Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (1.)

26.03.2017 - Karel Pacner

Valerij Poljakov sice nestrávil ve vesmíru celkově nejvíce času, jeho druhá výprava se však stala nejdelším nepřerušovaným pobytem na zemské orbitě

Raketoplán odlétá -<p>Poljakov sleduje raketoplán Discovery odlétající od stanice Mir</p>
Raketoplán odlétá -

Poljakov sleduje raketoplán Discovery odlétající od stanice Mir


Reklama

Když 22. března 1995 vystupoval Valerij Poljakov z přistávací kabiny Sojuzu TM-20, všechny udivil. Po 437 dnech, 17 hodinách a 59 minutách ve stavu beztíže kráčel sám, jen s lehkou pomocí lékařů a vojáků. Všichni jeho kolegové, kteří dlouhodobě pobývali na stanici Mir a dříve i na Saljutech, se přitom neobešli bez výrazné podpory a některé museli odnášet na nosítkách. Ve stavu beztíže totiž ochabuje celý organismus, protože nemusí překonávat přitažlivost. Sovětští, respektive ruští specialisté, kteří se v přípravách dlouhodobých letů dostali nejdále, sice stanovili opatření pro omezení důsledků beztíže, ale mnozí kosmonauti se jimi z pohodlnosti neřídili.

Jako pán nebes

Poljakov byl ovšem nesmírně disciplinovaný. Všechna cvičení, jejichž sled spolu s dalšími specialisty předem připravil, také absolvoval. Pravidelně posiloval na běžeckém trenažéru a veloergometru, používal oblek Pinguin, který předchází atrofii, a vakuové kalhoty Čibis, jež zajistí podtlak a nuceně tak prokrví dolní končetiny. Přesto se i jeho organismus změnil. Na stanici ztratil velké množství červených krvinek, hustota jeho kostní tkáně klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než se jeho stav v tomto ohledu alespoň částečně zlepšil. „Moje kosti by vypadaly mnohem hůř, kdybych každý den na Miru dvě hodiny necvičil,“ připustil později. V pravidelném cvičení pokračoval i po skončení mise, tudíž se dokázal rychleji adaptovat na pozemskou přitažlivost. Žádný druh kosmického záření ho neohrozil – ostatně během jeho výpravy bylo Slunce poměrně klidné.

Na přednášce v houstonském centru NASA v prosinci 1997 Poljakov přiznal: „První tři týdny na oběžné dráze jsem nebyl schopen se na nic soustředit. Stejné pocity jsem zažíval i při svém premiérovém letu, od srpna 1988 do dubna 1989. A potom se takřka přes noc moje vnímavost a myšlení vrátily do normálu a já jsem se cítil jako pán nebes.“ Letecký lékař Josef Dvořák se domnívá: „Šlo o běžný efekt prvního pobytu. A během počátečních tří týdnů se kosmonaut adaptoval na nezvyklé prostředí.“

Kandidát pro Voschod

Valerij Vladimirovič Poljakov se narodil 27. dubna 1942 v úřednické rodině v Tule jižně od Moskvy. Rodiče se však rozvedli, načež se matka znovu vdala, takže chlapce vychovával otčím. Budoucí kosmonaut se původně jmenoval Valerij Ivanovič Koršunov, ale v roce 1957 přijal jméno svého adoptivního otce Vladimira Poljakova. Po maturitě odešel mladík do Moskvy na První lékařskou vysokou školu a později, na jaře roku 1965, nastoupil na rok do Ústavu lékařské parazitologie a tropické medicíny. Poté zakotvil v Ústavu sociální hygieny a organizace zdravotnictví.

Doktor Poljakov se toužil vydat „ke hvězdám“. Třebaže s tím generálové nesouhlasili, hlavní konstruktér kosmických strojů Sergej Koroljov v Kremlu prosadil, aby mohli do vesmíru startovat i neletci, specialisté různých oborů. První takovou posádku sestavovali na jaře roku 1964 pro tříčlennou loď Voschod a Poljakov se stal jedním z kandidátů z řad lékařů. Nakonec se však do kosmu vydal jeho kolega Boris Jegorov společně s letcem Vladimírem Komarovem a raketovým konstruktérem Konstantinem Feoktistovem. 

V oddílu budoucích kosmonautů

V létě roku 1967 začal Poljakov pracovat v oddělení kosmické medicíny ministerstva zdravotnictví a současně sloužil jako lékař záchranné služby. Nakonec se jeho základnou stal Ústav lékařsko-biologických problémů (IMBP), kam přišel na podzim roku 1971. Na zmíněném pracovišti se zkoumají možnosti dlouhodobého pobytu v extrémních situacích – ve vesmíru, v ponorkách, tropech a polárních oblastech. Poljakov se zaměřil na kosmickou medicínu. „Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že je tam spousta materiálů o výpravě na Mars označených jako ‚přísně tajné‘,“ vzpomínal po mnoha letech. „Měl jsem k nim přístup. Pracoval jsem totiž na kandidátské dizertaci o zvláštnostech výměny látek u člověka při dlouhodobém letu. A takové zvláštnosti v beztíži skutečně existují – látková výměna se snižuje o třicet procent.“

Do oddílu budoucích kosmonautů-specialistů IMBP se dostal oklikou. Chtěl se jako pokusný subjekt podílet na jistém experimentu. Jeho šéf mu však řekl: „Jsi zdravý mládenec. Dej si raději přihlášku na kandidáta do oddílu kosmonautů.“ Z několika desítek zájemců nakonec vybrali kromě Poljakova ještě dva: lékaře Georgije Mačinského a fyzika Lva Smirenného. Oficiálně došlo k ustavení skupiny 5. května 1972. Trénovali pak ve Středisku pro přípravu kosmonautů ve Hvězdném Městečku, přitom ovšem neustále pracovali v ústavu.

Nebylo to jednoduché čekání. „Každé dva roky jsme museli absolvovat nové kvalifikační zkoušky,“ vzpomínal Poljakov při svých sedmdesátinách. Součást testů přitom tvořila kontrola zdravotního stavu či ověřování, zda organismus posádky odolá stavu beztíže, přetížení a jiným specifikům. Při první prověrce neuspěl kvůli zhoršenému zdraví Mačinskij. V roce 1976 se skupina budoucích kosmonautů rozšířila o další lékaře, později rovněž o lékařky. (Postupem času se počty různě měnily, až koncem roku 2010 samostatný oddíl zanikl převedením jediného kandidáta přímo do Hvězdného Městečka.)

První dědeček ve vesmíru

Koncem 70. let se počítalo s dlouhodobou výpravou lékaře na orbitální stanici Saljut 6. Poljakov zahájil přípravu pro Sojuz T-3 v prosinci 1979. Avšak v květnu 1980 bylo rozhodnuto poslat na stanici tři zkušené kosmonauty, kteří by opravili některé její systémy, zvláště pak aparaturu tepelné regulace. Poljakov působil v této posádce jako náhradník kosmonauta-výzkumníka. Základní trojice ovšem koncem listopadu odstartovala, načež zůstala na Saljutu dvanáct dní.

Výprava lékaře se začala znovu plánovat až po třech letech, v červnu 1983. Poljakova tentokrát zařadili do základní posádky a jeho náhradníkem se stal kardiolog Oleg Aťkov. Místo Saljutu 6, který už dosloužil, kroužila okolo Země modulová stanice Mir. Sojuz TM-6 odstartoval z Bajkonuru 29. srpna 1988. Velel mu Vladimír Ljachov a palubním inženýrem byl Abdul Ahad Mohmand z Afghánistánu. Na svou premiéru tedy Poljakov čekal devatenáct let – bylo mu už šestačtyřicet.

Stal se 66. sovětským kosmonautem a 210. člověkem ve vesmíru. Během expedice se mu narodila vnučka a ostatní si z něho dělali legraci: „Jsi první dědeček v kosmu.“ Zatímco jeho kolegové se po týdnu vrátili v Sojuzu TM-5, on zůstal na stanici s třetí směnou – Vladimírem Titovem a Musou Manarovem. V prosinci přiletěli Alexandr Volkov a Sergej Krikaljov, aby vystřídali Titova a Manarova. Poljakov však v misi pokračoval – sám se totiž přihlásil k dlouhodobému pobytu ve stavu beztíže, neboť ho jako lékař mohl nejlépe zhodnotit.

Měl za úkol sledovat a vyšetřovat oba své kolegy a podílel se i na údržbě stanice, ale výstupů do otevřeného vesmíru se neúčastnil – neměl pro ně výcvik. Vrátil se v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Čekala jej spousta vyznamenání včetně titulu hrdiny SSSR a také v ústavu povýšil – jmenovali ho zástupcem ředitele. Přitom nadále zůstával členem oddílu kosmonautů a působil rovněž ve Středisku řízení letů v Koroljovu jako zástupce vedoucího letu pro lékařské otázky.

Pokračování příště

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 9/2014

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Příchod bělochů znamenal pro indiány šok. Hernán Cortés dobývá Tenochtitlán, hlavní město Aztéků.

Zajímavosti

Počty amerických a kanadských opeřenců se rychle ztenčují.

Věda
Reklama
Revue

Poslední zbytky horských deštných pralesů Sierra Madre v Guatemale a Mexiku jsou domovem mnoha kriticky ohrožených druhů živočichů a rostlin, mezi nimi i guanů horských.

Příroda

Analema složená ze snímků pořízených během roku 2015 ve městě Sulmona ve střední Itálii. Nejvyšší bod „osmičky“ tvoří sluneční kotouč zachycený 21. června, v den letního slunovratu, nejnižší pak 21. prosince, tedy na zimní slunovrat

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907