Jan Želivský: Jak skončil nejradikálnější hlas husitské Prahy?
Poprava Jana Želivského měla být výstražnou exekucí nad člověkem, který si v šíření idejí Jana Husa nebral servítky a mnohem blíž měl k teroru a nesnášenlivosti.
Počasí bylo v pondělí 9. března roku 1422 na svátek svatých Crhy a Strachoty dost nevlídné. Prahou se proháněl nepříjemný studený vítr, sníh se usazoval na doškových a šindelových střechách patricijských domů na Starém i Novém Městě pražském i na děravých stříškách barabizen, v nichž bydlela pražská chudina. Zkrátka počasí, do kterého bys psa nevyhnal.
Přesto se v Praze chystalo něco velkolepého, jedno z těch velkých, takřka divadelních představení, při nichž po oněch pověstných jevištních prknech tekly potoky krve. A hlavním, nicméně tragickým hrdinou tohoto „dramatu“ se měl stát snad nejradikálnější pražský husita té doby, „direktor exercitus“ pražského vojska Jan Želivský. Jeho činnost v Praze nijak dlouho netrvala, o to však byla intenzivnější.
Z venkova do Prahy
Ačkoli patří mezi nejznámější osobnosti husitství, o jeho „předpražském“ působení a aktivitách máme jen kusé informace. V Praze se objevil zřejmě v roce 1419, kdy se stal kazatelem u karmelitánů v kostele Panny Marie Sněžné. Lze se domnívat, že se narodil v Humpolci a působil v klášteře v Želivi – odtud zřejmě pochází i jeho přízvisko. Místo poklidného klášterního života dal přednost přímé akci.
V době jeho příchodu do Prahy to ve společnosti začalo vřít, revoluční nálady krystalizovaly zejména mezi pražskou chudinou. Po rozhodnutí krále Václava IV., který nařídil, že z kalicha je možno podávat jen ve třech kostelích, se situace ještě vyhrotila. Více se zradikalizoval i venkov, kde desítky potulných kazatelů vyzývaly k jakýmsi demonstračním akcím, namířeným proti stávajícím praktikám „velkých ryb“ v církvi. V letních měsících 1419 bylo již jasné, že zde proti sobě stojí dva tábory (strana katolická a podobojí), které se odlišují nejen věroučnými idejemi, ale také způsobem jejich bránění a prosazování.
Zastrašený Václav IV. byl na začátku roku 1419 dotlačen k obnovení novoměstského konšelského sboru, který obsadil protihusitsky orientovanými lidmi. Došlo i k dalším záminkám, jak omezit husitské aktivity. Všechna tato opatření ještě více radikalizovala Želivského. Dne 30. července zorganizoval před chrámem Panny Marie Sněžné velké procesí, které směřovalo ke kostelu svatého Štěpána. Ten však konšelé před davem uzavřeli. Rozlícení lidé vzali dveře kostela útokem, vylomili je a vhrnuli se dovnitř. Tady Želivský odsloužil mši a po jejím skončení se všichni vraceli přes tehdejší Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí) a zastavili se u novoměstské radnice.
Želivský zde dav zadržel a vyžádal si, že chce mluvit s purkmistrem. Žádal ho, aby propustil na svobodu všechny vězně, které kvůli přijímání z kalicha nedávno zajali. To však purkmistr ani konšelé nechtěli dopustit. Z obavy před rozlíceným davem se „zabarikádovali“ a z oken radnice házeli po lidech stojících pod radnicí různé předměty a strefovali se především do svátostí nesených Želivským.
To vydrážděný dav husitů rozlítilo na nejvyšší míru a vzali radnici útokem. Odpor konšelů brzy překonali a ti největší zuřivci se vedrali dovnitř, kde ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Některým konšelům se v nastálém zmatku sice podařilo utéct, ale sedm z nich mělo smůlu. Vyvlekli je k oknům a všechny včetně purkmistra Mikuláše z Podviní a rychtáře Nikláska svrhli dolů. Pouhé vyhození by pravděpodobně způsobilo jen menší zdravotní újmy, ale ozbrojený dav nastavil proti oknům své sudlice, kopí a vidle, na něž se milí páni konšelé z obou měst pražských nabodli. Odveta pražského podkomořího přišla už s „křížkem po funuse“. První pražská defenestrace byla skončena…
Král je mrtev, co dál?
Ihned po tomto incidentu se po Praze rozhořely pouliční boje. Lidé hromadně bořili všechny symboly nenáviděného papežství. Tato událost také tragicky ukončila život krále Václava IV. Panovník se nepříčetně rozčílil a prodělal těžký mrtviční kolaps, kterému krátce nato podlehl.
Celkem nešťastně do toho vstoupil Zikmund Lucemburský, usilující po bratrově smrti o český královský stolec. A právě proti němu radikálně vystupoval Želivský, který ho veřejně nazýval sedmihlavým a sedmikorunným drakem ryšavým. Plamenným hlasem volal po tom, že proti této lišce ryšavé je třeba bojovat, a to nejen silou idejí, ale se zbraní v ruce.
Želivský velice slušně ovládal principy manipulace s davovou psychózou a volil nejrůznější podobenství z apokalyptických vizí svatého Jana. Kázal česky a srozumitelně, maloval svým posluchačům vize lepšího a spravedlivějšího života. Jeho charismatem zmanipulovaný dav dával o sobě vědět tak mocně, že si nikdo netroufal veřejně mu oponovat. Mnozí jeho posluchači doslova nasákli jeho fanatismem a hořeli touhou nasadit pro novou víru vlastní životy. Nechyběly přímé výzvy k ozbrojenému boji, o němž se dalo předpokládat, že při něm na obou stranách poteče krev.
Mezitím Želivského stoupenci sesadili katolické konšely na staroměstské radnici. V Praze zavládla atmosféra strachu a nečekané záludnosti. Želivský, zřejmě zaslepený svým postavením a dřívější oblibou, nepostřehl, že se proti němu začíná ozývat stále více nespokojených hlasů. Dělal chyby a nařizoval popravy. V této chvíli se ještě o jeho násilném odstranění neuvažovalo, nicméně stavidla byla již spuštěna a věci v jeho okolí se začaly posunovat.
Noví konšelé považovali své pozice za nejisté, dokud bude onen věčný rebel a podněcovač Želivský naživu. Bylo nasnadě, že komplot je na spadnutí, že je třeba mnicha i jeho stoupence fyzicky zlikvidovat. Konec příběhu pražského radikála se začal definitivně psát druhou postní neděli před Velikonocemi, 8. března roku 1422.
Ortel a následky
Vyzvali Želivského, aby se dostavil na staroměstskou radnici, že s ním konšelé potřebují něco projednat. Dostavil se tedy v ranních hodinách, přítomní radní na jeho počest povstali a vřele ho uvítali. Konšel Petr Věžecký se k němu obrátil se slovy: „Vítej mezi námi, milý Jane. Prosíme tě, zda bys nám mohl být nápomocen radou, máme- li se obrátit o pomoc k bratrům moravským, či táborským?“ Jan netuše nic nekalého, doporučil konšelům obou měst obrátit se k táborským. Za to mu purkmistr poděkoval a poslíčka poslal pro hejtmana Haška. Ten se skutečně za chvíli dostavil, a protože na radnici nebyli přítomni všichni radní, okamžitě pro chybějící poslal, neboť potřeboval pro vynesení ortelu nad Želivským stoprocentní souhlas. Ne všichni však se postavili na jeho stranu. Hejtman proto nechal odpůrce výkonu zatknout, ale rozhodl, že jako první přijde na řadu Želivský. Zradu konšelů obou měst Želivský okamžitě pochopil. „Probůh, pane purkmistře, zadrž. Já sice smrt postoupím, ale nebudu sám. Dočkáte se, co z toho všechno vzejde…“
O tom, že celá akce byla dopředu připravena, svědčila i přítomnost kata. Pozorovatel události doložil, že „Jan beze všeho strachu pod meč hlavu sklonil“. Nato k němu kat promluvil: „Milý Jene, pomoz mé ruce, ať je svěží a jistá, abys při tomto hrozném ortelu netrpěl…“ Pak mu svázal ruce a přesnou ranou mu sťal hlavu a o chvíli později i jeho zastáncům.
Poprava se odehrála uvnitř radnice, krev popravených však vytekla strouhou na náměstí a tím se vše prozradilo. Okamžitě se seběhli kazatelovi stoupenci, ale uvnitř už našli jen mrtvolu svého vůdce. Konšelé, vědomi si toho, co by je mohlo potkat, se okamžitě zadním vchodem vytratili. Rozdivočelí lidé začal ničit vše, co jim přišlo pod ruce. Janovu hlavu prý potom položili na talíř a nosili ji ulicemi města. To, co následovalo, lze shrnout do jedné věty: drancování, vybíjení kostelů, násilí, loupežná anarchie, zabíjení, pogromy na Židy a pálení cenných univerzitních rukopisů…
Janovo tělo druhý den oblékli a uložili do míst, kde kázal, tedy do kostela Panny Marie Sněžné. Pak jeden z kněží vyzdvihl Janovu hlavu, pro hrozné kvílení davů však nemohl promluvit. Máme-li věřit „očitým“ dobovým informacím, mnoho lidí prý omdlévalo, jiné museli polomrtvé vynést z kostela, někteří se snad dokonce i zbláznili a řada dalších musela nemocná ulehnout na lože...
