím, že mimo několika druhů korýšů v ní nežijí žádné organismy. Vůbec se nedivím, protože ani na koupání jezero rozhodně nemá příjemnou teplotu. Mně stačilo strčit do vody jen pár prstů.

Krajina kolem jezera, ležícího v nadmořské výšce 4 300 metrů, ale rozhodně není bez života; samotná vodní plocha je důležitou zastávkou tažných ptáků, jako je husa indická nebo husice rezavá, a na březích žijí nebojácní svišti. A při popisu života nesmím zapomenout ani na zdejší vojenskou posádku. Jezero totiž leží ze třetiny v Indii, ze dvou třetin v Číně a průběh hranice mezi oběma státy není zcela vyjasněný.

Údolí Nubry (podle původního názvu „údolí květin“) je další zajímavou lokalitou. Okolo soutoku řek Nubra (Siachan) a Shyok najdete jak zelenou oázu, která odděluje hřebeny Karákorámu a Ladaku, tak písečné duny; zkrátka obrovský kontrast na malé ploše. Ani tady nechybí buddhistické kláštery, pod jedním z nich, v Diskitu, byla vybudována 35 metrů vysoká socha Buddhy.
Tady i v jiných částech Ladaku se můžete přesvědčit, že tato část Indie je místem rozmanitým a vrchovatou měrou má co nabídnout jak milovníkům přírody a outdoorových aktivit, tak těm, které láká neobyčejná kultura.

Neztraťte se v Ladaku

Jak se tam dostat

Do Lehu létá z Dillí, hlavního města Indie, několik společností, cena letenek se pohybuje okolo 200 USD. Po zemi (autobusem) trvá cesta tři dny – jeden den zabere jízda do Manali, další dva náročný přejezd horských hřebenů do Lehu. Letenky do Dillí jsou k mání běžně od cca 12 000 Kč, v akcích i za ceny pod 10 000 Kč.

Měna

Platí se indickými rupiemi. Kurz je zhruba dvě rupie za korunu. Směnárny berou jak eura, tak dolary; těmito měnami se dá platit i přímo v cestovkách – kurz ale nebývá tak výhodný.

Ceny

Indie je levná země. Ubytování v základních hostelech začíná na cca 100 Kč za dvoulůžkový pokoj, jídla v restauraci vás přijdou na částku od 30 Kč.

Jak cestovat

Do mnohých ladackých vesnic jezdí autobusové linky, levné jsou i taxíky – pro skupinku čtyř lidí není problém zaplatit si celodenní výlet autem, které vám zastaví kde a na jak dlouho chcete. Taxíky v Lehu mají pevné ceny, můžete zkusit cestovky, které jsou často schopné zajistit samotnou přepravu levněji.

Doporučená doba návštěvy

Vhodná doba pro návštěvu Ladaku je léto, tedy období od června (kdy ale v sedlech může ještě ležet dost sněhu) do září. Teploty se přes den pohybují nad 20 °C, v noci (v závislosti na výšce) klesají i k nule. Cestovat lze i v zimě, kdy je ale potřeba připravit se jak na nízké teploty, tak na velmi omezené fungování všeho a mnohem vyšší ceny.

Praktické tipy

Leh leží ve 3 500 metrech nad mořem, což není málo. Po příletu se proto mohou objevit příznaky akutní horské nemoci (zejména bolest hlavy). Proto je dobré první den nepodnikat žádné vycházky a odpočívat. Už vůbec není dobrý nápad vydávat se hned zkraje na okolní kopce a vyhlídky.
Nutným vybavením je opalovací krém a sluneční brýle. Mnohé z treků (např. Markha trek) je možné absolvovat „nalehko“ bez stanu, vařiče a dalšího vybavení, jen se spacákem, ale nespoléhat se na dostupnost ubytování a jídla ve vesnicích je nesporně výhodné.

Z historie i současnosti Ladaku

Prvními lidmi, kteří se odvážili vydat do zdejší nehostinné a pusté krajiny, byli buddhističtí poutníci směřující k tibetské posvátné hoře Kailás. V úzkém pruhu úrodné půdy, který se táhne kolem horských potoků a řek jako zelený had, zde tito starověcí cestovatelé založili první osady. Nad nimi, na strmých svazích hor, vznikly nezbytné kláštery. Mnohé z nich, založené již na sklonku prvního tisíciletí, existují dodnes. Do stejného období sahá i historie samotného království, jehož první staletí byla ovlivněna vzájemnými boji jednotlivých frakcí o moc. Ačkoli se Ladak nakonec sjednotil, ani společně se jeho obyvatelé neubránili proti invazi zvenčí. Nepomohly ani vysoké hory a těžko průchodná sedla – po několika invazích muslimských vládců ze západu přišlo království v roce 1846 o samosprávu. Od té doby je role královské rodiny čistě formální.

Přestože je Ladak vysokohorskou pouští, i zde občas přijdou bouře. Snad nejničivější v historii byly na počátku srpna roku 2010, kdy během jediné hodiny napršelo asi 50 mm srážek, tedy polovina toho, co obvykle spadne za celý rok! Důsledkem byly sesuvy a proudy bahna a kamení, které za sebou zanechaly až několikametrovou vrstvu, zničené domy, mosty a silnice i stovky mrtvých a raněných. Díky silné vojenské posádce se ale podařilo poměrně rychle obnovit infrastrukturu a pro turisty se mnoho nezměnilo.

Jedna z nejnavštěvovanějších náboženských památek Francie vyrůstala na Montmartru od roku 1875 mimo jiné coby symbol krvavě potlačeného povstání Pařížské komuny. Ještě dnes přitom v mnohých vyvolává nevoli – a když se při hlasování o městském rozpočtu mohli v rámci přímé demokracie zapojit běžní občané se svými návrhy, zazněl i nápad baziliku strhnout. Bizarní myšlenka nakonec získala největší podporu a magistrát se jí musel zabývat.

Zástupkyně starosty však podivnou žádost odmítla s tvrzením, že město (naštěstí) chrám nevlastní, a o jeho osudu tudíž nerozhoduje. Odezva Pařížanů zaskočila i samotného autora návrhu, který se rozhodl zůstat v anonymitě: Plán na stržení svatostánku údajně sepsal jako vtip, aby poukázal na mezery v přímé demokracii – inu, povedlo se.

Zátarasy a zákopy sloužily k obrannému boji a jejich cílem bylo zvýšit obrannou hodnotu vojáka a také chráněného bodu. Toto jejich poslání ještě umocňovala přehradová palba, která byla vedena z boku objektu s cílem zamezit zablokovat nepříteli průchod mezi bunkry. Zátarasy samotné měly dvě funkce – zastavení postupu a nasměrování útočících vojsk do určitého směru a vedle toho také hlavně zpomalení jejich postupu.

V prvním případě se mělo využít obtížnosti překážky k tomu, aby došlo ke vmanévrování útočníků do prostoru, který je postřelován z těžkých zbraní nebo bráněn jinými efektivními prostředky. Druhá funkce, tedy zpomalení útočníka, byla neméně důležitá. Protivníkovi, který hodlal projít přes překážku za každou cenu, se tak měl zpomalit postup.

Ochranné postřelování

Základní myšlenkou obrany systému zejména lehkého opevnění bylo vytvoření přehradové palby mezi objekty, kterou by musely jednotky nepřítele projít. Nezbytným předpokladem pro funkčnost překážky bylo její postřelování vlastními zbraněmi či dělostřelectvem, jinak by se protivník přes ni mohl poměrně snadno dostat pomocí ženijních jednotek nebo jen silami své pěchoty.

V případě těžkého i lehkého opevnění se zátarasů užívalo primárně ke zpomalení postupu a to to z důvodu zvýšení efektivity přehradové palby. Zátarasy byly naplánovány tak, aby se daly postřelovat z kulometů jednotlivých bunkrů. Taktika předpokládala, že protivník dorazí k překážce a v tom okamžiku se stane cílem palby zbraní z bunkrů. Její překonávání je vždy samo o sobě kritickým okamžikem; pokud je však zátaras ještě postřelován, předpokládají se u útočníka těžké ztráty.

Zadrátovaná hranice

Základní taktický typ překážek představovaly drátěné zátarasy. Základní konstrukci tvořily dřevěné sloupky a kolíky nebo speciální zakroucené držáky vyráběné z železné tyčoviny, jimž se díky jejich charakteristickému tvaru říkalo prasečí ocásky. Tyto prvky pak vzájemně spojoval ostnatý drát nebo i pomocné vypínací dráty do souvislé překážky. V dobových armádních příručkách pro vojáky nalezneme návod jak postavit jednořadý i víceřadý zátaras.

Vnitřní konstrukce zajišťovala, že tato překážka bude dosahovat minimálně výše pasu a bude natolik stabilní, aby ji nepřátelská pěchota nemohla sešlapat na zem a následně překonat. Vypnutí drátů muselo být akorát: překážka měla být stabilní, aby se při intenzivnějším náporu nezbořila a zároveň volnější, protože příliš pevně vypnuté dráty by umožňovaly její přelezení. Při mobilizaci v roce 1938 se tyto překážky budovaly jak z prasečích ocásků s betonovou patkou, které se na místo překážky přivážely hotové, tak z dřevěných kůlů, jež se získávaly na místě. Některé zátarasy budovaly stavební firmy a jiné přímo vojáci.

Tanky neprojedou!

Československá armáda předpokládala, že Německo hodlá využít při útoku svou obrněnou techniku, pro kterou přeci jen drátěný zátaras nepředstavoval nijak zvlášť velký problém. Proto se na čs. straně přistoupilo k budování několika typů protitankových překážek. Mezi nejznámější patří bezesporu „ježek“. Tento zátaras tvořilo několik silných ocelových profilů ve tvaru L, které byly snýtovány nebo později i sešroubovány. Z jednotlivých „ježků“ se vytvářela jednořadá nebo také dvouřadá překážka.

Klíčovou skutečností bylo, že jednotlivé ježky byly pospojovány dráty a vytvářely tak těžko odstranitelný zátaras. Další typ protitankové překážky představovala betonová linie s trčícími profily. Pěšák by mezi nimi projít mohl, vozidlo však nikoli. Při pokusu o průlom by zde pomohly jen vhodně umístěné nálože. Jednalo se o velmi účinnou a ve své době v podstatě pro motorizované jednotky nepřekročitelnou překážku. Jelikož se ale jednalo o nejdražší zátaras, stál v roce 1938 na omezeném počtu míst.

Třetím druhem překážky, který se budoval nejčastěji poblíž těžkého opevnění, byl protitankový příkop. Ten mohl být buď jednoduchý (pouze vykopaný do země), nebo s vybetonovanou stěnou. Princip protitankového příkopu je následující: směrem k protivníkovi je sklon výkopu pozvolný a mírný, ale směrem do vnitrozemí jej zakončuje kolmá stěna, jejíž výška odpovídá minimálně horní hraně pásů na přední straně protivníkova tanku.

Jelikož tehdejší tanky byly poměrně malé, daly se pomocí vykopaného příkopu snadno zastavit. Tank by totiž sjel po nájezdu dolů a kolmou stěnu (vyšší než jeho pásy) by již nepřekonal. Většinu překážek na české straně Němci za války odstranili, a buď využili jinde (jako např. „ježky“ na Atlantickém valu v Normandii), nebo je roztavili v hutích. Některé kusy sice přečkaly do dnešních dnů, jedná se však o nepatrný zlomek.

Zakopaná armáda

Obranou hodnotu vojáka v poli zásadně zvyšují zákopy. Ne nadarmo se říká, že voják buď běží, nebo leží, a když leží, tak se zakopává. Zákop mu poskytuje ochranu jak před střelami, tak před střepinami granátů. Zatímco ve volném terénu je pěchota poměrně hodně zranitelná, v zákopech má několikanásobně větší šanci na přežití. V roce 1938 se používalo zákopů také, jelikož na mnoha místech lehké či těžké opevnění vůbec neexistovalo, nebo nebylo dokončeno doté míry, jež neumožňovala jeho bojové využití.

Oblastí, kde se nejvíce spoléhalo na polní opevnění v podobě zákopů, byly především Jižní Čechy. Tam také měl směřovat jeden z hlavních útoků německých sil; právě zde se totiž opevnění nacházelo v nejnižším stupni rozestavěnosti. Zákopy se však používaly i tam, kde již lehké opevnění stálo. Mobilizované útvary čs. pěchoty, které odešly na hranice, nemohly být samozřejmě umístěny do bunkrů všechny. Proto je nasnadě, že si tyto jednotky budovaly polní opevnění, které doplňovalo a posilovalo pevnostní systém.

V polním opevnění pěších pluků bychom za mobilizace také nalezli protitankové kanóny. Pro tato děla byly dokonce vyvzorovány speciální bunkry lehkého opevnění, ale do roku 1938 jich vzniklo jen pár. Drtivou většinu těchto zbraní tak vojáci museli umístit mimo pevnosti. Systém polního opevnění byl velmi propracovaný. Obsahoval nejen různé typy zákopů pro pěchotu, ale také pro těžké kulomety pro přímou palbu, pro palbu proti letadlům, štábní a zdravotnické úkryty atd.

Kromě toho se kopaly také zákopy spojovací, které měly umožnit za bojové situace hlavně zásobování bunkrů střelivem, dále pak předávání zpráv pomocí spojek, evakuaci raněných a případně také ústup. Spojovaly totiž jednotlivé bunkry a umožňovaly krytý přesun do týlu. V roce 1938 většinu polních opevnění kopali vlastnoručně sami vojáci.

Kde později nedošlo k významnější stavební nebo lesnické činnosti spojené s úpravou terénu, tam jsou zákopy dodnes patrné. Zahrnutí zákopů na mnoha místech totiž neproběhlo kvůli rychlé ztrátě území, které bylo postoupeno Německu, a naše armáda se z něj musela chvatně stáhnout. Část zákopů – jak spojovacích, tak také obranných, se dodnes dochovala mimo jiné i na jižní Moravě na Břeclavsku v oblasti Poštorná – Boří les.

Lhostejno, zda toužíte po adrenalinu ze sportovní jízdy, nebo potřebujete velkorysý interiér pro celou rodinu a k tomu velký zavazadlový prostor s možností variabilního uspořádání, SEAT Leon vám splní jakákoli přání – dokonce i ta zdánlivě protikladná! Na výběr totiž máte hned tři základní karosářské varianty – třídveřové kupé Leon SC, pětidveřový Leon a rodinné kombi Leon ST. A to není zdaleka všechno! Vrcholnou jízdní dynamiku zažijete za volantem verzí CUPRA, dodávaných v kombinaci se všemi třemi druhy karoserie, zatímco nejlepší odpovědí na volání dálek a touhu po dobrodružném objevování je všestranný a robustní Leon X-PERIENCE.

Úspěšný Leon je od začátku letošního roku lepší než dosud. Jeho ostřejší design probouzí ještě silnější emoce. Ve stejné míře však designéři a inženýři značky SEAT pamatovali také na praktická řešení a pokrokovou techniku. Nový SEAT Leon se tak může pochlubit celou řadou inovací v oblastech multimediálních, navigačních a asistenčních systémů. A samozřejmě také nejmodernější konektivitou, díky níž budete v nepřetržitém spojení s okolním světem i na cestách.

Patříte-li mezi velmi náročné řidiče se zálibou v nenucené eleganci a rádi si zpříjemňujete život komfortem a technickými vymoženostmi, pak si nenechte ujít seznámení s novou výbavovou linií Xcellence. Její chromované ozdobné prvky dodají vašemu vozu ještě větší lesk, s nímž budete vyčnívat z davu. V interiéru s bezklíčkovým přístupovým systémem Kessy vás budou vítat hliníkové prahové lišty Xcellence a pomocí vícebarevného dekoračního osvětlení LED si vytvoříte pro každou jízdu atmosféru přesně podle aktuální nálady.

Jestliže se však vaše automobilové sny točí kolem rychlých časů na závodním okruhu, vsaďte raději na Leon CUPRA. Jeho nejnovější verze disponuje nejvýkonnějším motorem v historii řady CUPRA. Dvoulitrový čtyřválec dokáže na pokyn vaší pravé nohy mobilizovat rovných 300 plnokrevníků. Leon CUPRA ST si navíc můžete poprvé objednat také ve verzi s pohonem všech kol 4Drive. Díky jeho suverénní trakci je zrychlení z 0 na 100 km/h otázkou pouhých 4,9 s. A tuto nevšední dynamiku můžete sdílet se všemi členy vaší rodiny. Nechte se tedy svést a buďte nejrychlejší!

V texaském městě Dallas, které je devátým největším městem Spojených států, mají, podobně jako v mnoha dalších městech, k dispozici celou řadu výstražných sirén. Obvykle slouží k výstraze před nebezpečím.

Před pár dny se ale hackerům povedlo ovládnout všech 156 výstražných sirén města Dallas a spustili je všechny najednou, bez varování a uprostřed noci. Sirény kvílely nepřetržitě 22 minut a 30 sekund.

Konec světa v Dallasu

Vzhledem k tomu, že ve zpravodajství nebyly žádné informace o katastrofách v oblasti Dallasu, tak se mnoho místních lidí obávalo, že nadešel konec světa. Specialisté se domnívají, že útok byl „domácí“ a že přišel z oblasti Dallasu.

TIP: Bezpečnostní experti na dálku hackli auto a poslali ho do příkopu

Přestože šlo tentokrát jen o vtípek a škody nebyly velké, nenechává tato událost odborníky v klidu. Útok byl totiž technicky velmi propracovaný. V budoucnu by podobný útok mohl cílit na kritickou infrastrukturu a následky by v takovém případě mohly být mnohem horší.

Islám pronikal na území dnešního Senegalu postupně. Zpočátku přicházel s muslimskými obchodníky a později s almorávidskými vládci z Maroka, kteří se snažili přivést místní lid ke své víře a přičlenit jeho území k vlastní říši. Dobyvatele se nakonec podařilo zastavit, ale islám přijala západní Afrika za svůj. Myšlenka jediného mocného boha přitom nebyla na území dnešního Senegalu nová, a měla tedy na co navázat. Například v tradičním náboženství Sererů – národa, jehož historie se píše přinejmenším od roku 1000 – existoval od pradávna nejvyšší bůh Roog. Představoval stvořitele vesmíru a všech ostatních božstev a dosud se objevuje v národních písních a básních. 

Islám získal v Senegalu novou tvář: vznikla zde muslimská bratrstva, jakési spirituální řády, z nichž některé známe i my – například derviše, kteří se snaží tancem přiblížit bohu. Ačkoliv byla příslušnost k bratrstvům poměrně běžná i v jiných geografických oblastech, v Senegalu se změnila přímo v životní styl. V zemi dnes hrají důležitou roli tři bratrstva, jejichž vůdcové se nazývají marabuti a následovníci tálibové, tedy žáci. Islám se stal nástrojem boje proti koloniálním velmocem. Poslední králové, kteří zůstávali věrni staré víře, přijali nové náboženství, aby si zajistili podporu marabutů (muslimských svatých) ve válkách s Evropany. Ti, kdo se přiklonili ke křesťanství, byli v podstatě začleněni do koloniálního impéria.

Náboženství pro elitu

Křesťanství si našlo do Senegalu cestu až s kolonizací Afriky a s příchodem francouzských misionářů – při svém postupu pak bylo poměrně agresivní: křesťanští dobyvatelé a misionáři ničili rituální místa a objekty animistických kultů a noví evropští vládci se pokusili asimilovat místní populaci nejen ve víře, ale také kulturně. K důležitým aspektům patřila výstavba katolických škol, které měly vychovávat budoucí elity. Křesťanští konvertité museli přijmout za své evropské hodnoty, ale v otrokářské společnosti nebyli uznáni za plnohodnotné občany. 

Jen málo původních obyvatel se dokázalo do evropské společnosti začlenit. Povedlo se to však například ženám označovaným jako „négresse de qualité“, které se za Evropany vdaly. Potomci zmíněných párů pak vytvořili novou městskou vrstvu ovládající obchod, s významnou rolí ve státní správě. Čtvrti obývané těmito míšenci existují dodnes, přičemž je vlastní stále stejné klany a dynastie jako před staletími. 

Kořeny prastaré víry 

Ani křesťanským misionářům ani muslimským fundamentalistům se ovšem nikdy nepodařilo zcela zničit pradávné zvyklosti. Víra předků pevně zakořenila v každodenním životě a lidé ji často následují, aniž by znali její původ. Řada křesťanských i muslimských rodin tak například před spaním symbolicky nabízí misku s vodou někomu, kdo možná zemřel někde daleko, uprostřed noci.

V Senegalu žije mnoho etnických skupin, z nichž některé jsou si blízké, jiné nikoliv. Původní animistická náboženství však vykazují několik společných prvků. Především se jedná o víru v boha, který stvořil svět a desítky duchů a božstev. Lidé je uctívají na zvláštních místech, muži a ženy často odděleně. Animisté také znají ráj a věčný život, a proto mrtvé pohřbívají v jejich chýších, které následně strhnou a zasypou pískem. Duše tak zůstane navěky ve svém domově.

Přivolávači deště

Řada náboženských zvyklostí pak souvisí s deštěm, který v subsaharských regionech určuje, zda komunita přežije, či nikoliv. Některé společnosti věří, že mrtví mohou přivolávat sucho. Pokud déšť nepřichází, je nutné tělo „podezřelého“ nebožtíka vykopat a pohřbít jej na místě, kde bude spokojenější. Zatímco však dešťové rituály praktikované dříve Serery či Wolofy již vymizely, jiné přetrvaly dodnes. 

Mandinkové jsou například stále přesvědčeni, že Kankouran (tanečník v masce démona) ochrání ovocné stromy, na něž lidé navázali barevné provázky a kousky látky. Rybáři si zase berou na moře nejrůznější předměty jako ochranu před ztroskotáním. Správně umístěný amulet „grigri“ dokonce dokáže zajistit majiteli lodi nevídaný úlovek! Někteří Sererové praktikují zaříkávání, které má vehnat ryby do sítí, a rybáři etnika Lebou konají každoroční úlitbu vodním duchům.

Podobný význam však mají také vyobrazení duchovních vůdců. Zahalené tváře dvou zakladatelů muslimských bratrstev, šejchů Amadúa Bamby a Ibry Falla, neshlížejí na Senegalce jen z lodí, domovních zdí a fotek na stěnách, ale hlavně z pestrobarevných autobusů. A zatímco obrázky svatých mužů ochraňují poutníky na cestách, barevné pentličky zavěšené na zpětných zrcátkách přinášejí štěstí osádce vozu a velké oči nakreslené na kapotě zase pomáhají řidiči nepřehlédnout nebezpečí. Islám a animismus zde tak ruku v ruce dávají dokonalý smysl. 

Život v pustině

Podle tradice se vesnice stavějí okolo baobabů nebo kapoků, jež mají vesničany ochránit. Představují totiž sídla duchů a lidé je považují za posvátné. Nejstarší baobaby rostou již celá staletí. Například vesnice Iwol se rozkládá kolem stromu s obvodem přesahujícím 23 metrů, přičemž se pravděpodobně jedná o největší baobab v Senegalu. 

Ostatně celá země Bassariů a Bediků, kde se Iwol nachází, má v sobě cosi magického. Na hranicích Guiney – daleko od všech velkých měst, kvalitních silnic i bankomatů – vedou oba zmíněné národy stejný život jako před staletími. Tvoří součást přírody, s níž žijí v naprostém souladu. Jejich oslavám vévodí hudebníci v tradičním barevném oblečení a šamani zase přinášejí k usmíření duchů zvířecí oběti. Jedná se o poslední baštu čisté animistické víry v Senegalu; pouze menšina obyvatel regionu vyznává křesťanství a muslimů tu najdete jen několik.

Malí válečníci

Zhruba v deseti letech se z bassarijských chlapců stávají muži během ceremonie, při níž musejí porazit dospělé bojovníky ze své vesnice. Souboj představuje hlavní část zkoušky, ale oslavy začínají už předchozího večera. Muži se vydávají do procesí, oblečeni do barevných oděvů propletených listím a trávou a ověšeni zvonečky. Někteří hrají na dřevěné flétny, jiní občas vyjeknou. Později se k nim přidávají i chlapci v bílém. Za hluboké tmy se pak všichni odeberou strávit noc do lesů. 

Ráno se vracejí z opačných stran: muži – tentokrát s velkými maskami na obličejích – pokračují v hlasitém procesí, zatímco chlapci přicházejí v tichosti. Společně se pak přesunou na bojiště, kam mají přístup pouze muži. Děti se však tradičně snaží dostat blíž a alespoň něco zahlédnout – a stejně tradičně je bojovníci v maskách odhánějí pryč. Po návratu je na řadě vyprávění, jak zkouška dospělosti probíhala, načež se procesí naposledy vydá přes vesnici. Nakonec jsou mladí muži přizváni, aby se staršími popili prosové pivo a palmové víno.

Většinu animistických praktik v západní Africe ukrývá před nepovolanými zraky rouška tajemství. Víme jen něco málo o zvyklostech a ještě méně o obřadech. Jedná se o vnitřní záležitosti každé skupiny a etnika, které je před okolním světem pečlivě střeží.

Nepsané dějiny

Trvalo dlouho, než se události a historie této oblasti začaly zaznamenávat písemně. Příběhy starých vládců však neupadly v zapomnění díky písním, jež se po staletí předávaly z generace na generaci. Mocné rodiny i vesnice si držely grioty, zpěváky, kteří pěli k jejich slávě, ale také na oslavách a k uctění návštěv. Potulní pěvci pak kráčeli se svými písněmi z jedné oblasti do druhé a vychovávali nové žáky. Tradice griotů se v Senegalu zachovala dodnes, a můžeme tak stále slyšet třeba písně o vítězstvích nejmocnějšího západoafrického vládce Sundžáty Keity, který porazil černokněžného krále a založil říši Mali. 

Zatímco úkolem griotů bylo zajistit, aby příběhy vládců a významných rodů neupadly v zapomnění, rodinná tajemství střežili jiní. Duchové předků, totemy a tajemné masky lidem připomínají jejich původ a kořeny a lze je vystopovat až k pradávným zakladatelům rodu. Totemem rodiny Senghorů, z níž pochází první prezident moderního Senegalu Léopold Sédar Senghor, se stal lev. Léopoldův otec se jmenoval Diogoye, což v sererštině znamená právě „lev“, přičemž král zvířat později pronikl i do symboliky země – spolu s posvátným baobabem jej najdeme na senegalském znaku.

Senegalské rodiny doma stále uchovávají ebenové masky zdobené sušenou trávou, kokosovými ořechy a mušlemi. Věří totiž, že pokud je maska dostatečně silná, dokáže přivolat dobrého ducha, který pak celý dům i rodinu ochrání a zároveň se stane zdrojem inspirace a moudrosti. 

Dávno před tím, než se objevil hrozivý T. rex, ostnitý stegosaurus a další dinosauři, tak na Zemi v období triasu žili jejich předci. Vědci se až doposud domnívali, že spíše připomínali pozdější dinosaury, kteří běhali po dvou.

Paleontologové ale nedávno objevili dalšího z těchto předků, který dostal jméno Teleocrater rhadinus. K jejich překvapení ze všeho nejvíc připomíná nikoliv dvounohého dinosaura, ale krokodýla. Třímetrový dravec žil asi před 245 miliony let, zatímco nejstarší známí dinosauři se objevili asi před 231 miliony let.

TIP: Velká změna v mládí? Zvláštní dinosauři z pouště Gobi měli zuby jenom do tří let

Teleokrater byl objeven v africké Tanzanii už v roce 1933. Teprve teď byl ale na základě nových objevů v Tanzánii detailně popsán a prozkoumán. Na teleokraterovi je pěkně vidět, že i když se dnešní ptáci a krokodýli příliš nepodobají, jsou to vlastně velmi blízcí příbuzní.