Medvěd lední (Ursus maritimus) je k životu na zamrzlém polárním moři dokonale vybaven. Hravě zvládá i tamější krutou zimu, kterou na rozdíl od svých blízkých příbuzných medvědů hnědých nepřečkává v zimním spánku. Uprostřed vražedných mrazů a vichrů jen hýří aktivitou. Silná vrstva podkožního tuku, hustá podsada a dlouhé pesíky jej chrání před zimou. Izolují zvířecí tělo tak, že neztrácí prakticky žádné teplo. Povrch kožichu se vůbec neohřívá a je stejně studený jako okolní vzduch. V infračerveném oboru spektra není medvěd na pozadí ledu a sněhu vůbec vidět.

Nekorunovaný král Arktidy

Dokonalá izolace ovšem není zdaleka jedinou devízou, která lednímu medvědovi umožňuje přežít v prostředí, kde by většina savců nepřečkala ani čtyřiadvacet hodin. Obrovské tlapy široké až 30 centimetrů rozloží hmotnost zvířete při každém našlápnutí a ani pod tunovým, dva a půl metru dlouhým samcem se díky tomu neboří sníh a nepraská tenký led. Spodní část medvědí tlapy je vybavena spoustou malých měkkých výrůstků, které spolehlivě zabraňují uklouznutí chodidla i na perfektně hladkém ledovém zrcadle. Tento „konstrukční prvek“ funguje tak dokonale, že se jej obuvnické firmy snaží napodobit při výrobě podrážek bot určených pro pracovníky pohybující se na kluzkých plochách.

Při běžné chůzi urazí lední medvěd za hodinu asi šest kilometrů. Na krátkou vzdálenost však vyvine rychlost i čtyřiceti kilometrů v hodině a problémy mu nedělá ani plavání. Silná vrstva podkožního tuku ho nadnáší jako plovací vesta a široké tlapy jej ženou vpřed úctyhodnou rychlostí deseti kilometrů za hodinu. Není výjimečné, když jsou lední medvědi zastiženi 300 kilometrů od nejbližší pevniny nebo větší ledové plochy. Medvěd lední je nekorunovaný král Arktidy. Je bezkonkurenčně největší a nejsilnější suchozemský tvor, který tu dokáže přežít.

Blesková evoluce masožravého specialisty

Jak se vlastně lední medvěd dostal tam, kde je? Vyvinul se z populací medvědů hnědých (Ursus arctos) žijících na polárním pobřeží kontinentů severní polokoule a jeho evoluce byla neskutečně rychlá. Podle genetických analýz a paleontologických nálezů se zdá, že se k většině svých typických vlastností a rysů dopracoval během posledních 150 000 roků. Rozhodně není jako samostatný druh starší než 700 000 let.

Velmi rychle a důkladně se měnila hlava a lebka ledního medvěda. Například malé ušní boltce jsou adaptací na chladné klima, protože tak jimi zvíře ztrácí méně tepla. Vyklenuté očnice zase medvědovi usnadňují pobyt ve vodě. Při plavání má oči nad hladinou a to mu pomáhá při orientaci.

Razantní evoluční přestavba lebky a zubů je reakcí na zásadní změnu jídelníčku. Všichni žijící medvědi jsou všežravci a vedle masa je v jejich jídelníčku bohatě zastoupena i rostlinná potrava. Oproti tomu je medvěd lední prakticky stoprocentní masožravec. Rostlinnou potravu konzumuje jen zcela výjimečně, když opustí mořský led a uchýlí se na pevninu. V této situaci ale mnoho ledních medvědů skoro nic nežere a energii získávají postupných odbouráváním tuku, který nahromadili v těle během lovu na zamrzlém moři.

Lebka, která dnes neobstojí

Lední medvědi jsou tedy téměř výhradní masožravci a po většinu doby, kdy moře není zamrzlé, si musí vystačit s nahromaděným tukem. Podívejme se blíže na konkrétní skladbu potravy, z níž tukové zásoby nabírají.

Základem obživy jsou pro medvěda ledního tuleni. Tuleň kroužkovaný (Pusa hispida) bývá dlouhý 1,5 metrů a váží asi 60 kilogramů. Tuleň vousatý (Erignathus barbatus) dorůstá délky 2,5 metrů a hmotnosti kolem 300 kilo. Medvědí samci váží obvykle kolem 600 kilogramů a samice bývají zhruba poloviční. Kořist je tedy velikostí těla srovnatelná nebo dokonce několikanásobně menší než její lovec, což arktickým vládcům velmi usnadňuje pozici. Tuk a maso takové kořisti nekladou při porcování velký odpor a navíc dává šelma přednost lovu mladých zvířat nebo mláďat. Dokonce i kosti svého úlovku může lední medvěd zvládat s vynaložením menšího úsilí než třeba vlci či lvi, kteří často skolí kořist několikanásobně větší, než jsou sami.

Na rozdíl od svých příbuzných – medvědů hnědých – nenamáhají medvědi lední zuby a čelisti ani při konzumaci tuhé rostlinné potravy. Proto se lebka impozantního predátora během evoluce podstatně odlehčila. Ani zuby, hlavně stoličky, nejsou tak masivní jako u všežravých medvědů. Namáhání, jakému je vystavena lebka a čelisti, když zvířata koušou na stoličky, je proto u medvěda ledního čtyřikrát větší. Při skusu stejnou silou je lebka působením tahu svalů a odporu potravy deformována mnohem víc, než lebka jeho hnědého příbuzného. Také tahle adaptace byla pro průnik předků medvěda ledního do Arktidy vynikající. Dnes se však jeví jako výrazná slabina, protože šelma čelí úplně jiné situaci.

Není cesty zpět

Příčinou všech obtíží, kterým dnes lední medvědí čelí, je globální oteplování. V teplejším klimatu taje mořský led dřív a to vyhání medvědy dřív na pevninu. Zamrzání moře se pak opožďuje, a tak se pobyt medvědů na pevnině ještě víc prodlužuje. Zásoby podkožního tuku ale na takovou dobu nevystačí a medvědi si musí shánět něco k snědku. Souš jim však nenabízí potravu, která by se svou křehkostí vyrovnala tělu mladého tuleně. Pro vládce Arktidy jsou k mání jen tuhá sousta, na jaká nejsou jejich lebka ani chrup stavěny. Lední medvědi proto musí například vybírat vejce z pozemních hnízd divokých hus a nepohrdnou ani odpadky z popelnic a veřejných skládek.

Mohlo by se zdát, že lední medvěd může jednoduše zopakovat svůj předchozí „evoluční úprk“ a opět se v rekordně krátkém čase přizpůsobit novým podmínkám. Tentokrát je ale všechno jinak. Při postupu na sever obsazoval prostředí, v němž nepotkával konkurenci. Teď se s oteplováním klimatu posouvá na sever i hranice rozšíření medvědů hnědých včetně severoamerických medvědů grizzly, kteří jsou v ohřívajícím se polárním pásu jako doma. Oba druhy se tak potkávají na stejné půdě a medvědi lední nemají proti tak zdatným protivníkům šanci prosadit se. Hrozí jim fatální evoluční porážka.

„Pokud bude současný trend ve změnách klimatu pokračovat, může jeden z nejnápadnějších příkladů rychlé evoluce zmizet stejně rychle, jako se objevil,“ věští ledním medvědům neradostný osud americký zoolog Graham Slater z University of California v Los Angeles.

S výjimkou finské pušky dlouho platilo, že všechny kopie a deriváty AK-47 a AKM využívají jen munici ráže 7,62×39 mm. Stejně tomu bylo i u kopií z exotických zemí, mezi nimiž se dá zmínit egyptská Mahdi, vietnamská AKM-1 (obě verze AKM), severokorejská Typ 58, súdánská MAZ (obě vycházejí z čínské pušky Typ 56) nebo irácká zbraň Tabuk (vytvořená na bázi jugoslávské M70).

Přechozí část: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět (1)

Přechod na střelivo menší ráže

Na přelomu 60. a 70. let však v Sovětském svazu začaly práce na útočné pušce menší ráže. Přestože se tehdy objevily také zcela nové konstrukce, přednost nakonec dostal osvědčený princip Kalašnikov, a tak se puška AKM stala základem zbraně, která podle roku zavedení do služby dostala označení AK-74. Jedná se o zbraň pro munici ráže 5,45×39 mm, jež se od svého předchůdce na pohled liší jiným tvarem úsťové brzdy nebo vzhledem zásobníků, které postrádají typické prolisy.

Jinak se však de facto shoduje s AKM, a to až do té míry, že první dodané série AK-74 údajně vznikly coby konverze AKM, protože součástková shoda mezi oběma typy přesahuje 50 %. Také puška na novou munici se dočkala řady dalších verzí, mezi něž se řadí třeba AKS-74 se sklopnou kovovou opěrkou, AK-74N s nočním zaměřovačem, lehký kulomet RPK-74 či zkrácená zbraň AKS-74U, jež po sklopení opěrky měří méně než půl metru. Následovala také licenční výroba 5,45mm pušek v zahraničí.

Tak vznikly i východoněmecká MPi-AK-74N, polská kbk wz. 1988 alias Tantal, rumunská PA md. 86, bulharská AK-74M1 (známá též jako AR-M1) či severokorejská puška Typ 88. V Československu byl vyvíjen soubor zbraní Lada, který byl na AK-74 založený, ale nedostal se přes fázi prototypů, i když po roce 1989 prodělal konverzi na západní ráži 5,56 mm. Ostatně i další země pak vytvořily deriváty AK-74 na munici standardu NATO, z nichž lze k nejdůležitějším řadit polskou zbraň kbs wz. 1996 alias Beryl, bulharskou AK-74MA1 nebo jugoslávskou pušku Zastava M80.

Další deriváty ze světa i z Ruska

Rozsáhlá „rodina“ zbraní Kalašnikov ovšem nezahrnuje jen útočné pušky a velice lehké kulomety. Za samostatnou větev vývoje lze pokládat univerzální kulomet PK, v němž je využitý systém Kalašnikov obrácený „vzhůru nohama“ a který používá výkonnější střelivo ráže 7,62×54 mm. (Podrobnosti o této zbrani najdete ve VR 7–8/2016.) Princip Kalašnikov se uplatnil také u poloautomatických pušek pro přesnou střelbu, které bývají často (ne úplně správně) označovány za odstřelovačské.

Je ale nutné zdůraznit, že mezi zbraně systému Kalašnikov nepatří známá sovětská puška SVD konstruktéra Dragunova. Sice má s principem Kalašnikov některé společné rysy, ale její mechanismus vznikl zcela nezávisle na řadě AK. Coby příklady přesných pušek, jež skutečně využívají princip Kalašnikov, se dají uvést rumunská PSL či jugoslávské Zastava M76 a M91 (z nichž první byla zkopírována i v Iráku jako součást řady pušek Tabuk).

Vrátíme-li se do Sovětského svazu, respektive do Ruska, pak jistě stojí za zmínku ještě několik dalších zajímavých zbraní na principu Kalašnikov. Jde například o samopal PP-19 Bizon, který je stavěný na pistolovou munici (9×18 mm Makarov nebo 9×19 mm Parabellum), která se nachází v trubicovém zásobníku pod hlavní. Další zajímavostí je, že se na vývoji této zbraně podíleli i Viktor Kalašnikov a Alexej Dragunov, synové Michaila Kalašnikova a Jevgenije Dragunova.

Zbraně na principu Kalašnikov reprezentují také součásti systémů, jež se v Rusku označují jako „střelecko-granátometné komplexy“ a kombinují pušky s granátomety. Patří sem tiché zbraňové systémy BS-1 Tišina a GSN-19 Kanarejka nebo systém OC-14 Groza, který navíc využívá princip Kalašnikov v konfiguraci „bullpup“, tzn. se zásobníkem za spouští. Z ruských derivátů řady AK je třeba uvést poloautomatické brokovnice řady Sajga-12 na patrony brokové ráže 12. Získaly velký úspěch na civilním trhu a jako lovecké a policejní zbraně se často objevují i v USA.

Výroba v USA a stovková řada

Ostatně v USA již řadu let běží též výroba kopií AK-47, a to přinejmenším u šesti firem, mezi které patří například Century Arms, Inter Ordnance, Destructive Devices či Rifle Dynamics. Žádná z nich ovšem nemá licenční práva, což budí v Rusku značnou nelibost. Na Floridě se ale měly v roce 2016 začít vyrábět „oficiální“ pušky, a to u firmy Kalashnikov USA, jež dříve zbraně z Ruska do USA dovážela, avšak musela přerušit činnost kvůli vyhlášení amerického embarga vůči Rusku.

Z dalších producentů nových verzí zbraní řady AK je nutno uvést Čínu, kde se od roku 1981 vyrábí komplexně přepracovaná zbraň Typ 81, jež do konce 90. let tvořila základní služební zbraň čínské armády, a dále Indii, kde na bázi principu Kalašnikov vznikla nová sada zbraní INSAS, od konce 90. let standardní výzbroj indických vojáků.

Globální obliba výrobků využívajících princip Kalašnikov tedy neupadá, přestože se o nich již od konce 80. let mluvilo jako o morálně a technicky zastaralých. Rusko na tuto kritiku reagovalo a hlavní odpověď reprezentuje takzvaná stovková řada, která se dostala na světový trh v roce 1994. Vychází ze zbraně AK-74M (exportované i jako AK-100), která se vyrábí od roku 1991 a vyznačuje se četnými změnami, především absencí dřevěných součástí, které nahradil černý plast. Puškovou pažbu lze sklopit podél levé strany těla zbraně.

Pokračování: Pušky z rodiny AK: Nezničitelná a jednoduchá (3)

Její zkrácená verze se označuje jako AK-105, ovšem na trh potom zamířily ještě další dvě dvojice na jiné typy střeliva, a to AK-101 a krátká AK-102 ráže 5,56 mm a AK-103 a krátká AK-104 na munici ráže 7,62×39 mm (v zásadě tedy jde o náhradu AKM). Byly zkonstruovány též pušky AK-107 (5,45 mm) a AK-108 (5,56 mm) s upraveným mechanismem s výrazně menším zpětným rázem. Ty zareagovaly na skutečnost, že se přímo v Rusku objevilo několik zcela jiných konstrukcí pušek (jako AN-94 a AEK-971), které také nabízejí výrazné snížení zpětného rázu a jejichž výrobci usilovali o to, aby jejich zbraně nastoupily v ruské armádě na místo řady AK.

Chariklo je v současné době největším potvrzeným Kentaurem. Kolem Slunce obíhá ve vzdálenosti 13–18,7 astronomické jednotky (AU), mezi drahami Saturnu a Uranu, přičemž trajektorii druhého z nich dokonce protíná. Planetku objevil v roce 1997 americký astronom James V. Scotti pomocí dalekohledu Spacewatch. Tehdy dostala prozatímní označení 1997 CU26 a po upřesnění dráhy se dočkala definitivního pojmenování po nymfě Chariklo, manželce kentaura Chirona.

Prstence se přitom dosud podařilo pozorovat jen u velkých planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu. Jejich výskyt u tak malého objektu byl vskutku nečekaný. Chariklo tedy i díky prstencům charakterizuje skupinu Kentaurů jako rozmanité světy skrývající celou řadu překvapení.

Mezi velkými planetami

Ve Sluneční soustavě nalezneme několik oblastí, kde se vyskytují planetky. Mezi nejdůležitější a nejvíce „osídlené“ patří hlavní pás planetek mezi Marsem a Jupiterem a dále Kuiperův pás, který se rozprostírá za oběžnou dráhou Neptuna. Nejedná se ovšem o jediné lokality výskytu malých těles. Jednu ze zvláštních skupin, jež nepatří do uvedeného výčtu, tvoří tzv. Kentauři.

Obvykle se definují jako malá tělesa, jejichž velká poloosa dráhy zasahuje do oblasti velkých planet. Nejčastěji se pohybují mezi Jupiterem a Neptunem a jejich trajektorie kříží dráhy jedné či více velkých planet. Mezi Kentaury se však počítají i některé další objekty, jež aktuálně trajektorie členů Sluneční soustavy neprotínají, ale v blízké budoucnosti začnou. Existují také další definice pro zařazení do uvedené skupiny, pro naše účely však postačuje ta zmíněná výše.

Vůbec prvním objeveným Kentaurem se stala v roce 1920 planetka Hidalgo. Ovšem až do odhalení tělesa Chiron v roce 1977 astronomové Kentaury neidentifikovali jako zvláštní populaci asteroidů. Největším zástupcem je Chariklo s průměrem 260 km, přestože ztracená planetka 1995 SN55 by mohla být větší. Jelikož se ji však v roce 1995 podařilo pozorovat pouze po dobu 36 dnů, nebylo možné dostatečně dobře určit její dráhu a v současnosti neznáme její polohu.

Jak vyplývá z několika uvedených příkladů, dostávají tato tělesa jména po postavách z řecké mytologie, které byly napůl koňmi a napůl lidmi. Databáze Jet Propulsion Laboratory (JPL) uváděla k září 2014 celkem 282 objektů klasifikovaných jako Kentauři.

Nesourodá skupina

Při pohledu na trajektorie Kentaurů zjistíme, že jde o poněkud nesourodou skupinu. Splňují sice základní požadavek na velkou poloosu oběžné dráhy kolem Slunce, v jiných parametrech se však navzájem dost liší. Nalezneme mezi nimi tělesa na téměř kruhových drahách (například Chariklo, Thereus), ale také na velmi protáhlých trajektoriích (Obolus, Asbolus, …). Extrémní případ představuje z tohoto hlediska objekt 1999 XS55 s excentricitou 0,947, který se v perihelu dostává až dovnitř zemské dráhy (0,94 AU od Slunce) a v afelu naopak až za Neptun. Proto byl také klasifikován jako blízkozemní asteroid typu Apollo. 

Velký rozptyl panuje i ve sklonech drah Kentaurů. Nejmenší sklon vykazuje těleso nesoucí označení 2001 XZ255 (< 3°), zatímco třeba trajektorie Damokla svírá s rovinou ekliptiky úhel 62°. Někteří z Kentaurů se pohybují na tzv. retrográdních drahách, se sklonem větším než 90°, a ve srovnání s převážnou částí ostatních objektů Sluneční soustavy tedy obíhají „v protisměru“. Tyto vysoké sklony mimo jiné znamenají, že ve skutečnosti Kentauři dráhy velkých planet přímo nekříží – protínají je pouze projekce trajektorií do roviny ekliptiky.

Dynamické studie naznačují, že jednotlivá tělesa splňují definici pro zařazení mezi Kentaury jen po omezenou, relativně krátkou dobu. Jejich dráhy jsou totiž velmi nestabilní. Objekt se v této oblasti udrží zhruba 1–10 milionů let, načež ji vlivem gravitačních poruch velkých planet opustí. Kentauři tak pravděpodobně představují jakousi přestupní stanicí mezi Kuiperovým pásem a Jupiterovou rodinou komet.

Odkud pocházejí?

V poslední době se sice objevilo relativně hodně studií o původu Kentaurů, nicméně stále ještě narážejí na poměrně omezené množství fyzikálních dat. Simulace naznačují, že Kentaurem se stává těleso přicházející z Kuiperova pásu, které v této poklidné oblasti něco vyruší. Z dynamického hlediska by k nejvhodnějším kandidátům patřily objekty tzv. rozptýleného disku, ale jejich charakteristiky neodpovídají tomu, co mezi Kentaury astronomové pozorují. 

Z tohoto pohledu vykazuje podobné vlastnosti jiná skupina Kuiperova pásu, tzv. Plutina. Jejich dráhy se zdají být stabilní, ale ukazuje se, že tomu tak nemusí být vždy. Některá z těchto těles může rušit gravitační vliv Pluta, tudíž se mohou posunout směrem do nitra Sluneční soustavy.

Objekt přicházející z Kuiperova pásu nejprve kříží dráhu Neptunu a gravitačně s ním interaguje. Následkem toho se postupně posouvá právě mezi Kentaury, ovšem ani zde není jeho dráha stabilní, protože ji neustále ovlivňuje gravitace jedné nebo i více planet. Nakonec tedy oblastí Kentaurů „projde“ a pokračuje dál do vnitřních částí našeho solárního systému. 

Vykazuje-li Kentaur kometární aktivitu, může rozšířit Jupiterovu rodinu komet. Častější setkání se zmíněným plynným obrem mají za následek další zkracování velké poloosy oběžné dráhy, jež může vyústit až v pád do Slunce nebo ve srážku s některou z planet. Pro jiná tělesa končí setkání s Jupiterem naopak vymrštěním ze Sluneční soustavy.

Kentauři a komety

Jedním z nejzajímavějších Kentaurů je Chiron, u kterého se podařilo detekovat kometární aktivitu. V letech 1988 a 1989, v blízkosti perihelu, se kolem tělesa vytvořila koma – oblak prachu a plynu, jenž se vypařoval z povrchu. Jasnost objektu tak vzrostla o 75 %. Chiron se momentálně klasifikuje zároveň jako asteroid i kometa (95/P Chiron). Na druhou stranu je ve srovnání s běžnými vlasaticemi příliš velký – jeho průměr může podle měření Spitzerovým dalekohledem činit až 233±14 km. Existence tak rozměrného kometárního jádra vzbuzuje jisté kontroverze. Spektrum Chirona se podobá asteroidům typu C nebo také jádru Halleyovy komety. 

Podobně se klasifikují ještě Echeclus a 166P/NEAT. První zmíněný objekt se po objevu zařadil mezi asteroidy, ale o pět let později se u něj rovněž podařilo odhalit komu. Dostal tedy i kometární označení 174P/Echeclus. Naopak u tělesa 166P detekovali jeho objevitelé komu ihned, a proto zamířilo rovnou mezi komety, ovšem jeho dráha je typická pro Kentaury. Ostatně pohled mezi vlasatice ukazuje, že se i další z nich pohybují po podobných trajektoriích – například 29P/Schwassmann-Wachmann či 39P/Oterma. 

O proměnlivosti této oblasti Sluneční soustavy svědčí i případ komety 78P/Gehrels, jejíž afel se v současnosti nachází v blízkosti Jupitera. Častá setkání s obří planetou dráhu vlasatice narušují a výpočty naznačují, že po roce 2200 se stane Kentaurem. Jelikož se její perihel zároveň posune dále od Slunce, jako kometa pravděpodobně „usne“.

V Tajemství vesmíru jsme již psali o kometách hlavního pásu. Nyní vidíme, že tělesa na rozhraní obou kategorií nacházíme i v jiných částech našeho solárního systému. Stále více se zdá, že přechodová hranice mezi těmito dvěma třídami je velmi nezřetelná a u řady objektů nelze přesně určit, kam patří. Můžeme se tedy těšit na další zajímavé objevy, které nepochybně přijdou s rozvojem pozorovací techniky i teoretických modelů.

Vláda kantonu na jihozápadě země vyhověla petici zorganizované jednou z pokutovaných žen a zrušila nařízení z roku 1929, které koupání s odhalenými ňadry zakazovalo.

O zrušení nařízení z 20. let se začalo hovořit loni v létě poté, co jedna z žen dostala za koupání bez horního dílu plavek pokutu ve výši 70 franků (asi 1 750 korun). Upozorňovala tehdy mimo jiné na paradox, že na rozdíl od koupání je opalování „nahoře bez“ povolené. 

Přesvědčit vedení švýcarského kantonu o nesmyslnosti téměř 90 let starého nařízení jí ale nedalo příliš práce. Pod petici, kterou zorganizovala a v níž tvrdila, že platné nařízení je sexistické a absurdní, získala podpisy pouhých 233 lidí. Přesto jí kanton vyhověl.

Počítače nám berou práci. A jak se zdá, teď nám ukradnou i srdce. Podle nového průzkumu marketingové společnosti Mindshare mají zákazníci doopravdy rádi elektronické inteligentní asistenty z mobilních zařízení.

Až tak rádi, že 26 procent uživatelů zažilo o Siri od Apple, Alexe od Amazonu nebo Cortaně od Microsoftu sexuální fantazie. Celkem 37 procent z nich miluje hlas svého asistenta natolik, že si přejí, aby to byla reálná osoba.

TIP: Inteligentní roboti budoucnosti nás neohrozí na životě, ale v zaměstnání

Důvodem je samozřejmě i to, že uživatelem chytrého telefonu s intelitegentním asistentem je s větší pravděpodobností mladý muž. Na druhou stranu, i žen preferují ženského asistenta v telefonu, protože ženské hlasy jsou obecně přitažlivější.

Mám vzkaz pro cestovatele, který se musel vzdát na letišti svého cenného sportovního vybavení: vím, kde se vaše kriketová pálka nachází. Našla jsem ji uvnitř jedné vládní budovy v Pensylvánii. Ležela na polici mezi zahradnickou lopatkou a hasákem.

Jestli ji chcete zpátky, postupujte podle těchto jednoduchých instrukcí. Zamiřte do státního distribučního centra pro přebytkový majetek v Harrisburgu, a to mezi osmou ranní a třetí hodinou odpolední, otevřeno pouze v pracovní dny. Vezměte si s sebou patnáct dolarů, samozřejmě v hotovosti. A dřevěná pálka je opět vaše. Jen ji příště zase nezapomeňte nahlásit, jinak znovu skončí v tlamě TSA (americký Úřad pro bezpečnost v dopravě). 

Všichni víme, co se stane, když se pasažér pokusí pronést bezpečnostními přepážkami na letišti zakázanou věc: ona osoba postupuje dál k nástupnímu terminálu, zatímco nepovolený předmět zůstává na přepážce. Pasažér však není jediný, kdo má před sebou dlouhou cestu: také nevítaný předmět čeká v budoucnu odysea a jeho konečná stanice je plná záhad. V závislosti na určitých proměnných by zakázaný předmět mohl skončit v nádobě na nebezpečné látky, u policie nebo v rukou nového majitele. Ale to předbíhám. Musíme to vzít od začátku, od letištní kontroly.

Pod přísným dohledem

Vzpomínky na balení kuchyňského dřezu coby příručního zavazadla už pomalu blednou. Za příjemnějších časů jste si mohli s sebou do kabiny vzít předměty, které rachtaly, bouchaly a koulely se daleko za hranice určené schránky. Ale tahle éra bezstarostného létání skončila asi dva měsíce po teroristických útocích v roce 2001, kdy federální vláda vytvořila Úřad pro bezpečnost v dopravě (TSA). 

Cestovatelé se postupem času naučili správnou kontrolní etiketu. Pravidlo o nutnosti zavírat tekutiny do plastových pytlíků už mrskáme, i kdyby nás o půlnoci vzbudili. Zouváme se bez pohoršení a bez klopýtnutí. Často nás však přemůže lenost. Občas přehlédneme lahev vody v kabelce nebo švýcarský nůž v hygienické taštičce. „Často slýcháme ‚Jejda, na to jsem zapomněl‘,“ říká Daniel Derner, úředník TSA.

Zakázané materiály spadají do několika kategorií a podle nich se určuje další krok v procesu. Například nápoje se vyhazují do odpadkové nádoby. Zbraně a nelegální látky úředníci předají místní policii. Úředníci mohou také policii upozornit, pokud daný předmět – a jeho majitel – opovrhují státem nebo místními zákony, například na vlastnictví kovového boxera nebo obušku v New Yorku. Zbývající předměty mezitím čekají na svůj osud, a ten přijíždí na kolečkách.

Igorova služba

Každý den pracovníci TSA na 450 letištích po celých Státech vyprazdňují skladiště zakázaných a zapomenutých předmětů, shromážděných za 24 hodin na letištní kontrole. Jedním z nich je i Igor Markasyan. V Newarku, v jednom z největších zařízení v zemi, tento „správce majetku“ navštíví deset styčných bodů na třech terminálech a sběrem stráví několik hodin. V obvyklé dny může nasbírat 45 až 70 kilogramů. Přes svátky se tato hmotnost zdvojnásobí.

Markasyan, který se podobá komiku Wallaci Shawnovi, začíná svůj denní okruh povinností v nejživějším místě letiště: sektoru aerolinky United v terminálu C. Svůj vozík zaparkuje blízko styčného stanoviště, odemkne kovovou skříňku a vytáhne nádobu plnou kosmetiky, pěn na holení, laků na vlasy a velkou lahev dezinfekce. Hořlavé předměty hodí do jednoho koše a nehořlavé látky (vazelína, krém na opalování) do jiného.

Než se Markasyan pustil do další nádoby, vyměnil si oblečení. Stáhl si modré umělohmotné rukavice a nahradil je kevlarovými. Ochranné pomůcky jsou zásadní; jednou si pořezal ruku o čepel mixéru. Ano, museli mu to sešít, a ano, lidé skutečně cestují s mixéry. Hodně lidí.

Nádoba se podobala přeplněnému kuchyňskému šuplíku, plnému steakových i dortových nožů, šroubováků, nůžek, vývrtek a kolejnicových vrtulí. Markasyan vhodil změť kovu do prázdné krabice, což znělo, jako když rytíř spadne z koně.

Skryté hrozby

Kromě očividně nepřijatelných předmětů ale také TSA zakazuje věci, které se jeví jako nezávadné, ale nesou v sobě skrytou hrozbu. Například vzduchové pumpičky a činky lze použít jako obušky, udělátka se spoustou drátků evokují bomby a pouťové atrakce ve tvaru zbraní jako například vodní pistolky či obaly na iPhone s plastovými úchytkami ve tvaru boxerů také nemají šanci projít.

„Repliky nepovolujeme, protože by mohly způsobit paniku,“ uvedla Lisa Farbsteinová, mluvčí agentury TSA. Markasyan hodil na rostoucí hromadu plastový luk a hračku ve tvaru zbraně delší než dětská ruka. Než vozík dotlačí k dalšímu stanovišti, čeká ho ještě jeden náklad: ztráty a nálezy. Lidé jsou zapomnětliví, zvláště pokud ve spěchu cestují s více zavazadly. Za sebou přitom nechávají nejrůznější poklady včetně zubních náhrad, jednotlivých bot a spacích pomůcek. Nejobvyklejšími sirotky se stávají mobilní telefony, notebooky, klíče, doklady a opasky.

„Máme tolik opasků, že bychom je mohli rozdávat jako pozornost pasažérům,“ říká Ofelia Ruizová, vedoucí zákaznické podpory TSA. „A brýle, brýle, brýle, brýle.“ Úředníci každý objev zaznamenají, včetně té nejmenší vlásenky.

„Pro pasažéry mohou mít právě ty nejmenší věci největší význam,“ tvrdí Ruizová. Ranní seznam nálezů to dokazuje: jeden černý opasek Hugo Boss, stříbrný diadém, brýle s chybějícím sklem, psí průkaz a mobil, který začal vyzvánět. „Váš zákazník ztratil svůj telefon,“ vysvětluje Ruizová hlasu na druhé straně, volajícímu z Izraele. „Až si přijede vyzvednout to půjčené auto, dejte mu vědět, že ho nechal na bezpečnostní kontrole TSA. Díky. Šalom.“

Po třech stanovištích Markasyan zpomalil, protože vozík nabral na hmotnosti. Provedl neoficiální odhad: asi 18 kilo aerosolů, asi 23 kilo tekutin a 30 kilo „zákazů“. Ještě sedm dalších nákladů.

Aby bylo jasno

Agentura TSA si přeje vyjasnit několik nedorozumění. Za prvé, TSA zakázané věci nikdy nekonfiskuje, ale pasažér se jich „vzdává“. Za druhé, vzdát se předmětů není jediná možnost. Můžete se například vrátit k odbavení a nechat si předměty zkontrolovat a zabalit do kufru. Nebo je můžete odnést zpět do auta či předat doprovodu, který neletí. Některá letiště mají i poštovní službu, s jejíž pomocí se se svým majetkem opět shledáte doma. Když však pasažér nemá čas ani vůli na žádnou z uvedených možností, zbývá mu jediné řešení – dotyčného předmětu se zříct.

Další monstrózní omyl: Mnozí se domnívají, že si úředníci dané předměty ponechávají. To není pravda. Například aerosoly a tekutiny se likvidují. Na letišti Newark se skladují v kůlničce obklopené vysokými rákosy a řídkými stromy. Uvnitř jsou materiály uloženy v několika modrých kanystrech, které zaměstnanci rozlišují podle typu (výbušniny, hořlavé plyny, atd.). Nějaký přepravce je časem odveze pryč.

Po skončení jeho cesty po letišti jsem Markasyana následovala do likvidační stanice. Vyhazovaným věcem sotva věnoval pohled. Tiše jsem uronila slzu za tři lahve rumu Ron Barceló, který nikdy neuvidí koktejlovou sklenici ani letní západ slunce. Zbývající věci pokračovaly v jeho autě dál, do kanceláří agentury vedle kampusu univerzity Keane. Pracovníci plní prázdné krabice dvaceti kily zakázaných předmětů, skládají je do regálů a na každý volný kousek podlahy. Větší a delší předměty, jako například golfové hole a baseballové pálky, aranžují do svazků, které postaví téměř jako snopy sena. Každé tři až čtyři měsíce si celý obsah vyzvedne nákladní auto a zamíří s ním na západ, do Harrisburgu. Včetně ztracených předmětů v hodnotě do 500 dolarů. (Ty agentura drží 30 dní, než je nechá odvézt.)

Drogy máme taky

Následující den má přijet velký tahač s návěsem. Klouzala jsem očima po seřazených uzavřených krabicích a najednou jsem uslyšela sirénu volající „otevři mě!“ Poslechla jsem. Farbsteinová rozřízla zalepenou krabici označenou 12/28. „Je to srp,“ vykřikla a vytáhla nástroj z horní vrstvy. „To si musím vyfotit!“ Farbsteinová přispívá fotografiemi na profil společnosti TSA na sítích Twitter a Instagram. Mezi jejími úlovky tam najdete třeba zelený hřeben s ukrytou čepelí či pistoli všitou do plyšového medvídka.

Já jsem vylovila nůž na dopisy ve stylu Hobita, ještě zabalený, půl tuctu nářaďových nožů Leatherman, sáček špinavých hřebíků a řeznický sekáček. Farbsteinová si k portrétu vybrala sekyrku.

Když jsem vyhrabala krabičku na pilulky ve tvaru repliky revolverového bubínku, instinkt mi napověděl, abych odšroubovala horní a dolní díl. Všimla jsem si poprašku zelených rostlinných vloček. „Našla jsem trávu!“ prohlásila jsem s pýchou. Jeden z pracovníků souhlasně přičichnul.

Několik větších letišť a mnoho menších po celém severovýchodě posílá tyto poklady do státního distribučního centra pro přebytkový majetek, které se nachází v obytné části města Harrisburg. Náklaďák, který si 6. ledna vyzvedl z letiště Newark téměř 1 350 kg zakázaných věcí a necelých 580 kg ztracených předmětů, ještě pojede pro zboží z letišť JFK a LaGuardia. Menší zařízení jednou za několik měsíců do centra odešlou jednu či dvě krabice. 

Výhodněji než na eBay

Když zboží dorazí, pracovníci centra začnou hory věcí probírat, aby odhalili špatné kousky. Vytřídí předměty, které nemají krom ubližování na zdraví žádnou další funkci. Vypadne tak např. rtěnka s nožem schovaným uvnitř, nebo čepele, které lze složit do tvaru kreditní karty. Pouta – ať už kovová nebo na hraní – jdou také z kola ven.

„Pokud to má být hřeben, ať je to opravdu hřeben,“ říká Troy Thompson, mluvčí pensylvánského oddělení obecných služeb. „Pokud to má být rtěnka, ať je to jen rtěnka.“

Některé položky se nabízejí na internetu k prodeji hromadně – například dvacetikilová krabice různých nožů nebo designové kabelky. Zbytek putuje do přízemí do obchodu s použitým zbožím, který prodává také použité vládní kancelářské pomůcky, jako např. stoly, hrníčky a nabíječky telefonu  do auta.

Thompson uvedl, že ceny v prodejně jsou o 50 % až 60 % nižší než ceny na eBay nebo v běžných obchodech. Jako důkaz mi ukázal hasák značky Vise-Grip za 50 dolarů (asi 1 200 Kč). V obchodě Lowe‘s jej najdete za 90 dolarů (asi 2 200 Kč) dolarů. Navzdory likvidačním cenám už stát od začátku programu v roce 2004 vydělal 1,5 milionu dolarů (asi 36 mil. Kč). 

Prodavačka, která tu pracuje už pět let, nepřestává nevěřícně vrtět hlavou nad podivností některých položek a s lítostí komentuje srdcervoucí ztráty. „Vždycky mě překvapí, kolik lidí cestuje s kuchyňským vybavením – s válečky nebo pánvemi na smažení,“ řekla. „Jedna z položek, co mě vždycky rozesmutní, jsou nože od svatebních dortů, kvůli jejich citové hodnotě.“

V posledním nákladu však kulinářské náčiní a novomanželské suvenýry chyběly. Našla jsem nepoužitou sadu dvanácti příborových nožů, balíček s třemi steakovými noži a nožem na sýr ve tvaru hrošíka. Celková suma: 7 dolarů (170 Kč).

Pro sportovní fandy

V přední části obchodu se ve speciální vitríně lesknou drahé značkové nože. Napočítala jsem 18 základních švýcarských nožů po pětidolarovce, plus dvě řady luxusních verzí (po patnácti až dvaceti dolarech, podle počtu příslušenství).

U loveckých nožů jsem poprosila o pomoc Jeremyho, pracovníka se zkušenostmi s pobytem v přírodě. Ten mi řekl, že tomahawk s bezmála třinácticentimetrovou čepelí s obrázkem škorpiona na rukojeti by potěšil leckterého loveckého nadšence. A podobně dlouhý Remington už by mohl pěkně zavařit i medvědovi. A kdybych měla Jeremymu pořídit nějakou pozornost jako poděkování za jeho služby, skočila bych po noži s dřevěnou rukojetí, koženým pouzdrem a nápisem „Made in Pakistan“ s cenovkou 5 dolarů.

A co pro sebe? Měla jsem tolik možností. Sněžné glóby z New Yorku, Německa, Londýna a Země smějících se medvídků. Památeční baseballové čepice Yankees, Mets a Red Sox. Hůlky a pálky na všechno možné: hokej, lakros, golf, biliár nebo na záclony. Ruční nástroje po dvou dolarech. Nůžky troje za dolar.

Zrovna jsem se přehrabovala ve vývrtkách za babku, prodavačka na mě zavolala: „Máte 54 minut.“ Když jsem si těžkala červenou vrtačku, zavolala znovu: „Deset minut!“ Když jsem si zkoušela opasek lemovaný náboji, informovala mě, že mám už jen tři minuty.

Z obchodu jsem nakonec odešla hned po zavírací době a za zády slyšela cvaknutí zamykaných dveří. Cestou k východu jsem v ruce svírala obálku plnou pokladů od TSA: šest nožů, kladivo a vládní účtenku na 21 dolarů. 

Vůbec první textová zpráva SMS (z anglického „Short Message Service“, tedy „služba krátkých textových zpráv“) úspěšně odešla 3. prosince 1992. Mladý inženýr z IT společnosti Sema Group Neil Papworth ji poslal z počítače Richardovi Jarvisovi, manažerovi firmy British Telecom Vodafone. Adresát si tak mohl na svém telefonu Orbitel 901 přečíst první „textovku“ v dějinách, v níž stálo „Veselé Vánoce“.

Premiérová zpráva z jednoho mobilu na druhý pak byla odeslána o rok později z telefonu Nokia prostřednictvím prvního operátora, který zmíněnou službu nabídl – finské Radiolinje. 

Koncept SMS však představil již roku 1985 Friedhelm Hillebrand z Deutsche Telekom, jenž rovněž zavedl dosud platné pravidlo 160 znaků na jednu zprávu. Služba SMS začala oficiálně fungovat v roce 1993 v sítích GSM (globální systém pro mobilní komunikaci). Už v roce 2005 si lidé na celém světě poslali víc než bilion textovek a o deset let později téměř devítinásobek.

První polovinu nového tisíciletí lze právem považovat za období vědeckého temna. Vyspělé starověké civilizace se hroutily pod náporem barbarských kmenů a místo inteligence se do popředí dostávala síla a válečné umění. Vědou – včetně astronomie – se nikdo příliš nezabýval a hvězdy i další nebeská tělesa sloužily především jako nástroje astrologie. 

Šířícímu se křesťanství vyhovovala představa Země, jež spočívá ve středu vesmíru jako vrcholné dílo Stvořitele. Základy zmíněné idey přitom položil už Aristoteles (384–322 př. n. l.) a později ji technicky rozpracoval Klaudios Ptolemaios (90–160 n. l.). Náboženství a víra v dogmata byly důležitější než skutečné poznání všehomíra. Svět představoval boží dílo, které malý člověk nedokáže vejmout. Nemělo tedy smysl se příliš zabývat vědou – lidé zůstávali jen oddanými služebníky Všemohoucího. Ptolemaiův model Sluneční soustavy splňoval veškeré požadavky, a neexistoval tudíž důvod jej jakkoliv měnit. 

Ačkoliv již tenkrát byly k dispozici poměrně jasné důkazy, že uvedený model vychází ze zcela mylné hypotézy, povolaní lidé je buď bagatelizovali, označovali za nedostatečné nebo je přímo popírali. Koneckonců nic jiného jim bez dalekohledů, vyšší matematiky či možnosti vydat se do vesmíru přímo ani nezbývalo.

Průkopníci z Orientu

Není proto divu, že se počátky nové vzdělanosti nevážou k rigidní Evropě, ale k Orientu, například k proslulé Alexandrijské knihovně. Východní země tehdy představovaly pro vědce ráj, přestože i tam částečně prosákly následky evropského úpadku. 

Všestranný učenec al-Chorezmí (někdy také al-Chwárizmí) žil zhruba mezi lety 780 a 850 a věnoval se zejména matematice. Zabýval se však také astronomií, byť si přímo nepřipsal žádný významný objev. Každopádně mu vděčíme za označení neznámé veličiny symbolem „x“, za popularizaci nuly, kterou objevili indičtí matematici, či za pojem „algoritmus“.

Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí (903–986) zasvětil život především překladům Ptolemaiova díla a rovněž se pokoušel ověřit a dále zpřesnit údaje v jeho spisech. V publikaci nazvané Kniha o souhvězdích stálých hvězd (arabsky Kitáb al-kavatíb at-tábit al-musavar) uvedl své vlastní odhady hvězdných velikostí, jež se často od informací v Ptolemaiově Almagestu lišily. Zaznamenal též objekty vzdáleného vesmíru, jako například galaxii M31 (Galaxii v Andromedě) či Velké Magellanovo mračno. Jeho dílo Evropa neznala, a na „znovuobjevení“ zmíněných objektů si tak učenci starého kontinentu museli počkat až do novověku. Mimochodem, as-Súfího jméno nese (v latinizované podobě Azofi) jeden z měsíčních kráterů.

K významným perským vzdělancům patřil rovněž Nasir al-Din al-Tusi (1201–1274). Stejně jako al-Chorezmí byl všestranným vědcem: zabýval se astronomií, matematikou, logikou, ale například i medicínou. Sestavil poměrně exaktní tabulky pohybu planet a velmi přesně změřil velikost zemské precese (pohyb nakloněné zemské osy) – 51 úhlových vteřin –, přičemž dnešní uznávaná hodnota činí 50,26″. Uvážíme-li, že tehdejší učenci nedisponovali žádnými přístroji a museli se spolehnout jen na vlastní zrak a na své zápisky, jedná se o obdivuhodný výkon. 

Kopernikův model

S postupným úpadkem perské a arabské vzdělanosti se začala naopak probouzet vzdělanost evropská, zpočátku reprezentovaná zejména filozofy a teology a jejich překlady či komentáři k antickým dílům. Jeden z prvních významných učenců té doby, Mikołaj Kopernik (1473–1543), byl značně erudovaným mužem: studoval práva, medicínu a pochopitelně také teologii, aby se mohl stát katolickým knězem (působil mimo jiné jako kanovník katedrály ve Fromborku). Astronomie tedy patřila pouze mezi jeho koníčky, přesto na tomto poli učinil významné objevy. Studoval spisy starověkého učence Aristarcha (310–230 př. n. l.) a vlastním pozorováním došel k závěru, že jeho hypotéza je správná – v centru vesmíru se nachází Slunce, nikoliv Země.

Jelikož však neměl Kopernik k dispozici exaktnější měření ani prostředky k výpočtu, nedokázal přesně určit dráhy planet. Po vzoru Ptolemaia se tedy uchýlil k pomocným kružnicím – tzv. epicyklům. Své myšlenky zveřejnil v roce 1453 ve spise De revolutionibus orbium coelesticum libri VI neboli Šest knih o obězích sfér nebeských, krátce nato však zemřel. Kopernikův systém měl k dokonalosti a k přesnému vystižení poměrů na obloze poměrně daleko, přesto sehrál v historii astronomie významnou roli. Polský učenec totiž jako první z „moderních“ vědců zpochybnil uznávanou teorii o naší planetě v kosmickém středu.

Nehybná Země

Kopernikova teorie však narazila na odpor, neboť nabourávala zažitou představu, jež tolik vyhovovala církvi. Někteří učenci se přesto pustili do polemiky z ryze vědeckých důvodů. Patřil k nim i Tycho Brahe (1546–1601), vynikající konstruktér nejrůznějších přístrojů, který nějakou dobu působil i na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Jeho pozorování byla velmi přesná, uvážíme-li, že neměl k dispozici dalekohled. Nedokázal ovšem změřit tzv. paralaxu – tedy zdánlivou změnu polohy hvězd v závislosti na poloze Země na její oběžné dráze –, a usoudil proto, že se naše planeta nepohybuje. (Ve skutečnosti je paralaxa i u nejbližších hvězd tak nepatrná, že její změření vyžaduje daleko pokročilejší prostředky.) Roku 1572 pak Brahe pozoroval supernovu, jež dnes nese označení SN1572. Pochopitelně však neměl ponětí, jaký objekt se ocitl v jeho zorném poli. 

Dokončení: Největší objevy starověku: Od Aristotela k Ptolemaiovu vesmíru 

Kopernikovu myšlenku naopak rozvíjel katolický kněz Giordano Bruno (1548–1600). Nicméně jeho nonkonformní názory ho uvrhly v nemilost, neboť šel ještě dál než jeho polský kolega: tvrdil, že Slunce představuje pouze jednu z hvězd a že vesmír je ve skutečnosti nekonečný. Zmíněné teze měly ovšem čistě filozofický základ a neopíraly se o žádné vědecké důkazy. Po jistých peripetiích skončil Bruno ve spárech inkvizice a 17. února 1600 zemřel v Římě na hranici. Nutno dodat, že nevoli církve nevzbudily jen jeho progresivní názory z oblasti astronomie, ale též jeho volnomyšlenkářské polemiky teologické a filozofické. 

Když se na Zemi objevili první dinosauři, tak byla docela jiná, než je dnes. Před 200 miliony let, v období triasu, byla naše planeta suchá a horká. Klima na Zemi se v průběhu historie neustále mění.

Odborníci na základě nepřímých důkazů odhadují, že v triasu bylo v atmosféře asi 2 000 částic oxidu uhličitého z milionu (ppm). Dnes je to přitom i po veškeré lidské aktivitě přibližně 405 ppm.

Jaké bude počasí v roce 2250?

Nemusí to tak ale zůstat. Britští vědci přišli s tím, že pokud nějak nezasáhneme a ještě ke všemu spálíme veškerá dostupná fosilní paliva, tak by kolem roku 2250 mohla koncentrace oxidu uhličitého dosáhnout právě zmíněných 2 000 částic z milionu.

TIP: Potvrzeno nezávislými daty: Rok 2016 byl nejteplejším v historii

Dnes se můžeme jenom dohadovat, jak by takový svět vypadal. Můžeme si ale být téměř jistí, že by v něm bylo pořádné horko.

Situace protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše byla počátkem září 1941 značně komplikovaná. O jeho dlouhodobých kontaktech s odbojem se gestapo dozvědělo již na podzim 1939 a postupně shromažďovalo důkazy. Na druhou stranu byl ovšem Eliáš nucen vykonávat nepříjemné povinnosti plynoucí z jeho úřadu. Na Eliáše totiž začali útočit proněmečtí, takzvaní aktivističtí novináři. 

Aktivističtí novináři

K předním pronacisticky píšícím novinářům patřili Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Karel Werner a Emanuel Vajtauer. Tito lidé byli nebezpeční zejména z toho důvodu, že vesměs skutečně uměli dobře psát a jejich články, komentáře a knihy tak působily přesvědčivě. Řadu lidí proto mohli negativně ovlivnit a myšlenkový chaos vnášený jejich texty mezi protektorátní obyvatelstvo byl pro odboj nepříjemnou záležitostí.

Minulost aktivistických novinářů přitom byla dost pestrá – Vajtauer s Lažnovským dokonce v období první republiky patřili k členům komunistické strany. Za protektorátu dalo tyto novináře dohromady společné přesvědčení, že spojení českých zemí s nacistickým Německem je do budoucna trvalou záležitostí. Proto psali články takového obsahu, aby získali chválu okupačních pánů a vytvořili atmosféru vzájemné důvěry.

Od druhé poloviny roku 1940 pak už zcela otevřeně propagovali nacistickou ideologii, přičemž agresivita jejich textů narostla zejména po zahájení války Německa se Sovětským svazem v červnu 1941. Nešlo přitom pouze o články v novinách, ale i různé propagandistické brožury a také vystoupení v rozhlase. Protektorátní člověk narážel na výtvory těchto lidí všude a bylo dost obtížně je nevnímat.

Někteří z aktivistů propadli své činnosti natolik, že skutečně věřili tomu, co říkali. Redaktor Českého slova Lažnovský například jednou napsal: „Dám se ukamenovat, jestliže mi někdo někdy v budoucnosti dokáže, že má práce nebyla nejvýše vlastenecká, nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak se před jejich očima mění celý svět.“

Co s kolaboranty?

Novináři posléze začali kritizovat i protektorátní vládu, která je prý naprosto pasivní ke „světodějným událostem“, v jejichž centru se nachází Hitlerova Třetí říše. Představovali si také, že by se jim mělo dostávat větší pozornosti. Lažnovský v této souvislosti o vládě prohlásil, že „po celé dva roky neučinila téměř nic, aby pozvedla autoritu novinářů, a neuznala, že aktivističtí novináři jsou jediní z intelektuální vrstvy, kteří se staví pozitivně k současnému vývoji“.

Kritizován byl i sám Eliáš, který by se prý měl jasně vyslovit proti Edvardu Benešovi a jeho „zrádné klice v Londýně“ a odsoudit vysílání londýnského rozhlasu. Totéž novináři požadovali po prezidentu Emilu Háchovi, k němuž byli 25. září 1941 pozváni na audienci. Ministerský předseda měl oprávněné obavy, že starý a nemocný Hácha agresivnímu nátlaku podlehne a uvažoval, jak celou situaci vyřešit.

Eliáš se od roku 1939 přátelil s významným lékařem urologem prof. MUDr. Milošem Klikou, který přišel s nápadem potrestat kolaborantské novináře nějakou neobvyklou a těžko dokazatelnou formou. Podle dochovaných Klikových strojopisných vzpomínek se celá věc odehrála následovně.

Otrávené chlebíčky

Lékař navrhl použít kultury bakterií tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu botulotoxinu k otravě jídla, které by novináři požili na oficiálním setkání s Eliášem, jež mělo proběhnout 18. září 1941 v sídle Úřadu vlády v Kolovratském paláci. Nyní šlo o to vymyslet, jakým způsobem aktivistům bakterie podat. Bylo pochopitelně důležité, aby gestapo při vyšetřování nezjistilo původ nákazy. Novináři proto nesměli zemřít hned, ale nejlépe až několik dní po audienci u Eliáše, aby podezření nepadlo na jeho osobu.

Nakonec prý bylo dohodnuto, že Eliášova manželka Jaroslava doma vyrobí chlebíčky obložené pomazánkou a sardinkami, které se během setkání novinářům předloží. Pět z nich mělo být infikováno různými bakteriemi a každý novinář měl dostat na talíř společně s několika normálními chlebíčky i jeden otrávený. Infikaci pak Klika údajně provedl přímo ve své ordinaci pomocí injekční stříkačky. Přitom poučil Eliáše, jak má s chlebíčky manipulovat, aby se sám nenakazil.