Ve Velké Británii se otázka ochrany občanů před případným vzdušným útokem řešila už dlouho před vypuknutím druhé světové války. V roce 1924 vznikla komise, která měla na starosti vývoj prostředků k ochraně civilistů i vojáků, nicméně do poloviny 30. let došlo jen k malému pokroku. Důvodem bylo nejspíš to, že se střetly dva protichůdné záměry – jednak ochránit lidi před leteckým úderem, a proto je ukrýt do bunkrů pod zem, jednak je držet nad zemí kvůli ochraně před plynovým útokem (většina bojových plynů se drží nízko u země). 

S rostoucími bezpečnostními hrozbami v Evropě rostly i snahy britské vlády dobrat se řešení. V roce 1936 byla na pokyn ministra vnitra ustavena technická komise, která měla navrhnout konkrétní podobu krytů, konstruktéři ale postrádali data, z nichž by mohli vycházet, a proto ani nyní nedošlo k výraznějšímu posunu. Věci se daly do pohybu až v souvislosti s mnichovskou krizí. Během ní úřady nechaly kopat zákopy, aby obyvatelům zajistily bezpečný úkryt v případě útoku. Hned v listopadu 1938 byl potom sir John Anderson, člen vlády Nevilla Chamberlaina, pověřen úkolem vytvořit systém protivzdušné obrany. 

Chybějící sklepy

Jako kryty před bombardováním měly sloužit (a posléze také sloužily) suterény budov, jejich sklepy, stanice metra i veřejné kryty v ulicích. Tam se mohli schovat chodci a řidiči automobilů, které bombardování zastihlo mimo jejich domov či pracoviště (firmy musely zajistit kryty pro své zaměstnance). 

Co se týká ochrany Britů v jejich domovech, stáli Anderson a jeho lidé před nesnadným úkolem. V Evropě, především v Německu, hrály při vzdušném útoku zásadní roli sklepy, které bylo zvykem stavět jak u rodinných, tak u bytových domů. Organizace obrany proti vzdušnému útoku proto byla v kontinentální Evropě snazší, stačilo jen zajistit, aby se do sklepa vešli všichni obyvatelé domu, aby byl do něj snadný, ale zároveň bezpečný přístup a také aby se z něj v případě potřeby dalo bez problémů uniknout. Nicméně právě poslední požadavek se ne vždy podařilo splnit – došlo-li potom ke zhroucení budovy nebo k jejímu vzplanutí (během zápalných útoků na centra německých měst mohla teplota dosáhnout až 800 °C), zůstali lidé v krytu uvězněni.

Na Britských ostrovech se sklepy nacházely především ve větších domech a také v domech postavených do první světové války. V domcích a dvojdomcích z meziválečného období už ale – ve snaze snížit stavební náklady – sklepy mnohdy chyběly. Zároveň v té době došlo k výraznému nárůstu výstavby, což vedlo k tomu, že se nedostatek sklepů v novějších obydlích stal zásadním problémem v programech protiletecké ochrany. 

Původně proto úřady Britům doporučovaly, aby si ve svých domech vybudovali úkryt pod schody, později dodávaly materiál na výstavbu uličních krytů a také Andersonových a Morrisonových krytů určených pro domácnosti.

Andersonův kryt 

Andersonův kryt navrhli v roce 1938 William Paterson a Oscar Carl Kerrison, jméno získal po výše zmíněném Johnu Andersonovi, který jeho vývoj inicioval. Kryt měl 1,8 m na výšku, 1,4 m na šířku a 2 m na délku. Skládal se ze 14 panelů z pozinkovaného ocelového vlnitého plechu. Šest zaoblených panelů bylo sešroubováno v horní části tak, aby tvořily kostru přístřešku, rovné plechy byly využity především na konstrukci čelní a zadní stěny (v jedné z nich byly vstupní dveře). Pod podlahou se obvykle nacházela drenážní jímka, jejímž úkolem bylo odvádět dešťovou vodu, která do krytu prosákla. Lidé si kryty sami sestavovali podle přehledného návodu.

Vnitřní vybavení krytu záviselo na majitelích, proto mezi nimi byly, co se komfortu týká, velké rozdíly. Roli také hrálo to, kolik osob mělo v krytu nalézt útočiště. Andersonův kryt byl určen maximálně pro šest osob. (foto: Getty Images)

Morrisonův kryt 

Lidé měli tendenci riskovat své bezpečí a raději trávit noci v pohodlí ložnice než v provlhlém krytu. V důsledku toho se britské úřady rozhodly iniciovat vývoj krytu umístěného přímo v domě.Výsledek jejich snahy ve svých pamětech popisuje Madeleine Albrightová, budoucí americká ministryně zahraničí, která s rodiči prožila válečná léta na předměstí Londýna: „Pořídili jsme si ocelový stůl, zvaný Morrisonův kryt podle Churchillova ministra vnitra Herberta Morrisona. Byl to nejnovější vynález, jenž měl podle reklam zachránit před smrtí rodinu, která se pod něj ukryje při bombardování. Jedli jsme na něm, hráli jsme si kolem něj i na něm, a když zazněly sirény, stáhli jsme zatemňovací rolety a spali jsme pod ním. Z mé tehdejší perspektivy to byl normální život a nebránil mi v tom, abych se přes den bavila anebo se učila, jak chodit s našimi anglickými přáteli na čaj o páté.“

TIP: Pro případ katastrofy: Podzemní nemocnice Na Bulovce pojme až 1 000 lidí

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. Je doloženo, že ve 44 domech (vybavených tímto krytem), které byly vážně poškozeny bombardováním, ze 136 osob pouze tři zemřely (v domě, který utrpěl přímý zásah) a 13 bylo těžce zraněno (přičemž u některých z nich bylo na vině chybné umístění krytu v domě).

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Archeologové Elsa Redmondová a Charles Spencer z Amerického přírodovědeckého muzea pátrají po stopách dávných civilizací v údolí Oaxaca, v lokalitě známé jako El Palenque na jihu Mexika, už od roku 1993. Nedávno se oba vědci zaměřili na severní část této lokality, kde podle předpokladů měly stát budovy spojené s vládci dávné říše. Úsilí archeologů bylo korunováno úspěchem.

Podařilo se jim zde objevit doposud neznámý palácový komplex, který pochází z doby asi před 2 100 až 2 300 lety, tedy před érou Aztéků. Palác o rozloze 2 790 metrů čtverečních je dobře zachovalý, s celou řadou různých místností a budov. V paláci jsou stále patrné mnohé detaily, například nádrž na zadržování dešťové vody a systém kanálů, který zajišťoval přítok čerstvé vody a odtok odpadu.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Celý komplex byl zřejmě postaven najednou a musel to být obdivuhodný výkon, který vyžadoval mnoho promyšleného organizování. Rozsah paláce rovněž ukazuje, že tehdejší vládce musel mít k dispozici velký počet lidí, kteří se na stavbě podíleli.

Většina odborníků věří, že civilizace, která tehdy vládla v údolí Oaxaca, patřila k těm nejstarším ve střední Americe. Objev palácového komplexu tuto teorii zdá se potvrzuje.

Dlouho předtím, než se naši předkové pustili do chovu zvířat, už měli své důvěrné společníky – myši. Podle nového výzkumu jsou myši průvodci lidí už nejméně 15 tisíc let, tedy ještě z doby ledové.

Když se lidé rozhodli přejít ze životního stylu nomádů do trvalejších sídel, myši je následovaly. Výzkum poskytl první důkazy, že už před 15 tisíci lety žili lidé na stejném místě tak dlouho, že ovlivňovali místní živočichy. A myši se toho rozhodly využít.

TIP: Pozor na stres! Otcové myšáci ho přenášejí na potomky spermiemi

Dnes je jasné, že trvalá lidská osídlení, která se objevila právě v té době, měla dálekosáhlé důsledky pro místní ekosystémy, úmyslnou i neúmyslnou domestikaci zvířat, a také pro osudy lidských společností. 

Včelí mozek velký jako semínko stačí k tomu, aby našel nejkratší možnou trasu od jedné květiny ke druhé. Podobný problém řeší pomocí počítačových programů například obchodní cestující, kteří potřebují na konkrétní trase minimalizovat finanční náklady na cestu a ušetřit přitom co nejvíc času.

TIP: Podvodem k opylení aneb Vychytralé nejsou jen orchideje

Vědci použili při pokusu s včelami umělé květiny řízené počítačem a sledovali, jak si včely naplánují logistiku. Ukázalo se, že ať jednotlivé květiny objeví v jakémkoli pořadí, včela si v krátké době vytvoří „letecký plán“, podle kterého navštíví všechny květy a současně uletí nejkratší možnou vzdálenost.

K pečlivému plánování ji vede především snaha ušetřit co nejvíc drahocenné energie, kterou musí vynaložit na namáhavé létání. Včely jsou zatím jediným živočišným druhem, u kterého byla podobná strategie prokázána.

Když koncem léta 1943 okupovali Němci po italské kapitulaci severní části země, zmocnili se i tamních podniků včetně klíčového průmyslového koncernu FIAT se sídlem v Turíně.

Jeho zbrojní výroba sice formálně podléhala Mussoliniho Italské sociální republice (Salò), ve skutečnosti vše ovládala nacistická správa, takže některé zbraně přebíral přímo Wehrmacht. FIAT, respektive konglomerát Fiat-Ansaldo si v dobách Mussoliniho vlády vydobyl takřka zbrojní monopol a další koncerny (Caproni-Reggiane, Macchi, Alfa-Romeo nebo Piaggio) se prosazovaly jen obtížně.

Němci pak rádi využili nejúspěšnější modely letadel i obrněných vozidel z jeho produkce. Nejlepší italská stíhačka Fiat G.55 Centauro je velice zaujala, uvažovali dokonce o tom, že nahradí slavný Messerschmitt Bf. 109. Luftwaffe několik strojů skutečně převzala, nicméně spojenecké nálety z let 1943 a 1944 turínskou továrnu prakticky zničily, takže nedokázala zásobovat ani jednotky Mussoliniho loutkového státu.

• NÁZEV: FIAT (Fabrica Italiana Automobili Torino)
• VZNIK: 1899
• ZAMĚŘENÍ: strojírenství
• HLAVNÍ SÍDLO: Turín
• DOBA PŮSOBENÍ: 1899–dosud

Letecké údery ochromily i výrobu několika modelů obrněných vozidel doposud dodávaných jednotkám polního maršála Alberta Kesselringa: střední tanky P 26/40, M 15/42 či samohybného děla Semovente 75/34. Wehrmacht tak získal série nanejvýš o několika desítkách kusů.

Nejcennější obrněnec představoval P 26/40, v německém přeznačení PzKpfw P40 737 (i). Ačkoli vážil jen 26 tun a sotva tak dosahoval kategorie středního tanku, Italové ho původně vyvíjeli jako těžký, (odtud označení P: Pesante). Než Itálii dobyla spojenecká vojska, Turín vyprodukoval pro Panzerwaffe zhruba sto kusů těchto strojů.

Za Rakousko-Uherska byla prostituce trpěná za určitých podmínek. Její poskytovatelky musely být registrované, chodily na pravidelné lékařské prohlídky a své služby nabízely ve veřejných domech neboli nevěstincích. Čtyři roky po vzniku Československa, v červenci 1922, byl přijat zákon o potírání pohlavních nemocí, který zrušil policejní i jiná správní opatření k dozoru nad prostitucí a byly zrušeny i nevěstince.

Osud neslyšících dětí v Africe rozhodně není záviděníhodný. Na černém kontinentu je poměrně běžnou praxí, že rodiče takového potomka záhy odloží. Když se totiž miminko narodí neslyšící, znamená to podle tamních pověr, že je hříšné. V sirotčinci ve slumu uprostřed tanzanské metropole Dar es Salaam je proto takových dětí spousta. Měly však štěstí v neštěstí: Mnohé podstoupí operaci, která jim změní život. A pomáhat jim v tom budou i čeští dobrovolníci, včetně odbornice na speciální pedagogiku neslyšících Dagmar Hermannové. 

Zmíněná specialistka se postiženým malým pacientům věnuje už patnáct let, a to nejen u nás, ale i v zemích bývalého Sovětského svazu či v Indii. V současnosti pracuje právě v Dar es Salaamu, kde školí kolegy, jak učit neslyšící děti. „Tady v Africe vznikají zhruba posledních pět let centra kochleárních implantací. My je pomáháme rozvíjet tak, aby dokázala pomoct místním neslyšícím dětem,“ popisuje Dagmar Hermannová cíl svého pobytu v Africe.

Pomocník s bičíkem 

Ve vyspělém světě představuje kochleární implantát dobře známou pomůcku. Dítě díky němu poprvé uslyší, a může se tudíž naučit i mluvit. Implantát obsahuje „bičík“ s elektrodami, který se při operaci zavede do vnitřního ucha, kde následně stimuluje sluchový nerv. Vzruchy se pak přenášejí do mozku, takže člověk „normálně slyší“. 

Fajas Jaffer, vedoucí audiologické kliniky v Dar es Salaamu, vysvětluje: „Je to zázrak stvořený člověkem. Sluch představuje jediný smysl, který dnes dokážeme vrátit. Pokud se zasáhne včas, může dítě vést běžný život.“ 

S puncem čarodějnice 

Lindsay Dickinsonová, terapeutka neslyšících působící v Zimbabwe, objasňuje: „Neslyšící dítě je zde vnímáno jako čarodějnice. A čarodějnice se považuje za ztělesnění zla a neštěstí. Rodiče se těchto potomků snaží co nejrychleji zbavit.“ Když takové dítě půjde například ven, může údajně předat „hřích“ na ostatní či na těhotnou ženu. Podle další pověry nejsou neslyšící děti chytré. „Slovo ‚hluchý‘ znamená v mnoha afrických jazycích ‚hloupý‘,“ popisuje Mohamed El Disouky, manažer rozvojových projektů pro Afriku. 

Neslyšících dětí je přitom v subsaharském regionu hodně. Na vině bývá časté uzavírání manželství v rámci jednoho kmene, špatná hygiena rodiček a různé nemoci. Podle některých názorů může jít dokonce o vedlejší účinek antimalarik, jež zde musejí brát těhotné ženy. Často se však sourozenec s postižením narodí do jinak zcela zdravé rodiny. 

Slyšet, mluvit, pracovat

Naštěstí se ovšem najdou i rodiče, kteří postižené děti neodkládají. Někteří je odvážejí na operaci do zahraničí, hlavně do Indie. Stále častěji se však budou tyto zákroky provádět přímo v Africe. Implantát financují buď různé charity, nebo i stát, který si dobře uvědomuje, že kdo slyší, najde práci. Se znakovým jazykem totiž v rozvojových zemích příliš nepochodíte – především není jednotný. Podobná situace panuje například v Indii, kde existuje přes sto jazyků a víc než padesát různých znakových řečí.  

V Tanzanii dnes žije asi čtyřicet odoperovaných dětí a v sousední Keni je jich na pět desítek. Zákrokem však proces rozhodně nekončí. Je důležité, aby mohli malí pacienti následně docházet na terapii v blízkosti domova. „Implantát neznamená jen operaci, ale i nastavení řečového procesu a dlouhodobou rehabilitaci, kterou děti musejí absolvovat – aby se s ním naučily slyšet, rozumět a mluvit,“ vysvětluje Dagmar Hermannová. 

Světle žlutý dům v Queensu postavil v roce 1940 otec současného amerického prezidenta Frederic C. Trump a malý Donald v něm strávil první čtyři roky svého života. Poté se rodina přestěhovala do většího.

Dům nyní koupil v aukci neznámý kupec z Číny za 2,14 milionu dolarů (přibližně 52 milionů korun). Podle realitních expertů je cena zhruba dvakrát vyšší než u srovnatelně velkých domů v této oblasti. Přidanou hodnotou je podle expertů jednoznačně jméno současného prezidenta. Rodný dům Donalda Trumpa změnil majitele již podruhé za poslední rok – v loňském roce jej za 1,4 milionu dolarů koupil realitník Michael Davis.

Stejně jako není známa totožnost nového majitele, zůstává tajemstvím i budoucí osud domu. Objevily se sice informace o možné přeměně domu na prezidentskou knihovnu či muzeum, nový majitel ale tyto spekulace odmítl komentovat.

Naše hvězda je sice proti jiným velmi přívětivá a klidná, i ona ale má své vrtochy. Slunce právě nyní vstupuje do období velice slabé aktivity, což má důsledek i pro kosmické počasí na Zemi. Například efektní polární záře budou vzácnější, a budou spíše jen zelené.

Slunce prochází 24. jedenáctiletým cyklem aktivity, v němž se se jeho aktivita mění mezi solárním maximem a solárním minimem. Když je Slunce v maximu aktivity, tak na jeho povrchu pozorujeme stovky slunečních skrvn ročně. V minimu je na Slunci mnohem méně skvrn.

15 dní bez skvrn

Zatím poslední solární minimum se odehrálo v dubnu 2010. Teď Slunce směřuje do dalšího minima, a zdá se, že sluneční aktivita bude rekordně slabá. Americká sonda Solar Dynamics Observatory (SDO) nedávno zaznamenala celkem 15 dní po sobě, kdy byl povrch Slunce zcela bez slunečních skvrn. To je nejdelší taková událost od roku 2010.

Celkově je aktuální 24. cyklus třetím nejslabším od roku 1755. Nižší aktivitu vědci evidují jen během cyklů 5 (1798 až 1810) a 6 (1810 až 1823).

TIP: Slunce jako živý organismus: SDO zachytila evoluci slunečních skvrn

Solární minimum obvykle nevzbuzuje obavy, paradoxně ale útlum sluneční aktivity zvyšuje množství kosmického záření, které zasahuje Zemi. Tok slunečního větru totiž zároveň funguje jako štít proti kosmickému záření.

V místě zvaném Walmadany, na poloostrově Dampier v Západní Austrálii, vědci objevili nejpestřejší naleziště dinosauřích stop na světě. Na 25 kilometrů dlouhém pobřežním pásu mysu James Price Point se nachází tisíce otisků dinosauřích stop. Celkem zde vědci identifikovali 21 různých stop, zastupující čtyři hlavní skupiny dinosaurů.

Stopy, které tam dinosauři zanechali na počátku období křídy před 140 až 127 miliony let, paleontologové zkoumali a dokumentovali po dobu pěti let. Využívali při tom moderní technologie, včetně dronů.

Dinosauří promenáda

Objevené stopy náležejí pěti různým druhům dravých dinosaurů, nejméně šesti druhům velkých býložravých sauropodů, čtyřem druhům býložravých ornitopodů, kteří se pohybovali po dvou, a šesti druhům obrněných dinosaurů.

TIP: Dinosauří diskotéka na ostrově Skye odhaluje život jurských dinosaurů

Unikátní lokalita byla v roce 2008 ohrožena projektem továrny na zpracování kapalného zemního plynu. Tlak veřejnosti ale vedl ke zrušení projektu a místo nálezu bylo vyhlášeno národním dědictvím.