Ten skutečně nejstarší známý daňový systém na světě vznikl v Egyptě. Došlo k tomu přibližně kolem roku 3000 př. n. l., krátce poté, co První dynastie sjednotila Dolní a Horní Egypt. Systém, který tam tehdy nastolili, se v mnoha modifikacích stal nedílnou součástí systému vládnutí po celém světě. Z Egypta si jej vypůjčili například v Mezopotámii. Proč? Pro praktičnost. Ať už totiž plánujete dobyvačnou válku anebo stavbu zavlažovacích kanálů, prostředky navíc vybrané od lidu se hodí vždycky. 

Za daněmi obvykle nic duchovního nehledáme, ale jejich vznik s nemateriálním světem v Egyptě úzce souvisel. Egypťané totiž na počátku chápali svou zemi jako království faraona, božského prostředníka. A sebe jako jeho bohy ustanovené služebníky. Nemohlo tomu být jinak. Konat dobro pro svou zemi a jejího bohy vyvoleného vládce, tak chápali jako svou přirozenou povinnost. Daně, sloužící ku prospěchu říše a faraona, vnímali coby součást celoživotně praktikované víry. 

Hoďte ho krokodýlům 

Jednou z těch prvních zavedených byla daň z úrody. Faraoni s ní při svém rozpočtovém hospodaření začali počítat už v roce 2649 před naším letopočtem. Šlo o téměř klasický desátek, jak jej známe i ze středověku. Ne tedy nutně vždy o desetinu z celku úrody, ale o obecně stanovený závazný podíl z vypěstovaného. Ve své ranné podobě byla tato daň kolektivní, komunitní. Odvádět ji musela města a vesnice jako celek. A pokud snad správci takových sídel nedodrželi zadané kvóty, čekalo je pořádné bití. Anebo předhození krokodýlům… 

„Podobné výjevy s tresty aplikovanými na správcích jsou v zádušních chrámech z období Staré říše poměrně časté,“ vysvětluje Brian Muhs, egyptolog Chicagské univerzity. Představa, že by snad starosta anebo městský úředník dostal výprask za to, že vy neodvedete daně, se dnes může jevit svůdná. Bohužel ani v Egyptě se dlouho neudržela. Místo toho (mezi lety 2030 až 1640 př. n. l.) nastoupil diverzifikovaný systém individuálního zdanění. Ten převážně zemědělstvím se živící populaci ukládal za povinnost odvádět podíl z úrody přímo do sýpek vladařů. Praxi bylo možné zavést jen díky nárůstu počtu a schopností státních písařů. Předpokládala totiž důslednou evidenci obyvatel i obhospodařovaných pozemků, na jejichž základě byl stanovován prvotní soupis daní. 

Dá se tedy říct, že první neobratné kolektivní daně postupně pomohly vytvořit první administrativně-byrokratický aparát, který byl schopen přistupovat k dalšímu vybírání daní individuálně, a mnohem efektivněji. 

Spravedlivý podíl 

Staroegyptští úředníci tento systém průběžně zdokonalovali. Byli si vědomi toho, že ne každá půda na poli je stejně úrodná. A že ani dobrá půda nevydá v pěstitelsky špatném roce vydatnou úrodu. „Pole byla daněna různými způsoby, sazba závisela na produktivitě jednotlivých polí a jejich úrodnosti, kvalitě obdělávané půdy,“ vysvětluje Moreno Garcia, egyptolog z pařížské Sorbony. „Suma se tedy lišila, a navíc základní sazbu vláda dynamicky každou sezónu určovala v závislosti na hladinovém stavu Nilu.“ 

Řeka, která svými pravidelnými záplavami ovlivňovala vláhu a oživení zemědělské půdy, diktovala i daňovou zátěž. Sloužily k tomu tzv. nilometry. Vysoké kameny stavby připomínají svou funkcí odměrné válce se stupnicí a označovaly dosah vody. Archeologové je našli na ostrovech Elefantina, Rhoda či na březích města Thmuisu. Princip jejich použití byl prostý: příliš málo i příliš mnoho vody bylo příčinou problémů – povodní či sucha. Výsledek? Slabá úroda. Základní sazba daně za takových neoptimálních podmínek byla nižší. Za standardního, optimálního hladinového stavu byly daně odváděné z polí na procenta objemu sklizně o něco vyšší. Daně ve starém Egyptě byly ve svém principu spravedlivé, přímo regulované božskou řekou. Pro svou dynamičnost a proměnlivost v zásadě neprovokovaly nespokojenost. 

Až za hrob 

Daně se staly natolik přirozenou součástí života Egypťanů, že je považovali za záležitost poplatnou i pro posmrtný život. I proto příbuzní kladli do hrobů zesnulých hliněné figurky zvané ushabti, na nichž byla vepsána kouzla. Jejich úlohou bylo plnit daňové povinnosti za své zesnulé majitele. Měly za ně na onom světě pracovat, a tím jim umožnit relativně věčný klid v zásvětí. Ani smrt vás tedy v Egyptě neuchránila od dluhů a povinnosti daní! 

Ne každý si pochopitelně mohl dovolit odvádět podíl z úrody. Ale mohl, respektive musel to, kompenzovat ve formě zadané činnosti. Daně si takový nehospodařící jednotlivec mohl odpracovat na veřejnosti a při faraonům prospěšných projektech. Kopáním zavlažovacích kanálů, dřinou v kamenolomech, stavbou chrámů. Někdy to bylo víc žádoucí, než jen snopy obilí. S tím jak se egyptská společnost dále ekonomicky a sociálně rozvíjela, se měnil a rozšiřoval daňový systém. Daně se odváděly také z běžného exportu a importu zboží, z exotických surovin (barviv, vůní, mastí), z textilií, z prodeje poživatin, provozování přívozu či lodi, prodeje zvířat. Předpokládalo to po staletí fungující systém daňových převodů. Ten například udával, kolik štočků látky se vyrovná dvěma kozám, kolik je to hodin fyzické práce a jak to přepočítat na obilí nebo třeba keramiku. 

Přiznaným neduhem daňových převodů byla těžkopádnost. Výrazného zjednodušení se dočkal až za časů perského a makedonského vpádu do Egypta, kdy okupanti představili „novinku“ v podobě kovových mincí. Ty byly extrémně praktické. Lehké, ke snadné přepravě a manipulaci, pohotové k použití. Protože vyjadřovaly přímou hodnotu zboží i služeb, umožňovaly výběr daní z různých zdrojů bez komplikovaných převodů. 

Peníze kazí 

Pro egyptský svět byla ta změna ale možná až příliš velká. S penězi se totiž ztrácel kontakt se všední realitou. Při vykonávání veřejně prospěšných prací mohl daňový poplatník vidět výsledky svého díla a dopady na obecné blaho. Zemědělec se mohl ztotožnit s tím, jak daň z jeho vypěstované úrody přispívá říši. Naopak peníze byly takříkajíc bezduchým nástrojem, které si jen tak bez jejich kontroly plynuly mezi cizími pokladnicemi. 

Současně se také snižovala důvěra veřejnosti v celý ten obsáhlý úřednický aparát, který se z užitečné administrativy stal komplikovanou byrokracií. Na samém vrcholu pořád stál faraon, nezpochybnitelná autorita a prostředník mezi světem pozemským a božským. Ale jeho slova o daňových výnosech formulovali kněží. Za nimi stála neustále rostoucí armáda písařů, kteří v archivech sepisovali „má dáti-dal“. Nilometry sice dál udávaly úrodnost sezóny, ale četli z nich nomarchové, místní hodnostáři, guvernéři provincií. Kteří pověřovali své oblastní úředníky, a ti k vymáhání daní využívali zástupů výběrčích. 

Množství těch mezičlánků přirozeně nahrávalo korupci, podvodům. Písaři a nomarchové často spolupracovali, aby státu vykazovali nižší daně a přebytek si ponechali. Nebo od zemědělců vybírali více, než daný spravedlivý podíl. Když faraon 18. dynastie, Horemheb, vydal edikt o usekávání nosů a vyhnanství pro daňové podvodníky, reagoval tím na prohnilost celého úřednického aparátu. Opatření ale přišlo pozdě, prosté Egypťany už nepoctivost nakazila též. Dříve nemyslitelné věci – aby zemědělec do pytle s obilím přidával kameny a šidil váhu – se stalo všední realitou. Protože už tušil, že vybraná daň nesloužila jen říši a faraonovi, ale blahobytu hodnostářů. 

Byrokracie 

Lidé intenzivněji vnímali nespravedlivost i proto, že místo rovného systému, v němž daně v různé podobě odváděl každý, byl nastolen systém mnoha výjimek a zvýhodnění. Typicky se týkaly chrámů, které daně odvádět nemusely a akumulovaly tak nezměrné bohatství. Faraoni ale v rámci politických manévrů průběžně zvýhodňovali určité skupiny obyvatel, své věrné podporovatele. Nebo si naopak kupovali přízeň odpůrců. Úlevy se týkaly nejúspěšnějších obchodníků, stavitelů, velkoproducentů. A to, že se výjimek a snížení daní častěji domáhali mocní a bohatí, dál daňový systém deformovalo. Od daní byli osvobození kněží, úředníci, vojáci, služebnictvo a tisíce dalších jednotlivců. Dopláceli na to, často doslova, prostí lidé. Kdysi tak efektivní a unikátní, nyní přebujelý systém, pohlcoval sám sebe. To už ale známe i u nás, v současnosti. 

„V daňových systémech světa, za 5 000 předlouhých let historie, existuje veliká rozmanitost,“ dodává k tomu egyptolog univerzity v Cambridge, Toby Wilkinson. „Ale většinu těch technik a variací v praxi jako první ozkoušeli právě Egypťané. Často jsou dodnes používány ve své původní podobě.“ Můžeme si myslet, že žijeme ve velmi moderních společnostech, ale způsob, jakým dnes vlády prosazují kontrolu, vlastně pořád odpovídá starověkému Egyptu za doby bronzové…

Oblast Norberg v centrálním Švédsku byla už od středověku domovem horníků, kteří tam těžili železnou rudu. Ta představovala hlavní zdroj příjmů švédské koruny a pomohla zemi začlenit do mapy evropských obchodních tras. Většina těžby putovala do Německa, kde tvořila asi třetinu veškerého zpracovaného železa, jež pak kupci hanzy přeprodávali dál do Holandska a Anglie. Produkce zbytku Švédska však závisela na obdělávání nepříliš úrodných polí či na těžbě a vývozu dřeva. Teprve rozvoj manufaktur a poté nástup průmyslové revoluce proměnily místní hospodářství od základů.

U kořenů změny stál šlechtic Per Larsson Gyllenhöök. Roku 1691 založil v Ängelsbergu huť a pojmenoval ji po německém horníku Englikovi, který v místě působil ve 14. století. Zpočátku jednoduché hutní zařízení pak zdokonalil jeho syn, jenž z něj vybudoval skutečnou továrnu: Na počátku 18. století už zahrnovala tři hamry, trojici pecí, vodní mlýn a pilu.

Za zlatých časů

V roce 1746 ovšem panství vyhořelo a bylo třeba jej vybudovat od základů znovu. Vznikla tak podoba, která se dochovala dodnes. Tehdy už se jednalo o majetek rodiny Söderhielmů a domácí pán, jemuž dvě manželky po sobě povily devatenáct dětí, potřeboval hodně prostoru k životu. K huti tak přibyly nejen kancelářské budovy a ubytování pro dělníky, ale především grandiózní dům, kde početná rodina bydlela.

Produkovalo se tam zejména surové železo, sloužící coby výchozí surovina pro litinu či ocel. Velmi kvalitní materiál si vydobyl evropské renomé a zajistil místním hutím proslulost, což je umožnilo v průběhu více než dvou set let trvale modernizovat. Jenže klesající ceny materiálu na trhu nakonec dolehly i na lokální podnikatele, kteří nezvládli držet krok s rozvojem větších a efektivnějších hutí a oceláren v Anglii. V roce 1890 se tedy brány komplexu uzavřely.

Huť znovu zrozená

Engelsberskou huť však koupil průmyslník Axel Johnson, a rozhodl se ji zachovat jako památku. Dokonce dal v místě postavit dvě pece, aby se mohla původní kovárna opět zprovoznit. Zveleboval také přilehlý statek a mlýn, přičemž se tam konala i pravidelná zasedání jeho ocelářské společnosti. A ve vlastnictví rodiny Johnsonů se huť nachází dodnes.  

Anglický pojem friendly fire označuje incidenty, při nichž dojte k palbě na vlastní či spojenecké jednotky. Nejčastěji je příčinou mylná identifikace cíle coby nepřátelského nebo jednoduše zmatek v bojové vřavě. Podobné ne šťastné události se přitom nevyhýbaly ani pilotům stíhaček. Muži v kokpitech těchto strojů se po nebi řítili rychlostí mnoha set kilometrů za hodinu a na rozhodnutí, zda zahájí palbu, či nikoliv, měli většinou jen pár sekund. Nebezpečí se zvyšovalo hlavně ve chvílích, kdy se nad bojištěm pohybovalo více jednotek, které o sobě navzájem nevěděly, anebo tam operovala i letectva spojenců. Dalším rizikovým faktorem se stávalo rovněž zavedení nového letounu do výzbroje. Na jeho siluetu ještě stíhači nebyli zvyklí a mohli ho tak snáze zaměnit za nepřátelský.

Bestie s velkým chladičem

To byl i případ britské stíhačky Hawker Typhoon, jejíž prototyp se poprvé odlepil od vzletové plochy 24. února 1940. Šlo o mohutný stroj poháněný silným motorem Napier Sabre II o výkonu 1 640 kW. Ten v malých výškách umožňoval letounu dosáhnout maximální rychlost až 665 km/h. Typhoon disponoval i silnou výzbrojí 12 kulometů ráže 7,7 mm v křídlech, další výrobní série už nesly čtyři 20mm kanony. Tady však pozitiva končila. Vývoj letounu se totiž nepodařilo dotáhnout do konce. Ocasní plochy trpěly třepetáním a došlo i k několika haváriím zapříčiněným jejich destrukcí. 

Motor při nahazování často vzplanul a do kabiny pronikaly výfukové zplodiny. Tyto problémy vyústily v další letecká neštěstí, která si vyžádala i život několika letců. Přesto letoun začaly koncem roku 1941 přebírat první stíhací perutě. Britské velení nicméně nemělo zcela jasno v tom, jak nové stroje nejlépe využít, a ze začátku sloužily jako záchytné stíhací. Na jaře roku 1942 RAF disponovalo třemi perutěmi typhoonů.

Nedobrovolná koupel

Prvního červnového dne ohlásily obsluhy britských radarů nepřátelská letadla blížící se k Doveru. K jejich stíhání vzlétli dva příslušníci 56. perutě podporučík Deugo a četař Stuart-Turner. Oba hnali své typhoony do oblasti, kde očekávali německé vetřelce. Pozemní návodčí ale za stejným cílem vyslali i dva piloty spitfirů od 401. kanadské perutě, a to četaře Morise a rotného Murayho. Ti proti slunci zpozorovali dva stroje s mohutnou přídí, které považovali za Fw 190, a udělali s nimi krátký proces. Ve skutečnosti ale do moře poslali oba typhoony. 

Četař Stuart-Turner přitom zahynul a podporučík Deugo musel rozstřílený letoun opustit na padáku. Ten ho bezpečně snesl k hladině a po dvouhodinové koupeli byl vyloven vlastní záchrannou službou. Brzy se přišlo na to, co se stalo, a velení RAF zahájilo vyšetřování. Oba Kanaďané byli nakonec zproštěni obvinění, neboť nedostali informaci o tom, že na stejný cíl mají zaútočit i typhoony, a vina padla na pozemního kontrolora.

Nad hořícím Dieppe

K dalšímu incidentu došlo už 30. července, kdy se dva piloti typhoonů od 56. perutě vraceli z akce nad mořem, když vtom kapitán Haabojoern nahlásil, že má potíže s motorem. Možná by svůj stroj dotáhl až k pobřeží, když tu se náhle přiřítil spitfire a poslal ho přesnou dávkou do moře. Haabojoern dokázal otevřít kabinu a vyskočit. I jeho nakonec z moře vylovili jeho spolubojovníci. Dostupné zdroje ale neuvádějí, zda se podařilo dohledat identitu útočníka. 

Dne 19. srpna pak došlo k jedné z největších leteckých bitev roku 1942, a to na pozadí pokusu spojeneckého výsadku u přístavního města Dieppe. Do akce se zapojily i všechny tři perutě typhoonů a opět došlo k tragédii. Kolem 14.00 se rozhořel prudký střet 266. perutě s německými stíhači a jednotka se během něj rozptýlila. Kapitán Dawson se poté vracel spolu se svou dvojkou domů, a když se nacházeli asi na půli cesty přes průliv La Manche, vrhly se na ně spitfiry od 332. norské perutě. Dawson se úspěšně vyhnul prvnímu útoku a rychle kličkoval, aby se vyhnul dalším. Neměl však štěstí a dostal se přímo před hlavně poručíka Kristiansena. Ten zaměnil rozměrný chladič typhoonu za mohutnou příď Fw 190, a když se mu Dawsonův stroj mihl v zaměřovači, instinktivně vypálil. 

Dávka zasáhla naplno a z typhoonu odlétly kusy konstrukce. Pak se přetočil na záda a zřítil se na hladinu moře, kde došlo k výbuchu. Norové si brzy uvědomili svou chybu a začali kroužit nad místem tragédie, Dawson však nepřežil. Velitel křídla typhoonů podplukovník Gillam později do hlášení uvedl: „Perutě spitfirů nedostaly informaci, že se v daném prostoru nacházejí i typhoony, což způsobilo tyto problémy. Po tomto incidentu už byly letouny vždy naváděny tak, aby byl mezi spitfiry a typhoony větší výškový rozdíl.“ 

Proti thunderboltům

Útoky spitfirů a palba britských dělostřelců na vlastní stíhačky Hawker Typhoon byla po jejich zavedení tak častá, že velení 19. listopadu 1942 vydalo rozkaz natřít přídě typhoonů na bílo a spodní plochy křídel „ozdobit“ černými a bílými pruhy. U pilotů to však vzbudilo bouři nevole, protože tuto antikamufláž považovali za příliš výraznou. Na začátku prosince byl proto rozkaz pozměněn a došlo k odstranění bílé barvy na přídi. Kromě toho se objevovaly také samostatné žluté pruhy na křídlech. Tato opatření zafungovala a útoky nadlouho ustaly.

Během roku 1943 u La Manche přibývalo stále více amerických stíhacích útvarů, jejichž piloti nedisponovali většinou žádnými bojovými zkušenostmi. To ale vynahrazovali bojovností a mnohdy mačkali spoušť dřív, než se ptali. K jednomu takovému incidentu došlo 21. prosince, kdy šestice typhoonů od 609. perutě doprovázela několik bombardérů B-26 Marauder.

Během toho na ně nedaleko francouzského Doullens zaútočily americké P-47 Thunderbolt od 78. stíhací skupiny. Jejich palba poslala k zemi majora Thorton-Browna a poručíka Millera, kteří oba v troskách svých strojů zahynuli. Spršku střel schytal i Američan v řadách kanadského královského letectva poručík Ross, který však svůj prostřílený typhoon dokázal udržet pod kontrolou a dostal se v jeho kabině až na domovské letiště. I tento incident se důkladně vyšetřoval a velení za viníka nakonec označilo operačního důstojníka 78. stíhací skupiny. Od jednotky byli ale odveleni i všichni stíhači, kteří na typhoony stříleli.

Na stejném písečku

Mnozí stíhači létající na typhoonech byli na Američany opravdu rozzlobeni a Hugh Fraser ze 439. perutě si do deníku napsal: „Piloti thunderboltů jsou stejně hloupí jako vždy. Stále nás otravují a jednoho dne je nakonec sestřelíme.“ Na obranu Američanů je nutné uvést, že často operovali v nízkých letových hladinách a útočili na pozemní cíle podobně jako piloti typhoonů a při komunikaci mezi jejich návodčími občas došlo k nedorozumění. 

Tragický konec mělo to z 24. prosince 1944, kdy se z akce na vlastní letiště v Holandsku vracel rotný Wright od 439. perutě. V deníku jednotky se o události píše: „Při návratu domů byl jeden roj napaden dvěma thunderbolty a došlo k boji. Thunderbolty nejprve dlouhou dávkou po škodily stroj ‚červená 3‘ pilotovaný rotným Sagem, přičemž letoun utrpěl poškození kategorie A. Poté střílely na stroj ‚červená 4‘ pilotovaný rotným Wrightem, který se přetočil na záda a šel přímo dolů v plamenech. Bylo vidět, že pilot vyskočil, ale jeho padák se neotevřel. Předpokládá se, že byl zabit.“ Tak tomu skutečně bylo. Jednalo se ale o už patrně poslední případ střelby do vlastních řad, jejímž cílem se stal Hawker Typhoon.

Na opačné straně barikády

Protože stroje Hawker Typhoon velmi často prováděly útoky na pozemní cíle, stali se jejich piloti aktéry celé řady incidentů palby do vlastních řad, avšak tentokráte jako jejich „pachatelé“. Například 8. června 1944 zaútočila skupina typhoonů na kolonu 175. pěšího pluku americké 29. pěší divize, přičemž bylo zabito nebo zraněno 24 mužů. Ještě větší pohroma pak přišla 7. srpna téhož roku. Nejprve typhoony ostřelovaly jednu z čet amerického 120. pěšího pluku nedaleko Mortain v Normandii a zabily dva muže. Kolem poledne téhož dne pak byly typhoony přivolány jako letecká podpora pro americký 823. prapor stíhačů tanků, aby pomohly zastavit útok obrněnců 2. tankové divize SS „Das Reich“. Místo toho však raketami ostřelovaly pozice amerických protitankových kanonů M5, přičemž jeden dělostřelec padl a další utrpěli zranění. 

K incidentu navíc došlo i přesto, že vojáci na zemi signalizovali žlutým kouřem, že patří ke spojenecké jednotce. O pouhé dvě hodiny později došlo k další tragické události, když typhoony napadly jednu z rot 120. pěšího pluku americké 30. pěší divize a opět způsobily mnoho ztrát. Mezi padlými byl i major James Bynum a paradoxní je, že důstojník, který jej nahradil, utrpěl vážná zranění po náletu typhoonu jen o několik minut později. Ani to však nebyl konec onoho nešťastného dne, neboť zhruba ve stejné době zaútočil Hawker Typhoon na kanonovou rotu téhož pěšího pluku a zabil 15 mužů. Hned následujícího dne pak došlo k raketové mu útoku na dva shermany 743. tankového praporu, přičemž zahynulo pět tankistů. O několik hodin pozdějise navíc situace opakovala, když typhoony zapálily další dva shermany téže jednotky, jednoho muže zabily a 12 zranily. 

Minolovky na mušce

Ani zdaleka přitom nemělo jít o poslední události tohoto druhu, v nichž svou smutnou roli sehráli piloti typhoonů. Za zmínku stojí například incident, kdy letci od 263. a 266. perutě 27. srpna 1944 zaútočili na minolovky královského námořnictva nedaleko Le Havre. Plavidla Britomart a Hussar dostala přímý zásah a potopila se. Salamander utrpěla těžké poškození a Jason vyvázla s lehčími škodami. Zasaženy byly také dva doprovodné trawlery. O život přišlo celkem 117 námořníků, dalších 153 utrpělo zranění. 

Následné vyšetřování prokázalo, že vina ležela především na straně námořnictva, které si vyžádalo letecký útok na údajně nepřátelské lodě směřující k přístavu Le Havre. Je však třeba také podotknout, že piloti typhoonů v útoku pokračovali, i když se jim britští námořníci snažili signalizovat, že patří k Royal Navy.

Ve výkladu nejstarších dějin českých zemí popisuje kronikář Kosmas tři dcery vladyky Kroka, z nichž nejstarší Kazi prý „si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by se její vůlí řídil“. Letopisec tak pro pohanské dějiny načrtává přímou spojnici mezi medicínou, kouzlením a přírodou. Sám pak dodává, že do jeho časů (12. století) přetrvalo rčení „Id ne ipsa recuperet Cassa“ – to by nevyléčila ani Kazi. 

Jak dokazuje opatovický homiliář ze 12. nebo Codex gigas ze 13. století, magické léčebné rituály a zaříkávadla z pohanských dob pak v různých obdobách přetrvávaly dlouho do středověku i období renesance. S příchodem křesťanství však docházelo k souvislým snahám o jejich potlačení a nahrazení novou věroukou.

Pečovatelé v kutně 

Zázračné uzdravování nemocných a mrzáků představovalo důležitou část působení Ježíše Krista i prvních apoštolů a stalo se jedním z atributů spojovaných s většinou světců. Ti čeští a moravští nepředstavovali výjimku. Motivy zázračných uzdravení – ať již za jejich životů, či později u jejich hrobů – se pojí se všemi českými svatými od Ludmily s Anežkou přes Prokopa, Vojtěcha, Václava až ke Zdislavě z Lemberka, která dokonce údajně „pět mrtvých vzkřiesila, mnoho slepých prosvietila“. 

Přechod léčitelských dovedností od kouzelníků spojených s přírodou ke světcům vyvoleným Bohem souvisel s upevňujícím se monopolem církve na oblast zdravotnictví. Velká část katolických řádů si péči o nemocné přímo vetkla do svých regulí a u svých klášterů budovaly infirmaria (klášterní nemocnice určené nemocným řeholníkům), leprosária pro malomocné a špitály. První prostory určené nemocným z řad laické populace máme spolehlivě dokázány u olomoucké kapituly v 11. století, předpokládá se však, že existovaly i mnohem starší špitály, například u benediktinského kláštera na Břevnově či u pražského biskupství. 

Veliký vzestup těchto institucí přineslo 12. a 13. století, kdy do Čech přibyly řády johanitů a německých rytířů, u jejichž komend ve Strakonicích, Boleslavi, Brně či Znojmě (u johanitů) či v Opavě a Jihlavě (němečtí rytíři) byly již špitály zakládány automaticky. Za vznikem nejslavnějšího útulku tohoto typu však nestáli mniši, ale česká světice královské krve svatá Anežka, která kolem roku 1231 iniciovala vznik kláštera Na Františku. Vzhledem k nízkým medicínským znalostem i omezeným zdrojům klášterních špitálů se však péče v nich často omezovala spíše na ošetřovatelskou a pečovatelskou činnost. Pouze některé se mohly pochlubit skutečně znalým personálem v čele se vzdělaným lékařem. 

Za studii do zahraničí 

Středověký trh se zdravotní péčí se pro nedostatek skutečných odborníků vyznačoval pestrostí a proměnlivostí. Kromě různých kořenářek a léčitelů disponujících skutečnými znalostmi přírody se na něm objevovalo také množství otevřených podvodníků a hochštaplerů nabízejících zázračné přípravky či magické předměty. Do péče o tělo se potom zapojovali také příslušníci dalších profesí jako holiči či lazebníci. Hrstka skutečných lékařů a vzdělanců čerpala své znalosti nejčastěji v zahraničí. Tak například Thiddag, osobní lékař Boleslava II. (972–999) a pozdější pražský biskup, studoval medicínu v klášteře Corvey ve Vestfálsku. Zvláště na konci 12. století se potom rozmohl zvyk vyrážet za studiem na zahraniční vysoká učení a Češi také tvořili jeden z 18 národností na Boloňské univerzitě.

Úroveň domácí vzdělanosti lze z důvodu nedostatečné pramenné základny posoudit jen těžko. S jistotou však víme, že v domácích klášterních knihovnách se běžně nacházely opisy Galénova díla Ars Parva, jednoho z klasických děl, na nichž středověká medicína stála. Historici se také domnívají, že základy medicíny se mohly vyučovat na pražské katedrální škole u svatého Víta. Ve 13. století jsou zde potom doloženy přednášky vedené Řehořem Zajícem z Valdeka (pozdějším biskupem), věnované Aristotelovu dílu Libri Naturales. 

Nejpozději za posledních Přemyslovců se pak vzdělaní lékaři stali běžnou součástí královského dvora a také družin významnějších aristokratů. Za Přemysla Otakara I. (1197–1230) se poprvé zmiňuje titul physicus regius – královský lékař, jemuž se těšili hned dva muži: jistý Jan a Bernard. Přemyslův potomek Václav II. (1278–1305) již měl k ruce takovéto vzdělance čtyři a dle záznamů s nimi rád diskutoval o nemocech a lécích. 

Úsvit vzdělanosti 

Zásadní milník pro systém zdravotní péče v Českých zemích přineslo založení pražské univerzity králem Karlem IV. (1346–1378) v roce 1348. Jedna ze čtyř zakládacích fakult – lékařská – nejenže produkovala nové odborníky domácí provenience, ale stala se také hlavní autoritou v oblasti zdravotnictví a centrem vědeckého bádání. Prvními vyučujícími se stali královští lékaři Baltasar de Tuscia a mistr Walter. Výuka sestávala z četby klasických děl od Hippokrata, Galéna či Aviceny, přednášek o známých chorobách a jejich léčbě nebo nauky o léčivých rostlinách spojené s návštěvami botanické zahrady. Ve vyšších ročnících museli potom medici navštěvovat kurzy anatomie a nezřídka také praktickou výuku spojenou s návštěvou špitálů či vybraných pacientů u nich doma.

V prvních dvou dekádách od založení studoval na lékařské fakultě jen nevelký počet posluchačů, kteří se obvykle za účelem výuky scházeli v domech učitelů. Teprve v roce 1380 vznikla pro mediky samostatná kolej, jejíž součástí se stala i knihovna a další nezbytné instituce. I přes vypálení koleje za husitských válek a některé obtížné roky spojené s válečnými konflikty či ekonomickými krizemi produkuje pražská lékařská fakulta potřebné odborníky prakticky kontinuálně až do dnešních dní. Ačkoliv lékaři ještě dlouhá staletí museli svádět konkurenční boj s různými náboženskými či magickými léčiteli, cesta k profesionální medicíně byla umetena.

Původ a evoluce supermasivních černých děr, které přitom pozorujeme ve vesmíru všude kolem nás, zůstává jedním z největších tajemství vesmíru dnešní doby. Odborníci Nevadského centra pro astrofyziku nedávno přinesli důkazy, které potvrzují dřívější podezření, podle nichž supermasivní černé díry rostou díky kanibalismu.

Vědci se již delší dobu domnívají, že při splývání galaxií či podobných příležitostech dochází často k tomu, že splývají i přítomné supermasivní černé díry. Výsledkem takové události je pak větší supermasivní černá díra, jejíž hmotnost je o něco málo menší než součet hmotností původních černých děr.

Splynutí zažila i Mléčná dráha

Astrofyzikové Yihan Wang a Bing Zhang zjistili, že zmíněný scénář není neznámý ani supermasivní černé díře Sgr A* v centru Mléčné dráhy. Jejich výzkum navazuje na nedávná převratná pozorování virtuálním Teleskopem horizontu událostí (EHT), který využívá výkonu propojených soustav radioteleskopů na různých místech zemského povrchu. Výsledky výzkumu Wanga a Zhanga publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Badatelé studovali zvláštně rychlou rotaci supermasivní černé díry Sgr A*, která navíc zvláštním způsobem rotuje vůči Mléčné dráze. S využitím sofistikovaných simulací prokázali, že zmíněné podivné vlastnosti rotace supermasivní černé díry lze nejlépe vysvětlit dávným splynutím s menší supermasivní černou dírou.

Astrofyzikové dospěli k závěru, že ke splynutí supermasivních černých děr došlo zhruba před devíti miliardami let, když Mléčná dráha splynula s menší galaxií označovanou jako Gaia-Enceladus. Z počítačových simulací vyplynulo, že tehdy se srazily supermasivní černé díry, jejichž poměr hmotností byl asi 4:1. Podle Zhanga tato událost přináší důkazy pro teorii hierarchického slučování černých děr, umožňuje ale také nahlédnout do dynamické historie naší Galaxie.

Přestože je Sahara jedním z nejsušších míst světa, srážková činnost zde není ničím neobvyklým. Aktuální vydatné deště ale postihly i severněji položené a obvykle výrazně sušší oblasti. Meteorologické modely ukazují, že v některých částech Sahary by mohl spadnout až pětinásobek průměrných zářijových srážek.

Podle vědců by současné vydatné deště mohly souviset s neobvykle klidnou sezónou hurikánů v Atlantiku. Ta sice obvykle vrcholí až v polovině září, podle dřívějších předpovědí ale měla být v důsledku vysokých oceánských teplot mnohem intenzivnější.

Více deště nad Saharou

Letošní Svátek práce (Labor Day), který se v USA slaví o prvním zářijovém pondělí, byl za 27 let prvním, kdy se v Atlantiku neobjevila bouře s vlastním pojmenováním. Polovina takových bouří a většina významných hurikánů se přitom rodí v oblasti jižně od Sahary, kde letos zřejmě zůstala spousta vody.

Část vědců se přiklání k vysvětlení, že jde o přirozený klimatický výkyv, jiní jednoznačně viní globální oteplování. Podle odborníka na atmosféru Moshe Armona ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu bude pravda někde uprostřed. Zřejmě se nad Saharou setkaly přirozené vlivy s důsledky globálního oteplování.

Podle některých klimatických modelů by se vydatná srážková činnost mohla v důsledku ohřívajících se oceánů v budoucnu posunout více na sever, a i v nyní sušších oblastech Afriky by tak mohlo více pršet. 

Zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri) žijí zejména v křovinatých savanách a na suchých pláních tropické jižní části Afriky. Tady chodí větší část dne po zemi a vyzobávají z trávy a další nízko rostoucí vegetace kořist v podobě širokého spektra drobných živočichů – počínaje bezobratlým hmyzem, měkkýši, kroužkovci a pavoukovci až po obratlovce v podobě ještěrek, želv, hadů nebo veverek a dokonce i savců velikosti zajíce. Někdy se však s chutí pustí také do vosích a včelích hnízd. Velmi obratným koncem zobáku si přitom dovedou poradit i s nebezpečnou drobnou kořistí, vyzbrojenou jedem nebo žihadly. Kořist obvykle hltavě polykají po předchozím nadhození do vzduchu.

Zobák pod dohledem

Zobák tohoto „šlechtice“ afrických savan je mírně zahnutý, ze strany zploštělý a zesílený po obvodu. Představuje nejdůležitější zbraň i pracovní nástroj zoborožce. Hřeben na horní straně zobáku je mnohem vyvinutější u samců než u samic. Tato ozdoba, signalizační zařízení a zároveň jisté zesílení zobáku (kterému pták vděčí i za svůj český název) je typickým znakem všech pozemních druhů ptáků, živících se aktivní kořistí – zobák v tomto případě funguje jako velmi účinná zbraň a uchopovací zařízení.

Zajímavé je, že zoborožec jako jeden z mála současných ptáků zřejmě vidí na okraj svého zobáku, který má ve spodní části zorného pole. Může tak lépe a jistěji manipulovat s objekty. To je velmi neobvyklý jev, který nejspíš pomáhá zoborožci odhadovat vzdálenosti a potřebnou sílu stisku. Poměrně těžkou hlavu s velkým zobákem drží prodloužené svalové úpony a vyšší počet krčních obratlů, z nichž první dva jsou navíc pevně srostlé. Opět jde o neobvyklý ptačí znak, který podtrhuje fakt, že zoborožci patří k nejkurióznějším současným zástupcům třídy ptáků.

Vyšší ptačí společnost

Zoborožci mají poměrně dlouhé a velmi silné nohy. Předpokládá se, že v běhu dokážou vyvinout rychlost až kolem 30 km/h, což je v poměru k jejich velikosti úctyhodné. Kromě pohybu po pevné zemi však obratně zvládají i let, ačkoliv jsou spíše neochotnými letci. Obvykle žijí ve skupinách, tvořených zhruba deseti jedinci, kde vedoucí úlohu zastává dominantní pár.

Reprodukčně neaktivní jedinci – nedospělí členové společenstva obou pohlaví a dospělí samci – pomáhají hnízdícím párům s péčí o mláďata v hnízdě. Takto pomáhat přitom může až dvanáct dalších jedinců, přičemž všichni jsou do určité míry příbuzní a dobře se navzájem znají. Tito inteligentní tvorové využívají množství sociálních interakcí a typů chování, například zastrašování, spolupráci s vybranými jedinci, hry pro utužení vztahů ve skupině, vzájemné čištění peří apod. Díky výše zmíněnému je nepochybné, že musí jít o velmi inteligentní živočichy, vykazující podobně jako krkavcovití ptáci vysokou míru schopnosti složitého uvažování a učení.

Ohrožení afričtí kmeti

Pár zoborožců spolu může údajně žít i 18 let bez jediného zahnízdění. Když se však navrší biologická potřeba rozmnožování, vybírá si samice místo pro hnízdo v uzavřených dutinách stromů nebo skal. Vzhledem k ničení přirozených prostředí, zejména vhodných stromů s dutinami, je tento pták kvůli své pomalé reprodukci ohroženým druhem. V rámci Červeného seznamu ohrožených druhů je sice na většině míst výskytu veden jako málo dotčený nebo zranitelný, skutečnost je ale bohužel jiná. Dnes se mu totiž v Africe daří už pouze v přírodních rezervacích a národních parcích, kriticky ohrožený je pak zejména na jihu černého kontinentu.

Pomalé rozmnožování je na druhou stranu vyváženo dlouhověkostí. Zoborožci kaferští patří nejspíš k vůbec nejdéle žijícím ptákům, pravděpodobně překračují i 30. rok života. Navíc existují údaje z chovu v zajetí, které jim přisuzují dokonce až 70 let.

Hluční rváči

Dalším zajímavým znakem chování je u zoborožců nevraživost mezi jednotlivými, věkově smíšenými skupinami těchto ptáků. Když totiž dojde ke kontaktu jedinců dvou skupin, končí takové setkání často hašteřením na zemi nebo i bojem a aktivním pronásledováním ve vzduchu.

Zoborožci jsou typičtí také tím, že velmi málo pijí, jejich organismus tedy dobře hospodaří s tělesnými tekutinami. K pití ostatně nemají ani mnoho příležitostí – jsou vázáni na prostředí extrémně suchých savan s řídkým porostem stromů a absencí stálých vodních toků. Zoborožci také rozhodně nejsou tichými obyvateli svých prostředí. Vokálně jsou velmi dobře vybaveni a hlučně se ozývají v celých skupinách. Podle terénních výzkumů může být jejich pronikavý hlas slyšet až do vzdálenosti tří kilometrů. Také tato schopnost slouží sociálnímu dorozumívání – jednotlivé konkurenční skupiny si totiž křikem vymezují rozsah teritoria. Ten přitom v závislosti na typu prostředí může mít rozlohu i stovky kilometrů čtverečních.

Bohaté dědictví minulosti

Zoborožci jsou velmi výraznými obyvateli Afriky. Není proto divu, že zanechali hluboký otisk v mentalitě a rituálech domorodých afrických kmenů. Tradiční folklór byl ovlivněn vjemem majestátnosti, velikosti a hlučným projevem těchto opeřenců, kteří se pro domorodce stali symbolem příchodu období dešťů. Pro zoborožce šlo o šťastnou shodu okolností, protože až do nedávné doby byli díky tomu do značné míry ušetřeni lovu. Zabíjet tohoto nápadného příslušníka živočišné říše bylo dokonce mezi domorodými lovci pokládáno za tabu. Jak už to tak bývá, tato zvyklost se výrazně změnila s příchodem moderních civilizačních prvků (nezanikla zcela, ale rozhodně je již značně oslabena). Omezení rozsahu výskytu těchto úžasných opeřenců způsobuje kromě občasného lovu zejména šíření zemědělské plochy a spolu s tím i neustálý úbytek vhodných habitatů – savan s dostatkem velkých a mohutných stromů, poskytujících možnost hnízdění a hustší nízké přízemní vegetace, skýtající hlavní obživu zoborožců.

Zoborožec kaferský je pozoruhodným všežravým pozemním běžcem s výraznou převahou masité stravy. Nejspíš se vyvinul z předků obývajících vyšší stromová patra tropického pralesního prostředí a následoval tak evoluční trajektorii, velmi podobnou té naší – lidské. Primáty tito ptáci připomínají také svým výkonným mozkem a složitým sociálním chováním. Jak nám ostatně biomolekulární a fylogenetické rozbory již před časem potvrdily, všichni dnešní ptáci jsou přímými potomky druhohorních plazopánvých dinosaurů. Právě zoborožec patří k zajímavým druhům současných opeřenců, kteří toto své evoluční dědictví dalšími desítkami milionů let vývoje zcela neodvrhli.

Většina nejznámějších děl britského sochaře Jasona deCaires Taylora nese kromě uměleckého zážitku i výrazný ekologický podtón. Ať už jde o jeho londýnské Jezdce apokalypsy, Oceánskou sirénu u severního pobřeží Queenslandu nebo Utopený svět u ostrova Lanzarote, všechna tato díla jsou nějakým způsobem spjata s environmentální tematikou. Ne jinak je tomu i u nejnovějšího počinu slavného sochaře pojmenovaného Ofélie.

Místem, kde zanechal sochař svůj otisk tentokrát, je anglické Canterbury. Jeho nejnovější instalace navazuje na předchozí díla – také se nachází pod vodní hladinou a také je spojená s environmentální tematikou. Kromě toho ale nese i zajímavý historický příběh.

Shakespearova inspirace

K dílu Ofélie Taylora inspiroval příběh soudce Jamese Halese, který se v 16. století těšil značné přízni tehdy vládnoucího Jindřicha VIII. Tudora. Soudcova hvězda ale rychle pohasla po smrti krále a s nástupem Marie I. Tudorovny na trůn.

Bloody Mary (Krvavá Marie), jak byla Tudorovna přezdívána, se do historie zapsala krvavým potlačováním protestantismu a během jejího tažení bylo v Anglii upáleno okolo 300 církevních rebelů. Jednou z jejích obětí byl i James Hales. Ten sice neskončil na hranici, kvůli své neochotě konvertovat ke katolické víře byl ale uvězněn v londýnském Toweru. Po svém propuštění v roce 1554 se potýkal s duševními problémy a svůj život krátce poté dobrovolně ukončil v řece Stour. Sebevražda byla v té době v Anglii trestným činem a vdově proto bylo odepřeno právo na dědictví. 

Příběh soudce, který se utopil v řece kvůli svému náboženskému pronásledování a následná soudní pře o dědictví, inspirovalo Williama Shakespeara k vytvoření postavy Ofélie ve slavném dramatu dánského prince Hamleta.

Taylorova Ofélie se nachází pod hladinou řeky Stour, v těsné blízkosti poslední stále stojící středověké brány v Canterbury. Socha, vyrobená z recyklovaného skla, má v sobě instalované senzory, které měří teplotu a průhlednost řeky. Shromážděná data mají sloužit místním vědcům.

V roce 2015 byly v jeskynním systému údolí řeky Rhôny ve Francii, v jeskyni Grotte Mandrin objeveny fosilní pozůstatky neandertálců, kteří zde žili někdy v době před 40 až 45 tisíci let. S velkou pravděpodobností šlo o jedny z posledních neandertálců, protože tito naši nejbližší příbuzní zhruba v té době vymřeli.

Paleoantropolog Ludovic Slimak z francouzské Univerzity v Toulouse a jeho spolupracovníci studovali neandertálce, kterého pokřtili Thorin – podle hrdiny slavného příběhu J. R. R. Tolkiena. Podařilo se jim izolovat a přečíst neandertálcův genom, který se ukázal být velmi zajímavým. Pozoruhodný výzkum v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Cell Genomics.

Izolovaní neandertálci

Thorinův genom, ačkoliv patřil jednomu z posledních neandertálců, je bližší nikoliv jiným neandertálcům té doby, ale raným neandertálcům, kteří žili před více než 100 tisíci lety. Slimak to vysvětluje tím, že Thorin žil v populaci, která byla nejméně 50 tisíc let izolovaná od ostatních neandertálců. Podobně jako jeho knižní předobraz byl i Thorin z jeskyně Grottee Mandrin posledním výhonem umírajícího rodu.

Pro vědce je izolovanost Thorinovy populace záhadou. Zdá se totiž, že ostatní neandertálci té doby žili relativně blízko. Přesto, jak dokládají výsledky genetické analýzy, mezi Thorinovou populací a dalšími neandertálci prakticky nedocházelo ke kontaktům, které by se projevily na jejich genomech. Je obtížné si představit, proč byla Thorinova populace izolována od ostatních, navíc na tak velice dlouhou dobu.

„Thorinova populace strávila 50 tisíc let, aniž by si vyměňovala geny s dalšími neandertálskými populacemi,“ potvrzuje Slimak. „Máme tu neandertálské populace, které žily asi 10 dní pěší chůze od sebe a 50 tisíc let se navzájem úspěšně ignorovaly. Neandertálci museli vnímat svět oproti nám velmi odlišným způsobem.“

Vydrancované země a těžká doba, tak vypadaly země Koruny české po husitských válkách a v jistém bezvládí, kdy mezi sebou jednotlivé šlechtické skupiny bojovaly o moc a vliv. Náboženské rozpory pokračovaly ve všech vrstvách společnosti a komplikovaly vývoj v zemi, která potřebovala zklidnění a bezpečí pro své obyvatele. Poslední panovník Ladislav Pohrobek, kterému se říkalo „král Holec“, vládl pouhé čtyři roky a nenadálá smrt ho zastihla v osmnácti letech. Přesto právě období jeho vlády dávalo naději, že se vrátí prosperita a opravdu se to i dařilo. Ovšem nikoliv zásluhou panovníka, který ostatně s českými zeměmi nijak zvlášť nesympatizoval, ale díky tomu, že na scéně se objevil obratný šlechtic Jiří z Poděbrad.

Vládce bez koruny 

Byl to politik do těžkých dob, na pohled nenápadný, obtloustlý a současníkům prý připadal i krutý. Jeho obratnost leckdy vyvolávala nepochopení okolí, když dokázal včerejší nepřátele obratem vyznamenávat a naopak na popraviště poslat bývalé spojence. Dnes bychom ho považovali za workoholika, který se naučil krůček po krůčku jít za svým cílem. Jeho zásadní handicap ovšem spočíval v jeho původu: pouhý šlechtic neměl mít nárok na královský trůn. 

Narodil se v dubnu 1420, ani přesné datum neznáme. Bezpochyby ho ovlivnilo i to, že matku patrně nepoznal a o otci víme jen to, že bojoval v radikálním husitském křídle. Jiřího vychoval jeho strýc, kterého ovšem zabili, když měl chlapec deset let. A tak nakonec vyrostl na Moravě mezi pány z Kunštátu. Dětství i dospívání prožil v době zmatků. Tato doba ale zároveň umožňovala zazářit novým tvářím. A Jiří toho dokázal bezezbytku využít. 

Strmě nahoru 

Už ve svých sedmnácti letech, v roce 1437, se stal tzv. kmetem soudního senátu. Krátce nato se díky svým ambicím ocitl ve světě politiky, to když se zapojil do regionální politiky ve východních Čechách. Postupně kumuloval moc a dokonce v roce 1448 obsadil Prahu. Stal se zemským správcem a mířil ke královské koruně. Několikaměsíční vyjednávání a zákulisní tahy pak přinesly kýžené ovoce: sněm zemských stavů zasedal na pražské Staroměstské radnici a 2. března 1458 zvolili všichni zúčastnění Jiřího z Poděbrad českým králem. O měsíc později se pak konala oficiální korunovace. 

Už ve svém nástupnickém projevu sliboval respekt ke kališníkům i katolíkům. Jistě si dobře uvědomoval tehdejší rozštěpení společnosti, dědictví husitských válek. Základem se mělo stát dodržování takzvaných kompaktát, která se stala základem jeho politické koncepce. Problémem ale zůstávalo, že jejich obsah neschválil papež, který zásadně hýbal tehdejší evropskou politikou. Ba co víc, hlava církve žádala, aby tato vynucená tolerance skončila. 

Na jednání s tehdejším papežem Piem II., se roku 1462 české poselstvo dozvědělo, že kompaktáta de iure neexistují, protože je papežství nikdy neuznalo. Český král Jiří se měl dostavit na jednání k papežovi do Říma. Než se tak stalo, Pius II. umřel a jeho nástupce Pavel II. ještě vůči českému králi přitvrdil. 

Boje s papežem 

Přestože si Jiří uvědomoval, že díky diplomatickým jednáním získal uznání v řadě korunních zemí (s výjimkou německé a katolické Vratislavi) a upevnil bezpečnost státu přátelskými dohodami i spojeneckými smlouvami, vůči papežovi se mu nedařilo. A jak už to tak bývá, těžkosti se objevily i na další frontě – mezi českým panstvem. Řada šlechticů prosazovala katolictví, další se snažili oslabit krále, který se choval a jednal jako absolutistický vládce. Těžkostí přibývalo, a když Jiří opakovaně nedorazil do Říma s konkrétním řešením, jímž mělo být opuštění kališnictví, 23. prosince 1466 papež Pavel II. českého krále Jiřího z Poděbrad uvrhl do klatby. V zemi se schylovalo k občanské válce, nakonec však vše skončilo jakýmsi kompromisem. Zatím!

Situace se pro Jiřího zásadně otočila a zhoršila, když papež v roce 1467 vyhlásil proti zemím Koruny české křížovou výpravu. Byla tak jedinou v celé historii křižáckých výprav, která byla vyhlášena proti celému „kacířskému“ státu. Ano, v minulosti se jejich terčem stali husité, stejně jako francouzští kataři, ale nyní ji Vatikán směřoval proti králi českých zemí a ne proti byť jakkoli silné vojenské mocenské skupině působící v oblasti. 

Křižáci samozřejmě neměli zakročit proti katolíkům v zemi. Papež za jejich vůdce jmenoval nejvyššího purkrabího království Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. Jiří se s ním a s katolickou šlechtou snažil nejprve vyjednávat. Když diplomacie selhala, vytáhl proti němu do války a dobyl jeho hrady Konopiště a Český Šternberk. Když se pak o rok později se do čela Jiřího protivníků postavil jeho někdejší zeť uherský Matyáš Korvín, uprchl Zdeněk Konopišťský do jeho vojska. 

Válka a zmar

První rok války byl obtížný, Češi se dokázali jen bránit. Na rozdíl od zkušeného válečníka Matyáše byl Jiří nejen o generaci starší, ale také neplatil za nijak špičkového vojevůdce. Proti Jiřímu se postavili také šlechtici sdružení v Zelenohorské jednotě, Lužičané a Slezané v čele s Vratislaví – právě tam byla křížová výprava vyhlášena. Na Matyášovu stranu pak přešla i některá města, například Brno či Budějovice. Nastalo období, které si Jiří bezpochyby nepředstavoval ani v nejhorších snech. 

Válečná střetnutí probíhala se střídavými úspěchy a obyvatelé království prožívali další těžká léta v zemi, kde se opět bojovalo. Zvláštní peripetie v celém příběhu nastala v únoru 1469. Tehdy spolu Matyáš s Jiřím vyjednávali po bitvě u Vilémova. Jednání mezi oběma panovníky proběhlo v jakési chalupě na Havlíčkobrodsku. Bývá uváděno, že v Ouhrově, přesně to ale nevíme. Jiřímu se povedlo domluvit, že Matyáš i s armádou odejde ze země a ještě se na oplátku pokusí napomoci k urovnání sporu s papežskou stolicí. 

Prý se dokonce rozešli jako přátelé, žádné písemné ujednání se z této schůzky ale nedochovalo. Jiří rozpustil své vojsko a v dubnu 1469 se oba panovníci sešli na dalším jednání na Olomoucku. A pokud Jiří věřil svému protivníkovi, šeredně se spletl. Sice byl k 1. květnu vyhlášen klid zbraní, ale o 14 dnů později se Matyáš Korvín nechal představiteli Zelenohorské jednoty zvolit českým králem. 

Musela to být pro Jiřího opravdu velká rána. Nic, co ujednal, neplatilo. Navíc ho trápily zdravotní obtíže, jistě i Matyášova zrada. Ovšem vzchopil se a jednal. Matyáše králem neuznal a snažil se zajistit podporu polského panovníka Kazimíra. Jak? Nabídl jeho synovi český trůn. 

V červenci 1469 vypuklo nové kolo války. Poděbrad získal nejprve převahu, ale chyběla mu očekávaná pomoc polských spojenců. Do karet mu ovšem hrály turecké vpády do Uher, které zaměstnaly Matyáše Korvína. Jiří dokonce vtáhl do Slezska a už to vypadalo, že mu na nebi vyšla pomyslná šťastná hvězda. Očekávalo se další střetnutí a vítězství se zdálo být na dosah. Skončilo to však jinak. Jiří z Poděbrad zemřel 22. března 1471 ve svých jednapadesáti letech.