Hugenoti byli ve Francii od počátku pronásledováni, a to jak ze strany královské moci, tak ze strany katolické církve. Do čela katolické strany, vystupující bojovně proti těmto francouzským protestantům, se postavila mocná rodina lotrinských vévodů, jež přijala a osvojila si titul vévodů de Guise.

Naděje pro hugenoty

V krátkém období klidu mezi třetí a čtvrtou občanskou válkou po roce 1570 se zdálo, že se karta obrací a nastává období trvalého míru. Mezitím dospěl syn navarrského krále Antonína Bourbonského a budoucí král Jindřich Navarrský a stal se po nedávné smrti svého strýce vévody de Condé formální hlavou hugenotů. Skutečným vůdcem a velitelem však zůstával nadále admirál Gaspard de Coligny. V předchozí válce přišli hugenoti o svou baštu ve městě Orléans a našli za ni náhradou novou centrálu v dobře opevněné námořní pevnosti La Rochelle. V samotném království Navarra, jež bylo nadále pevnou oporou nové víry, vládla zatím Jindřichova matka Jana d´Albret jako královna Jana III.

Byla to patrně ona, kdo přišel s návrhem na uzavření sňatku mezi jejím synem Jindřichem a Markétou z Valois, dcerou krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Tento sňatek vzbuzoval naději, že mír bude takto zpečetěn. Byl mu nakloněn i pařížský dvůr, kde si královna Kateřina stále udržovala vliv na slabého a vrtošivého Karla IX. Jednání byla brzy navázána. Král Karel IX. byl hubený muž nezdravého vzezření, jehož velkou vášní byl lov a vše, co s ním souviselo. Až dosud se nemusel zabývat státními záležitostmi, protože ty za něho obstarávala jeho matka. Ale těžko snášel její diktát a chtěl se od něj osvobodit. Nebyl toho schopen sám a potřeboval se o někoho opřít.

V době sblížení s hugenoty přilnul k admirálu Colignymu a našel v něm protiváhu proti své panovačné matce. Věnoval mu svou důvěru a nazýval ho dokonce svým otcem. Coligny měl ovšem vlastní plány. Toužil po osvobození Flander od Španělů a tlačil mladého krále do války se Španělskem. Od roku 1571 vyjednával za tím účelem o spojenectví s protestantskou Anglií. Kateřina Medicejská se naopak snažila za každou cenu válce zabránit. Těžce snášela ztrátu vlivu na svého syna a veškerá její nenávist se obrátila proti Colignymu.

Svatební den

Mezitím pokročily přípravy ke svatbě Jindřicha Navarrského s královou sestrou Markétou. Byla překonána otázka rozdílného náboženství obou snoubenců. Dokonce papež Řehoř XIII. udělil dispens ke sňatku katoličky s protestantem. Potíž byla už jen v tom, že devatenáctiletá Markéta vytrvale odmítala svého stejně starého ženicha. Nesnášela toho malého chlapíka neotesaných způsobů, který páchl stájí a česnekem. Proplakala několik nocí, ale byla k sňatku nakonec přinucena matkou i bratrem Karlem. Dne 10. června 1572 zemřela v Paříži navarrská královna Jana. Jindřich Navarrský povýšil na krále Navarry.

Datum sňatku bylo stanoveno na 18. srpna 1572 a do Paříže se začali sjíždět tisíce Jindřichových stoupenců z řad hugenotů. Odhaduje se, že jich sem přijelo osm až deset tisíc. Svatební ceremoniel se odehrál před portálem chrámu Notre-Dame, protože ženichu jako hugenotovi nebyl umožněn vstup do katedrály. Následovaly slavnostní průvody, nákladné bankety a skvělé plesy.

Počátek krveprolití

Sotva skončila svatba, začala královna-matka Kateřina Medicejská uskutečňovat plán, který nosila dlouho v hlavě. Navedl ji k němu kdysi španělský vyslanec don Francisko de Alava a od té doby jí nesešel z mysli. Její nenávist vůči admirálu Colignimu, který jí ukradl syna, se vystupňovala do té míry, že se ho rozhodla zbavit násilnou cestou.

Do svých komnat v Louvru svolala spikleneckou schůzku několika předních katolických vůdců, kde vražedný plán uzrál. Do věci byl mimo jiné zasvěcen vévoda Jindřich de Guise, nejstarší syn někdejšího vůdce katolíků Františka, a nyní sám hlava nesmiřitelných katolíků. Pro plán vraždy byl získán jistý pan de Maurevert. 

Dne 21. srpna ho přivedli potají do domu kanovníka Villemura, který se nacházel blízko Louvru. Kolem této budovy pravidelně procházel admirál Coligny, když se vracel od krále do svého domu. Maurevert vyčíhal vhodný okamžik a vystřelil po Colignym z přízemního okna. Zasáhl však jen jeho ruku. Zranění to nebylo příliš těžké, ale upoutalo admirála na lože. Po atentátu vzniklo velké pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a sám král spolu s Jindřichem Navarrským spěchali plni obav o admirálův život k jeho lůžku.

Kateřina využila toho, že byl Coligny dočasně vyřazen ze služby u dvora a jala se svého královského syna přesvědčovat o tom, že je v nebezpečí života, že hugenoti plánují velké spiknutí proti jeho osobě. Tato smyšlenka našla nakonec u Karla IX. živnou půdu a on, člověk nestálý a snadno ovlivnitelný, souhlasil s tím, že je třeba hugenoty vyhubit. Protože Kateřina Karlovi IX. zcela nevěřila, spojila se s Guisy, kteří měli v noci zmobilizovat všechny katolické síly ve městě. Signálem k velkému vraždění měl být hlas zvonu kostela Saint-Germain l´Auxerrois naproti Louvru. Sám Jindřich de Guise měl dovršit vraždu raněného admirála. Protože mezi katolickými Pařížany to už vřelo, stačil malý impulz, aby se rozpoutalo peklo.

Krutá dohra oslav

Ve dvě hodiny v noci z 23. na 24. srpna, na den svatého Bartoloměje, spustily zfanatizované tlupy katolíků, se znamením bílého kříže na klobouku nebo bílou páskou na rukávě, krvavou řež. Za zvuku kostelních zvonů byly domy hugenotů, předem označené vápnem, vzaty útokem. Jejich obyvatelé bez rozdílu věku a pohlaví byli nemilosrdně ubiti, zabíjelo se i v komnatách a chodbách Louvru. Banda ozbrojenců pod Jindřichem de Guise vylomila vrata Colignyho domu v ulici Bétisy. Pronikli do ložnice, kde ležel admirál a zasadili mu smrtelnou ránu. 

Masakr trval několik dní a bylo obtížné ho zastavit. Uvádí se, že jen v Paříži byly zabity dva až čtyři tisíce hugenotů. Vlna násilí se však přelila do dalších měst a za oběť jim padly v Orléansu, v Bourges, v Lyonu, Saumuru a jinde další tisíce protestantů. Jen málo z nich se zachránilo útěkem, jiní pod hrozbou násilí konvertovali ke katolické víře. Jindřich Navarrský, který se těšil osobní ochraně krále Karla, přežil a skončil v Louvru jako zajatec. Až po měsících se mu podařil útěk z této zlaté klece a on sám se postavil do čela hugenotské armády. 

Společnost Local Motors se sídlem v Arizoně vyvinula autonomní autobus Olli pro 12 pasažérů. Je na elektrický pohon a z velké části ho vyrábí 3D tiskárna.

Olli je vybaven celkem 30 senzory, které zahrnují radar, LIDAR a kamery. Jejich data pak využívá umělá inteligence k autonomnímu řízení v městském provozu.

TIP: Překvapivý úspěch. Umělá inteligence Watson se naučila vařit

Není to ale jen tak nějaká inteligence Local Motors se dohodli s vývojáři IBM, kteří pracují na slavné umělé inteligenci IBM Watson. Watson se podílí na navigaci autobusu Olli a také mu poskytl schopnost povídat si s cestujícími.

Zrod samočinných pistolí v USA přišel na konci 19. století. První patenty vznikly již roku 1874, ale až v roce 1897 Hiram Maxim, známý vynálezce kulometů, zhotovil samonabíjecí pistoli s náboji uloženými v silně skloněné rukojeti. Hlavním podnětem k nasazení samočinných pistolí ve Spojených státech se stal nástup pistolí systému Browning, které vyráběla zbrojovka Colt v Hartfordu. Zpočátku pistole nesly název Colt-Browning a až později pouze Colt.

Nejlepší osobní zbraň

Konstruktérem samonabíjecí pistole, Coltu 1911, byl John Moses Browning, jeden z nejznámějších výrobců zbraní v dějinách. Počátky výroby této zbraně spadají do roku 1898, kdy vznikl první prototyp. Již v této verzi pistole prokázala svoje kvality, ale zatím se vyráběla v omezeném počtu jako Model 1900. Od roku 1900 se vyráběly pistole Colt na výkonný náboj ráže .38 a pak i ráže .45.  

U. S. Army vytvořila v roce 1906 zvláštní orgán ke zkouškám a výběru nejlepší osobní zbraně. Zkušební komise podrobila velmi přísnému zkoušení vybrané typy amerických, britských a německých samonabíjecích pistolí. Jednou z přihlášených zbraní byla také samonabíjecí pistole Colt M 1900 ráže .38 ACP. Jednotlivé pistole byly průběžně ze soutěže vyřazovány. Ve finále, v roce 1907, se „střetly“ Colty s další americkou pistolí Savage. Přes velkou vyrovnanost obou zbraní však nakonec zvítězil Colt.

Postupně firma pracovala na jeho vylepšení až do nejslavnějšího Modelu 1911. Zbraň je vybavena standardním zásobníkem, který pojme sedm nábojů. Pro lepší zabezpečení byla vybavena manuální a dlaňovou pojistkou. Před prvním výstřelem je nutné ručně natáhnout kohout zbraně. Nelze tedy, jako u dvojčinných zbraní, vystřelit první ránu pouhým protažením spouště. 

Bojové nasazení

Do výzbroje americké armády a námořnictva se Colt dostal roku 1911 pod označením „Government Model“ (Vládní model). Od března 1911 do konce první světové války obdržela americká armáda, námořnictvo a námořní pěchota 592 981 kusů převážně vyrobených firmou Colt v Hartfordu. Postupně se na výrobě podílely i další zbrojovky. I když se Colt 1911 objevil v době, kdy na bojištích již vládly dlouhé vojenské zbraně, pušky a kulomety, odvedl svůj díl práce. Pozdější vojenské eso George S. Patton, tehdy ještě kapitán americké armády, připlul v červnu 1917 do Evropy ozbrojen právě touto pistolí. Colt dokázal spolehlivě sloužit i v těch nejobtížnějších bojových podmínkách, což osvědčil v 1. světové válce během bojů ve Flandrech. Svůj podíl na tom má zejména vynikající výrobní kvalita a dokonalé umístění ovládacích prvků.

Do druhé světové války už zbraň vstupovala ve své vylepšené verzi jako M 1911 A1. K modernizacím došlo v meziválečném období, v letech 1921 a 1924. Colt M 1911 A1 měl schránkový zásobník na sedm nábojů, pětipalcovou hlaveň a jednočinné spoušťové ústrojí. Základní a nejpoužívanější ráží u Coltu M 1911 A1 a jeho variant i odvozenin byla ráže .45 ACP. Vylepšení oproti verzi Colt 1911 zahrnovalo delší ostruhu na dlaňové pojistce, poněkud kratší kohout a obloukovitá vybrání za spouští. I přes uvedené dílčí odlišnosti se stále v podstatě jednalo o tutéž zbraň. 

K nejúčelnějšímu nasazení Coltu došlo ve vietnamském konfliktu. Ve válce ve Vietnamu se představil v hlavní roli při velmi častém „čištění“ rozsáhlých podzemních komplexů Vietcongu a severovietnamské armády. V úzkých podzemních chodbičkách byl boj s puškami velmi obtížný, protože v nich nešlo manévrovat, a tak bylo nezbytné při jejich průzkumu používat pistole. Objevené tunely prozkoumávali vojáci oddílů „Tunnel Rats“ – tunelových krys,  jejichž úkolem bylo vyčistit tunely od partyzánů a pomocí demoličních náloží je zničit. Jednalo se o dobrovolníky, vojáky malých postav, a specialisty pro boj v tunelech, kteří do akcí nastupovali většinou ozbrojeni jen svítilnou a právě Coltem M 1911 A1.

Do roku 1945, kdy se výroba původního armádního modelu 1911 A1 zastavila, sjelo z výrobních linek na 2 700 000 kusů těchto pistolí. Výroba komerčních verzí ovšem pokračuje dosud. Nejúspěšnější krátká zbraň firmy Colt, M 1911 A1, se postupně dočkala mnoha variant určených pro civilní trh a její konstrukce dosud patří mezi ty nejvíce kopírované na světě. Američané ji nasadili v první i druhé světové válce, ve válce v Koreji, ve Vietnamu i v jiných ozbrojených konfliktech. 

V americké armádě Colt 1911 oficiálně sloužil až do roku 1985, kdy ho nahradila Beretta 92 F (M9) ráže 9 mm Luger. Některé speciální armádní jednotky ovšem Colt používají dodnes. Snadné zacházení a spolehlivost vydobyly Coltu 1911 v dějinách palných zbraní přední místo.

Osamělé hvězdy jako naše Slunce nepatří mezi typické vesmírné objekty – mnohem četnější jsou binární systémy (dvojhvězdy), ale vyskytují se i soustavy troj- či vícenásobné. Uvádí se, že asi 70 % stálic tvoří součást dvojhvězd a vícenásobných systémů. 

Poměrně vysoké procento hvězd vázaných ve dvojčlenných soustavách naznačuje, že je jejich vznik výhodnější než zrod samostatných stálic. Dvojhvězdy totiž elegantně odstraňují jednu z hlavních překážek, jež stojí v cestě formování nových stálic – a sice kam s přebytečným momentem hybnosti. Ve dvojčlenném systému se moment hybnosti, který by jinak zrodu hvězdy bránil, přenese do orbitálního pohybu složek.

Složky dvojhvězdy se zrodily současně, jsou tedy stejně staré. Vzácně mohou dvojčlenné systémy vzniknout i zachycením, vždy u toho však musí asistovat třetí těleso, které se při přiblížení dvojice stálic musí nacházet poblíž ve vhodné poloze, aby na sebe převzalo kinetickou energii a hybnost. V hustých hvězdokupách by se nemuselo jednat o tak výjimečný jev. Dále je nepochybné, že se obě složky dvojhvězdy zformovaly ve stejné části zárodečného oblaku, mají tedy identické počáteční chemické složení.

18. června 1952 prezentoval Julian Allen, vědec z Amesova výzkumného střediska v Kalifornii, svoji představu o podobě modulů pro návrat do zemské atmosféry z vesmíru, které pak NASA využila v programech Mercury, Gemini i Apollo.

Se záplavou lesů a azurovou modří oblohy kontrastují v oblasti středního Pováží bělavé skalní útesy a hřebeny, tvořené vápenci a „příbuznými“ horninami – vápnitými dolomity a slepenci. Skalnaté partie jsou výsledkem složitých geologických pochodů, které zejména v průběhu třetihor provázely alpínské vrásnění. Do současné bizarní podoby je pak modeloval soubor vnějších činitelů, zejména říční eroze a rozličné zvětrávací procesy. Působivé přírodní kulisy rozeklaných bílých skal zaujmou už při pohledu z vlaku nebo rychlostní silnice, sledující údolí Váhu směrem k Žilině.

Klenot ze slepeného kamene

Kamennou perlou prvořadého významu jsou ve slovenské přírodě Súlovské skály, které z lesního porostu vystupující nedaleko dřevařského městečka Bytča. Vytvářejí úchvatný amfiteátr nad vesničkou Súlov a u našich východních sousedů jsou považovány za jediné skalní město v pravém slova smyslu.
Zdejší skalní hřebeny a stovky samostatných věží tvoří usazená hornina slepenec, která vznikla stmelením vápencových a dolomitových oblázků až valounů. Ty se ukládaly na dně třetihorního moře a po jeho ústupu zapracovaly na vrstvách vápenitých slepenců vydatné horotvorné procesy. Díky nim byly některé partie zvrásněny a různě deformovány, postupně došlo k rozrušení a odnosu méně odolných poloh horniny, čímž vznikly skalní útvary vskutku nevídaných krás a parametrů.

Gotika a následky zemětřesení

Bylo jen na lidské obrazotvornosti, aby obzvlášť „vydařené“ či nejvýraznější formace v bizarním světě Súlovských skal pojmenovala. A tak se zde můžete setkat s tajemným Mnichem či výhružně vztyčeným Beranem. Ve stromoví se skrývají další zástupci zkamenělého „zvěřince“ – Sova, Sovička a Ještěřička, k nápadným útvarům patří i Varhany a zejména osamělý Kamenný hřib. Naopak poněkud stranou vystupuje Harfa a Zrcadlo.
Opravdovým skvostem ze sochařské dílny přírody je pak jeden ze symbolů zdejšího skalního města, asi desetimetrová Gotická brána, do které můžete nahlédnout z vyhlídky při nejpoužívanější trase. Ještě rozměrnější „děravá skála“, zvaná Obrovská brána, se otevírá pod vrcholovou partií na úbočí Roháče, kde ústí též archeologicky významná jeskyně Šarkania diera.

TIP: Zimní půvab jeskyně Pekárna: Vernisáž pomíjivé krásy

Nejzajímavější partie Súlovských skal byly zpřístupněny značenými cestami, včetně čtyři kilometry dlouhé trasy naučné stezky. Ta vrcholí na skromných zbytcích strážního hradu Súlov, jehož zkázu nemá na svědomí vpád nepřátelského vojska, ale silné zemětřesení v roce 1763.

Jehly pro obry

S pitoreskním světem slepencových věží Súlovských skal poněkud kontrastují nedaleké, už méně výrazné kamenné hříčky přírody – dvě osamělé vápencové skalní jehly. I když nepatří k nápadným dominantám, nemusíte mít obavu, že by se cesta k nim stala příslovečným „hledáním jehly v kupce sena“. Obě totiž vystupují v bezprostřední blízkosti frekventovaných silnic. Na západním úpatí Súlovských skal, vysoko nad silnicí z Bytče do Žiliny, vyčnívá ze stromoví bělavá, téměř dest metrů vysoká Hričovská skalní jehla. Je poněkud robustní a proto v ní „jehlu“ rozpoznáte asi jen s notnou dávkou obrazotvornosti. Snad k tomu přispěje i přítomnost svislého otvoru ve spodní části útvaru, připomínající „ouško jehly“. Z povzdálí se skála podobá též schýlené postavě, což bylo inspirací k druhému pojmenování Mnich.
Také obdobný vápencový útvar na opačném, východním úpatí Súlovských vrchů – Poluvsianská skalní jehla – připomíná lidskou postavu a místní lidé mu odedávna říkají Cikánka. Stojí přímo u silnice do lázní Rájecké Teplice a stejně jako okolní malebné seskupení Slunečných skal vznikl zvětráváním rozpukaných dolomitických vápenců.

Meziskalní úzkost

Ze sněhově bílých vápenců druhohorního (jurského) stáří jsou pak vskutku impozantní skalní útesy a hřebeny, odborně zvané bradla, zvýrazňující výběžky Strážovské hornatiny, Súlovských vrchů a Bílých Karpat v blízkosti Povážské Bystrice a Púchova. Nepřehlédnutelné jsou tam zejména strmé „homole“ Velkého a Malého Manína, protnuté neobyčejně úzkými soutěskami – Manínskou a Kostoleckou, kterými se klikatí nejen potok, ale též silnička do lůna hor.  
Obě soutěsky jsou nositeli rekordních údajů v rámci celých slovenských Karpat. Manínská tiesňava je považována za nejužší kaňon, sevřený mezi souvisle svislými skalními stěnami, pozoruhodností sousední Kostolecké tiesňavy je zase nejmohutnější skalní převis (tzv. abri), nazývaný též Dóm či Střecha Slovenska, „zakousnutý“ do pravého svahu kaňonu.

Skalní hlídači bohaté přírody

Jednu z nejpůsobivějších vápencových scenérií najdete prakticky „za humny“ – jen několik kilometrů za naší státní hranicí. Severním okrajům CHKO Biele Karpaty dominuje pásmo skalních hřebenů a věží, souhrnně zvané Vršatecká bradla a dostupné po silničkách, přecházejících horská sedla od Brumova-Bylnice. Přímo nad obcí Červený Kameň se zvedá štíhlý, asi 80 m vysoký monolit Červenokamenského bradla, v sousední vísce Lednica zase dotváří bizarní podobu rozeklaných skal zřícenina Lednického hradu. Nepřístupnosti vápencových útesů využili středověcí stratégové také k založení nedalekého hradu Vršatec v nejatraktivnější a proto i nejnavštěvovanější části bělokarpatských bradel. Mezi jejich strmými srázy se vinou stezky, nabízející nejen romantický turistický zážitek, ale místy i takřka letecký výhled do zvlněné krajiny středního Pováží.
Dlužno dodat, že hodnoty slepencových a vápencových skalních útvarů poblíž naší východní hranice se neomezují jen na neopakovatelný půvab zdejších krajinných scenérií. Na vápenitém podkladu se daří mnoha vzácným druhům rostlin i živočichů a je proto zcela na místě, že většina výše zmíněných partií byla vyhlášena za chráněná území – národní přírodní rezervace a národní přírodní památky.

Bublinatky rostou od tropů až po arktická území, což svědčí o jejich úspěšnosti. Různá prostředí jsou navíc klíčem k  nesmírné univerzálnosti jejich těl. Bublinatky totiž nelze rozdělit na kořeny, stonky a listy jako většinu ostatních rostlin. Tito zástupci rostlinné říše vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené a vyrůstají na nich lapací měchýřky. Na světle se vytvářejí zelené prýty listovitého vzhledu a rozmanitého tvaru. 
U různých druhů lze objevit drobné niťovité a čárkovité listy, ale také listy štítovité s řapíkem připojeným uprostřed, ledvinité, kopinaté i vejčité. Tvarová rozmanitost je zkrátka ohromná a rozdíly existují i ve velikosti. Nejmenší jednoleté druhy mají celé sotva pár centimetrů a jejich listy několik milimetrů. U amerických druhů U. longifolia naopak nejdelší doložené listy přesahovaly délku jednoho metru a v případě U. reniformis mají ledvinité listy šířku více než 14 cm.

Štafeta dlouhého věku

Vodní bublinatky tvoří dlouhé prýty, kde z hlavní osy vyrůstají jemné niťovité úkrojky a na nich jsou umístěné pasti. Vodní druhy ze sekce Vesiculina mají celé tělo stavěné jako nosiče lapacích měchýřků, takže výsledkem je dokonalý vodní zabiják s tisícovkami pastí. Vodní bublinatky mohou dosahovat značných rozměrů, druhy jako U. foliosa mají klidně délku několik metrů a také u nás rostoucí U. vulgaris může být metrová. 
Za zmínku stojí dlouhověkost některých vytrvalých bublinatek. Obdivujeme staleté stromy a mnohdy zapomínáme, že klonální rostliny šířící se nenápadně vegetativním rozrůstáním mohou být mnohem starší. Zatím se to ví třeba o lučních travách a u mnoha dalších to začínáme tušit. U bublinatek mohu zatím posloužit osobní zkušeností, že jeden druh mám ve sbírce už 20 let.

Barevná pestrost květů

Masožravost je běžnému pohledu poměrně skrytá, ale pro lidský zrak by hlavní upoutávkou bublinatek asi stejně byly pestré květy. Existují druhy kvetoucí téměř nepřetržitě i druhy s výrazně sezónním, časově omezeným kvetením. Nejčastější barvou je žlutá, z velkých druhů známá třeba u U. involvens či U. prehensilis. Oba tyto druhy navíc mají zajímavé ovíjivé květenství, které se šplhá po různých travinách a šetří investici do zpevňovacích pletiv osy květenství. 
Časté jsou i květy bílé – třeba běžně pěstovaná U. sandersonii nebo U. nephrophylla. Obě jsou navíc příkladem další vlastnosti květů bublinatek, kterou je různobarevnost. Projevuje se buď v rámci jednotlivých květů, nebo mezi populacemi. V prvním případě je v blízkosti jícnu do ostruhy naváděcí skvrna pro hmyz jiné, obvykle sytější barvy. To je případ prvně jmenovaného druhu, zatímco u U. nephrophylla existují krom rostlin s květy bílými také rostliny kvetoucí světlounce fialově. Temně modrofialová barva zdobí například australskou U. dichotoma a jsou také druhy s květy světle modrými – např. U. lazulina, která se bohužel zatím nepěstuje. Sytá červeň je zastoupená hodně vzácně, pochlubit se jí může třeba poměrně statná U. quelchii ze stolových hor Venezuely nebo západoaustralská U. menziesii, která přežívá suché období v podobě drobných hlízek.

Plovák vodních bublinatek

Nejatraktivnější květy najdeme u sekce ze Střední a Jižní Ameriky nazývané Orchidioides. Jejich květy o velikosti až okolo 6 cm jsou pěkně tvarované i barevné a svou krásou se vyrovnají orchidejím, za které jsou často v době květu považované. Tvarem květů je pozoruhodná skupina drobných jednoletek ze západu Austrálie, které mají horní lalok koruny prodloužen do dvou dlouhých vzhůru čnějících výrůstků, jakýchsi antén. Však se také jeden druh této skupiny jmenuje U. antennifera. Dlouhé antény mohou tvořit až třetinu výšky dospělé kvetoucí rostliny.

TIP: Mravenčí ubytovny: Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Jinou zajímavost nabízejí vodní druhy. Jsou hmyzosprašné, a proto musí vystrčit květy nad vodní hladinu. Čnějící květenství je větrem vychylováno a způsobuje potíže ve stabilitě celé rostliny. U několika bublinatek došlo k vytvoření nafouklých pletiv v ose květenství (U. tubulata, U. warmingii) a v extrému dokonce k vytvoření víceramenného stabilizačního plováku z nafouklých větví (U. radiata, U. inflata, U. muellerii), takže květenství je na vodní hladině spolehlivě podepřeno. Evropské vodní druhy žel tento krásný útvar netvoří a vystačí si se sblížením jednotlivých větví osy prýtu v blízkosti květenství.

Milovníci vodního prostředí

Bublinatky skoro vždy najdeme v blízkosti vody nebo přímo ve vodě, stojaté či tekoucí. Mnoho druhů se naučilo růst také na vlhkých skalách, prameništích nebo v okolí vodopádů. Jsou schopné růst i epifytně na kmenech stromů a mohou překonat i dočasné vyschnutí prostředí pomocí semen nebo různých hlízek. Většina druhů v okolí vod jsou drobečci se slabou možností konkurovat statným příbřežním rostlinám. Proto se snaží využít každé volné místečko a stěhují se na volnou půdu na slunných místech prostřednictvím semen nebo kousků prýtů. Vyhovuje jim tedy například narušování půdy v okolí napajedel a podobně.
Zvláštní skupinkou jsou druhy rychle proudících vod. Dva jsou známé ze západní Afriky a dva z Jižní Ameriky. Proudící voda je pro vodní rostliny příznivé prostředí a také dostupné živočišné potravy zde bývá dostatek. Hlavní problém je umět se dobře udržet v proudu. K tomu slouží bublinatkám ploché části prýtů a početné drobné rhizoidy se zvláštním hustým vlášením, které je upevňuje ke kamenům. Zní to jednoduše, ale je potřeba si představit, že takto se musí zachytit na nových místech i semenáčky nebo úlomky prýtů.

Přežijí skoro všude

Hodně zvláštní vodní prostředí se naučily využívat tři druhy Jižní Ameriky. Přijaly nabídku v podobě velkých vodních kapes statných druhů bromélií a nastěhovaly se do těchto vodních nádrží. Všechny tři druhy U. reniformis, U. humboldtii a na bromélie téměř výhradně specializovaná U. nelumbifolia mají velké listy. Vytvářejí dlouhé šlahouny, s jejichž pomocí se stěhují z jednoho listového paždí do dalšího, takže se nenechají bromélií tak snadno vyhnat. Umějí také poslat téměř metrové nové prýty, které se mohou ubytovat v sousední bromélii. Také květenství jsou křivolaká a dlouhá, trčící daleko od hostitelské bromélie, aby byl zajištěn jejich snadný přenos větrem. 
Semena pak umějí nabídnout další pozoruhodné divadlo přírody, protože ve vodě během necelého dne vyklíčí do zelené vločky a rychle pokračují v růstu. Bublinatky jsou zkrátka mistry v přizpůsobivosti a tak asi není náhoda, že věda zatím neeviduje žádný vyhynulý druh a naopak stále nachází druhy nové.

Jak funguje past?

Pasti bublinatek se nazývají měchýřky a jsou schopné aktivně lapat kořist ze svého okolí. Jejich tvar a velikost se druh od druhu liší a pasti slouží jako důležitý znak pro rozlišování jednotlivých druhů. Uvnitř pasti vytváří rostlina na principu iontové pumpy podtlak. Kořist se musí dotknout citlivých brv vyrůstajících v blízkosti pohyblivé záklopky a jejich podrážděním se záklopka uvolní. Kořist je spolu s vodou nasátá do prostoru pasti, čímž se podtlak vyrovná. Pohyb záklopky se považuje za jeden z nejrychlejších v rostlinné říši. V pasti jsou žlázky vylučující enzymy štěpící bílkoviny a hned po nasátí se zvyšuje jejich produkce. Dochází také k opětovnému pumpování vody ven z pasti a obnovení vnitřního podtlaku. Během několika hodin je past schopná se znovu spustit. Bublinatka je daleko nejúčinnějším lovcem rostlinné říše a jen malé rozměry brání tomu, aby byla slavnější než mucholapka.

Masožravost nebo hmyzožravost?

Masožravost je až podbízivé slovo, při němž si okamžitě vybavíme pořádný kus masa, na který si brousí zuby nějaká šelma. U masožravých rostlin jsou však největší zaznamenanou kořistí drobní obratlovci a zůstává sporné, nakolik je rostlina opravdu využije. Je možné, že tato náhodná utopení končí rychle shnilou pastí, bez šance účinně utlumit rozkladné procesy velkého těla a využít zachycené živiny. Kořistí je tedy především hmyz – různé mouchy, vosy, motýli a podobně. Také proto se často používá označení hmyzožravost. Jenže právě bublinatky loví daleko častěji různé korýše a jiné členovce mimo skupinu hmyzu a tak by označení hmyzožravost nebylo přesné. Zůstáváme tedy u poněkud expresivního pojmu masožravost, protože vědecky korektní označení mixotrofní výživa zní příliš šroubovaně.

Bublinatky v našich vodách

Česká republika je domovem hned 13 masožravých rostlin ze čtyř rodů – tučnice, rosnatka, aldrovandka a právě bublinatka. Bublinatek je nejvyšší počet, celkem sedm druhů. Všechny rostou ve vodě, přičemž pět z nich obývá zvláštní a vzácné prostředí drobných rašelinných tůněk, jaké jsou ponejvíce na Třeboňsku. Pouze jediný druh bublinatka jižní je častý a lze ho spatřit na mnohých rybnících po většině území ČR. Ale není to orobinec, který je vidět z hráze, musíte jít k vodě nebo přímo do vody a hledat. Nejsnazší situaci máte v teplých letních měsících, kdy bublinatky mohou vykvétat a prozradí se pěknými žlutými květy vyčnívajícími nad hladinu.

„Prchaje ze zmateného víření světa, zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně…“
Středověká legenda Život svatého Prokopa

Jeskyně Pekárna v Moravském krasu je proslulou lokalitou světového významu. Bádaly tady vědecké týmy pod vedením archeologů s mezinárodní prestiží a jména jako Martin Kříž, Jindřich Wankel a Karel Absolon dodnes respektuje celý archeologický vědecký svět. Práce těchto nadšenců vnesla světýlko do temných slují magického Moravského krasu a pomohla proslavit tento skvost české přírody. Jeskyně je známá především nálezy rytin zvířecích hlav i celých postav na zvířecích kostech a rytinami šamanských symbolů a magických znaků na břidličných oblázcích. Nejslavnějším objevem je bezesporu rytina souboje tří bizonů na koňském žebru, která zde byla nalezena při pečlivém archeologickém výzkumu v roce 1927. Atmosféra pravěkého dědictví ale rozhodně není jedinou zajímavostí, kterou může toto místo návštěvníkům nabídnout.

Útočiště v temných časech

První doklady o lidské činnosti, které byly v Pekárně nalezeny, svědčí o přítomnosti neandertálců už před 50 000 lety. Evropský význam si však Pekárna vydobyla v době osídlení lovci sobů a divokých koní na konci starší doby kamenné, tedy v době paleolitických lovců (magdalénien). Vědci na základě svých nálezů vynesli verdikt, že lidé v Pekárně pobývali v průběhu celého jednoho tisíciletí – cca 13 000–12 000 př. n. l.
Není bez zajímavosti, že Pekárna poskytla na konci druhé světové války úkryt i stovkám lidí z blízkých i vzdálenějších obcí. Schovávali se tu před postupující válečnou frontou, ale klidu a bezpečí si příliš neužili. Ironií osudu se fronta přehnala právě kolem jejich jeskynního útočiště.

Zimní rozjímání

Pekárnu najdete v levém prudkém a skalnatém svahu meandrujícího potoka Říčky. Široký tunelový prostor (s největší pravděpodobností výtokový) s impozantním, dvacet metrů širokým a pět metrům vysokých vchodem, dělá tvarem svému jménu čest.
Jeskyně se nachází v dosahu turistických značených cest a tak se na jaře a v létě občas stává cílem výletníků. V zimě si však většinou užívá zasloužené poustevnické samoty, vlídně poskytuje úkryt a zimoviště vzácným netopýrům a „vzpomíná“ na své slavné, prastaré časy. Ale nespí… Právě v zimě tvoří svá nádherná tajemství…

Galerie přírodního rozmaru

Mráz, vlhko a voda dokážou stvořit pohádkové artefakty, které můžete objevit nejen na horských bystřinách a zamrzlých vodopádech, ale i v podzemních prostorách. Speleologové o tom ví své, ale nezasvěcení při náhodném setkání s ledovou nádherou zpravidla oněmí údivem. Většinou od prosince do března pracuje příroda ledovým dechem na velkolepých kulisách, které by jistě nadchly geniálního pohádkáře Hanse Christiana Andersena. Kdo ví, možná něco podobného viděl ve svých snech, když si představoval zámek pro Ledovou královnu.

TIP: Milford Sound, Nový Zéland: Fjord zelených lavin

Pokud poutníka neodradí strmý, často kluzký a zasněžený skalnatý svah, kterým musí vystoupat vzhůru, Pekárna mu štědře odhalí skryté zimní tajemství a nabídne mu pod svou vápencovou klenbou nezapomenutelný zážitek. „Nepřipravený“ návštěvník si bude dozajista připadat, jako by nedopatřením vnikl do bláznivé svatyně surrealisty Salvatora Dalího nebo náhodně objevil nejtajnější skicář sochaře Alberta Giacomettiho. V přítmí jeskyně stane zaskočený poutník na prahu bizarního jeviště, který příroda mimoděk, z kratochvíle či rozmaru, stvořila z mrazu a kapiček vody pro svou vlastní potěchu…

Nejtišší hudba

Průsvitné madony nehybně setrvávají ve svém rozjímání, hříšné Venuše vystupují z rozevřených mušlí, ledoví poutníci putují prostorem a časem vstříc neznámým cílům. Pastýři svírají třpytivé berly mezi stády svých oveček, zástupy kajícníků, elfů, skřetů a nejroztodivnějších postav a postaviček zde před našima očima ožívají a žijí svými vlastními životy.
Od kamenného stropu jeskyně splývají jako bohaté nařasené drapérie bizarní tvary rampouchů, zachycených jen na tenoučkých ledových nitkách. Jejich mohutná chladná těla vzbuzují v našinci pochyby o zemské přitažlivosti. Ledovému představení chybí snad jen hudba, a tak tajemné posvátné ticho umocňuje jen občasný zvonivý zvuk padající kapky vody…

Japonští vědci vytvořili geneticky upravené kosmany, kteří trpí Parkinsovou chorobou jako lidé. Mohli by se stát významnou pomocí ve výzkumu této závažné a běžné neurodegenerativní choroby. GM kosmani se narodili před třemi lety a už se u nich projevují symptomy Parkinsona, které se velmi podobají těm lidským.

Odborníci velmi vítají možnost rozšířit si obzory, zatímco odpůrci lékařského výzkumu na primátech mají s těmito kosmany problém. Faktem ale je, že kosmani mají k lidem evolučně mnohem blíž než myši, mouchy nebo červy, na nichž obvykle probíhá lékařský výzkum.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

To může hrát zásadní roli. Vědci například v minulosti vytipovali stovky látek, které se osvědčily v léčbě Alzheimera u laboratorních myší a u lidí pak všechny selhaly.

Když se ropa dostane do oceánu, například při nehodě lodi nebo kvůli úniku při těžbě na ropné plošině, je zle. Kvůli fyzikálním vlastnostem ropných látek bývá velmi nesnadné dostat je ven z vody. Pro ochranu prostředí oceánů je nezbytné mít k dispozici postupy, jimž by bylo možné rychle odstranit ropné látky z vody.

Podle australských vědců by řešením mohly být nanočástice oxidu železa o průměru 25 nanometrů. Takové nanočástice se totiž velmi pevně navážou na ropu a pak je lze snadno pochytat pomocí magnetu.

TIP: Vědci vynalezli síto, které jednoduše a levně odděluje vodu od ropy

Nanočástice oxidu železa nejsou toxické a lze je ve velkém množství použít přímo v oceánu, k odstraňování plovoucích i ponořených ropných látek. Badatelé teď své nanočástice hodlají testovat ve velkých nádržích s vodou, aby mohli dostat povolení pro experimenty přímo v oceánu.