Kosmonautika byla dlouho výhradně mužským světem. Přesto existovaly ženy, které měly k cestě do vesmíru blízko

V první etapě kosmického programu představovaly lety do vesmíru výhradně mužskou záležitost. A s výjimkou mise Valentiny Těreškovové, jež znamenala hlavně propagandistický počin, se první dvě dekády v daném ohledu nic nezměnilo. Obrat přinesla až 80. léta a s nimi příchod, či spíš přílet amerických raketoplánů na kosmickou scénu. 

Zatímco Američanky tak díky letounům Space Shuttle tvořily integrální součást oddílu astronautů, u Sovětů a dnes u Rusů se emancipace odehrává poněkud ztuha, ačkoliv mírný pokrok je znát. Málokdo však ví, že některé ženy měly více či méně reálnou šanci se do vesmíru vydat, ale chyběl jim pověstný kus štěstí…

Malé ženy do malých kabin

V letech 1960–1961 se skupinka žen částečně podrobila stejným testům, jakými prošla první sedmička amerických astronautů. Idea zastoupení něžného pohlaví v kosmickém programu vzešla od brigádního generála Dona Flickingera a lehce excentrického šéfa soukromé kliniky v Albuquerque Williama Lovelace. Jejich argument zněl, že jsou dámy v průměru menší a lehčí než muži, takže by se rozhodně mohly stát zajímavými kandidátkami pro lety ve stísněných a z hlediska hmotnosti velmi limitovaných kabinách Mercury.

Šlo víceméně o soukromou iniciativu obou pánů, kteří oslovili Geraldyn „Jerrie“ Cobbovou. A známá pilotka se uvolila podstoupit všechny fáze psychofyzio­logických vyšetření, jimiž prošli kandidáti do prvního oddílu astronautů. Nejprve v únoru 1960 prodělala na Lovelaceově klinice extrémně podrobná vyšetření, načež v laboratoři Veterans Administration Hospital v Oklahoma City absolvovala fyziologické a psychologické zkoušky a zátěžové testy. Nakonec na základně námořního letectva v Pensacole prošla testováním na centrifuze a simulátoru katapultážního křesla. V srpnu 1960 pak na mezinárodní konferenci ve Stockholmu veřejně zazněl výsledek: Z medicínského hlediska byla Cobbová naprosto bez výhrad schopna kosmického letu.

Třináctka Mercury

Zdálo by se tedy, že mají ženy cestu do vesmíru otevřenou. Slavná pilotka, rekordmanka a celebrita Jacqueline Cochranová spolu s Cobbovou vypracovala požadavky na potenciální uchazečky a pomohla je v řadách pilotek identifikovat. Celý výběr i testování přitom zaplatila, neboť byla rovněž úspěšnou byznysmenkou. Mezi požadavky patřily následující položky: věk do 35 let, s tím že u některých adeptek se udělala výjimka, dobré zdraví, vysokoškolský diplom, licence komerčního pilota a nalétáno minimálně dva tisíce hodin.

Nutno podotknout, že ženy v pilotní kabině tehdy představovaly relativně výjimečný úkaz a díky popsaným nárokům se vydělila skupinka těch, jež se mezi sebou znaly alespoň z doslechu.

Šest z 25 oslovených potenciálních uchazeček odmítlo testování podstoupit. Ostatní absolvovaly od února do července 1961 lékařské testy a postupně odpadla další šestice – některé kvůli zdraví a minimálně jedna kvůli nedůvěře v budoucnost programu. V červenci tedy zůstalo dvanáct adeptek a Cobbová. Vše mělo završit testování na centrifuze v Pensacole, ale námořnictvo odmítlo dát své zařízení k dispozici bez záruky, že se jedná o program schválený a zaštítěný NASA. Ta potom 12. září 1961 celý projekt oficiálně pohřbila tiskovým prohlášením, že se v nejbližší době nechystá žádný výběr do oddílu astronautů zahrnující ženy. 

Oficiální důvod zněl, že skafandry ani výcviková zařízení nebyly přizpůsobeny ženské fyziognomii. Tak trochu ve druhém plánu pak kromě tehdejšího šovinismu americké společnosti zůstala asi nejdůležitější příčina: Většina účastnic měla zkušenosti pouze s vrtulovými stroji, nikoliv s proudovými letouny. Navíc ani jedna nezískala kvalifikaci testovacího pilota, jež tvořila až do třetího výběru astronautů nutnou podmínku.

Cobbová osobně lobbovala za astronautky u samotného prezidenta Lyndona Johnsona a vypovídala také na slyšení v Kongresu. Pozice NASA však zůstávala neoblomná. Ani premiérový start Valentiny Těreškovové na názoru rozhodujících činitelů nic nezměnil, a neoficiální nábor žen tak víceméně vyšuměl do ztracena.

Zčásti se na nenaplnění programu podílela skutečnost, že šlo tak trochu o partyzánskou akci, pro kterou Lovelace s Flickingerem nezajistili podporu NASA a armády. Je nicméně neoddiskutovatelným faktem, že v řadách testovacích pilotů v té době nefigurovala ani jedna žena. Na svou první astronautku si tak Amerika musela počkat až do roku 1983, kdy se na palubě Challengeru STS-7 podívala za hranice atmosféry Sally Rideová.

Být všude první

Sovětská kosmonautika se po slibném úvodu poměrně rychle propadla do bahna sporů, konfliktů a mocenských her. Ani tak silná osobnost jako hlavní konstruktér Sergej Koroljov přitom nedokázala zabránit, aby se z kosmického programu – a z toho pilotovaného zvlášť – stala propagandistická výkladní skříň bez jednoznačné koncepce. Heslo dne znělo „být v čemkoliv první“. Proto nepřekvapí, že otázka vyslání ženy do vesmíru nebyla vznesena pro blaho vědy, nýbrž z čistě propagandistických důvodů. A paradoxně s ní nepřišel Koroljov či někdo z jeho spolupracovníků, ale armáda prostřednictvím generála Nikolaje Kamanina.

Tento rozporuplný muž, jenž zastával pozici jakéhosi kurátora oddílu kosmonautů, začal v létě roku 1961 prosazovat nábor čistě ženské skupiny a mimo jiné argumentoval: „První sovětská žena ve vesmíru bude stejně velkým agitátorem za věc komunismu jako Gagarin a Titov.“ 

Na konci roku se díky jeho urputnosti daly věci skutečně do pohybu a začalo hledání adeptek odpovídajících fyzickým, psychickým a samozřejmě také kádrovým nárokům. Z původní necelé šedesátky prošlo nakonec velmi hustým sítem pět dam. V průběhu března a dubna 1962 se tak do oddílu zařadily Valentina Těreškovová, Irina Solovjovová, Taťjana Kuzněcovová, Žanna Jorkinová a Valentina Ponomarjovová.

Vostok nestačí

Skupina zahájila výcvik ještě na jaře roku 1962 a postupně se vyčlenila trojice nejslibnějších kandidátek ve složení Solovjovová, Těreškovová a Ponomarjovová. Triumf nakonec slavila druhá zmíněná a v červnu 1963 jako první kosmonautka strávila necelé tři dny na palubě Vostoku 6. Jejím letem se splnil propagandistický záměr a zdálo se, že další existence ženské skupiny v rámci oddílu kosmonautů nemá opodstatnění. Opak byl však pravdou.

Koroljov a jeho spolupracovníci chtěli původně na program Vostok navázat kosmickou lodí Sever, jež by pojala vícečlennou posádku a tvořila by součást komplexu pro lety k Měsíci. Jenže její vývoj se výrazně zpožďoval, a aby se zachovala kontinuita pilotovaných misí a také aby se neprojevil nedostatek koncepce sovětské kosmonautiky, rozběhl se narychlo program vícemístných lodí Voschod. Ty nepředstavovaly nic jiného než modifikované Vostoky a při jejich vývoji došlo na řadu kompromisů, jež měly mimo jiné vliv na bezpečnost posádky. 

Program byl však poměrně různorodý, na tehdejší poměry relativně ambiciózní – a kromě jiného počítal s lety ženských dvojic: Mělo jít o mise trvající až dva týdny a zahrnující i výstupy do volného prostoru. Od dubna 1965 se tak na ně připravovaly Ponomarjovová se Solovjovovou a Jorkinová s Kuzněcovovou.

Věčné náhradnice

Bohužel, jak víme, program pilotovaných letů lodí Voschod skončil po dvou startech a na plánovaných misích nového Sojuzu nebylo pro ženy místo. Proto jejich skupina nečinně existovala několik dlouhých let bez perspektivy na start další zástupkyně. Jako u mnoha jiných členů oddílu kosmonautů se však jednalo o tzv. nomenklaturní kádry, tedy tabulková místa, jichž se nebylo tak jednoduché zbavit. A pak přišla rána do zad od člověka, který za ustavením ženské sekce oddílu paradoxně stál.

Na podzim roku 1969 si Kamanin pozval čtyři výše zmíněné dámy k sobě a vnukl jim myšlenku, aby napsaly dopis na místa nejvyšší – k rukám tajemníka ÚV KSSS. Podle jeho slov se nacházely v podobné situaci jako jistá parašutistka ve 30. letech, která chtěla pokořit rekord, ale nedokázala se prosadit. A teprve osobní audience v Kremlu jí zajistila přímý souhlas Stalina. 

Ponomarjovová ovšem o událostech v generálově pracovně vyprávěla manželovi a ten okamžitě prohlédl, o co mu šlo: „Nic nepište, je to provokace. Dokud budete potichu sedět, nikdo se vás nedotkne, jste nomenklatura. Ale jestli vystrčíte nos, budou mít důvod se vás zbavit.“ Podle něj sice generál ustavení ženské sekce inicioval, jenže když už jejich lety nezajímaly vojáky ani vedení oddílu, snažil se situaci nenápadně „napravit“.

Valentině se však nechtělo věřit, že by vše zašlo až tak daleko, a nakonec s kolegyněmi onen dopis skutečně napsaly. Dopadlo to ovšem tak, jak předvídal Jurij Ponomarjov – mimochodem pozdější kosmonaut, který paradoxně do vesmíru také nikdy neletěl. Dámy dostaly pozvání na Ústřední výbor, kde jim sdělili, že činovníky sice těší jejich zájem o službu vlasti, ale vlast momentálně jejich služby nepotřebuje. Výnosem velitele vzdušných sil z 1. října 1969 byla jejich skupina rozpuštěna, načež jim nabídli místa řadových pracovnic ve Středisku výcviku kosmonautů.