Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) jsou po tučňáku císařském (Aptenodytes forsteri) druhým největším druhem tohoto živočišného řádu. Dorůstají velikosti 87–95 centimetrů a hmotnosti do dvaceti kilogramů. Těmto dvěma druhům je společné, že si nestaví hnízda. Poté, co samice snese vejce, si je partner umístí na nohy, izoluje je od chladné země a překryje kožním záhybem. V zahřívání vejce se oba rodiče střídají po dobu zhruba 50 dní, kdy se líhne mládě. Tento postup je s ohledem na chladnost míst, kde hnízdí, jedinou možností, jak zachovat rod.

Toto ovšem není jediná technika, kterou si tučňáci vyvinuli v boji proti mrazu. V antarktických oblastech, kde žijí, dosahují mrazy běžně -30 °C. Tučňáci si přitom musí udržet tělesnou teplotu, která se moc neliší od teploty lidského organismu, tedy kolem 37 °C. Kromě hustého peří jim pomáhá udržet teplo podkožní vrstva tuku a především technika shlukování. V nejkrutějších mrazech se tučňáci natlačí jeden na druhého a vzájemně se zahřívají.

TIP: Drsný život v kolonii tučňáků patagonských

Drsnému mrazu a větru o rychlosti až kolem 200 km/h čelí jen jedinci na okraji kolonie. Tato technika je ovšem nejen účinná, ale i spravedlivá. Tučňáci se totiž neustále pohybují a jedinci z okraje shluku se zvolna dostávají dovnitř. Ti, kteří se zahřáli uvnitř shluku, zase postupují na okraj, aby dočasně nastavili kůži na nejhorším místě. Výpočty ukazují, že osamělý tučňák by za těchto tepelných podmínek spálil 0,2 kilogramu tuku na den, aby si udržel teplotu. Díky shlukování potřebují jednotliví tučňáci spálit jen zhruba 0,1 kilogramu tuku denně. Bez schopnosti spolupracovat by za polárním kruhem prostě nepřežili.

Henry Shrapnel

Kdy: 1786
Co: dělostřelecká munice

Už od renesančních dob používalo dělostřelectvo tzv. sekané olovo nebo „kartáče“: Když se nepřátelská pěchota či jízda dostala příliš blízko, pálili dělostřelci do řad vojáků drobné kuličky a v případě nouze zkrátka jakýkoliv kousek kovu, který našli po kapsách. Kanon v té chvíli fungoval jako obrovská brokovnice. S rostoucí vzdáleností však podobné střely ztrácely na účinnosti, a k ostřelování na dálku proto sloužily klasické plné koule. Ačkoliv se už před napoleonskými válkami naučili dělostřelci pálit tak, aby se koule prostě jen nezavrtaly do země, ale aby se naopak několikrát odrazily jako oblázek od vodní hladiny (a proklestily si tak cestu masou nepřátel), nešlo o příliš efektivní metodu. 

Jak tedy dostat kartáče na velkou vzdálenost? Nad tím přemítal britský důstojník dělostřelectva Henry Shrapnel, který z vlastní iniciativy experimentoval s novými druhy střeliva. Nakonec přišel v roce 1786 s originálním řešením: Vzal podlouhlou kartáčovou nábojnici a z poloviny ji naplnil prachem, jenž střelu následně vymetl z děla, zatímco druhá část obsahovala olověné kuličky a roznětku, která se manuálně nastavila ještě před palbou. Pokud dělostřelec správně spočítal vzdálenost, vybuchla střela přímo nad hlavami nepřátel a zasypala je vražednou sprškou. Britská armáda vynález nadšeně přijala, načež se dočkal ještě mnoha vylepšení. V bitvě u Waterloo roku 1815 způsobil Francouzům těžké ztráty, a přispěl tak k definitivní porážce Napoleona. 

Shrapnelovi se dostalo slávy i peněz, a později byl dokonce jmenován inspektorem dělostřelectva. Jeho vynález představoval na počátku první světové války nejběžnější dělostřeleckou munici. Proti zákopům se však ukázal být málo účinný a nakonec ho nahradila vysoce tříštivá munice.

Joseph Pilates

Kdy: 1934
Co: cvičební technika

Systém pilates, určený především k posílení středu těla, ale i zádových, hýžďových a břišních svalů, milovníci pomalejšího cvičení dobře znají. O jeho popularitě svědčí i fakt, že jej před deseti lety jen v Americe cvičilo na jedenáct milionů lidí. 

Odborník na pohyb Joseph Pilates jej ovšem vytvořil už dlouho předtím. Zmíněný specialista německého původu se pohybu věnoval od dětství: Coby neduživý chlapec trpěl rachitidou a chronickým astmatem, a vyzkoušel proto řadu cvičebních programů, jež měly jeho křehké zdraví upevnit. Později studoval západní i východní formy fyzických cvičení, včetně gymnastiky, šermu, boxu, plavání, potápění, lyžování a jógy. V roce 1925 zamířil do New Yorku, kde poté vyvinul unikátní cvičební metodu. Veřejnosti ji představil roku 1934 v knize nazvané „Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení – revoluce na celém poli tělesné výchovy“. 

Novinku nesoucí jméno svého tvůrce zpočátku zavedla pouze specializovaná studia, ale její popularita se rychle šířila i do běžných fitness center. Ke vzrůstajícímu zájmu o pilates přispěla rovněž skutečnost, že si jej velmi oblíbili tehdy známí tanečníci jako George Balanchine nebo Martha Grahamová a doporučovali ho svým studentům coby rehabilitační cvičení. Sám autor shrnul vlastní metodu následovně: „Po deseti lekcích se budete lépe cítit, po dvaceti budete lépe vypadat, po třiceti budete mít nové tělo.“

Alexander Graham Bell

Kdy: 1928
Co: jednotka intenzity zvuku

Alexander Graham Bell způsobil v oblasti přenášení a záznamu zvuku opravdovou revoluci. Není proto divu, že se jeho jméno stalo i součástí související fyzikální jednotky, ačkoliv bychom to možná na první „poslech“ netipovali. Slovo „decibel“ vzniklo spojením výrazu pro desetinu („deci“) a samostatně málo používané bezrozměrné logaritmické jednotky „bel“, jež udává poměr mezi dvěma veličinami. Netřeba dodávat, že právě druhá část výsledného slova vzešla ze jména slavného otce telefonu a autora celé řady dalších vynálezů. 

Původně se decibel zavedený roku 1928 užíval jako jednotka k vyčíslení ztráty signálu v telegrafních a telefonních obvodech (předtím ke stejnému účelu sloužila jednotka MSC neboli miles of standard cable). Dnes se decibel nejčastěji spojuje s vyjádřením intenzity zvuku či rádiového signálu, používá se ale v mnoha dalších oblastech. 

Svět fyzikálních jednotek je ostatně jmen plný – stačí si připomenout třeba pány Newtona (síla), Watta (energie) nebo Pascala (tlak). 

John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche

Kdy: 1762
Co: sendvič

Sendvič – plátek masa, sýra či zeleniny vložený mezi dva kousky chleba – je dnes neodmyslitelnou součástí rychlého občerstvení a pro lidi z anglosaského prostředí, kteří nejsou zvyklí v poledne odcházet z práce, představuje často synonymum slova „oběd“. Jeho původ se však překvapivě pojí s aristokratickými kruhy. Pojem „sandwich“ poprvé zmínil ve svém díle britský historik Edward Gibbon v roce 1762. Spojoval jej se jménem Johna Montagu, čtvrtého hraběte ze Sandwiche, který prý po svém komorníkovi požadoval, aby mu připravoval speciální pochoutku – plátek masa vložený mezi dva krajíce chleba. Ostatní si pak po jeho vzoru začali objednávat „stejně jako Sandwich“ a zrodila se novinka, jež zůstala populární dodnes. Šlechtic si uvedené jídlo zamiloval údajně proto, že při jeho konzumování mohl nerušeně pokračovat v oblíbených karetních hrách, aniž by si umastil karty nebo se musel zdržovat použitím příboru. Původní sendviče přitom sestávaly z plátku hovězího masa mezi dvěma krajíci opečeného chleba. 

Hrabě du Plessis-Praslin

Kdy: 17.  století
Co: pralinky

Kdo by neznal pralinku – lahodný čokoládový bonbon s oříškem, mandlí, likérem či jinou lákavou ingrediencí uvnitř. O její vznik a autorství se dodnes vedou spory – nepříliš překvapivě mezi Francií a Belgií. Převažuje však názor, že její kořeny sahají až do 17. století, k mlsnému jazýčku jistého francouzského generála a proslulého gurmána, hraběte du Plessis-Praslina. Jelikož se hláska „s“ ve jméně Praslin nevyslovuje, začalo se laskomině říkat „la pralin“. 

Hraběcí „pralinky“ ovšem ještě neměly svou dnešní podobu: Jednalo se spíš o mandle máčené v čokoládě. Navíc vyhlášenou cukrovinku nevymyslel zmíněný aristokrat, nýbrž jeho dvorní kuchař – Clément Lassagne. Čokoládové pralinky s oříšky, ovocem či sladkými krémy, jak je známe dnes, se začaly objevovat až na počátku 20. století, a to na pultech belgických cukráren. Za zdokonalení populární laskominy pak vděčíme belgickému cukráři Jeanu Neuhasovi II – svou vylepšenou pralinku představil světu v roce 1912.

King Camp Gillette

Kdy: 1901
Co: žiletka, holicí strojek

Když se údajně americký obchodník z Wisconsinu King Camp Gillette jednoho rána roku 1895 při holení břitvou již poněkolikáté pořezal, bleskl mu hlavou nápad: Místo nepohodlné břitvy by se dal použít jednoduchý ocelový plátek s velmi ostrou čepelí, který by se jen připevnil k držátku! Plátek by se pak po každém použití vyhodil a nahradil novým… Tak nějak se prý zrodil slavný vynález, jenž se stal později nezbytnou výbavou většiny mužů a svému tvůrci vydělal miliony. 

Realita byla ovšem trochu jiná: Gillette „žiletku“ a holicí strojek ve skutečnosti nevymyslel – pouze zdokonalil jejich design. S dost podobným patentovaným strojkem přišli již dřív například bratři Frederick a Otto Kampfeovi působící v New Yorku. Gillettovi však nelze upřít smysl pro obchod: Už v roce 1901 podal žádost o patent na holicí strojek a o dva roky později zahájila provoz jeho společnost American Society Razor Company. Neúnavná reklamní kampaň, korunovaná uplatněním strojků v americké armádě za první světové války, nakonec přinesla ovoce. Muži si na jednoduché a cenově dostupné strojky zvykli a Gillettova značka zůstala pojmem dodnes.

Adolphe Sax

Kdy: 1846
Co: saxofon

Málokterý muzikant se může pochlubit tím, že jeho jméno označuje hudební nástroj, Adolphe Sax však mezi takové šťastlivce patřil. Vynikající designér instrumentů a vášnivý hráč na flétnu a klarinet ovšem nestvořil pouze saxofon: Vymýšlení a zdokonalování nástrojů měl v krvi. Jejich výrobě se věnovali oba jeho rodiče a Sax si svůj první vynález – vylepšený basklarinet – nechal patentovat již ve čtyřiadvaceti letech. Následovaly saxtrubka, saxroh či saxtuba, zdaleka však nedosáhly takové popularity jako právě saxofon. 

Designér jej poprvé představil veřejnosti v roce 1841 a patentovat si ho nechal o pět let později. Záměrem prý bylo zkonstruovat dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a v němž by se snoubila dobrá ovladatelnost dřevěných instrumentů s masivním tónem žesťů. Novinka se začala těšit značné oblibě prakticky ihned po svém uvedení; Saxovi rivalové ovšem nadšení hudebníků nesdíleli a proti oprávněnosti jeho patentů zahájili vleklý soudní proces, jenž nakonec vedl až k bankrotu jeho společnosti. Vynálezce – který mimochodem navrhl celkem čtrnáct typů saxofonů, z nichž některé dosud nebyly zkonstruovány – pak zemřel v naprosté chudobě.

Jean Nicot de Villemain

Kdy: 1560
Co: nikotin

Nikotin je silný alkaloid a stimulační droga, která se získává z rostlin tabáku a jejíž účinky znali už indiáni v oblasti dnešního Mexika okolo roku 1000 př. n. l. V čistém stavu byl však objeven a popsán teprve v roce 1828. Název pak získal podle tabákové rostliny Nicotiana tabacum, jíž pro změnu propůjčil jméno francouzský diplomat Jean Nicot de Villemain. Zmíněný muž byl v roce 1559 vyslán do Lisabonu, aby tam dojednal sňatek tehdy šestileté dcery francouzského krále Markéty z Valois a teprve pětiletého Sebastiana Portugalského. Mimo jiné však v zemi objevil novinku, jež se do Evropy dostala díky zámořským objevitelům a která mu učarovala: Byl to tabák. 

Semena rostliny zaslal Nicot roku 1560 do Paříže a v přiloženém listě vyzdvihoval její léčivé účinky, zahrnující dokonce údajnou ochranu před morem. Po návratu do Francie představil šňupání tabáku na královském dvoře, přičemž Kateřině Medicejské doporučil, aby pomocí tabákových listů léčila své vleklé migrény. Panovnice si novinku skutečně oblíbila a za odměnu Nicota povýšila do šlechtického stavu. Tabáku se začalo říkat „královnina rostlina“ a jeho popularita prudce rostla. Když pak v roce 1586 hledal francouzský botanik Jacques Daléchamps pro rostlinu vhodné jméno, Nicot byl první na seznamu.

Charles Boycott

Kdy: 1880
Co: bojkot

Bojkot se odborně definuje jako nátlakový akt, který spočívá v „odstřižení“ osoby či osob od ekonomických, politických nebo osobních kontaktů. Vzniklé ztráty mají postiženého přimět, aby se podvolil nátlakové skupině. Tolik odborná mluva. 

Méně známý je fakt, že se pojem odvozuje od jména pozemkového agenta Charlese Boycotta, který zastupoval majitele půdy lorda Ernea v irském hrabství Mayo. Kvůli velmi nízké úrodě v roce 1880 nabídl Erne farmářům snížení ročního nájmu pozemků o deset procent. Muži však požadovali ještě větší úlevy – a šlechtic odmítl. Následně jeho agent Boycott vypudil z pozemků celkem jedenáct nájemců, což u místních vyvolalo velké rozhořčení. 

Jeden z farmářů pak tamní obyvatele vyzval, aby se stranili všeho, co s agentem souvisí. A lidé svůj protest dovedli téměř k dokonalosti: Podnikatelé přestali s Boycottem obchodovat, pošťáci mu nedoručovali dopisy, zaměstnanci z jeho stájí zmizeli a nakonec nemohl na uvolněné pozemky sehnat vůbec žádnou pracovní sílu. Musel si tak dovézt dělníky z jiného města, a to ještě pod dohledem policie: Celá kauza ho tudíž stála podstatně víc, než by činil výnos ze zabavené půdy. Termín se pak rozšířil hlavně díky značné publicitě, kterou případu zajistila média – včetně The Times či The New-York Tribune. 

Varmuža bývala vařená ovocná kaše s medem a kořením, zatímco kaše připomínala spíše hašé. Kaše i varmuže se často kořenily i sladily zároveň, cukrem nebo medem. Sladké kaše byly přitom jídlem slavnostním a dbalo se nejenom na jejich chuť, ale i na vzhled a barvu.

Oslaďme si život

 „Kaše vyložená ze sladké smetany: Zastav smetanu do kotlíku, vraž do ní vajec dvaceti nebo třiceti. Přilijž tam vína, a když se srazí, vezmi malvazí (to jest uleželého piva) neb dobrého sladkého vína, stluč to v hmoždíři, rozpusť tím vínem, a vlej zase do kotlíka a dej řeckého vína a mandlí. Dej též skořice dosti, jiného žádného koření netřeba. A když by dobré bylo, dej na mísu.“

Dělala se ale i „kaše mléčná neškodná,“ kdy se rozdělala nejprve krupice s vejci, pak se uhnětla a usušila, načež se teprve rozdrobená zavařovala do smetany. „Kaše zdravá žaludku“ se zase připravovala z vína, žloutků a cukru. Zajímavé jsou i jejich názvy: klokočinka, hnedka (což byly rychlé prosné kaše), režná (se připravovala z ječmenných krup), a také kaše z „roubenky“ (z ovesných krup nebo přímo z ovesné mouky).

Charakteristickou potravinou panské kuchyně byl cukr. Tehdy byl znám jenom třtinový, který dováželi zahraniční obchodníci. Cukr se jako koření přidával často k masu, zejména k rybám, a do omáček. Nade všechny moučné i sladké dobroty vynikaly koblihy. Koblížek míval svůj nejslavnější čas o masopustu a představoval vrcholnou delikatesu. Slovo „kobližný“ neznamenalo nic jiného než „lahůdkový.“ Bohatší i chudší si pochutnávali často na perníku a na panský stůl patřil marcipán a cukrovinky. Z luštěnin se jedl jenom hrách a to jak na panském, tak i na selském stole. Páni si ho ovšem nechali rafinovaně připravovat, třeba s cukrem jako smažené koblížky nebo sladké homole. 

Pracovnice muničky Marianna Kürchnerová byla v červnu 1943 za anekdotu o Hitlerovi a Göringovi na vrcholu berlínské věže sťata gilotinou:

Hitler a Göring stojí na vrcholu jedné berlínské věže a Hitler říká, že by chtěl udělat něco, co vykouzlí Berlíňanům úsměv na tváři. Göring na to: „Proč neskočíš?“

Terčem vtipů se stala i touha Hermanna Göringa po všemožných vyznamenáních:
„V Německu dojde k zavedení nové fyzikální míry. Jeden Gör značí množství medailí, které můžou viset na jednom lidském hrudníku.“

Nacisté zabrali Rakousko a vídeňský Žid jde zjistit, jaké jsou možnosti emigrace. Zaměstnanec cestovní kanceláře vezme globus a ukazuje na jednotlivé země: „Emigrace do Palestiny je zakázaná, kvóta Američanů je již naplněná, do Anglie je těžké sehnat vízum, do Číny, Paraguaye a Brazílie potřebujete finanční záruky a Polsko Židy nepřijímá.“

„Aha. A nemáte nějaký jiný globus?“

Z vtipů, které si mezi sebou vykládali příslušníci nejvíce pronásledovaného národa, mrazí i po víc jak sedmi dekádách:

Dva Židé čekají na popravu zastřelením, když najednou přijde rozkaz, aby byli místo toho oběšeni. Jeden z nich hned kamarádovi říká: „Vidíš, už jim docházejí náboje.“

Dva Židé na sebe narazí v súdánské džungli. Každý z nich nese těžkou pušku a za ním jde dlouhá kolona nosičů a pomocníků.

„Jak se vede?“ zeptá se Levi. „Co tady děláš?“

Hirsch odpovídá: „Mám obchod se slonovinou v Alexandrii a hledám tady slony. Co ty?“

Leviho odpověď je neméně zajímavá: „V podstatě to samé. Prodávám krokodýlí kůži v Port Saidu a tady jsem na lovu. Nevíš, jak se má Simon?“

„Ó, on je opravdový dobrodruh! Zůstal v Berlíně.“

Ve francouzském osobním vlaku sdílí jedno kupé německý voják na dovolence, postarší dáma, vnadná dívka a mladý Francouz. Vjedou do tunelu, nikdo nic nevidí a ozve se zvuk polibku a následné facky. Když vlak vyjede opět na světlo, má Němec obrovský monokl. Voják si pomyslí: „To je nespravedlivé. Francouz dostal polibek a mne z toho obvinili.“

Paní si myslí: „Dobrá práce, odolala jsi tomu násilníkovi.“

Naproti tomu mladé děvče je zmatené: „Proč Němec líbal tu starou dámu?“

Francouzský mladík se mezitím v duchu usmívá: „Jak jsem chytrý! Políbil jsem hřbet své ruky, praštil Němce a nikdo mě nepodezírá!“

Došlo i na narážky na vichistický kolaborantský režim, který poslušně dával okupantům vše, co chtěli, aniž by za to cokoliv získal:

Němec potká Francouze a říká: „Dej mi svoje hodinky a já ti řeknu, kolik je hodin.“

Odborníci varují, že se krátká éra antibiotik chýlí ke konci. Pokud nedokážeme antibiotika nějakým způsobem nahradit, tak v příštích desetiletích budou umírat miliony lidí na dnes snadno léčené nemoci.

Nová významná skupina antibiotik se objevila naposledy v roce 1987 a financování vývoje léčiv ve farmaceutickém průmyslu vázne. Naštěstí jsou i jiné možnosti. Pomoc nám nabízí mateřské mléko.

HAMLET z mléka

Vědci totiž před několika lety v mateřském mléce objevili proteinový komplex HAMLET, který zabíjí nádorové buňky, ale zdravé buňky nechá na pokoji. Nedávno vyšlo najevo, že HAMLET působí i na bakterie. Některé zabije a jiné zase ovlivní tak, že se stanou zranitelnějšími antibiotiky.

TIP: Nebezpečí roste: V roce 2050 zabijí rezistentní bakterie 10 milionů lidí ročně

HAMLET je tak účinný, že u bakterií zruší jejich rezistenci vůči antibiotikům. Způsobí, že se i tak odolné bakterie, jako jsou obávané „masožravé“ zlaté stafylokoky MRSA, opět stanou citlivými na antibiotika.

Jedním z nejpalčivějších problémů francouzské metropole je už po desetiletí veřejné močení, jež nejen pobuřuje kolemjdoucí, ale hlavně postupně „rozežírá“ historické budovy či pouliční lampy. Turisté, kteří si ve městě nad Seinou potřebují odskočit, však obvykle v ulicích jen s obtížemi hledají veřejný záchod.

TIP: V sedě nebo ve stoje? Německý soud rozhodl, že močit se smí i ve stoje

Radnice sice nechala lampy a zdi nabarvit voděodolnými nátěry, jenže ty si neporadí s pachem. A neosvědčila se ani zhruba tisícikorunová pokuta hrozící hříšníkům přistiženým při činu. Paříž proto změnila přístup a vydala se do boje poněkud netradičně – s pomocí speciálních pisoárů, volně rozestavěných v ulicích.

Červené záchodky okamžitě přitáhnou pozornost, přitom však nehyzdí okolí, neboť mají vlastní zahrádku. V útrobách prvních testovacích zařízení se nacházejí nádržky na moč, které se plní slámou a pilinami: Směs tělesnou tekutinu nasaje a pohltí také většinu zápachu. Posléze putuje na obří kompost, odkud se po roce zrání sebere a poslouží jako hnojivo k údržbě městské zeleně.

Tři roky jsem se v mosambických vodách nepotápěl a když jsem první ráno ještě se zalepenýma očima stanul na bílém pobřeží, málem se mi zalily slzami. Přece jen jsem tady v minulosti strávil několik let a na dnes již legendární pláž Praia de Jangamo mám hromadu vzpomínek. Desítky setkání s mantami, mohutnými „letci oceánů“, hodiny laškování se zubatými murénami a dnes již naprosto neodhadnutelné množství více než deset metrů dlouhých velrybích žraloků, které jsem měl možnost obdivovat. Dokonce jsem viděl zrod a zabíjení těchto mých miláčků domorodci. Skoro ani nemůžu uvěřit, že za pár minut opět poletím na rychlém motorovém člunu na mou nejoblíbenější lokalitu Manta Reef.

Modrý zázrak

Potápěč-fotograf může zažít množství nejrůznějších nepříjemných překvapení – od špinavé zelené vody až po rozbouřenou a neklidnou hladinu. Silné a pro člověka nezvladatelné dravé proudy nebo doslova „prázdnou“ vodu bez ryb a mořských živočichů. Když jsem se tentokrát po překulení do vody rozhlédl kolem, nemohl jsem věřit vlastním očím. Mám na této lokalitě možná víc než sto ponorů a pokaždé mne přivítala jinak. Vždy ale bylo jedno společné – špinavá voda. Sice plná života, ale téměř znemožňující pořízení čistého záběru. Každý, kdo zná nekompromisní a drsné vody Mosambiku, mi dá za pravdu. Modrá voda je zázrak.

„Hou, Vossie,“ křičím na urostlého Jihoafričana řídícího člun. „To je neuvěřitelné. Vidím až na dno, tak do dvaceti pěti metrů!“ hulákám, jako bych objevil mořskou pannu. „To není možné! Kecáš!“ nevěří Vossie.

Nasazuje si první masku, kterou na člunu objevil a mohutné tělo naklání přes gumový válec člunu. Při pohledu do modré hloubky se neubrání radostnému zaklení: „Kruci! To jsem ještě za posledních pět let nezažil," a rozhlíží se po člunu, zda si nevzal jednu vzduchovou láhev navíc, aby mohl do vody se mnou.

„To se nedivím,“ odpovídám a Vossieho odpověď mizí v klokotu bublin, které letí z regulátoru. Padám ke dnu a již z hladiny pod sebou vidím kroužit dvě manty. Nejsou nijak obrovské, jedna má něco do čtyř metrů a rozpětí „křídel“ druhé dosahuje sotva dva a půl. Žádní obři, ale v takhle modré vodě si nemám nač stěžovat.

V hlavě si přehrávám svůj archív záběrů těchto rejnoků a marně v něm pátrám po purpurově modré barvě. Taková příležitost se mi jen tak znovu nenaskytne, a tak se snažím přestat rozplývat a soustředit se na focení. Odpolední změna proudu určitě přinese zelenou oponu planktonu.

Čistička na dně oceánu

Uléhám pod prvního rejnoka s výrazně, až atypicky bílým zabarvením hřbetu a kontroluji nastavení fotoaparátu. Čtyřmetrový letec připlouvá do své „čistící stanice“ a jeho „přistání“ připomíná mohutný bombardér Stealth, který zrovna doroloval na dráhu. Spustí křídla a začne prudce brzdit. Rohovité výrůstky podél hlavy, které byly doposud svinuty do kornoutu, se rozvinou a napomohou rychlejšímu zastavení.

Pak se manta téměř napřímí a doširoka roztáhne žábry, což je povel pro desítky barevných čističů. Do dýchacích otvorů se vrhají drobní modročerní pyskouni s takovou rychlostí, jako by rejnoka chtěli obrat až na kost. Ve skutečnosti ale jen vplouvají do tlamy a vytahují z koutů zbytky potravy. Pruhované legrační rybky s vážným anglickým jménem „Sergeant Major“ se nikdy neodváží do útrob. Jejich prací je zbavit kůži odumřelých tkání či odstranit z ranky nežádoucí parazity.

Jakmile začnou být malí odborníci z čistící stanice dotěrní a pustí se do práce s příliš velkou vervou, dá jim to obr jasně najevo. Když někteří mantu už víceméně koušou do živého, trhne sebou a zprudka mávne křídly. Vznese se nad nafialovělé měkké korály a odplave do otevřených vod Indického oceánu. Manta nás naštěstí opustila jen na chvíli. Jakmile opíše velký kruh, vrací se zpět k dokončení ranní očisty.

Omlazovací proces je pro mne skvělou příležitostí k focení. Manta je v klidu a většinou se nenechá rušit. Snažím se ani nedýchat, abych ji neplašil vypouštěnými bublinami. Jakmile ale začnu modrat a vydechnu, rejnok sebou trhne. Pak už záleží jen na něm, zda bude mou přítomnost s klidem ignorovat, nebo raději zmizí do bezpečí.

Rytíři obou pohlaví

Kaňon a věžičky jsou dvě místa, ve kterých vždy musím zmizet. Průrvy, skalky, prolákliny a jeskyňky jsou skvělými prolézačkami a především úkryty pro všechny obyvatele útesu. Výhodou korálového potápění je, že většina ryb se zdržuje kolem svých děr, úkrytů a zákoutí. I dnes jsou všichni na svém místě.

Žahavou sasanku obývá neohrožený sameček klauna. Či samička? Kdo to má poznat a hlavně jak, když se v tomto případě jedná o podivnou hříčku rybí říše? Jakmile totiž zahyne hlavní samice, která doposud pečlivě střežila svá mláďata, největší sameček z rodiny zaujme její pozici. Tím ale proces nekončí. Nejstarší sameček totiž po pár týdnech dokonale dokončí změnu své role a změní i pohlaví. Do dvou až tří týdnů je z něj samice.

Klauni se pečlivě otírají o žahavý sliz sasanky, aby byl imunní vůči paralyzujícímu popálení, které je pro jiné tvory smrtelné. Klauni ale mohou bezstarostně využívat úkrytu mezi žahavými rameny a sasanka je nebere jako potenciální kořist. Na oplátku se jí dostává obrany těchto drobných oranžových rybek, které se s velkou kuráží vrhají na kohokoliv, kdo se jen přiblíží. Výjimkou nejsou velké ryby, želvy, a nemají strach ani z potápěče. Jakmile se neopatrný či příliš zapálený potápěč přiblíží k sasance, která ukrývá jikry klaunů, bojovník se s prudkostí středověkého nájezdníka vrhá na prsty svírající fotoaparát a jako o život do nich kouše.

Polibek od kanice

Na svém místě je i obrovský kanic. Prý jsou tady celkem čtyři, ale jeden z nich se už delší dobu neukázal. S velkou pravděpodobností skončil na dřevěném talíři místních černých obyvatel. Víc jak metr dvacet velký strakatý „bramborák“ získal své jméno podle výrazných černých fleků na jinak světle šedé kůži. Vykukuje pod převisem a nechává se pohupovat mírným proudem. Užívá si bezstarostného omývání žáber bez sebemenší námahy. Nevzruší ho ani má přítomnost, což zřejmě pramení ze sebevědomí této statečné ryby. Zažil jsem mnohokrát, jak se kanic s odhodláním vrhnul i na čtyřmetrového tygřího žraloka a zahnal jej na ústup.

Využívám proudu a stavím se před tlamu kanice posetou stovkami jehliček. Je to vyzkoušená hříčka, která má pokaždé stejný průběh. Já se můžu podržet některého z výčnělků skály a proud na mě bude krátký. Kanic se však nemá kde zachytit a bude muset téměř narazit do mé masky. Vždy ho tak trochu dráždím. Jakmile se přiblíží na dotek, začne otvírat tlamu a zastrašovat. Následuje brzdění ploutvemi a jakmile pochopí, že z cesty neustoupím, ozve se z jeho útrob hluboké: „Puf, puf!“ Tluče na znamení, že si moc dovoluji. Natáhnu před něj ruku a nechám ho očichat a dotknout. Kdyby nás někdo pozoroval, bude si myslet, že jsme staří známí. A vlastně i jsme, protože se známe víc jak deset let. Nevím, jestli si na mě vůbec pamatuje, ale dotekům se nebrání a jeho našpulené pysky se co chvíli dotknou mé masky, regulátoru či holých rtů. To když na chvíli odhodím, jak říkají děti, „dýchátko“.

Nekonečná modř

Perutýní jeskyně je plná těchto ryb, které připomínajících hrdé samurajské válečníky s rozvinutými úzkými zástavami v podobě prsních ploutví. Nejsou tady ale sami. Pozornější pohled odhalí, že dva přerostlé hnědé válce připomínající spíše uvíznuté kmeny stromů, je pár murén jávských. Poblíž je většinou k vidění i kareta mořská, ale dnes je tato houbami a svijonožci obrostlá stará želva asi na výletě. Nebo se jen musela nadechnout.

Přes početné hejno žlutých parem opět vidím jednu ze dvou mant, která zrovna pózuje kolegovi s kamerou. Já jsem stále ve dvaceti pěti metrech a on se vznáší sotva tři metry pod hladinou. Manta Reef opět nezklamal. Ba naopak! Šokoval svou modrou vodou. Svým způsobem mám zelenou vodu rád. Někdy je tak mystická, až z ní jde strach, ale dnes jsem blahořečil všem mořským bohům v popředí s Neptunem za jejich laskavost.

TIP: Obr z písečného oblaku: Dugong indický na podmořské pastvě

„To, co jste dnes zažili, se už opakovat nebude,“ vysvětluji své skupince potápěčů, kterou jsem celou dobu na ponory provázel. „Tohle nebylo obyčejné štěstí, ale opravdový zázrak!“ machruji znalostmi místních vod. Neptun mě ale tak trochu vyšplouchl. Voda se stále nekazila a den co den nás znovu vítala průzračná modrá. Měli jsme kliku všech klik a já jen těžko po týdnu potápění vysvětloval, že tohle fakt není normální. Bylo třeba děkovat, protože Ten sedící si někde nahoře či dole, nebo ukrytý v tom zeleném listu nebo kapce životadárné vody, nás musí mít opravdu rád.

„Eva“ plus „avatar“ rovná se „Evatar“. Američtí vědci sestavili mikrokapalinový systém, který je vlastně menstruačním cyklem lidské ženy na čipu.

Zařízení obsahuje skutečné lidské tkáně, které vědci získali z operací pacientek. Tyto tkáně představují trojrozměrné a navzájem propojené modely vaječníků, vejcovodů, dělohy, děložního krčku, vagíny a také jater.

V čipu koluje modrá kapalina, která nahrazuje funkci krve. Její oběh pohánějí miniaturní pumpy a hadičky. Díky tomu mohou jednotlivé modely orgánů navzájem komunikovat prostřednictvím vylučování hormonů a dalších látek.

TIP: Důmyslné ledviny na čipu by mohly zachraňovat lidské životy

Evatar poslouží k výzkumu rozmanitých onemocnění, od rakoviny až po neplodnost. Stejně tak na něm bude možné testovat nové léky a léčebné postupy. Proto jsou součástí Evataru i játra, kde se často odehrává zpracování léků v těle.

Když v roce 1859 přistihl americký farmář Lyman Cutlar na svém pozemku cizího čuníka, jak mu rozrývá záhony, rozzuřil se, zaběhl domů pro flintu a nebohé zvíře zastřelil. Vepř ovšem patřil britskému zemědělci Charlesi Griffinovi, který sídlil za americkými hranicemi v Kanadě – a najednou tu byl problém.

Američan sice dotyčnému za usmrcené prase nabídl deset dolarů jako odškodnění, Kanaďan však požadoval rovnou stovku. Střelec odmítl s tím, že prase ve skutečnosti přeběhlo hranice, bylo na cizím území, a tudíž za jeho smrt vlastně nikomu nic nedluží. 

Když Cutlarovi pohrozili zatčením, postavila se na jeho stranu milice – a za hranicemi se následně zformovala britská odezva. Mezi oběma tábory zavládlo napětí, nicméně do přímého konfliktu se nikdo neměl: Velitelé stran došli ke stejnému závěru, že vést válku kvůli praseti je šílenství. Jednotkám proto nařídili za žádných okolností neútočit, pouze se v případě nutnosti bránit. Během následující hry „na čekanou“ nakonec nepadl ani jeden výstřel a ozbrojení muži se pak z území stáhli.

Architektonické studio Clouds Architecture Office představilo svou vizi mrakodrapu budoucnosti. Jejich vznášející se věž Analemma Tower by na rozdíl od běžných výškových staveb neměla oporu v zemi, ale byla by zavěšena na asteroidu vzdáleného 50 tisíc kilometrů od naší planety.

Vrchol vznášejícího se orbitálního mrakodrapu se má nacházel ve výšce 32 000 metrů nad povrchem Země a věž by se tak stala zdaleka nejvyšší budovou na světě. Tedy za předpokladu, že mrakodrap Analemma Tower zahrneme mezi stavby pozemské.

Plovoucí adresa

Zavěšená věž by se po obloze pohybovala rychlostí téměř 500 kilometrů v hodině a trasa vedoucí přes jižní a severní polokouli by protínala velká města světa -  New York, Dubaj, Panama City nebo třeba Havanu. Na konci každého dne by se opět vrátila do své výchozí pozice.

TIP: Utopie, nebo realita: Jakou máme šanci, že postavíme výtah na Měsíc?

Architekti předpokládají, že v budoucnosti nebudou operace s asteroidy ničím neobvyklým, takže by se tato vesmírná tělesa dala využít i k uchycení opravdu velkých budov. Podle Ostapa Rudakevyche, který je jedním z otců tohoto šíleného konceptu, by věž měla být vyrobena z lehkých a zároveň odolných materiálů – uhlíkových vláken a hliníku.

Budova samotná by byla plně soběstačná – energii by získávala prostřednictvím solárních panelů. Vodu by lidé žijící v Analemma Tower získávali z mraků a z deště. Chybět nemají místa pro zábavu, stravování, nakupování, kanceláře a ani sektor se zahradami a zelení. Cestování za pozemskou všedností by pak obstaraly osobní bezpilotní letouny.