Julius Fučík: Pravda o odbojáři, který nepromluvil

Krátce po příchodu nacistů se Fučík i se svojí ženou stáhl do ústraní západočeské obce Chotiměře, kde žili jeho rodiče. Spolu s desítkami tisíc komunistů po celé Evropě přijal se značnými rozpaky pakt Molotov-Ribentrop, ve kterém se dokonale odrazila cynická politika obou režimů; jeho víra v komunismus však zůstala nedotčená. Během roku 1940 bylo jasné, že jeho zatčení je jen otázkou času.

Předchozí část: Julius Fučík: Život levicového intelektuála

Život v ilegalitě

Rozhodl se proto přesunout do Prahy, kde vystupoval pod poněkud bizarní falešnou identitou profesora Horáka a maskoval se jako kulhavý muž s brýlemi a plnovousem. Přestože spolupracovníci z odboje Fučíka za tento výstřední kostým spíše kritizovali, on sám bral ilegalitu jako hru a v převleku neváhal několikrát opustit i svůj úkryt. Jako komunista vstoupil do odboje až po napadení SSSR v červnu roku 1941. Vrátil se zpět k tomu, co uměl nejlépe.

Po zatčení členů prvního ilegálního Ústředního výboru komunistické strany, jehož byl součástí, vstoupil i do druhého výboru, kde se aktivně podílel na vydávání komunistického tisku. Podle protokolů pražského gestapa byl Fučík spolu se svojí ženou Gustou zatčen v nuselském konspiračním bytě Josefa Jelínka v noci z 24. na 25. dubna 1942 při nahodilém pátrání po ukrytých vysílačkách. Podle jiné verze prozradil Fučíkův úkryt konfident Václav Dvořák.

Zatčení popsal Fučík ve své poslední reportáži. „Z chodby přes vyražené dveře se hrnou tajní do kuchyně a dále do pokoje. Jeden, dva, tři, devět mužů. Nevidí mě, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi, které otevřeli. Mohu tedy nerušeně střílet. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé.“

Na první pohled rozumná úvaha, při níž je nutné brát v potaz odpor zastřelit někoho z úkrytu do zad, naráží na pozdější svědectví jediné přeživší účastnice zatýkání Rivy Friedové-Krieglové, která dala opakovaně najevo své zklamání z Fučíkova jednání.

Nejen že zbraně nepoužil, což bylo v přímém rozporu s odbojovými instrukcemi, ale dokonce je ukryl v Jelínkově posteli a vystavil ho tak nebezpečí. Přirozeně podobně zkreslené byly i představy o brzkém propuštění všech osob kromě něho a jeho pobočníka Mirka, ve skutečnosti veterána občanské války ve Španělsku Jaroslava Klecana. Fučík musel vědět, že něco takového nepřipadá vzhledem k situaci v úvahu.

Zachránil básníky

Po zatčení ho převezli na ústředí gestapa v Petschkově paláci, kde ihned absolvoval celonoční brutální výslech, další následovaly v Pankrácké věznici. Při brilantně líčených popisech mučení hodnotí Fučík sám sebe jako hrdinu. Ještě před zatčením ví, že nic neprozradí, a k výpovědím ho nepřinutí ani největší bolest a surovost věznitelů. V motácích, které se během komunismu nikdy nedostaly na veřejnost, ale otevřeně vypověděl, že po sedmi týdnech začal mluvit.

Jeho záměrem však byla „vysoká hra“, při níž se snažil svést vyšetřovatele na falešnou stopu a zachránit tak některé další spolupracovníky, která se ale do oficiální komunistické verze nedostala. Přesto je dnes s odstupem času zřejmé, že jeho výpovědi zachránily nejméně další dvě osoby a že zcela odvedl pozornost od svých přátel, básníků Nezvala, Halase, Seiferta a Neumanna. Pravdivost jeho vystupování dokládá také srovnání dochovaných protokolů gestapa s textem Reportáže psané na oprátce.

V obou pramenech se například domnívá, že jej prozradil Mirek – Jaroslav Klecan, což však, jak se ukázalo později, nebyla pravda. Dodnes neobjasněné zůstávají Fučíkovy nadstandardní vztahy s vyšetřovatelem gestapa, libereckým rodákem Josefem Böhmem. Sám Fučík ho popsal následujícími slovy: „Hůl a železo nepokládal za jediný prostředek výslechu. Rád spíše domlouval nebo hrozil, podle toho, jak oceňoval ,svéhoʻ člověka. Mne nemučil nikdy, kromě snad první noci. Ale když se to hodilo, půjčil mě k tomu jiným. Byl rozhodně zajímavější a složitější než všichni ostatní. Měl představivost bohatší a dovedl jí užívat.“

Procházky s gestapákem?

Existuje dokonce několik údajných svědectví o tom, že Böhm s Fučíkem společně chodili po Praze, ale tyto „procházky“ zůstávají nedoloženy a vyšetřovatel navíc nepatřil k natolik významným zaměstnancům gestapa, aby mohl vězně vyvádět ven z věznice.

Nejvýznamnějším důkazem se tak stala poválečná výpověď samotného Böhma, který před soudem popsal šest až osm výjezdů. Je pravděpodobné, že zjevně inteligentní gestapák chápal Fučíka – svůj „nejvýznamnější případ“ – jako jistou pojistku pro případ německé válečné prohry. Fučíka proto v Praze nedržel ani tak kvůli jeho případné spolupráci, jako spíše proto, aby u svých nadřízených vyvolal pocit, že je z něj stále možné dostat důležité informace.

To byl zřejmě důvod, proč se Fučík na Pankráci ještě přibližně rok těšil nepřehlédnutelným privilegiím. Hra skončila v červnu 1943, kdy Fučíka převezli do smutně proslulé berlínské věznice v Plötzensee. Zde ho lidový tribunál pod vedením proslulého Rolanda Freislera, známého z procesu proti atentátníkům na Hitlera z podzimu roku 1944, odsoudil jako vlastizrádce k smrti. Vzhledem k tomu, že vězeňská gilotina byla poškozena náletem, rozsudek provedli oběšením.

Pokračování: Gusta Fučíková: Strážkyně Fučíkova odkazu a národní vdova

Místo Fučíkova posledního odpočinku není známé, což vedlo k nejrůznějším spekulacím a stále více promyšleným fabulacím o jeho dalším osudu. Svědectví místního pastora, zaopatřujícího celou skupinu odsouzených, však jiný osud než konec v nacistické věznici vylučuje. Julius Fučík zemřel v každém případě jako jeden z mnoha tisíců hrdinů, kteří se navzdory hrozící smrti nikdy nestali zrádci, ani přihlížející nečinnou většinou. Jeho kult ale později stvořili jiní.