Těžké pancíře na padácích: Výsadkové supacaty, lehké tanky a samohybná děla pro paragány

Vojenské úpravy běžných automobilů představují kompromis, kdežto u „bugin“ se klade hlavní důraz na nízkou hmotnost a maximální rychlost. Některé situace si však vyžadují vozy, které poskytují naopak větší nosnost výzbroje, munice a zásob. Výsledkem se stal vznik další kategorie, která se občas označuje jako doprovodná vozidla.

V některých případech jde o přestavby civilních nákladních automobilů, mezi nimiž dominuje Mercedes-Benz Unimog, ale jsou známy i dva upravené vozy Tatra 815, které používali čeští „speciálové“ v Afghánistánu. 

Zajisté nejznámější a nejúspěšnější konstrukce této kategorie však vznikla přímo pro vojenské použití. Nese název HMT (High Mobility Transporter) a pochází od slavné britské společnosti Supacat, která vyvinula a prezentovala několik variant. Design HMT se objevil v polovině 90. let a prosadil se například u speciálních jednotek v USA, Velké Británii či Austrálii. Výrobce akcentuje zejména jeho nosnost, stabilitu a terénní průchodnost, byť někdy zaznívá i kritika, jež směřuje na (údajně) nedostatečnou odolnost proti minám. Existuje ve verzích se čtyřmi a šesti koly a rovněž v provedení Extenda, které umožňuje konverzi mezi čtyřkolovou a šestikolovou konfigurací.

O nákupu vozů Supacat HMT se dlouhodobě hovoří v souvislosti s Armádou ČR a tuto záležitost provázejí také politické kontroverze, avšak aktuální informace říkají, že české speciální síly získají 18 Supacatů HMT Extenda.

Obrněnce do nebes

Od samého počátku existence výsadkových jednotek existuje úsilí vybavit je vozidly, jež jim poskytnou kombinaci palebné síly, pancéřové ochrany a terénní pohyblivosti podobnou té, jež se objevuje u tanků. Výsledkem se tak stal zrod pásových obrněnců, které se obecně řadí mezi lehké tanky, avšak s důrazem na schopnost snadné přepravy vzduchem, pokud možno včetně vysazování na padáku.

Z údobí druhé světové války lze uvést americký obrněnec M22 Locust nebo britský Mk VII Tetrarch, ovšem ani jeden z typů se v praxi neosvědčil. Za studené války Američané hodně investovali do programu lehkého tanku M551 Sheridan, který měl navzdory hmotnosti jen 15 tun nabízet působivou palebnou sílu. 

Konstruktéři totiž do jeho věže umístili velice zvláštní zbraň ráže 152 mm, která kombinovala funkce kanonu a odpalovacího zařízení pro protitankové řízené střely MGM-152 Shillelagh. Tyto rakety ale nikdy nesplnily původní očekávání a totéž vlastně platilo o celém obrněnci, jenž se projevil jako málo odolný a hodně poruchový. 

Výsadkové jednotky US Army proto chtěly zakoupit moderní náhradu a v 90. letech si vybraly lehký tank M8 Buford se 105mm kanonem. V tomto případě šlo o daleko slibnější konstrukci, ale projekt v roce 1996 kvůli rozpočtovým škrtům skončil.

Z pásových výsadkových obrněnců členů NATO se dá zmínit rovněž německý Wiesel, jenž vznikl v 70. letech a dá se považovat za celkem povedený. Hmotnost různých variant se pohybuje mezi 2,75–4,75 tuny, takže se jedná o jakýsi ekvivalent historických tančíků. Bundeswehr zakoupil několik provedení, která nesou například 20mm kanon, 120mm minomet nebo řízené rakety HOT, TOW či Stinger. Vysoce kompaktně řešený Wiesel se objevil v různých mírových a humanitárních operacích, neboť se dá snadno přepravovat letecky. Zkoušelo se také jeho vysazování na padáku, ale testy dopadly neúspěchem a Bundeswehr od tohoto záměru ustoupil.

S rudou hvězdou

V meziválečném údobí patřila mezi průkopníky výsadkových vojsk Rudá armáda, jež vybudovala nesmírně početné a dobře vyzbrojené jednotky. Prováděla též ambiciózní pokusy s vysazováním obrněných vozidel, především tančíků T-27 či plovoucích lehkých tanků T-37 a T-38, které se shazovaly z nízko letících bombardérů přímo na vodní hladinu, a to bez padáků. Na bojové použití této koncepce ale nikdy nedošlo. Sovětská armáda však ve snaze o zvyšování palebné síly výsadkových vojsk pokračovala i za studené války, takže na začátku 50. let vstoupil do služby nový obrněnec ASU-57. 

Jednalo se o výsadkové samohybné dělo o váze pouhých čtyř tun s 57mm kanonem ve shora otevřené korbě. Poskytovalo tedy sice pouze omezenou balistickou ochranu, avšak v provozu se osvědčilo a ukázalo cestu k dalšímu vývoji. Z toho na konci 50. let vzešlo výsadkové samohybné dělo ASU-85 se silnějším 85mm dělem. Užívalo podvozek z lehkého tanku PT-76, vážilo přes 15 tun a jeho původní podoba měla ještě otevřenou korbu, avšak u pozdějších sérií přibyl pancéřový strop.

Vozidla ASU-85 se zúčastnila invaze do ČSSR v roce 1968, ovšem v té době už se celá koncepce pokládala za zastaralou a začínala se zavádět modernější náhrada, ačkoliv poslední kusy opustily službu až v roce 1993.

BDM-1 a jeho potomci

Moderní náhradou ASU-85 se stala zajímavá konstrukce, často prohlašovaná za vůbec nejúspěšnější design výsadkového obrněnce všech dob. Jde o vozidlo BMD (bojevaja mašina děsanta), jehož první verze BMD-1 vstoupila do provozu v roce 1969. Dá se popsat jako vysoce kompaktní bojové vozidlo pěchoty, čemuž odpovídá také jeho výzbroj, jež se shoduje se známým obrněncem BMP-1 a zahrnuje nízkotlaký kanon ráže 73 mm, kulomety kalibru 7,62 mm a protitankové řízené rakety Maljutka nebo Konkurs.

Vedle tříčlenné osádky může BMD-1 pojmout šest výsadkářů.  Bojová hmotnost činí 7,5 tuny, díky čemuž lze vozidlo snadno dopravovat vzduchem a „shodit“ na padáku, a to dokonce i s výsadkáři sedícími uvnitř, což ve své době představovalo naprostý unikát. 

Posléze vznikla pestrá škála variant, například BMD-2 s rychlopalným 30mm kanonem, obrněný transportér BTR-D schopný přepravit až deset parašutistů či nosiče zbraní, jako samohybný minomet 2S9 Nona ráže 120 mm. Další vývoj pak vedl k typu BMD-3, jenž dostal kompletní věž z bojového vozidla pěchoty BMP-2, a v novém století potom k modelu BMD-4, jenž disponuje výzbrojí shodnou s BMP-3, a proto se v jeho věži nalézají poněkud netypicky vedle sebe dva kanony ráže 100 mm a 30 mm. Současný standard vozového parku ruských výsadkových vojsk tvoří modernizovaná verze BMD-4M a z ní odvozený transportér BTR-MDM.

Z dalších variant lze uvést mimo jiné samohybný kanon (ve skutečnosti prakticky lehký tank) 2S25 Sprut-SD se zbraní ráže 125 mm. Tyto typy už jsou mnohem těžší než původní BMD-1, například BMD-4M váží 13,5 tuny a Sprut-SD dokonce 18 tun, stále se však dají vysazovat na padácích.

Ona vyšší hmotnost zákonitě vyplývá ze silnějšího pancéřování, avšak výsledky nasazení těchto vozidel na Ukrajině působí velmi rozpačitě. Výsadkáři je použili například v tvrdých bojích o letiště Hostomel, ovšem obrněnce řady BMD tam utrpěly vážné ztráty. Ani jejich pancíř totiž evidentně neodolá moderním protitankovým zbraním, což jejich hodnotu na moderním bojišti značně snižuje. Ještě lze dodat, že design BMD zjevně inspiroval výsadkové obrněnce v čínské armádě, především model ZBD-03.