Rostliny žijící v symbióze s mravenci se nazývají myrmekofilní, české užití mravencomilné se nějak nevžilo. V anglické literatuře často najdeme spojení „ant plants“. Tyto rostliny na svých tělech vytvořily struktury vhodné jako mravenčí úkryty, od plochých listů přitisklých k podkladu, pod které lze zalézt, až po důmyslná mohutná sídliště. V našem článku se zmíníme o vybraných skupinách myrmekofilních rostlin, přičemž nás bude zajímat jen botanická stránka a nebudeme řešit, které druhy mravenců v nabízených úkrytech přebývají.

Bydlení v kapradí

Mezi kapradinami existují jen dva mravencomilné rody. Jde o asijský rod Lecanopteris a americký Solenopteris. První jmenovaný rod je rozšířen od Malajského poloostrova na Novou Guineu, nejvíce druhů se nachází na Sulawesi. Všechny rostou jako epifyty na kmenech, ale zejména na větvích stromů. Často hodně vysoko, takže o jejich přítomnosti se dozvíte jen podle opadlých mrtvých prýtů.

Mezi třinácti druhy můžeme najít názornou ukázku vývoje mravenčích úkrytů. Nejjednodušší formu má L. sinuosa, jehož oddenky jsou jednoduché, málo větvené a jen mírně zploštělé, s jednoduchou středovou dutinou. Větší zploštění a větvení nabízí L. crustacea. Dokonalejší formy mají ploché křehké srostlé prýty, které jako pláty pokrývají velké úseky kmenů či větví a uvnitř poskytují bohatý systém chodbiček. Takhle vypadají třeba L. pumilla nebo L. celebica, u druhu L. deparioides je vzhled vylepšen pěkným modrosivým ojíněním prýtů.

Nádhernou formou jsou pak talířovitě ploché prýty novoguinejského druhu L. mirabilis. Z hor Sulawesi pocházejí dosud méně známé druhy se zajímavým dvoupatrovým systémem komůrek, příkladem může být L. darnaedii. Tvarem listů se druhy rodu Lecanopteris podobají třeba osladičům, s nimiž jsou také příbuzné. Přesto i ve tvaru listů existují rozdíly od nedělených listů L. sinuosa po jednoduše zpeřené listy většiny dalších druhů.

Rod Solanopteris má pouhé čtyři druhy rostoucí od Kostariky po Peru. Překlad jeho jména by mohl znít jako „bramborová kapradina“ a má původ právě existencí ztloustlých útvarů sloužících jako úkryt pro mravence. Jedná se o menší druhy s „bramborami“ o velikosti několik centimetrů. Znalosti o tomto rodu jsou dosud hodně mezerovité a rostliny se teprve začínají objevovat v kultuře.

Sídliště velké jako lidská hlava

Do čeledi mořenovité (Rubiaceae) patří i mnoho našich českých rostlin, ponejvíce z rodu svízel. S mravenci se však přátelí pouze několik tropických asijských až australských rodů, přičemž mravenci někdy z jejich jména zaznívají (myrmex = mravenec) – Myrmecodia, Myrmephytum, Hydnophytum, Anthorrhiza, Squamellaria.

Obecným znakem je výrazně rozšířený stonek hlízovitého tvaru, uvnitř hustě protkaný komůrkami. Na jeho konci vyrůstají v husté růžici nedělené listy (Myrmecodia) nebo tenčí větévky se vstřícnými listy (Hydnophytum). Květy jsou drobné, bílé, se srostlou korunou, vzhledem ne až tak daleko od již zmiňovaných svízelů.

Zajímavostí je, že po odkvětu se plod vytváří uvnitř těla mravenčích rostlin a ven je vytlačena až zralá válcovitá bobule s několika semeny. Ta jsou obalena lepivým slizem, který jim umožní dobře přilnout k podkladu. Největším rodem s více než 50 druhy je Hydnophytum, další rody mají do deseti druhů. Druhy rodu Myrmecodia mohou dosahovat i velikosti lidské hlavy, takže s početnou mravenčí kolonií může jít jejich váha do kilogramů. Jejich těla zavěšená na spodní stranu silných větví či na kmeny tak někdy působí jako protest proti zemské tíži.

Život „pod poklicí“

Z čeledi toješťovitých (Apocynaceae) je u nás častější pouze barvínek, převaha druhů je v tropických zemích, což je i případ rodů s výrazným výskytem myrmekofilie – Dischidia a Hoya. Oba jsou opět asijské až australské a jsou to spíše menší popínavé liány.

V rodu Dischidia najdeme druhy s krásně pozměněnými vakovitými listy vhodnými pro mravenčí bydlení. Největším druhem je D. major a pěkné tenkostěnné vaky poskytuje i D. pectenoides. Skromnější mravenci se ubytovávají třeba i pod plochými penízkovitými listy druhu D. nummularia nebo většími a vypouklými listy druhu D. astephana.

Zástupci druhého rodu jsou s ohledem na běžně pěstovaný druh „voskovky“ Hoya bella známější. Zde je rostlin žijících s mravenci méně. Jedním z nejzajímavějších je filipínský druh H. darwinii, který si příbytky pro mravence vytvořil stočením okrajů listů. Jiné druhy mají pouze okrouhlé listy poklicovitě vypouklého tvaru, pod kterými se dá dobře žít.

Ochrana proti sežrání

Méně známým faktem je, že mravence umí ubytovat i rostliny čeledi Melastomataceae. Rod Tococa je rozšířený od jihu Mexika po Bolívii. Obsahuje asi 45–50 druhů, z nichž kolem 30 vytváří domatia (viz Kde hledat mravenčí domky) pro mravence. Jsou to keře nebo malé stromy, na první pohled celkem nenápadné, pokud si nevšimnete bouliček na řapících listů. Domatia některých druhů jsou drobná a snadno je přehlédnete, ale pár druhů umí mravencům poskytnout docela slušné bydlení o délce až dvou centimetrů.

Nejznámějším druhem je patrně Tococa guyanensis, druh tropického deštného lesa. V tomto případě však jde mnohem více o ochranu před býložravci, než o malé množství živin, podobně jako například u rodu Acacia a dalších velkých keřů, pro které mravenčí „hovínko“ není až tak významným přínosem. Tococa guyanensis lze spatřit i v některých evropských botanických zahradách.

Vila Orchidea

Životu s mravenci se přizpůsobily i některé orchideje. Pověstný je zejména rod Myrmecophila pocházející ze Střední a severu Jižní Ameriky a některých Karibských ostrovů. Většina z asi desítky druhů jsou robustnější orchideje, často se rozrůstající do impozantních trsů. Jejich silné válcovité pahlízy jsou duté, protkané dutinami a tvarem i velikostí připomínají banány. Rostou na holé kůře vyšších stromů, bývají vystavené slunci a povětrnostním podmínkám, takže přísun živin kolonií mravenců je pro ně stejně příjemný jako pro nás donáška pizzy až do bytu.

Zloději, nebo zachránci?

Zajímavou úchylkou je přátelství mravenců a bornejské masožravé láčkovky Nepenthes bicalcarata. Zatímco jiné láčkovky vidí v hmyzích tělíčkách zejména zdroj potravy, tento vzrůstem nejrobustnější druh nabídnul mravencům zajímavou spolupráci. V rozšířených úponkách nalezl mravenec Camponotus schmidtii své bydliště. Rostlina mu dále pravděpodobně poskytuje nektar tvořící se na dvou bizarních výrůstcích, které jako krvelačné zuby ční z víčka směrem k nitru pasti.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Mravenci se po rostlině suverénně pohybují, umějí vstupovat i do nitra pastí a dokonce se pohybovat i pod hladinou trávicí tekutiny. Pokud je v pasti velká kořist, mravenci ji vytahují ven a využívají jako potravu. Vytažení větší kořisti z pasti je pro ně mnohahodinová práce. Na první pohled to vypadá jako sprostá zlodějna vůči hostiteli, ale ve skutečnosti jde o pomoc. Velká kořist může být pro past nebezpečná, protože rozkladné procesy běží rychleji, než jsou možnosti vstřebávání pasti. Bylo prokázáno, že rostliny této láčkovky obsazené mravenci mají dvanáctkrát méně předčasně uhnilých pastí než ty, u kterých mravenci ubytovaní nejsou.

Sotva dokončil studia práv ve Vídni, přišel revoluční rok 1848. A pětadvacetiletý Karel Sladkovský, který přišel na svět 22. června 1823, se rozhodl přiklonit na stranu vzbouřenců.

TIP: Co přinesly barikády? Revoluční rok 1848 změnil tvář habsburské monarchie

Ačkoliv se neváhal zúčastnit pražských bojů, díky amnestii unikl vězení. To na sebe ale nenechalo dlouho čekat. Plány na povstání, které připravovali čeští radikálové ve spolupráci s ruským revolucionářem Bakuninem, ale vrazily Sladkovskému nůž do zad. Přestože mu byl trest smrti za velezradu zmírněn, osm let v žaláři mu podlomilo zdraví. A přece se s úderem 60. let znovu vrátil na politickou scénu. A kdo jiný se mohl objevit v čele nově vznikající mladočeské strany, než starý dobrý bouřlivák?

Stíhací bombardér Su-7 představoval nepochybně kvalitní zbraňový systém, ale už na počátku 60. let bylo zjevné jeho zastarávání. Jeho základní design však Sověti stále hodnotili pozitivně, a proto padlo rozhodnutí zvýšit jeho potenciál instalací v té době velmi populární technologie měnitelného šípu křídla. Dne 2. srpna 1966 byl proto zalétán demonstrátor Su-7IG, v podstatě stroj Su-7BM vybavený křídlem, jehož vnější části dokázaly měnit svůj úhel šípu.

Zdokonalené modifikace

Upravený letoun vykazoval daleko lepší vlastnosti při startu i přistání, zlepšenou obratnost, větší nosnost zbraní a měl zvětšený dolet. Vedle nového křídla obdržel nový bojový letoun označený Su-17 také nový kryt kabiny a nový hřbetní kýl s elektronikou a palivem. Jeho prototyp vzlétl 1. července 1969 a o rok později byl typ zaveden do sovětského letectva. První sériová verze si ještě zachovávala původní motor AL-7F-1 z typu Su-7, ale brzy vstoupila do služby modernizovaná úprava Su-17M s novým motorem AL-21F-3 a zdokonalenou sestavou elektroniky. Exportovala se pod označením Su-20.

Poté následovala modifikace Su-17M2, jež měla opět odlišnou sestavu elektroniky a také jinak řešenou příď, navíc se dala vybavit motorem R-29BS-300. Jednalo se o stejnou pohonnou jednotku jako u některých verzí MiG-23, což mělo zajišťovat snadnější provoz v zahraničí, kam se stroj vyvážel pod názvem Su-22. Další krok představoval Su-17M3, který dostal laserový značkovač a dvojici závěsníků navíc; v závislosti na úrovni elektroniky byl na světovém trhu nabízen jako Su-22M nebo Su-22M3.

Nejvyspělejší variantou se stal Su-17M4, exportovaný jako Su-22M4 a vyznačující se opět výrazně pokročilejší elektronikou. Vyráběly se i dvoumístné cvičné letouny Su-17U/UM, resp. Su-22U/UM. Mezi uživatele se zařadilo též Československo, které od roku 1984 provozovalo celkem 58 letadel verzí Su-22M4 a Su-22UM3K, která u nás zůstala v provozu do roku 2002. Na Su-17/20/22 si jeho uživatelé cení hlavně schopnosti plnit široké spektrum úkolů, což je umožněno také rozsáhlou škálou výzbroje.

TIP: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR

Vedle dvou 30mm kanónů v kořenech křídla disponuje stroj čtyřmi zbraňovými závěsníky pod nepohyblivou částí křídla a čtyřmi pod trupem (a od varianty Su-17M3 ještě navíc dva závěsy pro umístění protiletadlových řízených střel). Může dopravit přes 4,5 t zbraní od neřízených pum či raket přes různé naváděné protizemní střely po nukleární bomby a užívat také kontejnery pro fotografický průzkum či elektronický boj.

K nejzajímavějším zbraním náleží kontejnery SPPU-22, z nichž každý obsahuje 23mm kanón s možností pohybu hlavní ve svislé rovině. Navíc lze kontejnery umístit i hlavněmi dozadu, což zákonitě znamená velkou výhodu při postřelování pozemních objektů. Kvality Su-17/20/22 dokládá i skutečnost, že dosud slouží v řadě zemí včetně sousedního Polska.  

Americká kosmická agentura NASA před několika dny oznámila, že vyvíjí futuristický, kompletně elektrický letoun X-57. Jde o nový stroj z legendární série X-planes, které většinou pocházejí právě z dílny NASA.

Stroj X-57 bude poháněn celkem 14 elektrickými motory, vždy šest menších motorů na jednom křídle a jeden větší na jeho okraji.

Vývojáři tomuto letounu přezdívají Maxwell, podle skotského fyzika Jamese Clerka Maxwella, proslaveného výzkumem elektromagnetismu. Úkolem X-57 i dalších letounů ze série X-planes je proklestit cestu strojům tohoto typu na trh.

TIP: Rychle, ale také tiše: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

Podle Wall Street Journalu by první X-57 měl vzlétnout už v roce 2017. A NASA tvrdí, že první komerční dopravní letadlo s kompletně elektrickým pohonem bude k dispozici v roce 2035.

BioMason je startup ze Severní Karolíny, který by rád spustil revoluci ve stavebních materiálech. Pracují na biotechnologii, která by mohla razantně omezit emise uhlíku ve stavebnictví.

Dělají biocihly, které nevypalují, ale nechávají je „růst“. Jsou totiž z písku a bakterií. Podle všeho nalezli mezeru na trhu, kterou teď vyplňují. Kdyby se všechny cihly vyráběly tímto způsobem ušetřilo by to každoročně 800 milionů tun uhlíkových emisí.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Společnost BioMason provozuje zkušební továrnu v severokarolínském Durhamu, která produkuje 1.500 biocihel za týden. Ambice BioMason jsou ale mnohem větší. Chtějí otřást celým průmyslem stavebních materiálů.

Alžběta, dcera vévody Maxmiliána Josefa z vedlejší, nesuverénní větve bavorského panovnického rodu Wittlesbachů, se narodila na Štědrý den roku 1837. Na svět přišla s jedním zoubkem, což bylo považováno za šťastné znamení.

Dětství u Starnberského jezera

Její svobodomyslný otec si užíval života jako dobře zajištěný aristokrat, studoval na univerzitě, byl filozofem, spisovatelem, cestovatelem, hudebníkem i básníkem, ale nikdy nevykonával žádnou důležitou funkci. Dcera po něm zdědila lásku k cestování, přírodě a zvířatům. Alžbětina matka Ludovika byla dcerou bavorského krále Maxmiliána I. a sestrou Žofie, matky rakouského císaře Františka Josefa I., ale v rodině měl hlavní slovo její zábavymilovný choť.

Alžběta vyrůstala stranou bavorského dvora a na rozdíl od většiny tehdejších princezen z ní vyrostla nekonvenční, svobodomyslná a citlivá dívka, která mluvila bavorským dialektem, byla skvělou plavkyní, jezdkyní a nadšenou horskou turistkou a rybářkou. Rakouská historička Brigitte Hamannová uvedla: „Nenucené ovzduší, pošetilé otcovy choutky od jízdy na cirkusových koních přes hru na citeru až k básnění přece jen vytvořily pro Alžbětu z tohoto dětství ztracený ráj.“

Vídeňský dvůr

Všechno se změnilo v okamžiku, kdy se František Josef jedinkrát v životě postavil tradicím, a to když si místo Heleny vybral za manželku Alžbětu. Nic nedbal matčiných protestů a z šestnáctileté krásky, která byla se svými 172 centimetry vyšší než on, učinil rakouskou císařovnu. 

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Alžběta přišla na vídeňský dvůr, jenž dával „vyzývavě a okázale najevo přednost urozenosti před talentem“ a který byl zvyklý na císařovny z královských rodin. Alžběta byla dcerou „pouhého“ vévody, což ji v přísné hierarchii řadilo za děti z velkovévodských, královských a císařských rodů. Alžběta byla zaskočena, protože se náhle musela začít učit nové jazyky, poznávat jinou zemi, neustále se kontrolovat, přetvařovat a samozřejmě podřizovat strohé disciplíně dvorského ceremonielu. Toto obrovské psychické vypětí, stejně jako tři porody nedlouho za sebou, měly za následek narůstající melancholii, churavění, klaustrofobii a poruchu příjmu potravy.

Sověti roku 1939 zadali vývoj nového plovoucího tanku a následně vznikl nevelký vůz s pancéřováním do 13 mm. Poháněl jej benzinový řadový šestiválec GAZ 11 model 202 o výkonu 70 koní, který na vodě používal lodní šroub. Podvozek na každém boku tvořila čtveřice jednoduchých samostatně zavěšených pojezdových kol, hnací a napínací kolo a tři nosné kladky. Osádku tvořili řidič a velitel.

Obojživelný lehký tank T40

Výzbroj tanku přijatého do výzbroje v roce 1940 představoval 12,7mm kulomet DŠK, spřažený s DT ráže 7,62 mm. Zkušenosti brzy ukázaly, že taková výzbroj boj s obrněnými vozidly prakticky neumožňuje, a proto došlo na přezbrojení leteckým kanónem ŠVAK ráže 20 mm. Další výraznou změnou se stala demontáž lodního šroubu, jeho hřídele i kormidla.

T-40

• Osádka: 2 muži
• Hmotnost: 5,50 t
• Délka: 4,03 m
• Šířka: 2,23 m
• Výška: 1,90 m
• Pancéřování: 6–13 mm
• Pohonná jednotka: GAZ 11
• Výkon motoru: 51 kW
• Max. rychlost: 45 km/h
• Dojezd: 300 km
• Hlavní výzbroj: 12,7mm kulomet DŠK
• Vedlejší výzbroj: 7,62mm kulomet

Praxe totiž přinesla poznatek, že vozidlo svou obojživelnost využívá pouze minimálně a další verze T-30 byla už stavěna už jako čistě pozemní. Pancéřování stouplo na 15 mm, zásoba munice činila 750 nábojů. Celkem vzniklo 709 tanků všech zmíněných verzí. T-40 byly poprvé nasazeny do boje za německého útoku v roce 1941 a již během něj zaznamenaly značné ztráty. Poslední dosloužily roku 1942.

Lehký tank T-60

Jejich následovníkem se stal stroj T-60, jehož výroba začala v září 1941. Celkem vzniklo 6 022 kusů. Podvozek tvořila na každém boku čtyři pojezdová kola s pryžovou obručí, odpružená torzními tyčemi, hnací a napínací kolo a tři podpůrné kladky. Trupy byly u prvních vozidel ještě sešroubovány, u dalších již svařovány. Čelo přední části trupu mělo u vzoru 1941 tloušťku 20 mm a u vzoru 1942 již 35 mm. Podobné rozdíly v síle pancéřování nacházíme i u čela nástavby – zadní pancíř měl sílu 20 mm, případně 25 mm u modernějšího vzoru.

T-60

• Osádka: 2 muži
• Hmotnost: 5,80 t
• Délka: 4,10 m
• Šířka: 2,30 m
• Výška: 1,75 m
• Pancéřování: 6–25/35 mm
• Pohonná jednotka: GAZ-202
• Výkon motoru: 51 kW
• Max. rychlost: 44 km/h
• Dojezd: 450 km
• Hlavní výzbroj: 20mm kanón TNŠ
• Vedlejší výzbroj: 7,62mm kulomet DT 

Osmihranná věž měla čelní pancíř silný 20 nebo 35 mm, boční 20 mm. Výzbroj tvořil letecký kanón TNŠ ráže 20 mm a kulomet DT ráže 7,62 mm. Motor byl vodou chlazený benzinový GAZ-202 o výkonu 70 koňských sil, u vzoru 1942 se jednalo o GAZ-203 o 85 koních. První bojové vystoupení absolvovaly T-60 na konci září 1941 v rámci 10. tankové brigády. Vzhledem k poměrně vysokému počtu vyrobených kusů byly často nasazovány, a přestože je nahrazovaly výkonnější typy, u některých jednotek vydržely až do konce války. 

Odborníci považují hnědé trpaslíky za neúspěšné hvězdy. Jsou to podhvězdné objekty o hmotnosti 13 až 80 násobků planety Jupiter, v nichž se nezažehla termonukleární reakce, která je typická pro hvězdy.

Hnědí trpaslíci mají vlastnosti, které je řadí někam na pomezí mezi hvězdou a planetou, a obvykle toho od nich mnoho neočekáváme. Astronomové Delawarské univerzity ale překvapeně zjistili, že zdání může klamat.

Nedávno objevili hnědého trpaslíka 2MASS 0335+23, který je šokoval intenzivními „hvězdnými“ erupcemi. Badatelé to o něm vyčetli z dat vesmírného teleskopu Kepler. Tento hnědý trpaslík očividně dovede odpálit erupce, které předčí výkony našeho Slunce.

TIP: Je hnědý trpaslík hvězdou?

Hnědý trpaslík 2MASS 0335+23 je vzhledem k délce existence podobných objektů velice mladý. Vznikl teprve před 23 miliony let. Jeho erupce zřejmě vznikají působením energie magnetického pole, tak jako u plnohodnotných hvězd. 

Život lososů nerka je jedna dlouhá cesta. Začíná ve sladkých jezerech a řekách. V nich se potěr prohání první tři roky. Pak se ozve volání přírody a ryby vyplují vstříc oceánu. Slaná voda se jejich domovem stane na rok dva. Pak je jednoho dne přepadne stesk po rodných vodách a vydají se zpátky. Tady je čeká už jen jediné: zplodit potomky a zemřít.

Jenže stavy lososů na Kamčatce už léta ohrožují pytláci. Proto berou rybí reprodukci do rukou odborníci ze sádky Ozerki na řece Plotnikova. „Přirozené rozmnožování nestačí vyrovnat stavy ryb. Kdyby některá ze zdejších sádek zavřela, do čtyř let by lososi z řeky zmizely úplně. Nebo by zbylo jen tak málo ryb, že by si s tím lidé nevěděli rady,“ vysvětluje chovatelka ryb Jelena Machmutovová.

Hladoví medvědi

Ryby se třou každé tři čtyři roky. Touha zanechat po sobě potomky je silnější než cokoli jiného. Překonají kvůli ní stovky kilometrů bez jediné zastávky a jediného sousta. Jak se blíží období páření, začíná se tělo samců vybarvovat do sytě rudé. Samička zůstává věrná stříbrné barvě. Její útroby ale ukrývají stovky červených jiker čekajících na oplodnění. Tím její životní úkol končí. Kdyby jí nerozřízli břicho tady, zemřela by v řece. „Výsledky naší letošní práce vidíme už teď. Chovných ryb se na zdejší poměry vrací obrovské množství. Tento rok bude možná rekordní, ale já bych byl rád, kdyby to takhle bylo pokaždé. S Boží pomocí se nám to snad podaří zopakovat zase za čtyři roky,“ říká šéf sádky Alexej Akbarytov.

TIP: Kamčatka: Sopky, chlad a divočina

Asistovaná reprodukce přináší výsledky i u ryb. Jedna samice vyprodukuje deset až čtyřicet tisíc jiker. Ty se důkladně promíchají s mlíčím a oplodněná vajíčka se na devět měsíců uloží do inkubátoru, kde se z nich vylíhnou mladí lososi. Letos se farmářům podařil rekordní úlovek. Během léta jim rukama prošlo 220 tun ryb. To je nejvíc za posledních 20 let. „V porovnání s minulým rokem máme mnohem více ryb. Loni jich bylo tak málo, že i medvědi neměli co žrát a prakticky celou zimu nespali. To bylo nebezpečné i pro nás, protože se hladoví potulovali kolem a hledali potravu,“ popisuje Jelena Machmutovová.

Umělý odchov ryb s koncem Sovětského svazu téměř vymizel. Poslední ránu populaci lososů málem zasadili pytláci, kteří je kvůli kaviáru decimují v době páření. Nebýt farmy Ozerki, která příští rok vypustí do volné přírody na 15 miliónů lososů, zůstaly by kamčatské řeky možná bez života.