Alois Eliáš (1890–1942) vystudoval ČVUT v Praze a po vypuknutí první světové války přešel v září 1914 do ruského zajetí. Přihlásil se pak do řad československých legií a roku 1917 byl převezen do Francie, kde bojoval na frontě v řadách 21. střeleckého pluku. To ještě netušil, že uběhne pár let a z hrdiny se stane nepřítelem číslo jedna.

Po návratu do vlasti měl podíl na obsazování Těšínska a zúčastnil se bojů s bolševiky na Slovensku. V letech 1921–1923 studoval na Vysoké škole válečné v Paříži a následně vystřídal řadu velitelských funkcí. Dosáhl hodnosti divizního generála a během zářijové mobilizace 1938 velel V. sboru v Trenčíně. Poté zastupoval generála Syrového v úřadu ministra národní obrany, od 1. prosince 1938 do 26. dubna 1939 byl ministrem dopravy ve vládě Rudolfa Berana.

TIP: Historická detektivka: Chlebíčková aféra aneb Smrt kolaboranta Lažanského

Eliáš sice převzal funkci protektorátního ministerského předsedy, zároveň se však již tajně podílel na budování odbojové organizace Obrana národa. Přestože mu odboj připravoval cestu do emigrace, považoval za svou povinnost vojáka zůstat v protektorátu. Několikrát měl v úmyslu podat demisi, ale na pokyn z Londýna to nakonec neučinil.

Po zatčení gestapem 27. září 1941 byl Eliáš odsouzen k smrti, avšak vykonání rozsudku Hitler odložil a nacisté ho prozatím věznili na Pankráci. Eliášova poprava zastřelením v prostoru kobyliské střelnice byla vykonána až 19. června 1942. 

Po kapitulaci Rakouska vzaly události rychlý spád, 28. října převzal Národní výbor hlavní zásobovací centrálu – Obilní ústav a postupně další pražské úřady včetně místodržitelství. Odpoledne došlo na Václavském náměstí k vyhlášení samostatného Československa, což bylo v podvečer stvrzeno v jeho prvním zákonu. V tisku byla zrušena cenzura, která do svého posledního dechu bílila a bílila.

Když umírala monarchie

Lidé slavili, jásali, pěli hymnu, vyvěšovali prapory, ulicemi nosili obrazy Masaryka a plnými doušky si užívali svobody: „Z Václavského náměstí odbočily četné zástupy do různých částí Prahy k úředním budovám, kde nastalo za všeobecného jásotu slavnostní snímání rakouských orlů a c. k. nápisů,“ referují Národní listy. „Dolů s nimi! Hřmělo ze zástupu.“

Na Ferdinandově třídě prý lidé orla rozšlapali a vzali si třísky domů na památku a pro štěstí, „jako se to dělává s provazem oběšence“. Mezi denními zprávami se objevila i tato výzva: „Národní výbor žádá občanstvo, aby vojáků si nevšímalo a nestrhávalo jim odznaky, jakož aby se vyhnulo insultování vojenských hodnostářů.“

Ostatně o tom, jak by se měli občané toho času chovat, otiskly noviny také „Desatero pro tyto velké dny“. Nemalé veselí způsobil pohřební vůz projíždějící ulicemi Prahy s nápisem „Rakousko umřelo“. Skon mocnářství oslavovaly i letáky ve formě parte, které hlásaly konec Rakouska-Uherska. 

Gestapo se stalo policií zcela ovládanou nacisty a jedním z jejich hlavních mocenských pilířů. Tvořilo součást takzvané bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei – Sipo), jejíž velení nepřevzal nikdo jiný, než Reinhard Heydrich. Struktura gestapa v protektorátu byla taková, že vznikly dvě řídící úřadovny (Staatspolizeileitstellen) v Praze a v Brně. Obě byly na sobě vzájemně nezávislé, přičemž pražská kontrolovala území Čech v protektorátních hranicích a brněnská zase území Moravy. 

Organizace hrůzy

Unikátní konflikt měla na svědomí i pověstná španělská horkokrevnost a hrdost. Když se v roce 1883 obyvatelé malé horské vesničky Líjar na jihu Španělska dozvěděli, že jejich krále Alfonse XII. uvítali Francouzi urážkami, odmítli takové chování tolerovat. Starosta Don Miguel García Sáez spolu s třemi stovkami místních proto vyhlásil Francii válku. Naštěstí se nepustili do žádných zbrklých tažení, a přestože svou pohrůžku mysleli vážně, na boj nedošlo. Zmíněnému starostovi odvážný čin přesto vynesl přezdívku „postrach hor“.

Takřka soukromý konflikt trval bezmála sto let a není jisté, zda o něm francouzská vláda vůbec věděla. Když se ovšem v roce 1976 vydal na návštěvu Francie král Juan Carlos I., vítali jej ovacemi a vše se obešlo bez násilí či urážek. Na základě zlepšení situace potom v roce 1981 rada města v čele se starostou Diegem Sánchezem Cortésem rozhodla, že Francouzi již dostali za vyučenou, a válka tak nemusí pokračovat.

Španělsko-francouzský rozpor proto skončil stejně „nudně“, jak po celou dobu probíhal, a obešel se bez jediné oběti. Zbytečný konflikt dnes připomíná už jen vyhlašovací listina ve vitríně na líjarské radnici. 

Zkoumat dávnou historii není úplně snadné. Staré sedimenty a vyvrtaná ledová jádra nabízejí informace o dávném počasí a klimatu. Ale astronomické fenomény, jako jsou sluneční erupce nebo polární záře zanechávají v prostředí jenom málo zřetelné stopy.

Odborníci několika japonských institucí proto zahájili výzkum, který netradičně spojuje přírodní a humanitní vědy. Studují historické dokumenty a hledají v nich zmínky o minulých astronomických jevech.

Historie polárních září

Zpracovali například údaje o pozorování polárních září v japonském textu Meigetsuki z období cca 1180 až 1241 a čínském textu Song Shi podobného stáří. Na základě těchto textů se jim podařilo rekonstruovat sled historických astronomických událostí.

TIP: V jakém stadiu svého cyklu se teď nachází Slunce?

Japonští badatelé vystopovali celkem asi deset událostí v období 900 až 1200 našeho letopočtu, kdy došlo k prodlouženým polárním zářím. V takových případech je polární záře patrná po dvě a více nocí za sebou. Údaje ze starobylých textů porovnali s daty získanými z letokruhů starého dřeva. Období prodloužených polárních září skutečně sedí na letokruhy se stopami zvýšené solární aktivity, které lze poznat podle sníženého obsahu izotopu uhlíku C-14.

Japonští astronomové pozorovali vesmír teleskopem Subaru na Havaji a objevili skutečně enormní mračno neutrálního vodíku. Rozprostírá se na vzdálenost 160 milionů světelných let.

Gigantické mračno existovalo ve vesmíru před 11,5 miliardami let. Je velké i v kosmickém měřítku. Jeho rozměry odpovídají 80 násobku vzdálenosti mezi Mléčnou dráhou a Galaxií v Andromedě anebo 1 600 galaxiím velikosti Mléčné dráhy položených vedle sebe.

Astronomové původně studovali proto-nadkupu galaxií SSA22. Vědci očekávali, že zde nějaká oblaka plynu najdou, jejich objev byl ale velkým překvapením. Objevené gigantické mračno hustého plynu zasahuje mnohem dál, než to bývá obvyklé u podobných nadkup galaxií.

Gigantický oblak z mladého vesmíru

V objevu sehrálo klíčovou roli zařízení Hyper Suprime-Cam (HSC), které je vybaveno 900megapixelovou ultra širokoúhlou optikou. Na teleskop Subaru ho nainstalovali teprve v roce 2014. Podle vědců je pro pozorování tohoto typu Hyper Suprime-Cam ideální.

TIP: Molekulární mračno Sagittarius B2 je smrdutou chemickou laboratoří

Tak velké mračno v tak mladém vesmíru příliš nesedí na standardní kosmologické modely. Proto se nejspíše stane velmi zajímavým objektem pro další pozorování a detailní výzkum.

Minulý týden se odehrála významná událost v medicíně. Šedesátiletý japonský pacient Yasuo Kurimoto, který trpí věkem podmíněnou makulární degenerací, se stal prvním příjemcem přeprogramovaných kmenových buněk od dárce.

Po asi hodinové operaci Kurimoto získal buňky, které byly původně kožními buňkami někoho jiného. Genetičtí inženýři přeprogramovali tyto buňky tak, že se z nich staly kmenové buňky, z nichž mohou vzniknout prakticky jakékoliv buňky lidského těla.

TIP: Vědci transplantovali lidské kmenové buňky primátům s poškozenou sítnicí

V tomto případě se z kmenových buněk staly buňky sítnice. Japonský pacient dostal injekci s celkem 250 tisíci buňkami. Makulární degeneraci mu sice úplně nevyléčí, ale měly by zastavit postup choroby.

Samci severoamerických užovek druhu Thamnophis sirtalis mají rádi sex. Samo o sobě by to nebylo až tak zvláštní. Ale podle nové studie mají samci těchto užovek sex rádi doopravdy šíleně.

Hadí orgie

Pořádají kolektivní páření, kterých se účastní tisíce hadů najednou. A je to pořádná jízda. Samci jsou natolik vzrušení a chovají se jako smyslů zbavení, než se nejeden z nich dostane na pokraj smrti. A někdy i za něj.

Užovky velmi dlouho hibernují ve společných hnízdech, kde stráví až 8 měsíců. Na jaře se všichni hadi najednou probudí a propuknou bujaré orgie. Jejich náruživost ale nezůstává nez následků.

TIP: Sex rozpaluje ještěrky: Tejuové se v období páření ohřejí o 10 stupňů

Dramatické páření velmi silně poškozuje zdraví samců užovek. Rychleji dospívají a také rychle umírají. Samice zmíněných užovek žijí v průměru mnohem déle než vášniví samci.

Zoborožec jihoafrický (Tockus leucomelas) je středně velký pták, žijící, jak už jeho jméno naznačuje, v jižní části černého kontinentu. Dorůstá délky kolem 50 centimetrů a je výrazný díky velkému žlutému, černě lemovanému zobáku. Samotný vzhled zoborožce by určitě postačoval, aby mu oko Evropana věnovalo soustředěný pohled. To, co činí tento druh (a některé příbuzné druhy v rámci rodu) výjimečným, je ovšem způsob spolupráce mezi samečkem a samičkou v době hnízdění.

TIP: Vysokohorský papoušek Nestor kea aneb Vládce novozélandských hor

Období kladení vajec vždy následuje po vydatných deštích a obvykle se odehrává od září do října. Pár si vyhlédne přirozenou stromovou dutinu, která je metr až dvanáct metrů vysoko a do ní pak samička naklade obvykle 3–4 vejce, na nichž sedí po následujících 24 dní. Aby zabezpečila ideální tepelné podmínky a ochránila potomstvo před predátory, samička v dutině sama sebe zazdí vlastními výkaly a ponechá vertikální štěrbinu úzkou jen 5–15 milimetrů. Sameček ji pak tímto otvorem krmí po dobu sezení na vejcích a potravu přináší i poté, co se mladí zoborožci vyklubou. Když je nejstaršímu mláděti 19–27, rodiče rozbijí ochrannou zeď a samička se poprvé po měsíci a půl dostává na denní světlo. Mladí zůstávají v hnízdě ještě asi dva týdny a poté se připojí k rodičům při shánění potravy, která se skládá z širokého spektra menších živočichů a částí rostlin.

V roce 1937 navštívili zástupci britského generálního štábu Sovětský svaz, kde zhlédli ukázku cvičného nasazení tanků BT, které disponovaly konstrukcí podvozku převzatou od amerického konstruktéra Christieho. Stroje měly velkou průchodivost a udivující rychlost, nesrovnatelnou s britskými vozidly. Na základě těchto poznatků došlo v roce 1938 k vypsání nové technické specifikace A13 na křižníkový tank, jenž měl mít podvozek typu Christie a 40mm kanón v otočné věži. Konstruktéři postavili prototypy a provedli s nimi zkoušky, jež vedly k vypsání dalších specifikací, které se lišily v požadavcích na podvozek a pohonné jednotky.

Nakonec ze zkoušek vyšel vítězně stroj označovaný jako Cruiser Mk V s bojovým jménem Covenanter. I když ještě nebyl k dispozici tovární prototyp, armáda okamžitě objednala 100 kusů. Do výroby se zapojila továrna Leyland Motors, která následně získala zakázku na dalších 250 exemplářů. V září 1939 vznikl konečně první prototyp a vzhledem k začátku války se produkce rychle rozběhla. Původně měly sériové stroje některé podvozkové komponenty vyrobené z hliníku, který však za války představoval nedostatkové zboží, a proto jej nahradila těžší ocel. Rovněž svařence věže a korby byly zjednodušeny a do vozidel se montovaly různé typy převodovek.

Covenanter Mk.III

• Osádka: 4 muži
• Hmotnost: 18 t
• Délka: 5,81 m
• Šířka: 2,61 m
• Výška: 2,21 m
• Pancéřování: 7–40 mm
• Pohonná jednotka: dvanáctiválcový benzínový motor Meadows o 250 kW
• Max. rychlost: 50 km/h MAX.
• Dojezd: 170 km
• Hlavní výzbroj: dvouliberní kanón ráže 40 mm
• Vedlejší výzbroj: kulomet BESA ráže 7,92mm

Souběžně s covenantery začala i výroba velmi podobného tanku Crusader, lišícího se pouze podvozkem a převodovou soustavou. Tento projekt vznikl po osobní intervenci lorda Nuffielda, majitele stejnojmenných strojíren, jemuž se nechtělo vyrábět konkurenční Covenanter a raději prosadil svoji konstrukci, což vedlo ke komplikacím v zásobování náhradními díly a práci polních dílen.

Potíže s chlazením

Původní verze Mk.I se neustále potýkala s problémy chlazení motoru. Proto se v dílnách instalovaly do motorového prostoru další olejové chladiče odvádějící teplo; u některých strojů mechanici odmontovávali krycí žaluzie. Takto upravené tanky se označovaly jako Covenanter Mk.II.

Konstruktéři zapracovali tyto úpravy do továrních výkresů a provedli i změny u větracích otvorů se žaluziemi, čímž vznikla verze Mk.III. Poslední verze (Mk.IV) měla upravené spojkové mechanismy a další vylepšení chlazení. Všechny obrněnce se dodávaly i ve verzi blízké palebné podpory, označované jako CS (Close Support), mající ve věži třípalcovou houfnici.

Covenantery se prakticky nedostaly na bojiště a zůstaly ve výzbroji tankových pluků ve Velké Británii. Do Afriky je Angličané neodeslali kvůli stále přetrvávajícím potížím s chlazením motoru. Kromě toho omezená nosnost jejich podvozků neumožňovala montáž výkonnějších kanónů a silnějších pancířů. V roce 1943 byly označeny za zastaralé a postupně vyřazovány. Prakticky všechny exempláře skončily ve šrotu, jen několik mostních tanků na podvozku Covenanteru nasadili Australané v Barmě. Celkem vzniklo 1 771 strojů všech verzí.