U exoplanety WASP-39b by se mohl nacházet exoměsíc podobný Jupiterově Io

Nová analýza dat z teleskopu Jamese Webba naznačuje, že kolem vzdálené exoplanety WASP-39b by mohl obíhat sopečný exoměsíc, který do okolí planety chrlí oblaka plynu a prachu.

21.10.2025 - Martin Reichman


Vědci už desítky let pátrají po tzv. exoměsících – přirozených družicích planet mimo naši Sluneční soustavu. Zatím se ale žádného z kandidátů na exoměsíc nepodařilo s jistotou potvrdit. Nyní však přichází studie, která podle všeho posouvá věci dál než kdy dřív: data z Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) a dalších observatoří odhalují v blízkosti exoplanety WASP-39b podezřelý oblak plynu, který by mohl pocházet z hyperaktivního sopečného exoměsíce.

Signály tajemného souputníka

Exoplaneta WASP-39b, objevená už v roce 2011, je obrovský plynný obr o velikosti zhruba Saturnu, který obíhá svou hvězdu jednou za čtyři dny. Své mateřské hvězdě se nachází extrémně blízko, a je tudíž vystaven nesmírně horkému prostředí. Právě proto je pro astronomy ideálním cílem: přechody exoplanety přes kotouč hvězdy umožňují vědcům detailně analyzovat složení její atmosféry.

V roce 2023 Webbův teleskop detekoval v atmosféře WASP-39b oxid siřičitý (SO₂), což bylo považováno za přímý důkaz fotochemických reakcí vyvolaných hvězdným zářením. Nová a doposud nerecenzovaná studie studie vedená Apurvou Ozou z Caltechu ale tuto interpretaci zpochybňuje: podle Oza může být ve skutečnosti zdrojem síry sopečný měsíc, podobný Jupiterovu Io, nejaktivnějším vulkanickému tělesu ve Sluneční soustavě.

Vařící se měsíc

Io, sužovaný gravitačním působením Jupiteru i jeho velkých měsíců, je doslova „hněten“ slapovými silami, které zahřívají jeho nitro a způsobují gigantické erupce. Podobný mechanismus by podle Oza mohl fungovat i u WASP-39b – jen s tím rozdílem, že tento systém je ještě blíže své hvězdě, takže se „vaří“ nejen gravitací, ale i žárem samotné hvězdy.

Takový měsíc by mohl do okolí planety chrlit oblaka plynu a prachu, který astronomové nyní pozorují – podobně, jako Io vytváří kolem Jupiteru torus částic, který se neustále doplňuje jeho výbuchy.

Oza a jeho tým spojili pozorování z JWST, Hubbleova teleskopu a evropského Velmi velkého dalekohledu (VLT) v Chile a zaznamenali proměnlivé množství síry, sodíku a draslíku. Právě tato nepravidelnost podle vědců může naznačovat, že zdroj těchto látek je nestálý a lokální, nikoli rovnoměrně rozložený v atmosféře planety.

Apurva Oza stejnou metodu už testuje i u jiných exoplanet. V roce 2024 například publikoval práci o světě WASP-49Ab, kde pozoroval výbuchy sodíku v okolí planety. Jeho kolegyně Athira Unni následně změřila rychlost pohybu tohoto plynu, a ukázalo se, že odpovídají pohybu měsíce s osmihodinovou oběžnou dobou. Pokud by se podobný vzor podařilo zjistit i u WASP-39b, mohlo by jít o důkaz, na který astronomové čekají – relevantní důkaz existence exoměsíce.

Velké objevy si žádají velké důkazy

Ne všichni vědci ale sdílejí stejnou míru nadšení. Skeptici, jako například David Kipping z Kolumbijské univerzity a René Heller z Institutu Maxe Plancka, upozorňují, že pozorované změny v množství síry, sodíku či draslíku mohou mít i jiná vysvětlení – například interakce planety s hvězdou nebo proměnlivost samotné hvězdy. Tvrdí, že model sopečného měsíce je zatím příliš pružný, protože dokáže vysvětlit téměř jakýkoli signál, a tím se obtížně vyvrací. Navíc podle současných teorií by horké jupitery a horké saturny, jako je WASP-39b, při svém přesunu blíže k hvězdě pravděpodobně o všechny měsíce přišly. 

René Heller také upozorňuje, že případný exoměsíc by musel obíhat extrémně blízko planety, což se vzhledem k předpokládané (ne)stabilitě jeho oběžné dráhy jeví jako velmi nepravděpodobné. Hypotézu Apurva Oza tak vědci sice považují za velmi zajímavou, k jejímu potvrzení ale podle nich chybí přímé důkazy a nezávislá měření.


Další články v sekci