Od dob první světové války, kdy byl tank pohyblivou pevností sloužící k prolomení nepřátelských zákopových linií, se zcela změnila strategie a tím i organizace obrněných jednotek. Hlavní důraz se nově kladl na pohyblivost a pružnou taktiku při postupu vpřed. Žádný plán nemohl postihnout všechny varianty útoku, a proto měli u Wehrmachtu i nižší důstojníci takový výcvik a pravomoci, jež byly v jiných armádách nevídané.

Každý velitel musel dokázat dočasně řídit i jednotku o stupeň vyšší, než mu byla přidělena, a ovládat koordinaci podpůrných jednotek, což se bohatě vyplatilo v případě ztráty spojení s vyšším velitelstvím. Z taktického hlediska se zdálo jako nejvýhodnější velet jednotlivým rotám, které měly dostatečnou palebnou sílu, a zároveň je důstojník dokázal udržet na dohled při selhání spojení.

Udeřit plnou silou

Před útokem musel divizní zpravodajský oddíl zajistit dostatek map a informací o terénu, jímž se měly tanky přesouvat vpřed, protože jakékoli zdržení mohlo dát čas obráncům k přisunutí posil. Velitelé si v předstihu nastudovali záložní osu postupu, předpokládaná ohniska odporu a postupové cíle. Velkou roli hrálo také načasování jednotlivých částí operace, protože útok často podporovaly střemhlavé bombardéry a těžké dělostřelectvo. Velitel tankové roty, pod jehož velení spadalo asi dvacet tanků, obdržel vypracovaný plán postupu od nadřízeného štábu, ale bylo již jen na něm, aby udržel obrněnce v chodu tak, aby celá útočná linie postupovala plynule.

Tankisté si dobře uvědomovali, že jejich stroje jsou nejzranitelnější z boků a zezadu, a pokud by některé jednotky postupovaly rychleji, mohl by je nepřítel likvidovat postupně jednu po druhé. Koncentrace veškeré síly také umožňovala dosáhnout lokální palebné převahy a tím si zajistit vítězství. Ostatně heslem generála Heinze Guderiana bylo: „Udeřit plnou silou.“ Před útokem vyčkávaly tankové roty do poslední chvíle zamaskovány. Jakmile nadešel čas úderu, vyrazily obrněnce dopředu a zároveň začala i palebná příprava těžkého dělostřelectva, která měla oslabit obranu v určené oblasti.

Pokud to terén dovolil, postupovaly tanky vpřed v linii s rozestupy 50–100 metrů co nejvyšší rychlostí, aby využily moment překvapení. Těsně za nimi následovala pěchota na obrněných transportérech, které jí poskytovaly ochranu až do doby těsně před závěrečnou ztečí. Pokud nebyla k dispozici obrněná vozidla, vyrážela pěchota na nákladních vozidlech a až s větším odstupem. Přesto většinou dorazila na místo zasazení dostatečně rychle.

Na dosah nepřítele

Jakmile se tanky dostaly k nepřátelské obranné linii na dostřel vlastních děl, vyžádal si mobilní předsunutý pozorovatel zastavení palby vlastního dělostřelectva. Artilerie se také začala okamžitě přesouvat kupředu, aby poté mohla nadále podporovat postupující tanky. Před válkou byla většina dělostřelectva hipomobilní, což značně omezovalo jeho efektivitu při rychlých útocích. Než se podařilo přivést tažné koně, připojit kolesny a zorganizovat pochodový proud, uplynulo příliš mnoho času na to, aby děla ještě mohla podporovat mobilní svazy, vzdálené většinou už několik kilometrů.

Německá armáda proto šla cestou zavádění dělostřeleckých tahačů, které přepravovaly obsluhy i menší množství munice. Vycvičeným vojákům pak trvalo mnohem kratší dobu připravit děla k přesunu, jehož rychlost byla srovnatelná s postupujícími tanky. Pokud narazil útočný proud tanků na odpor, jenž se nepodařil prolomit z chodu, hledali velitelé rot možnosti obejití nepřátelského postavení, nebo jeho napadení z jiného směru.

V zásadě platilo, že se tanky nesměly nikdy zastavit a měly neustále udržovat kinetickou energii útoku. Typickým příkladem mohlo být malé městečko nebo neprůjezdný les. Vyšší velitel většinou nařídil tankovým rotám obejít tento uzel z obou stran a pokračovat dál k cíli útoku a buď nechal zatím obránce být, nebo na ně nasměroval druhosledové mobilní pěší jednotky a dělostřelectvo. Jakmile tanky dosáhly hlavního cíle, začalo čištění těchto odříznutých enkláv, kde museli obránci zaujmout kruhovou obranu, nebo se vzdát. Tanky byly příliš cenné na to, aby je velitelé nasazovali k vyčišťovacím bojům, byť během války se tato doktrína zvláště na východní frontě postupně měnila.

Německé předpisy počítaly s tím, že tankové jednotky půjdou do boje nejméně po rotách, většinou se však představoval nejmenší samostatnou útočnou jednotku prapor, podporovaný několika rotami pěchoty, ženijní rotou a samohybnými děly. Podle původní doktríny se neměly útočící tanky pouštět do boje s nepřátelskými obrněnými svazky, což měl být úkol především divizního protitankového dělostřelectva. Základní zbraní těchto jednotek byl tažený 37mm kanón, jenž byl sice lehký (jen asi 450 kg) a přesný, ale málokdy stačil na nepřátelské obrněnce.

Němečtí konstruktéři proto začali pracovat na stíhačích tanků, pro něž se často používaly podvozky z ukořistěných tanků. Tyto stroje byly slabě pancéřované, ale dokázaly rychle manévrovat, a tím mohly útočit na nepřátelské tanky i z boku a zezadu. Během války se navíc tankové kanóny dočkaly postupného vylepšování, takže jejich výkony umožnily boj s jakými koliv nepřátelskými stroji. Po bitvě u Kurska se protitankový boj stával hlavní činností německých tankových jednotek, které se v něm brzy velmi zdokonalily.

Image

Čtěte také

Německá tanková rota v boji: Jak překonat vodní překážku

Australská observatoř Siding Spring provozovaná národní univerzitou v Canbeře zapojila do pátrání po bájné planetě „Devět“ veřejnost. Více než 60 tisíc amatérských hledačů zkontrolovalo stovky tisíc snímků v naději, že se jim podaří nalézt obří planetu, přibližně 10× hmotnější než Země, která se má podle profesorů Mika Browna a Konstantina Batygina pohybovat za oběžnou drahou Pluta, po velmi výstřední eliptické dráze. Dvojici vědců z CalTechu se tak podařilo do jisté míry potvrdit dřívější předpoklady svých kolegů Trujilla a Shepherda.

Čtyři jehly v kupce sena

Díky zapojení veřejnosti vědci vyloučili bezmála 90 % objektů o velikosti Neptunu zachycených na jižní obloze do vzdálenosti 350 AU. Čtyři nalezené objekty ale vypadají nadějně a nyní se na ně zaměří i další teleskopy. Podle výpočtů Browna a Batygina by se devátá planeta naší Sluneční soustavy mohl nacházet ve vzdálenosti až 1 000 AU.

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Obdobný projekt se zapojením veřejnosti do pátrání po planetě „Devět“ nedávno spustila i NASA a Kalifornská univerzita v Berkeley. Zájemcům z řad amatérských pozorovatelů vědci dali k dispozici snímky pořízené infračervenou družicí WISE.

Podobný postup se vědcům již v minulosti několikrát osvědčil. Na spolupráci veřejnosti stojí například projekty distribuovaných výpočtů jako je Einstein@Home nebo SETI@HOME. Před dvěma lety zase australští dobrovolníci objevili pět neznámých supernov a také zvláštní druh proměnné hvězdy. Během nedávné mise sondy Rosetty využívala veřejnost také evropská agentura ESA. Doufejme, že podobně úspěšná bude i spolupráce při pátrání po tajemné „Devítce“.

Kobra královská je považována nejen za nejdelší kobru, ale i za nejdelšího jedovatého hada světa. Dorůstá délky až 5,7 metru a může vážit až přes 12 kilogramů. Pro Roni Kurniawana, ze sumaterské provincie Riau, jde ale spíše o domácího mazlíčka. Tento dvaadvacetiletý mladík se živí lovem kober již od útlého mládí, když jej proto přivolali vesničané, aby je zbavil dvojice čtyřmetrových kober, šlo o běžnou rutinu. Po odchycení kober odstranil Roni hadům jejich jedové zuby.

TIP: Indický mladík tvrdí, že ho za poslední měsíc již osmkrát kousl stejný had

Uštknutí kobrou královskou, pokud nedojde k podání séra, bývá pro člověka smrtelné v 50-60 % případů. Její jed je neurotoxický, způsobuje tedy paralýzu nervového systému. Přesto dochází k poměrně málo úmrtím, neboť tito hadi nejsou příliš agresivní, je jich relativně málo, a ne vždy vypouští při kousnutí jed.

Nejmohutnějším vyjádřením síly Sokolstva byly všesokolské slety. První se konal roku 1882 za účasti 720 cvičících. V éře první republiky proběhly celkem čtyři slety, ovšem v naprosto nesrovnatelném rozsahu. Není divu, když bylo v roce 1937 evidováno v rámci 3 081 sokolských jednot 818 642 mužů a žen včetně žáků. První z meziválečných sletů se nesly ve znamení nadšení a optimismu, ten poslední naopak s vědomím ohrožení ze strany nacistického Německa.

Do všech koutů republiky

Samotnému sletu předcházela řada sportovních akcí – z pochopitelných důvodů například zimní sletové hry. Mimořádný symbolický význam měl rozestavný běh, jehož úkolem bylo roznést poselství o pořádání sletu. V památníku vydaném Československou obcí sokolskou se dočteme: „Těžká doba vtiskla podniku nový a důležitý rys, přinést toto poselství až na hranice státu a vytyčit tam v symbolu státní vlajky upozornění a snad i výzvu všem, že tu jsme a že tu bohdá, pokud na nás záleží, zůstat chceme a zůstaneme.“

Původně stanovený termín běhu narušily zprávy o vážném onemocnění Tomáše Garrigue Masaryka, a tak byla akce odložena. Proběhla měsíc po smrti „Prezidenta zakladatele“ v termínu 26. až 28. října 1937. Večer 26. října bylo pod vztyčenou československou vlajkou zapáleno od řeckého ohně deset pochodní, které pak páry běžců a světlonošů roznesly doslova do všech koutů republiky. Pražané měli oproti jiným občanům výhodu, protože mohli průběh akce sledovat na obrovské mapě Československa, která byla za tímto účelem umístěna na fasádě Živnostenské banky. Nejdelší trať štafety měřila 1 061 kilometrů a vedla z Prahy do podkarpatské Jasiny. Běžci ji zdolali za 40 hodin a 6 minut. 

Ve středověku se na severu Itálie rozkládalo mnoho městských států, které mezi sebou válčily kvůli názorovým rozdílům. Časté byly hlavně konflikty přívrženců panovníka a papeže – a jeden takový doutnal i mezi Bolognou a Modenou. První jmenovaná stála za papežem Janem XXII., druhá zas podporovala Passerina Bonacolsiho, agenta vévody Ludvíka IV. Bavora.

Spory mezi zmíněnými státy se obvykle odehrávaly v pohraničí, jednalo se však spíš o násilné výpady a drancování. Skutečná válka propukla teprve na podzim roku 1325, kdy pod rouškou tmy proniklo na území Bologně několik modenských vojáků a přímo ze studny v centru města ukradli vědro.

Boloňští to považovali za nebetyčnou urážku a vytáhli do boje s 32 tisíci vojáků. V první a zároveň poslední bitvě proti nim stanula sice pouze sedmitisícová, zato daleko lépe organizovaná armáda Modeny, kterou vedl samotný Bonacolsi: A přestože byla ve značné početní nevýhodě, nepřítele rozprášila a zahnala až k městským hradbám. Vědro se jako důkaz triumfu dodnes nachází ve zvonici modenské katedrály Nanebevzetí panny Marie.

Výzkumu badatelů z University of Haifa se zúčastnilo třicet vysokoškoláků ze sedmi různých institucí, přičemž polovina z nich studovala umělecký obor a druhá půlka společenské vědy. Podrobili se elektrofyziologickému záznamu spánku, který umožňuje zobrazit mozkové vlny v obou hemisférách, dále nosili na zápěstí zařízení monitorující jejich spánkovou aktivitu a nakonec vyplnili dotazník o svých spánkových návycích.

TIP: Nová studie ukazuje, jak pití kávy ovlivňuje spánkový režim

Ukázalo se, že čím vyšší byla úroveň jejich vizuální kreativity, tím – laicky řečeno – hůř spali. Badatelé také zjistili, že pokud ve vás dřímá verbální talent, s podobnými potížemi se zřejmě potýkat nebudete: Slovně tvořiví jedinci totiž v porovnání s těmi „vizuálními“ spali déle a chodili si lehnout později. Vědci se proto domnívají, že se každý druh kreativity pojí s jiným vzorcem spánku. Navíc to potvrzuje celkovou hypotézu, že obrazovou tvořivost aktivují v mozku odlišné mechanismy než tu slovní.

Saturnův měsíc Titan je doopravdy zvláštní svět. Je to jediný měsíc, o němž víme, že má atmosféru, která by stála za řeč. Kromě toho má komplexní podnebí, v němž fungují řeky, jezera i moře. Podstatný rozdíl oproti Zemi spočívá ale v tom, že je na mrazivém světě nenaplňuje voda, ale kapalný metan.

Další podivuhodný prvek prostředí na Titanu představují písečné duny, které často dosahují výšky 100 metrů. Na Zemi formuje písečné duny především vítr, který vane pouští. Až na pár výjimek jsou duny na Zemi orientovány po směru převládajícího větru.

Jenže na Titanu je to přesně naopak. Písečné duny tam stojí prakticky vždy proti směru větru. Vědci Georgijské techniky zřejmě konečně zjistili proč. Viníkem je podle nich statická elektřina, která drží duny pohromadě.

TIP: Na Saturnově měsíci by mohl existovat život: Dokonce i bez vody

Vědci uskutečnili několik experimentů a dospěli k závěru, že se písky na Titanu skládají z částic, které vytvářejí velmi silnou elektrostatickou sílu. Ve specifických podmínkách Titanu to podle všeho vede ke vzniku velkých dun orientovaných proti směru větru.

Antropologové již dlouho zkoumají původ lidské inteligence. Obvykle pátrají po ohništích, nástrojích, malbách a podobných věcech. Otázka rozvoke inteligence by ale podle vědců mohla souviset s průtokem krve mozkem.

Mozky mají ohromnou spotřebu kyslíku a energie, takže jejich výkon závisí na dobře fungujícím zásobování. To obstarává především krkavice neboli karotida, největší krční tepna.

Lidské mozky mají největší spotřebu

Vědci prostudovali velikost krkavic u 34 druhů žijících primátů a zjišťovali, jak se velikost těchto tepen měnila během evoluce. Ukázalo se, že při evoluci primátů se vždy zvětšuje velikost těla i mozku, ale velikost těla se obvykle zvyšuje rychleji.

TIP: V čem jsme měli výhodu oproti neandertálcům? Méně nám vadil kouř

Průtok krve mozkem se u primátů během evoluce zvyšoval zhruba stejně rychle jako velikost jejich mozku. Jedině v lidské linii se průtok krve zvyšoval rychleji. Díky tomu se podle vědců naši předci stávali chytřejšími a chytřejšími.

Transplantace orgánů, jako jsou plíce nebo srdce, už dnes probíhají vcelku běžně. Se smyslovými orgány, jakou jsou například oči, to je ale mnohem horší. Vědci řeší hlavně to, jak takový orgán znovu připojit k oku.

Tak trochu děsivý experiment amerických vědců ukázal, že to možná až tak obtížné nebude. Nejprve odejmuli oči zárodkům pulců, a pak je transplantovali zpět, jenomže na jiné místo. Namísto dvou očí na hlavě měli pulci po zákroku jedno oko na svém ocasu.

Oko na ocasu

Vědci nenapojovali nervy oka na mozek pulce, ale stimulovali růst nervů pomocí zolmitriptanu, což je lék používaný při migréně a je o něm známo, že ovlivňuje vývoj nových nervů.

TIP: Transplantace lidských kmenových buněk vrátila zrak pokusným králíkům

Experimenty s pulci potvrdily, že i když mají oko jen tak voperované do ocasu, tak se jim částečně obnovil zrak. Výsledky výzkumu budou velmi užitečné pro vývoj metod transplantací lidského oka a dalších problematických orgánů.