Kofein je nejčastěji konzumovanou psychoaktivní látkou na světě. Přestože je jeho nejběžnějším zdrojem káva a čaj, obsahují ho některé limonády, léky na nachlazení a na kašel nebo třeba čokoláda. Jak tedy vypadá kofeinový detox?

Kofein se v lidském těle rychle vstřebává. Maximálního účinku dosahuje zhruba po dvou hodinách od konzumace, přičemž jeho vyloučení z těla trvá obvykle okolo devíti hodin. Je rozpustný ve vodě a v tucích, takže se dostává do všech tělesných tkání, což do značné míry vysvětluje, proč působí v mnoha různých částech těla.

Dospělým se doporučuje konzumovat maximálně 400 mg kofeinu denně (což odpovídá přibližně čtyřem šálkům kávy). Větší množství může vést ke svalovému třesu, nevolnosti, bolestem hlavy, bušení srdce a v extrémních případech dokonce ke smrti.

Únava a bolest

Podobné příznaky – hlavně bolesti hlavy, únavu a vyčerpání, může paradoxně vyvolat i vysazení kofeinu. Je dáno tím, že si naše tělo (podobně jako v případě jiných drog) vytváří v průběhu času toleranci. Kofein se v mozku váže na receptor používaný adenosinem – nukleosidem odpovědným za celou řadu fyziologických procesů. Vazba kofeinu na tyto receptory způsobuje, že tělo oddaluje nástup únavy. Postupem času však mozkové buňky produkují více adenosinových receptorů, aby umožnily normální vazbu adenosinu.

V okamžiku, kdy přestanete tělu dodávat kofein, zůstává nadbytek adenosinových receptorů a dochází ke zvýšenému pocitu únavy. Přestože jde o přirozený proces, člověk se může cítit unavenější než obvykle.

Vysazení kofeinu často doprovází bolesti hlavy. V oblasti hlavy a krku způsobuje kofein zúžení cév, což snižuje průtok krve do mozku. Když tělu chybí kofein, přibližně po 24 hodinách se cévy vrací do normálu, což způsobuje zvýšený průtoku krve do mozku a vyvolá bolesti hlavy. Ty mohou trvat v průměru až devět dnů.

Překvapit by vás neměla ani intenzita prožívané bolesti. Adenosinové receptory, na které se kofein váže, totiž modulují i bolest. Vysazení kofeinu tak může dočasně zvýšit vnímání a citlivost na bolest, protože mozek má k dispozici nadbytek adenosinových receptorů.

Lepší spánek, nálada a kardiovaskulární zdraví

Působením kofeinu dochází k omezení či oddálení produkce melatoninu – „hormonu spánku“, který reguluje chronobiologické rytmy v lidském těle. Následný spánek pak bývá obvykle kratší a kratší bývá i doba tzv. hlubokého spánku. Když kofein vysadíte, může se vám spánek zlepšit. Některé studie naznačují, že ke zlepšení dochází již po 12 hodinách od vysazení kofeinu, úplná náprava ale trvá i několik dnů.

Kofein je také spojován se zvýšenou úzkostí a záchvaty paniky – a to nejen u osob se sklonem k psychickým problémům. Snížení nebo vyloučení kofeinu tak může zlepšit vaši náladu. Částečně to může být způsobeno zlepšeným spánkem – jeho nedostatek totiž může zhoršovat pocity úzkosti a další poruchy nálady. Adenosinové receptory, na které se kofein váže, se ale podílejí i na modulaci dalších neurotransmiterů, které mají vliv na pocity štěstí, strachu nebo míry stresu.

Omezení kofeinu může mít také zásadní vliv při problémech s pálením žáhy a u poruch trávení. Kofein totiž vyvolává sekreci kyseliny v žaludku a oslabuje jícnový svěrač. Vynecháním kofeinu také prospějete svému kardiovaskulárnímu systému – kofein zvyšuje krevní tlak a srdeční frekvenci. V tomto ohledu ale záleží na míře tolerance, kterou si tělo vytvořilo.

Zdravější zuby a lepší trávení

Nejen káva, ale i třeba čaj, obsahují sloučeniny, které způsobují zabarvení zubní skloviny. Vysazením kofeinu tak můžete zlepšit zdraví svého chrupu a ústní dutiny. Kofein také ovlivňuje vnímání některých chutí – zejména té sladké. Při kofeinovém detoxu tak můžete být vnímavější na některé chutě.

Kofein působí také na hladkou svalovinu střev, zejména v tlustém střevě. Způsobuje jejich kontrakci a vyvolává nutkání defekovat. Kofein může také změnit konzistenci vaší stolice – zvláště pokud pijete velké množství kávy, protože kofein ovlivňuje vstřebávání vody. Kromě toho působí i jako mírné diuretikum. Je to dáno tím, že váže adenosinové receptory v ledvinách, což mění způsob výměny sodíku a ovlivňuje zadržování vody. Podle některých studií také dráždí močový měchýř, což může způsobovat častější nutkání močit. Vynechání kofeinu tak může snížit počet návštěv toalety.

Pokud uvažujete o vyřazení kofeinu ze svého jídelníčku, je vhodnější zvolit postupné snižování dávek než rázný konec. Celková detoxifikace organismu od kofeinu obvykle trvá dva až tři týdny a díky postupnému snižování dávky se můžete do značné míry vyhnout zmíněným abstinenčním příznakům. Jejich projevy a délka budou záviset na tom, jak dlouho a v jaké míře jste až doposud kofein konzumovali, vaší kondici a celkovém zdraví.

Planetární systém blízké hvězdy HD 63433 už známe nějakou dobu. Dřívější pozorování ukázala, že se v něm nacházejí nejméně dvě exoplanety – HD 63433 b a HD 63433 c. V obou případech jde o sub-neptuny – planety menší než Neptun s poloměrem maximálně trojnásobku Země. Tým astronomů nově zpracoval data amerického vesmírného dalekohledu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a objevil v nich i třetí exoplanetu – HD 63433 d. Podrobnosti o objevu zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Pekelná země s oceánem lávy

Nově objevená exoplaneta odborníky zaujala. Velikostí se blíží Zemi a její hvězda se velmi podobná Slunci. Zároveň ale jde o nesmírně extrémní svět. Exoplaneta kolem své mateřské hvězdy krouží ve ve vázané rotaci, což znamená, že je neustále přivrácená ke hvězdě stejnou stranou. Průměrná vzdálenost hvězdy HD 63433 a exoplanety HD 63433 d je osmkrát menší než vzdálenost mezi Sluncem a Merkurem. Jeden rok na této exoplanetě tak trvá pouhé 4,2 pozemského dne.

Astronomové odhadují, že na přivrácené straně exoplanety panují teploty okolo 1 257 °C. To jsou teploty podobné těm, jaké očekáváme na „lávových světech“ typu CoRoT-7 b a Kepler-10 b. Vědci se proto domnívají, že přivrácenou polokouli exoplanety HD 63433 d může pokrývat oceán lávy.

Pro odborníky je velmi zajímavá i svým věkem. Podle vědců jde o velice mladou exoplanetu ve velmi mladém planetárním systému. Exoplaneta HD 63433 d by měla být stará jen 400 milionů let, a je tedy zhruba 10× mladší než Země. Relativně malá velikost exoplanety HD 63433 d, její mládí i těsná blízkost u mateřské hvězdy z ní dělá slibný cíl pro detailnější pozorování. Vědci budou mimo jiné chtít potvrdit uvedená zjištění, a také se dozvědět více o podmínkách, jaké panují na její odvrácené straně. Takto mladé terestrické planety jsou mimo jiné velmi cenné pro testování soudobých teorií o vzniku a vývoji planet.

Druhého prosince 1805 Napoleon I., císař Francouzů, vybojoval u Slavkova v Bitvě tří císařů svoje nejoslnivější vítězství. Porazil rakouského císaře Františka II. i ruského imperátora Alexandra I. Den po bitvě za ním přijel kníže Johann von Liechtenstein, aby požádal jménem svého panovníka o schůzku, na níž by se uzavřelo příměří. Byla to jen nabídka rakouská, neboť Alexandr I. mír s Francií sjednal až roku 1807. 

Hledání vhodné lokality 

Rozhovor probíhal mezi čtyřma očima, čas byl určen na následující den, tedy 4. prosince, a nejspíš došlo i na návrh místa. Setkání se původně mělo uskutečnit v zemi nikoho u Uhřic, jenže ty už stihl obsadit Bernadottův armádní sbor. Napoleon proto ihned zavolal Liechtensteina, který dosud neodjel. „Nechal na něm, ať sám zvolí místo pro setkání. Bylo tedy dohodnuto, že se uskuteční u mlýna, ležícího dole v údolí mezi Žarošicemi a Násedlovicemi. […] Pravdou je, že ležel mezi oběma vesnicemi sto sáhů na jih od silnice z Brna na Holíč a že měl zvláštní jméno Spálený; dokonale je vyznačen na Müllerově mapě,“ napsal generál Thiard, který byl tehdy Napoleonovým pobočníkem. 

Müllerovou mapou mínil ortografickou mapu Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790, ta ale není natolik podrobná. Spíše šlo o mapu z I. vojenského (josefského) mapování, na níž Spálený mlýn leží na Spáleném potoce v místě krátkého propojení dvou rybníků. Šlo o velmi bezpečné místo pro obě strany, neboť dvě vodní plochy vylučovaly nějaké pokusy o přepad či zajetí. Leželo navíc před francouzskými předsunutými hlídkami a čtyři kilometry od zadních stráží Rakušanů i Rusů. 

Setkání u Spáleného mlýna 

To, co u Spáleného mlýna následovalo, popsali tři Napoleonovi pobočníci, Thiard, Ségur a Savary, přičemž Thiardovo podání se zdá být nejserióznější: „Dne 4. prosince před rozbřeskem se dala celá garda na pochod. Císař ji následoval, a když opouštěl Slavkov, nevěděl zcela jasně, kde to dohodnuté místo je; dozvěděl se vše cestou.“ Pamětník popsal prudké stoupání do kopce, ještě strmější sestup i to, že garda zůstala v několika řadech ve svazích dost daleko od mlýna, odkud měla vše na dlani jak z hlediště amfiteátru. 

„Mlýn byl vypleněný; císaři se to nelíbilo. Počasí vládlo skvělé a on dal přednost jednání pod širým nebem v úzkém prostoru, vytvořeném buď rozmarem přírody, nebo těžbou štěrku. V oněch místech byl terén mimořádně rozeklaný a stály nad ním dvě hlídky jízdních myslivců, které i obrazně jako kdyby bděly nad našimi hlavami. Sapéři gardy rozdělali velký oheň, a ježto panovala trochu obleva, vynesli jsme ze mlýna všechnu zbylou slámu, abychom s ní obsypali bivak a vyložili tím cestu, kde měl císař František II. vystoupit z kočáru.“ Čekalo se dlouho a Napoleon stěží skrýval netrpělivost, neboť začal mít obavy, aby se nepřihodilo něco nečekaného. 

„Konečně jsme viděli, že přijíždí řada povozů s velkým odřadem kavalerie; byl to František II., provázený divizionem husarů Kienmayer a dalším z hulánů Schwarzenberg, jakož i řadou generálů, mezi nimiž byl i kníže Jean de Liechtenstein. V té chvíli začala garda bubnovat a trubky hrály pochod. Podívaná to byla nádherná, co mělo následovat, jí dodávalo na vážnosti, která v duši každého probouzela úctu a těžko popsatelné dojetí.“ S úctou to tak slavné nebylo, doprovody hlučely a mnozí jako kdyby si význam setkání ani neuvědomovali. 

„Napoleon vykročil silnicí, pomohl Františku II. vystoupit z vozu a řekl mu pár slov, která jsem nezachytil […]. Nato jej císař odvedl k ohni, kde s ním zůstal o samotě, bez maršála Berthiera, byť některé relace tvrdí, že on u toho byl. Jeho úmysl zůstat s Františkem II. sám byl tak zjevný, že vhodným gestem knížeti Jeanovi [Liechtensteinovi] naznačil, aby se vzdálil. Zdá se nicméně, pokud jsme mohli z pantomimy soudit, že rakouský císař naléhal, aby kníže zůstal…“ Oba nejužší doprovody (z rakouské strany zde byli podle Savaryho krom Johanna von Liechtensteina i jeho bratr Moritz, kníže Karel Filip Schwarzenberg a generálové Kienmayer, Bubna i Stutterheim) zůstaly u druhého ohně na opačné straně silnice než dva císařové. 

Mír je hotovou věcí… 

Ségur se domníval, že zachytil jedno zvolání císaře Františka, podle tónu hlasu proneseného, jako by mu právě spadl kámen ze srdce: „Nu, pak je to hotová věc...“ Pak se Napoleon zeptal: „Vaše Veličenstvo mi tedy slibuje, že se mnou znovu válčit nezačne?“ A František odpověděl: „Přísahám a slovo dodržím!“ 

Když rozhovory skončily, doprovodil Napoleon Františka II. k jeho kočáru, rozloučil se, vsedl na koně a všem kolem řekl: „Pánové, vracíme se do Paříže; mír je hotovou věcí.“ Pak podle Thiarda pobodl koně a „po arabsku“, divokým tryskem (třebaže byl jezdcem hodně průměrným) vyrazil směrem vzhůru, cestou, po níž přijel. 

Hudba začala hrát vlastenecké nápěvy a garda, stojící dosud dokonale nehybně, s puškami u nohy a ve vyrovnaných řadech, spustila opakovaný pokřik, který jako kdyby poraženého Habsburka provázel na rozloučenou: „Vive l’Empereur!“ Byl to projev čisté radosti z konce války a vidiny návratu domů. Setkání zachytil na plátně baron Gros a na pozadí s rybníkem, mlýnem a křížem umístil dva mladé stromy. Možná je tím zcela holým stromem ona památná lípa, které se mylně říkalo i Mírová, třebaže mír byl podepsán až 26. prosince v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Nutno dodat, že František II. slovo nedodržel a v roce 1809 vyvolal válku s Francií znovu.

Památný strom už připomíná jen stará pamětní deska na zdi nevzhledné a krabicové hospodářské budovy toho, co zbylo z vodního mlýna, řečeného Spálený. „Dva dny po bitvě u Slavkova dne 4. prosince roku 1805 sešli se císařové František II. a Napoleon pod protější lípou, aby smluvili příměří a ukončili tehdejší krvavou válku.“ 

Kdo by zde, mezi Uhřicemi a Žarošicemi, hledal takovou událost? Už v roce 1913 byla lípa stará a vetchá a v roce 2006 z ní zbylo pouhé mohutné torzo, které se dvojilo a nahoře mělo poslední dvě živé větve. Pak ji pokáceli, jen kus zbyl jako vzpomínka ve Vrbasově muzeu ve Ždánicích...

Plameňáci jsou možná nejvýraznější brodiví ptáci, kteří žijí na naší planetě. Čtyři existující druhy se vyskytují v Jižní a Střední Americe, dva v jižní Evropě, Africe a Asii. Obývají mělké mořské zálivy a slaná jezera ve vnitrozemí, ale jsou schopní přizpůsobit se i sladkovodnímu prostředí.

Na plameňácích na první pohled zaujme výrazně růžové až červené zbarvení. Na druhý pohled pak asi sotva přehlédnete mohutný zobák, neobvykle zahnutý dolů téměř v pravém úhlu. Tyto dva výrazné rysy jejich fyziognomie spolu přitom úzce souvisí. Za zbarvení jsou totiž zodpovědné karotenoidy vstřebávané z potravy při jejímž získávání je zobák neocenitelným, dokonale utvářeným nástrojem.

Plameňáci dokážou filtrovat vodu a získávat z ní potravu. To dělají například i kachny, ale plameňáci jsou jedinými zástupci ptačí říše, kteří tento úkon zvládají hlavou dolů. Skloní krk a ponoří přední část zobáku, ideálně uzpůsobenou pro oddělení bahna a kalu od ostatních složek jezerního dna, pod hladinu. Pak do této neobvyklé naběračky nasávají vodu a na jazyku zachytávají řasy a drobné živočichy. 

Zobák plameňáků má po okrajích lamely a ptáci pak jimi vytlačí přebytečnou tekutinu pomocí jazyka ven. Takto nabrat si umí až dvacetkrát za minutu.

Zdálo by se, že poznat mrtvého člověka není zas tak obtížné: Nedýchá, nelze mu nahmatat tep, je sinalý… Jenže kdyby to skutečně bylo tak jednoduché, nejspíš by se tisíciletou historií lidského pokolení neprolínaly zprávy o nešťastnících, kteří se náhle na vlastním pohřbu, nebo dokonce až pod zemí probudili k životu. V současnosti jsou takové případy v podstatě vyloučeny díky pokročilým vyšetřovacím metodám, jež mohou potvrdit či vyvrátit tzv. nezvratnou smrt mozku. Jedná se o zánik všech jeho funkcí včetně práce mozkového kmene, který zprostředkovává komunikaci mezi míchou a klíčovým orgánem a zajišťuje základní životní reflexy. Dřív ovšem v daném ohledu panovala výrazně složitější situace.

Koruna pro zesnulé

V minulých stoletích lékaři – natož laici – moderními znalostmi či technologiemi nedisponovali, a tak nezřídka docházeli k mylným závěrům. K získání jistoty, že nebožtík skutečně zesnul, přestalo po řadě nepříjemných zkušeností stačit pouhé zjištění, že dotyčný nedýchá. Už v raném středověku, konkrétně po dobytí Anglie Normany v roce 1066, tak vznikla profese koronera. Jeho úkolem se stalo ohledávání mrtvých těl, přičemž se zmíněný výraz odvozuje od slova „koruna“, neboť šlo o královského úředníka.

Počátky oficiálního vyšetřování smrti nicméně historikové nacházejí ještě mnohem hlouběji v minulosti. Jeden z prvních písemných záznamů se datuje do roku 44 př. n. l., kdy řecký lékař Antistius údajně potvrzoval skon zavražděného Julia Caesara. Mimochodem, tehdejší ohledávači se nazývali koronátoři: Základ tvořilo slovo „corona“ označující vavřínový věnec, který se zesnulým pokládal na hlavu, a právě z něj pak vzniklo i pojmenování pro symbol monarchie.

Hlídejte mrtvé!

V českých zemích vstoupilo za vlády Josefa II. v platnost nové opatření, podle nějž muselo být každé tělo povinně ohledáno a pohřeb mohl následovat až po dvou dnech. Zesnulý se navíc nesměl nechat bez dozoru: Pokud se náhodou objevily příznaky života, pak se nebožtík umístil do teplejší místnosti a pod dohledem zástupců farního úřadu se jej lékař snažil oživit. 

K podobným situacím docházelo například poté, co se podařilo vytáhnout z vody zdánlivě utonulého člověka. Stačilo však, aby si některý z pozorovatelů všiml třeba mrknutí či svalového záškubu, a bylo zřejmé, že dotyčný zatím na hřbitov nepatří.

Podle dochovaných záznamů šlo dokonce o poměrně častý jev: Český renesanční lékař Jan Marek Marci z Kronlandu se domníval, že zdánlivá smrt postihuje nejčastěji ženy trpící hysterií. Ve svých spisech zachytil případ jisté Heroiny ze šlechtického rodu Fürstenbergů, jež po domnělém skonu spočívala na lůžku ve světnici, přikrytá bílým plátnem. Když se však služebná mimoděk dotkla jejího chodidla, žena se nečekaně pohnula a otevřela oči…

Hniloba nelže

Český kněz Jan Pauly, později umučený nacisty, napsal v roce 1911 publikaci Pastorální medicína se zvláštním zřetelem na zdravotnictví a mimo jiné se v ní pokusil definovat smrt. Podle něj skon nastává při oddělení duše od těla, k němuž dojde zhruba půl hodiny od posledního vydechnutí. Pauly doslova uvádí: „V té chvíli, ve které veškerá organická životní činnost těla lidského přestala, oddělí se duše od těla a nastává smrt skutečná. Tato smrt jmenuje se smrt absolutní a liší se od smrti relativní, která nastává posledním dechem. Jakmile člověk posledně vydechl, nezemřel totiž, avšak jeho organická činnost v něm trvá sice v míře zmenšené, ale přece existuje, a to vždy ještě půl hodiny po posledním vydechnutí a jsou známky, že tato doba i více hodin trvati může.“

Jan Pauly vyjmenovává pět příznaků, podle nichž lze smrt s jistotou poznat, a sice zástavu srdeční činnosti, ztrátu svalové citlivosti, zchladnutí, posmrtnou ztuhlost a hnilobu. Pouze poslední jmenovaný symptom však považuje za stoprocentní, neboť v případě ostatních může nastat výjimka. Dokládá to na příkladu muže, u nějž lékař nedokázal zjistit činnost srdce po dobu 29 hodin, načež se dotyčný probral zpět k životu. „Jediná známka, z níž možno souditi na skutečnou smrt absolutní, jest hniloba,“ uzavírá Pauly s tím, že charakteristický znak rozkladných procesů představuje zelenavé zbarvení v místě žaludku.

Hororová inspirace

Ke zdánlivé smrti dochází dle Paulyho nejčastěji v případě, že dotyčného postihne nějaká okamžitá příhoda – mdloby, náhlá ztráta vědomí či zásah bleskem. K jejímu vyvrácení pak používal mimo jiné tzv. dynamoskop, který přikládal na libovolné místo těla, aby zaslechl šum coby jednu ze známek života. Další možností bylo třít kůži hrubým plátnem, a pokud zčervenala, znamenalo to, že dotyčný žije. Totéž platilo, jestliže se po kápnutí horkého vosku vytvořil puchýř nebo se objevila jakákoliv reakce na dráždivou látku, například čpavek, přiloženou k nosním dírkám.

Podle sto let starého názoru zůstává život v člověku ještě několik hodin po úmrtí, a jde o jeden z důvodů, proč s uložením do hrobu posečkat. Navzdory veškerým opatřením však v historii ojediněle docházelo k případům, kdy se člověk prohlášený za mrtvého později probral v rakvi. Dle četných legend se v některých otevřených pohřebních schránách našla těla v jiné pozici, než v jaké do ní byla uložena, případně bylo víko zespod poškrábané, jak se nebožák pokoušel dostat ven. 

Kupříkladu roku 1884 jistý lékař při zkoumání 40 mrtvol uložených v kryptě katedrály v Bordeaux tvrdil, že nejméně dvě jevily známky oživnutí: Jedno tělo leželo převrácené na stranu, druhé otočené na břicho s rukama pod hlavou. Hororově znějící příběhy se promítly i do literatury a inspirovaly například hned několik děl známého amerického autora Edgara Allana Poea.

Rakve se zvonkem

Představa probuzení v zasypaném hrobě děsila naše předky natolik, že se zejména v 19. století objevovaly na trhu speciální rakve se signalizačním mechanismem. Zabudovaný zvonek dovoloval probuzenému nebožtíkovi upozornit hrobníka, zatímco sofistikovanější schránky měly prosklené víko i trubici pro přívod vzduchu.

V Londýně vznikl ke konci viktoriánské éry spolek pro zabránění předčasným pohřbům a v roce 1905 zveřejnil znepokojivou statistiku: Uvedeného roku evidovali jeho členové 149 zaživa pohřbených osob; 13 zesnulých, kteří obživli při pitvě; jednoho spáleného zaživa a dva probuzené při balzamování. Tou dobou se odhadovalo, že u 2–3 % z 20 tisíc zemřelých došlo jen ke zdánlivému skonu. 

K možným příčinám nepochybně náležel fakt, že se resuscitační metody rozvinuly až koncem předminulého století – například přímou srdeční masáž poprvé úspěšně provedl německý fyziolog Moritz Schiff teprve v roce 1874. O sedm let dřív vznikla v Amsterodamu první záchranná organizace zaměřená na pomoc tonoucím. Ukázalo se totiž, že po vytažení z ledové vody většinou nevykazují známky života, nicméně po nějaké době se často proberou, zejména při intenzivní snaze o oživení například pomocí zahřívání.

Odpůrci předčasných pohřbů působili i na našem území: Lékař Vojtěch Vincenc Zarda založil roku 1797 první záchranný ústav ve střední Evropě. Instituce inspirovaná londýnskou Royal Humane Society otevřela své brány u pražského Týna a zaměstnávali ji zejména již zmínění tonoucí. K jejímu vybavení tak patřil i speciální člun určený pro vytahování topících se osob z vody. 

Na konferenci v Casablance v lednu 1943 vyhlásil americký prezident Franklin D. Roosevelt bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy za hlavní válečný cíl USA. Zdaleka přitom nešlo jen o líbivý slogan slibující vítězství, ale tento cíl představoval základní prvek plánování poválečného uspořádání, o němž se jednalo v následujících dvou letech. Bezpodmínečná kapitulace by poskytla právní základ, který by umožnil hlubokou vnitřní přeměnu států Osy. Upuštění od tohoto cíle by vedlo k velmi odlišné poválečné transformaci Japonska.

Jak dosáhnout vítězství? 

Úkol vymyslet, jak této bezpodmínečné kapitulace dosáhnout, padl na americký sbor náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff). Jejich debaty na toto téma od roku 1944 do jara 1945 nakonec vyústily v nejednoznačný kompromis mezi dvěma protichůdnými koncepcemi. Na jedné klíčové úrovni se spor mezi armádou a námořnictvem soustředil spíše na politickou než na čistě vojenskou otázku: jaký faktor by mohl podkopat vůli amerického lidu dovést válku k bezpodmínečné kapitulaci nepřítele? US Navy vedené Ernestem Kingem téměř čtyři desetiletí studovalo možné způsoby vedení války s Japonskem. 

Admirálové byli přesvědčeni, že invaze na japonské domácí ostrovy (Home Islands) by byla čirým bláznovstvím. Plánovači vypočítali, že obránci by nevyhnutelně převýšili počet všech představitelných expedičních sil a že japonský terén by smazal americkou výhodu v palebné síle a mobilitě. Tato úvaha přiměla námořní důstojníky identifikovat masivní ztráty jako faktor, který s největší pravděpodobností podkope odhodlání Američanů přinutit nepřítele k bezpodmínečné kapitulaci. Námořnictvo tedy prosazovalo ukončení války blokádou a bombardováním.

Nezbytná invaze

Ale jaké by vlastně byly důsledky této strategie? Zatímco bombardování měst Američané věnovali velkou pozornost, málo se zkoumalo, co by pro Japonce znamenala účinná námořní blokáda. Ta sloužila po staletí jako legitimní prostředek, který umožňoval zabránit přepravě zakázaného materiálu (typicky zbraní a dalších potřeb nutných k vedení války), ale přitom neblokovat jiné položky, především potraviny pro civilisty. V první světové válce Velká Británie tato pravidla změnila tím, že znemožnila právě přepravu jídla do Německa, a to i pro civilisty. To byl nyní standard, podle kterého američtí stratégové zvažovali navrhovanou blokádu Japonska. Tedy strategii, která měla za cíl zabít bezpočet jeho obyvatel hladem… 

Pozemní armáda (US Army) se do zkoumání perspektivy konfliktu s Japonskem pustila až ve 30. letech a došla k závěru, že invaze může být nezbytná. V roce 1944 se dokonce jevila jako zásadní, vzhledem k základnímu přesvědčení armádních špiček, že čím déle se válka protáhne, tím více bude klesat podpora veřejnosti pro kapitulaci Tokia. Spojené státy si nemohly dovolit čekat na dlouhodobé účinky blokády.

Kompromis 

Náčelníci štábů spojili tyto dva odlišné názory do strategického plánu v květnu 1945. Povolili pokračování a zesílení probíhající blokády a bombardování až do 1. listopadu 1945. V tu dobu měly Spojené státy zahájit operaci Downfall, dvoufázovou invazi na japonské ostrovy. První fáze – operace Olympic – předpokládala, že se 1. listopadu vylodí 6. armáda v jižní části Kjúšú, nejjižnějším z japonských hlavních ostrovů. Olympic by získal námořní a letecké základny pro podporu druhé fáze, operace Coronet, při které by dvě armády zajistily oblast Tokio–Jokohama. S jejím zahájením se předběžně počítalo na počátku března 1946. 

V politickém dokumentu k tomuto plánu náčelníci štábů zdůraznili, že celkovým válečným cílem Spojenců zůstává bezpodmínečná kapitulace a s ní program rozsáhlých politických změn v Japonsku, které zajistí, že již nikdy nebude představovat hrozbu pro mír. Náčelníci však současně připustili, že kapitulace je v císařství neznámý pojem. Za posledních 2 600 let se žádná tamní vláda nikdy nepoddala cizí mocnosti. Navíc generálové poznamenali, že během celého průběhu války v Tichomoří se žádná japonská jednotka nevzdala. Neexistovala záruka, že tokijská vláda kapituluje – nebo že pokud tak učiní, že ji ozbrojené síly uposlechnou. 

Náčelníci tedy uznali, že i kdyby dvoufázová invaze uspěla, není jisté, že nepřátelská armáda organizovaně kapituluje. V takovém případě by Spojenci museli likvidovat jednotku po jednotce, přičemž se odhadovalo, že ve zbrani stojí čtyři až pět milionů Japonců na domovských ostrovech, v Asii a v Tichomoří. V tomto světle se jevily potenciální oběti operace Downfall jako pouhá předehra strašlivého masakru, který by byl cenou za konečnou porážku nepřítele.

Nová zjištění rozvědky 

V memorandu z dubna 1945 admirál King, známý svou uměřeností, zdůraznil skutečnost, že náčelníci štábů dosáhli pouze vratkého kompromisu. Připomněl, že souhlasí jen s vydáním rozkazu povolujícího přípravy na invazi aby mohla být provedena v listopadu. Ovšem s dodatkem, že v srpnu či v září se opět sejdou, aby prodiskutovali skutečnou potřebu invaze. Prezident Harry S. Truman, hluboce znepokojený potenciálními americkými oběťmi, s operací Olympic váhavě souhlasil. 

Zpravodajci odhadovali, že v listopadu bude na Kjúšú dislokováno pouze šest japonských divizí, přičemž v oblasti vylodění se budou nacházet tři. Očekávalo se, že Japonci proti Olympiku nasadí po částech osm až deset divizí, tedy 350 000 vojáků, podporovaných 2 500 až 3 000 letouny. Tyto odhady umožnily připravit invazní vojska v takové síle, aby měla převahu alespoň tři ku jedné či vyšší. 

Všechno ale nešlo podle předpokladů. Od 9. července do konce srpna odhalila americká rádiová rozvědka masivní hromadění japonských vojenských sil na domácích ostrovech včetně obrovského posílení obrany Kjúšú. Ke konci války zpravodajci identifikovali 13 ze 14 japonských divizí na ostrově, z toho devět v jeho jižní polovině a pět z 11 brigád v témže prostoru. Konečně 20. srpna rozvědka hlásila, že na Kjúšú se nachází 625 000 vojáků.

Bylo také nutné poopravit obrázek protivníkova letectva. Zpravodajci informovali, že nepřítel disponuje 5 900 letadly, což představovalo téměř dvojnásobek dřívějších odhadů. Zpravodajské ústředí vrchního velitelství Tichomořské flotily spočítalo, že Japonci připravili pro obranu vlasti 10 290 letounů – více než trojnásobek dosavadních odhadů. Skutečný počet byl ve skutečnosti ještě o něco vyšší: asi 10 700.

Hod mincí může rozhodovat o řadě situací, ať už v životě, či ve sportu. Mezinárodní tým odborníků však prokázal, že i v tomto případě lze jít výhře trochu naproti. 

Vědci nechali dobrovolníky provést celkem 350 757 hodů a následně je vyhodnotili: Ukázalo se, že šance na padnutí strany, jež se před hodem nacházela nahoře, dosahuje 50,8 %. Pravděpodobnost se takto vychyluje údajně proto, že danou stranou zůstává mince ve vzduchu natočená delší dobu. Rozdíl je samozřejmě minimální, pokud však hod rozhoduje o něčem zásadním, bylo by podle vědců lepší platidlo předem zakrýt.

Dnes nachází hod mincí uplatnění hlavně ve sportu, v minulosti ale posloužil i k zásadnějším rozhodnutím – před 120 lety hod mincí údajně rozhodl o tom, že prvním, kdo absolvuje historicky první let letadlem, bude Orville Wright. Jeho bratr Wilbur prohrál a letěl až jako druhý. V roce 2019 rozhodl hod mincí komunální volby na Filipínách – Sue Cudillová se stala starostkou poté, co třikrát zvolila orla.

Planeta se otepluje a led mizí i z míst, kde byl velice dlouhou dobu. Týká se to i Grónska, kde je oteplování a s ním spojené tání ledu velice výrazné. Nedávno vyšlo najevo, že situace je ještě závažnější, než odborníci původně předpokládali. 

Podle dosavadních odhadů měl Grónský ledový štít v posledních desetiletích přijít asi o 5 000 gigatun ledu. Nové dohady přidaly ještě 1 000 gigatun navíc, což znamená, že Grónsko ztratilo o 20 procent ledu víc, než jsme mysleli. Podle nové studie, kterou publikoval vědecký časopis Nature, to může vést k problémům s cirkulací vody v oceánech a nepřímo i k dalšímu nárůstu hladiny oceánu.

Tající ledovce

Nárůst odhadu ztrát ledu v Grónsku souvisí s oblastmi, které nebyly do předešlých analýz zahrnovány. Jde o okraje ledovcového štítu v Grónsku, kde se ledovec střetává s oceánem. Vědci detailně zpracovali ztráty ledu a odtok roztáté vody do oceánu. Jejich výsledky přispějí k vylepšení modelů chování hladiny oceánů i oceánských proudů.

Badatelé zahrnuli změny u celkem 207 jednotlivých ledovců v Grónsku, které tvoří asi 90 procent ledovcového štítu v Grónsku. Tyto změny pokrývají období mezi lety 1985 a 2022. V rámci studie vědci analyzovali víc než 236 tisíc satelitních snímků, přičemž jim s časově náročnou prací pomohly algoritmy strojového učení.

Data ukazují, že téměř každý zkoumaný ledovec se zmenšuje a týká se to celé plochy Grónska. „Je to pro nás signálem, že se stále intenzivnější tání ledu týká doslova každé části Grónska,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Chad Greene z Laboratoří tryskového pohonu NASA. „Dnes už není žádná část Grónska, která by byla uchráněná před oteplováním.“

Nejvíce ledu podle vědců ztratil ledovec Zachariae Isstrom v severovýchodním Grónsku, který za poslední čtyři desetiletí přišel 160 gigatun ledu. Ledovec zadržuje tolik vody, že by se v případě jeho úplného roztátí zvýšila hladina světového oceánu o více než 18 cm.

Západogrónský ledovec Jakobshavn ztratil za toto období 88 gigatun. Jde o jeden z nejrychleji se pohybujících ledovců na ledovém příkrovu a ve 20. století se podílel na zvýšení hladiny moří téměř 4 %.

Humboldtův ledovec v severním Grónsku, nejširší ledovec ledového příkrovu, který končí v moři, ztratil během sledovaného období 87 gigatun ledu. Pokud by zcela roztál, mohl by zvýšit hladinu světového oceánu o sedm centimetrů.

Pětadvacetiletý nadporučík Alexej Leonov patřil mezi stíhače, které na podzim roku 1959 pozvali do Ústřední nemocnice vojenského letectva v Moskvě k nezvykle složitým lékařským vyšetřením. Při jízdě na centrifuze však jeho organismus selhal. Potom se jednomu lékaři s plukovnickými nárameníky svěřil, že se předchozího dne s ostatními kouloval a nějak se necítí dobře. Důstojník mu zařídil opakování zkoušky po několika dnech – a tentokrát Leonov uspěl. Když mu vysvětlili, že by měl létat na úplně nových strojích, souhlasil.

Koncem roku se dověděl, že ho mají přeložit do východního Německa, kde jsou lepší materiální podmínky. Proto se v lednu také narychlo oženil. Jurij Gagarin, Pavel Popovič a Viktor Gorbatko do něho hučeli: „Ty ses zbláznil? Zůstaň! Tady to bude strašně zajímavé! Létat na raketách!“ Nakonec ho přemluvili. Než dvacet pilotů odjelo ke svým mateřským plukům, sdělili jim, že prošli všemi testy a za několik týdnů dostanou zprávu, kdy a kde se mají hlásit. Kolegům a známým měli povědět, že jsou přeloženi ke zkušebním letcům. Skutečné určení bylo přísně tajné.

Když štáb letectva poslal Leonovovi výzvu, aby se hlásil v polovině března v Moskvě, vrátila se obálka zpátky s poznámkou „nadporučík A. Leonov zahynul“. Nakonec se ukázalo, že u pluku byli dva důstojníci téhož jména a o život přišel ten druhý. Alexej Leonov tedy zahájil v polovině března 1960 přípravu pro let do vesmíru.

Jenom vyjdi ven – žádné rekordy!

Koncem dubna 1964 ho vybrali do posádky pro loď Voschod 2. Chystaly se dvě dvojice: Leonov s Pavlem Beljajevem a Viktor Gorbatko s Jevgenijem Chrunovem. Vzápětí vystřídal nemocného Chrunova Dmitrij Zajkin. Kosmonauti měli vyzkoušet první výstup do prostoru mimo loď. To byl úkol pro Leonova a Zajkina. Oba museli nadřít výstup do poslední vteřiny ve výcvikovém středisku. 

Jenže na Zemi to kvůli přitažlivosti nejde. Nezbylo, než aby se to naučili v umělém stavu beztíže, který vzniká ve speciálně upraveném letounu Tu-104. Vždy na vrcholu letu po balistické křivce se na jeho palubě na 24–25 sekund vytváří beztíže. Nejdřív tedy do kabiny letadla namontovali maketu Voschodu s přechodovou komorou. Desetiminutový výstup „vesmírného chodce“ rozdělili do 225 úseků. Kromě toho museli budoucí kosmonauti nacvičit východiska z mimořádných situací – instruktoři jich našli na tři stovky.

Po roce usilovného výcviku byly obě dvojice připraveny, přičemž lepší výsledky měli Beljajev a Leonov. Bezpilotní zkouška lodi pod označením Kosmos 57 v únoru 1965 však selhala – stroj se následkem chybného příkazu sám zničil. Přesto se hlavní konstruktér Sergej Koroljov rozhodl kosmonauty vypustit.

V noci na 18. března 1965, kdy měli startovat, v Leninsku u kosmodromu Bajkonur hustě sněžilo. Ráno se každý snažil dát Beljajevovi a Leonovovi nějakou radu. Oba muže tím však pouze rozčilovali a Koroljov je musel uklidnit. Leonovovi kladl na srdce: „Jenom vyjdi z lodi a zase se vrať! Žádné rekordy nepotřebuju!“ Oběma pak řekl: „Když znáte tři tisíce havarijních situací, během letu se dostanete do třítisící první. Když ale znáte tři tisíce, pak si poradíte i s touhle.“

Fyzicky úplně na dně

Start proběhl normálně. Hned při prvním obletu Země nad Kamčatkou vlezl Leonov do přechodové komory. Když zavřel dveře do kabiny s Beljajevem, začal vypouštět vzduch. A potom otevřel dvířka do kosmu. V 11:30 zahájil nad Afrikou svůj riskantní výstup. V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tato „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý? Desítky otázek znervózňovaly specialisty v sále sledovacího střediska v prvním patře montážní haly Bajkonuru. Nicméně lékaři, kteří měli na Leonovově přípravě největší podíl, zůstávali optimističtí. Při tak krátkém výstupu do pětimetrové vzdálenosti v prostoru snad nevzniknou nějaké kardinální obtíže, s nimiž při pozemním tréninku nepočítali.

„Mohli jsme očekávat pouze jedno nebezpečí,“ řekl mi později akademik Vasilij Parin, zodpovědný za lékařsko-biologickou část projektů Vostok a Voschod, „že totiž nemusejí dobře fungovat uzavírací systémy, že loď nebude možné hermeticky uzavřít – a z kabiny unikne atmosféra a vytvoří se tam vakuum. Pak by bylo obtížné přistávat.“ Zatímco na Zemi se o hermetičnost kabiny starají desítky přístrojů a specialistů, na oběžné dráze musejí tuto životně důležitou službu vykonat automaty.

„Bylo neuvěřitelné ticho,“ vzpomínal později Leonov. „Slyšel jsem, jak mi tluče srdce. Slyšel jsem vlastní těžký dech.“ V jednu chvíli se poněkud prudčeji odstrčil od lodi: Lano ho sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo krátké, takže se kosmonaut několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině. Chtěl se vrátit do lodi, jenže to nebylo jednoduché. V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vstupu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodil do otvoru – ve stavu beztíže se poškodit nemohla – a sám se začal soukat dovnitř.

V tu chvíli nastala další komplikace. Skafandr byl najednou větší než vstupní otvor a mezitím vyplouvala vzhůru kamera. Leonov supěl námahou, tlampače ve spojovacím středisku jeho oddychování ještě zesilovaly, registrační pásky fyziologických funkcí ukazovaly, že má pulz 143 za minutu a teplotu přes 38 °C. „Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik,“ vzpomínal. „Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoliv jiný.“

Snížil tedy tlak a pokoušel se vlézt dovnitř přesně opačně, než se to učil – hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně.“ Není divu – za tu chvilku ztratil šest kilogramů váhy a vypotil tolik vody, že ji měl ve skafandru po kolena. Konečně se v 11:50 dostal dovnitř – na sedmý pokus. Kdyby se mu návrat nepodařil, údajně ho měl Beljajev odstřelit a kabinu zavřít. Venku byl Leonov skoro dvanáct minut, stejný čas strávil v přechodové komoře. Když oba kosmonauti seděli zase vedle sebe v hermeticky uzavřené lodi, zvedl Koroljov s ulehčením mikrofon: „Blahopřeju vám k úspěšnému splnění úkolu.“ A prostě dodal: „Děkuju!“

Potíže s návratem

Horší situace však oba muže ještě čekala. Během Leonovova výstupu unikal z kabiny vzduch. Klimatizace to vyrovnávala přidáváním kyslíku, takže jeho hladina stoupla na nebezpečnou úroveň. „Stačila malá jiskřička, a celá loď by explodovala jako bomba,“ vzpomínal Leonov. A protože o tom hovořil až po pádu komunismu, vzpomněl si na Boha: „Situace byla katastrofálně nebezpečná. Jsem pevně přesvědčen, že nám pomohl ‚ten nahoře‘. Díval se na nás a usoudil, že bychom neměli tak brzy natáhnout bačkory.“

Oba maléry si Sověti nechali pro sebe. Jednak nechtěli jejich odhalením napomoct zaoceánské konkurenci a jednak o svých obtížích z důvodu propagandy zásadně nemluvili. Ani druhý den však nebyl trápení konec. Automatický systém návratového brzdění selhal – detektory orientace nenašly Zemi a Slunce, takže se nedokázaly zorientovat k přistání. Koroljov rozhodl: „Musíte přejít na ruční řízení!“

Ovšem kdy mají přistát? Balistici doporučili příští, 18. oblet, nebo potom číslo 22 či 23. Výhodnější měl být ten nejbližší. Nikdo však netušil, že zmíněné selhání automatiky možná způsobil Leonov. Když chtěl Beljajev zahájit sestup, neseděl jeho kolega přesně ve svém křesle. Proto se centrum lodi trochu vychýlilo a detektory nenašly oba opěrné body. Automatika počítala s přesným vyvážením kabiny, kdy oba muži v klidu sedí.

Při 18. obletu přistáli kosmonauti na severním Uralu – 368 km od plánovaného místa. Dosedli do zasněženého lesa 180 km severně od Permi. Bylo −25 °C, kosmonauti se třásli zimou a k civilizaci měli daleko. Brzy je objevily vrtulníky a shodily jim teplé oblečení a jídlo, jenže všechno zůstalo viset na stromech.

Maršál Ruděnko nedovolil, aby je helikoptéry vytáhly na lanech vzhůru – prý by to bylo nebezpečné. Nejdřív se k nim dostala skupina záchranářů na lyžích, kterou vysadily helikoptéry na okraji lesa asi půldruhého kilometru od Voschodu. Kosmonauti přespali u otevřeného ohně a druhý den dřevorubci pokáceli spoustu stromů, aby mohly vrtulníky přistát. Sovětský svaz slavil po Gagarinovi další kosmický úspěch.

Zhruba před 9 700 lety tábořila skupina mezolitických lovců a sběračů na skandinávském pobřeží, severně od dnešního Göteborgu ve Švédsku. Lovili tam, rybařili a obstarávali si obživu i zábavu, která byla tehdy nejspíš stejně důležitá jako dnes. Součástí této skupiny byli i dospívající, kteří žvýkali březovou pryskyřici. Archeologové tuto pravěkou žvýkačku před časem nalezli na lokalitě Huseby Klev a vyčetli z ní spoustu zajímavých informací.

V předešlém výzkumu se vědcům podařilo z nalezené žvýkačky získat DNA tehdejších lidí. Tentokrát se tým, který vedl Emrah Kırdök z turecké Univerzity v Mersinu, zaměřil na DNA dalších organismů, které vědci ve žvýkačce dokázali identifikovat. Jde o DNA bakterií z ústní dutiny lovců, a také DNA rostlin a živočichů, s nimiž byli žvýkající ve styku. Výsledky zajímavého výzkumu zveřejnil odborný časopis Scientific Reports.

Žvýkačka plná DNA

Ukázalo se, že zmínění teenageři si na skandinávském pobřeží dopřávali jelení maso, pstruhy a také lískové oříšky, podle všeho nepostradatelnou součást jídelníčků lidí z období mezolitu. Jak zmiňuje portál New Atlas, vědci ve žvýkačce objevili DNA vlka, lišky nebo jmelí. Tyto věci mezolitici nejspíš nejedli, zřejmě ale používali své zuby k opracování materiálů z uvedených zvířat a rostliny.

Vědci objevili rovněž sekvence bakterií, které jsou spojené s důvěrně známými nemocemi chrupu. DNA prozradila, že minimálně jeden z teenagerů trpěl zánětem ozubice, čili periodontitidou, velmi nepříjemným onemocněním z neléčeného zubního kazu. V mezolitu to musel být očistec.

„Tento výzkum nám poskytl unikátní momentku ze života lovců-sběračů na skandinávském pobřeží, relativně krátce po konci nejmladší doby ledové,“ uvádí paleogenetik Anders Götherström ze Stockholmské univerzity. „Je to úžasná příležitost použít jiný zdroj informací o životě tehdejších lidí, než jaké máme obvykle k dispozici.“