Letoun Dornier Do 17 (přezdívaný pro svůj protažený a tenký trup „tužka“ nebo „létající tužka“) patřil společně s Heinkelem He 111 a Junkersem Ju 88A mezi trojici dvoumotorových bombardovacích typů, s kterými Luftwaffe u svých bombardovacích jednotek vstupovala do války. Poprvé se ocitl v boji ve Španělsku roku 1937 a vrcholu svého bojového nasazení dosáhl během letecké bitvy o Británii. Z prvoliniové výzbroje Luftwaffe zmizel roku 1942.

Od roku 1932 vyvíjený Do 17 byl zprvu deklarován jako civilní rychlý poštovní letoun. Jelikož Německo v té době ještě formálně dodržovalo zbrojní omezení vyplývající z versailleské mírové smlouvy, bylo jeho primární vojenské užití utajováno. První prototyp Do 17c (později Do 17 V1) vzlétl 23. listopadu 1934.

Sériové letouny, bombardovací Do 17E a průzkumné Do 17F, začaly montážní haly opouštět od jara 1936. K dosti významné změně došlo koncem roku 1938, kdy se objevilo přepracované prostornější provedení přední části trupu, zavedené u bombardérů Do 17Z a Do 17U i u průzkumných strojů Do 17S. V roce 1940 byly do výzbroje zavedeny modifikací vznikající noční stíhací verze Do 17Z-6 a Z-10 (Kauz I a II).

TIP: Československé letouny u Luftwaffe: Ve službách nepřítele

Sériová produkce dala necelých 2 000 letadel všech verzí a výroba nejpočetnější verze Do 17Z skončila roku 1940 po dohotovení zhruba 900 exemplářů. V létě 1940 již byl Dornier Do 17Z u Luftwaffe považován za zastarávající letoun. V bojích dorniery trpěly většími ztrátami než He 111 i Ju 88A a jejich bojovou hodnotu limitovala omezená pumová nosnost i nedostatečný akční rádius.

Na počátku dubna můžeme s pozorováním oblohy začít už krátce po západu Slunce. Nízko nad západním obzorem bude totiž viditelný Merkur. Příznivější podmínky pro jeho sledování už přitom letos nenastanou. Prvního dubna se planeta ocitne v největší východní elongaci a od naší denní hvězdy ji na nebi bude dělit úhlová vzdálenost 19°. Jasnost Merkuru sice v prvních dubnových dnech dosáhne až −0,1 mag, nesmíme však zapomínat, že jej uvidíme na pozadí světlé soumrakové oblohy. Bez dalekohledu bude tudíž vypadat jako malý a nepříliš nápadný zářící bod.

Čtvero planet

Asi půl hodiny po západu Slunce spatříme nejmenší planetu naší soustavy v úhlové výšce cca 10° nad západním horizontem. Její vyhledání nám značně usnadní malý dalekohled s velkým zorným polem. Při dostatečném zvětšení pak rozlišíme i drobný srpek Merkuru. V následujících dnech však bude jasnost planety postupně klesat a kolem 8. dubna přestane být pozorovatelná.

Po setmění zahlédneme o něco výš nad západním obzorem i Mars, který bude až do 11. dubna okupovat souhvězdí Berana a následně přejde do Býka. Zapadat ovšem bude zhruba hodinu a půl před půlnocí. Mnohem lepší výhled budeme mít na Jupiter v souhvězdí Panny. Ten se totiž 7. dubna ocitne v opozici se Sluncem, což znamená, že bude vycházet současně se západem naší denní hvězdy a bude pozorovatelný po celou noc. Ve druhé polovině noci se pak nad jihovýchodním horizontem objeví Saturn v souhvězdí Střelce a od druhé poloviny dubna bude za rozbřesku nízko nad východem opět viditelná i Venuše v roli jitřenky.

S československou stopou

Dubnové noční nebe ovšem ozdobí ještě jeden objekt Sluneční soustavy, krátkoperiodická kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák. Vyplní-li se optimistické scénáře, měla by být v dubnu vidět i pouhýma očima – samozřejmě pod tmavou oblohou. Navíc je proslulá nenadálými, byť krátkými zjasněními až o 10 magnitud, a dost možná nás tedy příjemně překvapí. Poněkud nevyzpytatelná vlasatice si však zaslouží pozornost i z jiných důvodů: Například proto, že její letošní návrat je nejpříznivější za posledních 200 let a lépe si kometa nepovede ani v následujícím století. Kromě toho v jejím jméně nalezneme československou stopu.

Kometu 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák objevil v roce 1858 americký astronom Horace Parnell Tuttle, nepodařilo se však přesně určit parametry její dráhy, a tudíž ji ani odhalit při dalších návratech. Následně ji v roce 1907 pozoroval, respektive znovuobjevil Francouz Michel Giacobini, ovšem ani tentokrát nedošlo k úspěšnému stanovení dráhy. V důsledku toho byla navíc považována za novou kometu. 

V roce 1928 už ovšem britský astronom Andrew Crommelin upřesnil její dráhu natolik, že ji bylo možné dát do souvislosti s vlasaticí z roku 1858. Navzdory Crommelinovým precizním výpočtům se však kometu nepodařilo na obloze nalézt, tudíž se považovala za ztracenou. Potřetí ji pak objevil československý astronom Ľubor Kresák na Skalnatém Plese až v roce 1951, kdy byla také jednoznačně ztotožněna s kometami pozorovanými v letech 1858 a 1907.

Kometa s jádrem o průměru asi 1,4 km obíhá kolem Slunce s periodou 5,4  roku. Zatímco v přísluní ji od naší hvězdy dělí zhruba 1 AU, v odsluní se dostává do vzdálenosti přes 5 AU. Během letošního návratu nastávají nejlepší pozorovací podmínky hned v prvních dubnových dnech, kdy by měla jasnost komety atakovat hranici 6 mag. Na noční obloze ji v té době spatříme v souhvězdí Draka. Bude tedy cirkumpolární a pozorovatelná po celou noc! Ideální výhled se ovšem naskytne kolem půlnoci, kdy ji nalezneme velmi vysoko nad severovýchodním obzorem. 

Ať už však bude vlasatice viditelná pouhýma očima, či nikoliv, rozhodně se na ni podívejte i dalekohledem. Vhodné je malé zvětšení a velké zorné pole, aby vynikla její koma, eventuálně také chvost. V následujících týdnech pak začne kometa slábnout: Na konci dubna, kdy doputuje do souhvězdí Herkula, už bude mít jasnost asi jen 7 mag a nejlépe ji uvidíme na ranní obloze. V průběhu května se potom dostane až pod 8,5 mag a přestane být pozorovatelná malými dalekohledy. 

Měsíc v hlavní roli 

Na sklonku dubna nás pak čeká ještě jedna mimořádná astronomická událost – 28. dubna ve večerních hodinách totiž proběhne zákryt jasné hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka Měsícem. Celý úkaz umocní i skutečnost, že bude mít souputník Země v té době podobu úzkého srpku a neosvětlenou část jeho přivrácené strany prozradí pouze slabý popelavý svit. 

Oba hlavní protagonisty zákrytu spatříme už na soumrakové obloze nad západem. Proluka mezi nimi se bude pozvolna zmenšovat a přibližně ve 20:20 SELČ se nápadný Aldebaran ukryje za levým horním (neosvětleným) okrajem Měsíce. Konec úkazu nastane asi ve 21:10 SELČ, kdy se hvězda vynoří zpoza pravého dolního okraje měsíčního kotouče, respektive jeho srpku. 

Východy a západy Slunce

V první polovině dubna je Slunce ve znamení Berana, 19. dubna ve 23:26 SELČ vstupuje do znamení Býka. 

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku dubna za soumraku nízko nad západem
• Venuše – viditelná ve druhé půlce dubna na ranní obloze nízko nad východem
• Mars – viditelný večer nad západem
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný ve druhé půlce noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 1. dubna – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 19° od Slunce)
• 7. dubna – Jupiter v opozici se Sluncem
• 10. dubna – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na noční obloze
• 16. a 17. dubna – setkání Měsíce a Saturnu ve druhé polovině noci
• 22. dubna – maximum meteorického roje Lyrid
• 28. dubna – setkání úzkého měsíčního srpku, Marsu a jasné hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad západem; zákryt Aldebaranu Měsícem (začátek zákrytu ve 20:20 SELČ při levém horním okraji měsíčního disku, konec zákrytu ve 21:10 SELČ při jeho pravém dolním okraji)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Přestože jsou Britové, alespoň podle statistik, kojení na veřejnosti přístupní, setkávají se i zde ženy s odsudky a mentorováním. Například europoslanec a lídr Strany nezávislosti Spojeného království Nigel Farage, nedávno prohlásil, že by ženy během kojení neměly být „otevřeně ostentativní“. Podobně smýšlí i londýnský starosta Boris Johnson, který prohlásil, že by matky při kojení svých dětí na veřejnosti měly být diskrétní. 

Bývalý moderátor pořadu Top Gear Jeremy Clarkson ve svém sloupku pro The Sun zase napsal, že kojení je přirozené. Vzápětí ale dodal, že to je podobné jako s močením: „Když lidé potřebují močit, jdou do malé místnosti, kde jsou v soukromí“. Nepříjemnou zkušenost zaznamenala také Emily Ellisová, která byla z restaurace vykázána na toaletu ve chvíli, kdy chtěla nakojit svého třináctitýdenního syna.

Statistika ukazuje, že pro většinu Britů nepředstavuje kojení na veřejnosti žádný problém. Nejméně jim vadí, když žena kojí na pláži (84 %), na lavičce v parku (79 %) nebo na veřejných místech obecně (77 %). O něco méně pochopení mají pro podobnou situaci v restauraci (59 %), v prostředcích veřejné dopravy (62 %) či na veřejných záchodcích (66 %).

Ve své domovině pozapomenutý muž, který spoluutvářel světové dějiny, se narodil roku 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn chudých statkářů. Rodiče z něj chtěli mít kněze, a tak po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě navštěvoval Bohosloveckou fakultu v Olomouci, roku 1891 byl vysvěcen a o čtyři roky později získal doktorát z teologie. 

Musil se zpočátku soustředil na náboženské poměry v Čechách a na Moravě, ale postupně svůj zájem obrátil na společné prvky judaismu, křesťanství a islámu. Obzvlášť poslední jmenované náboženství jej zaujalo natolik, že se v roce 1895 nechal vyslat na studia orientálních jazyků na Dominikánskou biblickou školu v Jeruzalémě. Během procházek po městě i na výpravách po jeho okolí mu nakonec došlo, že kořeny věrouk nestačí studovat jen v knihách, nýbrž že je nutné také znát region, z něhož vycházejí – a tak se zrodila jeho touha cestovat a objevovat. 

Český Indiana Jones

Rok pak studoval na jezuitské Univerzitě sv. Josefa v Bejrútu, ovšem spíš než vysedáváním na přednáškách trávil čas toulkami po okolí. Církevní nadřízení „neposlušného“ Musila marně odvolávali domů a nakonec mu odebrali stipendium. Chybějící zdroje však Alois nahradil penězi od Císařské akademie věd a navštívil východní břehy Mrtvého moře, Gazu, Sinaj, vykopávky starověké Palmýry a také skalní město Petra. 

V jordánské Madabě se dozvěděl, že někde hluboko v poušti ovládané beduínskými kmeny leží dávno opuštěná budova plná překrásných fresek. Seznámil se tedy s válečníky kmene Beni Sachr – a ti jej nakonec k bájnému místu dovedli. 

Rychlý ústup

Pouštní palác Kusejr Amra dnes figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO. Už v 8. století jej nejspíš vybudovali Umajjovci, následovníci Mohameda v čele chalífátu. Unikátní stavbu přitom zdobí nejen fresky mocných vládců, ale také zpodobnění zábavy, zpěvu a nahých žen – tedy témat, která si většina muslimských umělců nikdy nedovolila zachytit. Musil byl u vytržení: Sotva však začal fotit, idyla se rozplynula. 

„Pořizuji první fotografii. Můj druh, leže na střeše, křičí: ‚Naši nepřátelé, Muso, naši nepřátelé!‘“ napsal Musil později. „Schoval jsem fotoaparát a odcválali jsme na východ. Ze severu nás pronásledovali tři či čtyři jezdci.“ I o tu jedinou fotografii přitom Musil na útěku přišel, a když se vrátil do Evropy, neměl tudíž o senzačním objevu jediný důkaz. S podporou mecenášů se však v květnu roku 1900 na území mezi dvěma znepřátelenými kmeny vrátil: Tentokrát pořídil víc než sto snímků, místo změřil a výzkumy publikoval ve dvousvazkové monografii, která z něj následně udělala slavného badatele. 

Mojžíšovy cesty

V roce 1908 podnikl čtyřicetiletý Musil velkou cestu po severu Arábie. Pod zmíněným jménem Musa – arabsky Mojžíš – a někdy dokonce přestrojen za tuláka či obchodníka navštěvoval náboženská místa a starověké ruiny. Spolu s vojenským kartografem vytvářeli první podrobné mapy oblastí, kam do té doby žádný Evropan nevkročil. A nakonec se přidali ke kmeni Ruala, jehož bojovníci chtěli Musila o pár let dříve v Amře zabít. Jejich vůdce, princ Nurím bin Haza bin Šaalan, Aloisovi posléze propůjčil titul šejka – a z českého rodáka byl rázem Musa ar-Ruajlí. 

V roce 1909 se Musil stal profesorem pomocných věd biblických a arabských jazyků na Teologické fakultě Vídeňské univerzity, a rozšířil tak své kontakty ve vysokých kruzích mocnářství: Roku 1912 vyrazil s princem Sixtem Bourbonsko-Parmským, švagrem následníka trůnu, na prodlouženou loveckou výpravu po Orientu. „Odvážel jste Jeho královskou Výsost, a přivezl jste člověka,“ řekl prý mladý aristokrat po návratu svému průvodci, který jej nechal zakusit těžký život v poušti. Kromě pochvaly se však Musil dočkal i jiného vyznamenání: Stal se c. a k. generálmajorem. 

Vídeňský Rasputin

Po vypuknutí Velké války se Musil opět vydal do arabských pouští, aby přímo z pověření císaře Františka Josefa dělal prostředníka mezi cařihradskou vládou a kmeny na jihu Osmanské říše, o jejichž loajalitu Ústřední mocnosti usilovaly. Byl tedy protihráčem archeologa a poručíka britské armády Thomase Lawrence, který naopak podněcoval povstání proti osmanské nadvládě. Přestože Musil lépe ovládal jazyky a znal místní poměry, v souboji s britským sokem nakonec neuspěl. Na druhou stranu jeho zásluhou proběhla Lawrenceova vzpoura až v době, kdy už nehrála žádnou velkou roli, takže šlo o porážku hořkosladkou. 

Po návratu přebýval Musil ve Vídni, a to přímo na císařském dvoře jako zpovědník Zity Bourbonsko-Parmské. Její manžel usedl po smrti Františka Josefa v roce 1916 na trůn jako Karel I. a rovněž Aloise považoval za svého důvěrníka. Syn hanáckého rolníka měl tedy na panovníka takový vliv, že jej někteří dokonce srovnávali s ruským mnichem Rasputinem: Na jeho přímluvu například císař zmírnil dvěma významným českým politikům Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi trest smrti na patnáct let vězení, a později jim dokonce udělil amnestii. 

Na straně poražených

Po válce chtěl Musil zůstat ve Vídni, oficiálně se však stal Čechoslovákem, a ztratil tak profesorské místo na tamní univerzitě. Ačkoliv se s ním táhla pověst spojence nenáviděných Habsburků, odešel do Prahy. Platil ovšem za slavného orientalistu a navíc jej obhajoval prezident Masaryk, a tak směl nakonec nastoupit jako profesor arabštiny na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a později spoluzakládal Orientální ústav Akademie věd ČR. 

Ve 20. letech trávil mnoho času ve Spojených státech, kde vycházely jeho rukopisy. Za své objevy a celoživotní badatelské dílo tam dokonce obdržel zlatou medaili Americké zeměpisné společnosti a byl uveden do její síně slávy. Později se vrátil do rodného Rychtářova, a když pak v roce 1938 wehrmacht rozšířil nedaleký vojenský újezd i na Musilův pozemek a on se musel vystěhovat, našel útočiště na malém statku v posázavských Otrybách. 

Badatel tělem i duší

Z univerzity posléze odešel a věnoval se již pouze třídění svých objevů a poznatků. Badatele však v sobě nakonec nezapřel a na stará kolena se dal na botaniku: Mimo jiné publikoval odborné články o pouštní flóře a pěstování ovocných stromů u nás. 

Zemřel v roce 1944 na selhání ledvin a podle svého vlastního přání má na náhrobku slova: „Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a muzeích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství jediné Pravdy.“ 

Dingové pralesní, známí jako novoguinejští zpívající psi, náležejí k nejvzácnějším psům světa. Jejich předkové připluli na Novou Guineu s lidmi z Jihovýchodní Asie, a pak začali žít divoce. Vydávají vysoké zvuky podobné jódlování, jako by zpívali.

Donedávna existovaly pouze dvě fotografie těchto psů ve volné přírodě a poslední dobou nebylo jisté, jestli již v divočině Nové Guiney nevymřeli. V zajetí žije asi 200 až 300 posledních zpívajících psů.

Zpívající psi se stále drží

Účastníkům nedávné expedice se ale v novoguinejských horách podařilo objevit přežívající populaci zpívajících psů. Jde o nejméně 15 psů, fen i štěňat, které badatelé zachytili na prvních fotografiích po více než 50 letech.

TIP: Žádné dobré zprávy: Rychlonozí gepardi se řítí vstříc svému vymření

Vědci teď budou znovuobjevené psy intenzivně zkoumat, od jejich ekologických nároků až po genetiku, a pokusí se udělat co nejvíc pro jejich záchranu. Dingové pralesní mají ještě naději.

Pokud budete průměrnému myslivci tvrdit, že velká šelma, jakou je rys nebo vlk, se nemůže přemnožit, dočkáte se otevřeného výsměchu. Běžný nimrod má vžitou tradiční představu, podle níž dělí zvěř na užitkovou (lovnou) a na škodnou. Prapůvodní představa vidění světa, jakou vyznávaly přírodní národy, že živý i neživý svět existuje v rovnováze kruhu, je mu na hony vzdálena. Chce hospodařit, chce řídit a mít dohled. A je jedno, zda je jeho mateřštinou čeština, slovenština, italština nebo finština. Mnozí chovatelé hospodářských zvířat jsou tomuto přístupu také více než nakloněni a často vyznávají metodu „preventivní likvidace“ predátorů. Šelmy, tak nezbytné pro správné fungování přírodních souvztažností, mají v rozhodování řízeném výše uvedenou premisou smůlu. A příroda s nimi.

Zákon malé smečky

Pochopit zákonitosti vnitřní redukce populace šelem není složité. Určuje ji totiž prostá logika přežití. Šelem je jen tolik, kolik je schopno uživit jejich lovecké území, teritorium. Ani pravěké lovecké tlupy – lovci mamutů, sobů, divokých koní atd. – neměly mnoho členů, protože by jejich členové nutně museli trpět hlady!

Rys je samotář, vlci loví ve smečce. Nejakceschopnější vlčí smečka čítá pět až sedm exemplářů. Jedinou šelmou, která se za určitých specifických podmínek přemnožit může, je medvěd, který není typický masožravec: Na jeho jídelníčku najdeme rostlinnou potravu, med, hmyz a hmyzí larvy… Ostatně medvěd je prachšpatný lovec a raději se přiživuje na úlovcích úspěšnějších predátorů nebo na padlé zvěři.

TIP: Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Pokud se určité území „naplní“ šelmami, expandují do nových nebo staronových území. Jedinci, kteří se chtějí osamostatnit, najít si druha či družku, vytvořit vlastní lovecké teritorium a předat geny budoucím generacím, musejí putovat a hledat volná území. Tímto způsobem osidlují vlci německou Lužici (migrací z Polska), naše Beskydy (ze sousedního Slovenska) nebo francouzské Přímořské Alpy (putováním z Itálie).

„Bestie“ poklidného Toskánska

Na začátku října tohoto roku se k nám prostřednictvím médií dostaly zprávy o přemnožených vlcích v italském Toskánsku. Tento italský správní celek je v turistických průvodcích líčen jako půvabná oblast ve střední Itálii. Je veliký jen asi jako čtvrtina naší republiky. Přitom je vyhlášené nejen úchvatnou Florencií a nakloněnou věží v Pise, ale i úrodnými údolími, cypřišovými a olivovými háji a světoznámými vinicemi, které produkují vína světových značek z nichž červené chianti je patrně nejslavnější.

Toskánsko teď prý ovšem kromě vína a oliv oplývá i krvelačnými vlky, kteří decimují stáda ovcí pasoucích se na horských loukách. Naposledy, pokud lze věřit bombastickým agenturním zprávám, udeřili pod sopečným kuželem Monte Amiata (1 732 metrů n. m.), kde zadávili desítku ovcí.

S prasaty do jednoho pytle

Podívejme se do nedávné vlčí minulosti na italském území. Není tomu tak dávno, kdy zdejší vlci stáli na demarkační čáře vymření. Poslední z nich přežívali v nejodlehlejších a nejdivočejších místech Abruzz, kam shodou okolností plynula spousta peněz na záchranu posledních medvědů. Finance se „někam vytratily“ a vedení národního parku bylo propuštěno. Na situaci paradoxně vydělali vlci: populace abruzzských medvědů již patrně poklesla pod hranici životaschopnosti a finanční prostředky (i z Evropské unie) byly soustředěny „alespoň“ na záchranu vlků.

TIP: Boj o vlky a proti nim aneb Těžký život beskydských psanců

V průběhu následujících let důsledné ochrany se vlčí populace v Itálii vzpamatovala. Podle velmi hrubých odhadů tady dnes žije asi šest stovek vlků. Zemědělci a chovatelé ovcí tvrdí, že italská příroda vlky neuživí, je v ní prý „mrtvo“, proto se vlci soustřeďují na „vyvražďování“ ovčích stád. (Italští pastevci navíc podezřívají ochránce přírody, že v Apeninách vysadili vlky z Balkánu, což považuji za nesmysl. Podobný projekt by se v odborných kruzích rozhodně neutajil.) Je pozoruhodné, že lidé, kteří si stěžují na přemnožení vlků, jsou současně rozezleni i z příliš vysokých stavů černé zvěře. (I divočáci byli v sedmdesátých letech 20. století v italských lesích téměř vyhubeni a poté reintrodukováni.) Divoká prasata přitom figurují na vlčím jídelníčku na předních místech.

Zaslepené „svaté právo“

Ochránci přírody oponují, že oběti v ovčích stádech mají na svědomí především smečky zdivočelých psů, jichž je i podle mých zkušeností v Toskánsku skutečně hodně. Ať už je pravda jakákoli, skutečností zůstává, že ochrana stád před šelmami není složitá. Zpravidla postačí elektrický ohradník a strážný pes. Nebo, že by Italové zapomněli na skvělé maremmanské a abruzzské pastevecké psy a bergamské ovčáky, které sami dali světu? Navíc ochránci přírody hodlají z peněz poskytnutých Evropskou unií v nejbližší době postavit oplocení pro nocování ovcí a hovězího skotu.

Trpělivost pastevců však prý už přetekla, a protože italská vláda dosud nepovolila selektivní odstřel vlků, vzali pytláci „svaté právo“ ochrany před šelmami do svých rukou: ročně odstřelí a otráví až pětinu vlčí populace! Že by se pohrobci někdejší říše římské opět měnili v barbary?

Slavná automatická útočná puška (často nesprávně označovaná jako „samopal“) systému Kalašnikov vzor 47 (zkráceně AK-47) byla vyrobena v počtu převyšujícím sto milionů kusů a produkce různých variant v řadě zemí dosud pokračuje. Zaručeně neexistuje žádný jiný design palné zbraně, který by byl rozvinut do tolika typů či verzí, které nezahrnují zdaleka jen útočné pušky, ale také například pušky pro přesnou palbu, kulomety, samopaly či brokovnice.

A ačkoli se před několika lety objevily zprávy, že ruská armáda s nákupy pušek řady AK končí, situace se následně změnila. S využitím špičkových technologií a materiálů vznikla nová puška AK-12 a princip Kalašnikov se má díky ní udržet i v novém tisíciletí.

Od AK-46 k AKM

O vzniku a konstrukci slavného „automatu“ už bylo psáno nesčíslněkrát, takže se zde omezme na informaci, že Michail Timofejevič Kalašnikov (1919–2013) přišel s jeho ideou v době, kdy se léčil z válečného zranění.

Dosud se vedou diskuse o tom, do jaké míry jde o jeho vlastní konstrukci a do jaké míry o kombinaci prvků z dalších zbraní, mj. americké pušky M1 Garand či německé pušky Sturmgewehr 44. Nesporné je, že v roce 1946 předložil prototyp své zbraně (tehdy označovaný i jako AK-46) sovětské armádě, jež hledala novou automatickou zbraň, která by mohla nahradit klasické pušky a samopaly.

Kalašnikov zpočátku nepatřil mezi favority, ale jeho design postupně získával podporu a prošel několika změnami, než konečně vzniklo to, co se roku 1947 dostalo do služby jako AK-47 a od následujícího roku se sériově vyrábělo. (Jako příklady rozdílů lze uvést, že AK-46 měl pojistku a volič režimů palby jako dva různé prvky a plynový píst nad hlavní konal daleko kratší pohyb než u AK-47.) První série zbraní AK-47 měly o- všem daleko k později proslulé spolehlivosti této zbraně a bylo třeba provést řadu změn ve výrobních procesech.

Výsledkem se stal typ AKM, jehož sériová výroba byla zahájena roku 1959 a od původní podoby se liší mimo jiné lisovaným pouzdrem závěru (původní bylo obráběné) či tvarem úsťové brzdy. Právě tato varianta se pak stala zdaleka nejrozšířenějším modelem.

Vznikla rovněž řada odvozených zbraní, například puška AK-47S (čili AKS) se sklopnou opěrou (později nahrazená puškou AKMS), modely AKN a AKMN uzpůsobené pro instalaci nočního zaměřovače či velice lehký kulomet RPK, jenž měl delší hlaveň, dvojnožku a větší zásobník (místo 30ranného se obvykle používal 40ranný či bubnový na 75 ran).

Kopie ze zemí východního bloku

Nejmasovějším producentem se stala Čína, kde se kopie AK-47 vyráběla pod jménem Typ 56. Také Číňané přešli od obrábění pouzdra závěru k lisování, ačkoli oficiální licenci na AKM nikdy nezískali. Výroba kopií sovětského „automatu“ začala i v zemích Varšavské smlouvy s výjimkou Československa, které vyvinulo vlastní „samopal“ vz. 58. Ve východním Německu se AK-47 vyráběl pod názvem MPi-K, zatímco kopie AKM dostala jméno MPi-KM.

Poláci produkovali kopii „sedmačtyřicítky“ nejdříve jako pmK a později jako kbk AK, kdežto kopie AKM u nich nesla název kbk AKM. Na pohled lze snadno rozpoznat rumunskou variantu, která se jmenuje PM md. 63 (exportní označení AIM) a vyznačuje se předpažbím s malou rukojetí. Další zemí, kde začala produkce kopií sovětské pušky, bylo Bulharsko, kde se základní podoba jmenovala AKK a modernizovaná AKKM. V Maďarsku byly pušky AK-47 a AKM vyráběny pod jmény AK-55 a AK-63, ale kromě toho vznikla na tehdejší poměry vysoce pokročilá zbraň AMD-65, určená zejména pro výsadkáře a osádky obrněných vozidel.

Byla zkrácená, dostala pomocnou přední rukojeť a při výrobě většiny kusů se nepoužilo dřevo, které nahradil plech a plast. Byla to však zbraň dosti nákladná, a tak nevznikla v takových počtech jako prosté kopie sovětských pušek. Speciální případ představovala Albánie, která se po sovětsko-čínské roztržce přidala na stranu Pekingu, a proto její zbraň ASh-78 představuje kopii čínského Typu 56.

Pokračování: Pušky z rodiny AK: Přechod na střelivo menší ráže (2)

V Evropě měla sovětská puška ještě dva další příbuzné – ve Finsku vznikla vyspělejší a dřevo neobsahující zbraň Valmet Rk 62, posléze modernizovaná na verzi Rk 76 a vyráběná v řadě verzí na munici ráže 7,62 i 5,56 mm. A konečně Jugoslávie zavedla do služby a exportovala pušku Zastava M70, která se dá lehce rozeznat podle toho, že má v předpažbí tři chladicí otvory, kdežto většina členů „rodiny“ AK má dva.

Svým prvním letem do vesmíru v roce 1988 se Poljakov vydal poprvé do vesmíru, a to na palubě letu Sojuz TM-5, který přistál na stanici Mir. Z něj se vrátil v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Na svůj první let mimochodem čekal 19 let - tak dlouho byl členem skupiny kosmonautů, než se podíval do vesmíru.

Předchozí část: Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (1)

O krok před Američany

Třebaže překročil padesátku, nepřestával Poljakov trénovat pro vesmír. Dvaadvacátého března 1992 se setkal ve Čkalovském se skupinou astronautů z USA. Američany totiž zajímaly jeho poznatky z dlouhodobého letu, neboť chystali orbitální stanici Freedom, na které chtěli zkoušet i dlouhodobé pobyty posádek. Poljakov si však uvědomil, že by tak Spojené státy Rusko předehnaly. Byl proto rozhodnut: Pokud ho státní komise vybere ke druhé expedici, zůstane na oběžné dráze rok a půl!

Později vzpomínal: „Šlo o obtížnou dobu. Prestiž naší kosmonautiky kriticky upadala kvůli zdržení v důsledku perestrojky, a potřebovali jsme proto udělat nový krok. Mohlo se jednat třeba o let na Mars. Celá cesta by trvala osmnáct měsíců, a bylo tudíž nutné vyřešit mnoho lékařsko-biologických problémů a jasně odpovědět na obtížné otázky. Může se člověk vydat k rudé planetě, zachovat si přitom zdraví i pracovní schopnosti a s pocitem hlubokého morálního zadostiučinění zase přistát zpátky na Zemi? Moje první osmiměsíční expedice ukázala, že se můžete vrátit plni sil, zdraví a normální, pokud budete ke svým povinnostem přistupovat profesionálně.“

Samotná mise na Mars zůstávala samozřejmě v nedohlednu. Nicméně informace o fyzickém i psychickém stavu kosmonauta po celou dobu tak náročné výpravy by byly neobyčejně důležité. A hlavně – Američané, kteří do té doby létali na raketoplánech maximálně několik týdnů, by se k podobnému rekordu dokázali přibližovat jen postupně, pozvolným získáváním zkušeností. Jakmile Poljakov zmíněnou představu vyslovil, ozvala se spousta oponentů, zvláště z řad lékařů a biologů. Avšak generální konstruktér Valentin Gluško i lidé z vedení Ruské kosmické agentury souhlasili, a příprava k novému prvenství tak mohla začít.

Hoříme, Jeleno!

V lednu 1993 zahájil Poljakov trénink s kolegy z ústavu Germanem Arzamazovem a Borisem Morukovem. Po závěrečných zkouškách ho komise vybrala spolu s Viktorem Afanasjevem a Jurijem Usačovem. Jejich Sojuz TM-18 startoval z Bajkonuru 8. ledna 1994. Afanasjev a Usačov tvořili patnáctou základní posádku Miru. Poljakov pak zůstal na stanici i s expedicí číslo šestnáct a sedmnáct. Pokračoval ve svých výzkumech: Sledoval kolegy kosmonauty s využitím nejrůznějších aparatur včetně ultrazvukové sonografie a odebíral jim vzorky tělních tekutin. Současně kontroloval i svůj zdravotní stav. 

Sojuz TM-20 startoval z Bajkonuru 3. října 1994. Přiletěli v něm Alexandr Viktorenko, Jelena Kondakovová a německý astronaut Ulf Dietrich Merbold. Kompletní šestice pak pracovala na stanici celý měsíc. V noci na 10. října 1994 však najednou vypadl zdroj energie. Ukázalo se, že došlo k přepětí, neboť bylo zapojeno velké množství přístrojů a spoustu energie vyžadovaly i četné videokonference. Mir nouzově zásobovaly akumulátory Sojuzu TM-19, ovšem posádka pak musela několik dnů ručně řídit orientaci slunečních panelů pomocí zdrojů z lodi, přičemž postupně oživovala a dobíjela palubní akumulátory.

Další nepříjemnou událost potom Rusové zamlčeli a zmínili se o ní až v roce 2002. Patnáctého října se Poljakov v modulu Kvant domluvil s Kondakovovou, že si dají kávu. Jenže když připlul ke schránce s vodou, stačil už jen vykřiknout: „Hoříme, Jeleno!“ Od rozžhavené patrony na výrobu kyslíku zřejmě přeskočila jiskra a zapálila větrací potrubí. „Vletěl jsem do obleku Pinguin ze silné gumy a vrhl jsem se do plamenů,“ líčil později Poljakov. „Rukama jsem lovil hořící kousky, přitom jsem se ani nepopálil, jenom na malíčku.“ Plamen byl tak nepatrný, že si ho ostatní členové posádky nevšimli. Jenom Kondakovová přihlížela a následně referovala o hrdinském činu kolegy řídicímu středisku.

Rekordních 438 dnů 

Devátého ledna 1995 překonal Poljakov rekord 366 dnů ve vesmíru, který o sedm let dříve vytvořili Vladimír Titov a Musa Manarov. Na Zemi se v Sojuzu TM-20 vrátil 22. března 1995 – takřka po 438 dnech. „Mohl jsem tam zůstat i mnohem déle,“ povzdechl si později. „Ale měli jsme potíže s haváriemi raket, což nás omezovalo.“ Jeho výprava zaznamenala úspěch také po vědecké stránce. Poljakov měl na programu padesát různých experimentů, přičemž uskutečnil přes tisíc vyšetření svých kolegů. Po titulu hrdiny SSSR mu tak v Kremlu předali i titul hrdiny Ruské federace.

Během rekordního letu zkoumali stav lékaře-kosmonauta dálkově rovněž jeho kolegové na Zemi. Detekovali přitom jasný vliv na náladu, výkon a dodržování termínů v prvních třech týdnech na orbitě a také dva týdny po návratu na Zemi. Od druhého do čtrnáctého měsíce letu se však situace ustálila, přičemž se neprokázaly ani žádné trvalé následky dlouhodobého pobytu ve vesmíru. Poljakov strávil v rámci dvou výprav na oběžné dráze celkem 678 dnů, 16 hodin a 34 minut. Postupně ho pak v tomto ohledu překonali jiní sovětští, respektive ruští kosmonauti: Sergej Krikaljov (803 dnů během šesti misí), Alexandr Kaleri (769 dnů, pět misí) a Sergej Avdějev (747 dnů, tři mise).

Trápit hlavu i tělo

V červnu 1995 Poljakov z oddílu kosmonautů IMBP odešel – své sny si už splnil. Ještě rok zůstal náměstkem ředitele ústavu, načež se i této funkce vzdal. Bylo mu třiapadesát let a chtěl se naplno věnovat vědě. Potřeboval zpracovat obrovskou sumu informací, které získal během svého rekordního letu. V roce 1999 obhájil titul doktora lékařských věd a byl jmenován profesorem.

TIP: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru

Když o rok později zorganizoval IMBP roční simulovaný pobyt mezinárodní posádky v maketě kosmické stanice, velel Poljakov druhé misi, která tam setrvala sedm dnů. Získal při tom některé zajímavé poznatky z psychologie lidí v izolaci. „Ve vesmíru lze zůstat velmi dlouho,“ shrnul své zkušenosti. „Avšak hlavní je neadaptovat se na stav beztíže. Člověk musí tam nahoře trápit nejen hlavu, ale také tělo – aby se vrátil zdráv.“

Za více než 400 let pokročili hvězdáři od dalekohledů s malými čočkami, které zvětšovaly 3×, až k dalekohledům umožňujícím pozorovat kosmické objekty na samotné hranici pozorovatelného vesmíru.

TIP: Jak fungují a jak se liší vesmírné dalekohledy?

Rozvoj kosmonautiky pak umožnil dopravu dalekohledů na oběžnou dráhu kolem Země a budování velkých kosmických observatoří. Oproti pozemním dalekohledům jim nepřekáží oblačnost či zemské ovzduší; mohou také pozorovat elektromagnetické záření, které nemůže proniknout na zemský povrch.

Oči upřené do vesmíru

Astronomové žádají stále větší pozemní dalekohledy, aby mohli vesmír studovat ještě detailněji. Konstruktéry v tomto ohledu svazuje zemská gravitace, technické a technologické poznatky a finanční náklady. Nadlouho bude zřejmě vrcholem konstrukce teleskopů evropský dalekohled E-ELT, Extrémně velký evropský dalekohled s objektivem o průměru 39,3 m. Původně se uvažovalo o monstru s průměrem sto metrů, což se ukázalo být nad lidský důvtip a možnosti.

TIP: Přehled největších dalekohledů světa

Nestačí jen velké dalekohledy – jejich objektivy musí být vybroušeny mimořádně přesně. Navíc musí být optická plocha neustále udržována v ideálním tvaru. Nezbytnou součástí velkých dalekohledů jsou systémy aktivní a adaptivní optiky. U dalekohledu E-ELT bude jako součást optického systému jedno zrcadlo podepřeno soustavou 6 000 aktivních členů (aktuátorů), jejichž úkolem bude „zakřivovat“ tvar zrcadla v závislosti na stavu atmosféry až tisíckrát za sekundu, čímž bude dosaženo mimořádně kvalitního obrazu.

V grafickém přehledu jsou vyobrazena primární zrcadla vybraných největších funkčních i plánovaných dalekohledů. V závorce je uveden rok vybudování.

Ve Sluneční soustavě existuje nepředstavitelné množství nejrůznějších tělísek meziplanetární hmoty – od planetek se stokilometrovými rozměry po mikroskopická zrnka prachu. Větší tělesa nevyplňují náš systém rovnoměrně, ale nalezneme je ve vyšších počtech v místech, kde je omezeně ruší gravitační působení ostatních objektů. Vyplňují tedy například mezeru mezi Marsem a Jupiterem.

Řekové a Trójané

Gravitační zákony však dovolují i jiné rovnovážné pozice: Nejčastěji mluvíme o tzv. libračních bodech, v nichž je nulová výslednice gravitačních sil Slunce, planety a odstředivé síly působící na planetku. V soustavě planeta–Slunce existuje obecně pět libračních bodů, přičemž jen ve dvou se tělísko udrží dlouhodobě: Nacházejí se na orbitě planety, vždy 60° před ní a za ní, a objekty zachycené v těchto oblastech označujeme obecným pojmem „trójané“.

TIP: Co jsou a kde se nachází Lagrangeovy librační body?

Nejdéle známí a zřejmě i nejpočetnější jsou trójané u Jupitera, které ještě terminologicky dělíme na Řeky (před planetou) a Trójany (za ní). Dnes známe víc než šest tisíc těchto těles, ale očekává se, že jich bude přes milion.

Detekovali jsme i sedm trójanů u Marsu, třináct u Neptunu a jednoho u Země. Podle astrofyziků patří trojanská tělesa, zejména ta u Jupitera, mezi nejstarší objekty ve Sluneční soustavě a nesou stopy vlastností látky, z níž se před pěti miliardami let zformovala všechna tělesa našeho systému.