Pětadvacátého února 1948 přestala v Československu existovat parlamentní demokracie a byl nastolen totalitní režim komunistické strany. Jak je možné, že se v zemi s demokratickou tradicí podařilo nastolit systém totalitní vlády tak snadno? A dají se pro to vůbec najít konkrétní viníci?
Málokdo je ochoten vidět, že Češi a Slováci směřovali ke komunismu dlouhodobě a že se větší část československé společnosti o nastolení samovlády KSČ aktivně přičinila. KSČ, založená v roce 1921, patřila po celou dobu své existence k nejvýznamnějším československým politickým silám. V roce 1935 se stala čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Československu a její přerod v politickou sílu přijatelnou pro většinu společnosti dokončila druhá světová válka. Češi a Slováci v ní nechtěli vidět politickou organizaci řízenou z ciziny. Stále větší část národa byla ochotná uvěřit jejím vlasteneckým proklamacím a slovanskému horování.
Mimořádný podíl na tom mělo osobní angažmá Edvarda Beneše. Mnichov a následný vývoj silně otřásl jeho pozicí. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu jako všemi uznávaný prezident republiky. Když hledal pro Československo nového spojence místo Francie a Velké Británie, našel jej právě v Sovětském svazu. Spojenectví s Kremlem však mohl stěží dosáhnout, kdyby ignoroval československé komunisty. Proto od roku 1943, kdy v Moskvě podepsal spojeneckou smlouvu, jednal s představiteli KSČ jako s důvěryhodnými partnery a pomohl je tak legalizovat. Ve svých spisech a v pamětech ze dnů Mnichova a válečných let vzbuzoval představu, že Sovětský svaz je státem výrazně odlišným od krvavé diktatury třicátých let a že KSČ je demokratickou politickou silou.
Po válce obnovily v českých zemích činnost jen čtyři strany (Československá sociální demokracie, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a KSČ) a dvě na Slovensku (Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska). Skutečnost, že tři ze čtyř politických stran povolených v českých zemích se hlásily již ve svém názvu k socialismu, vypovídá mnohé o charakteru „lidové demokracie“, kterou budovala poválečná vláda Národní fronty. KSČ mezi nimi byla nejsilnější. Nelze se divit, že za této situace dosahovala politických úspěchů. V parlamentních volbách v květnu 1946 komunisté zvítězili a Klement Gottwald se stal jakožto předseda strany předsedou nově jmenované vlády.
Mimořádné nebezpečí hrozilo československé demokracii ze skutečnosti, že komunisté od roku 1945 ovládali ministerstvo vnitra. Své členy a stoupence dosazovali do všech důležitých pozic v tomto úřadě a postupně se zmocňovali i Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Právě spor o jejich vliv na policii se stal v únoru 1948 záminkou k propuknutí vládní krize, která vedla k nastolení komunistického režimu. Na začátku stál rozkaz zemského velitele policie o reorganizaci Městského velitelství SNB v Praze. Komunisté sami přiznávali, že měl kromě konkrétních organizačních dopadů „rovněž přispět k politickému zpevnění Sboru“.
Funkcionáři nekomunistických stran si začínali uvědomovat, jaké nebezpečí policie v rukou komunistů představuje. Dne 13. února vláda projednávala situaci v SNB a demokratičtí ministři stran byli pobouřeni. Do toho přišla informace o zmíněné reorganizaci v Praze. Jak později uvedl ministr spravedlnosti Prokop Drtina, „odstranění velitelé byli vesměs nekomunisté, převážná většina, nebo snad dokonce všichni byli přímo členy národně socialistické strany“.
V dalším jednání byl vznesen návrh tří usnesení týkajících se vyšetření situace v bezpečnostních složkách a pozastavení personálních změn v resortech ministerstev vnitra a spravedlnosti. Zatímco pro jeden bod hlasovali všichni přítomní členové vlády, pro zbývající dva zvedli ruku pouze ministři demokratických stran a přehlasovali zástupce KSČ. Fakt, že se proti nim dokázali shodnout na společném stanovisku, byl něčím novým.
Komunisté ovšem usnesení vlády nechtěli respektovat a ministr vnitra Nosek přestal na schůze vlády docházet s tím, že je nemocen. Neochota splnit vládní usnesení vedla nakonec 20. února 1948 k demisi ministrů z Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska.
Gottwald využil toho, že z šestadvacetičlenné vlády podalo demisi jen 12 ministrů, tedy necelá polovina, a požadoval, aby na jejich místa nastoupili noví činitelé. Neměli to však být ministři jmenovaní vedením stran, které měli ve vládě zastupovat, nýbrž lidé podle jeho vlastního výběru. A to se nakonec také stalo. Novou vládu, kterou prezident Beneš jmenoval 25. února, tvořili vlastně jen komunisté nebo jim zavázaní a ke spolupráci ochotní lidé.
Je zjevné, že ministři demokratických stran udělali velkou politickou chybu, když se rozhodli z vlády odejít, aniž si dopředu zajistili, že demisi podá většina ministrů. Počítali s tím, že se k nim připojí alespoň někteří zástupci sociální demokracie a především ministr zahraničí Jan Masaryk. Syna prvního prezidenta republiky a blízkého spolupracovníka Edvarda Beneše veřejnost pokládala za jakýsi symbol demokracie a svobody. Masaryk však opakovaně prohlásil, že ve vládě Klementa Gottwalda zůstane. Udělal i několik politických kroků, jimiž vládu „obrozené Národní fronty“, jak komunisté svůj převratový kabinet nazývali, podpořil. Na sjezdu rolnických komisí v Praze 28. a 29. února 1948, který komunistický ministr Ďuriš označil za sjezd vítězů, stál Masaryk na čestné tribuně hned vedle Gottwalda.
Nemalá část veřejnosti dospěla k závěru, že když je členem nového kabinetu právě oblíbený „Honza“ Masaryk, není třeba se o osud demokracie obávat. S jeho autoritou a pomocí počítali komunisté rovněž 10. března 1948, kdy mělo Národní shromáždění schvalovat programové prohlášení nové vlády. KSČ potřebovala podporu každého poslance a Masaryk je měl pomoci přesvědčit. Už k tomu nedošlo, protože právě v tento den byl v ranních hodinách nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce.
Komunisté tvrdili, že se k moci dostali zákonnou cestou s využitím legálních prostředků. Pravý opak je pravdou, vždyť demokratické praxi odporoval už samotný Gottwaldův plán na doplnění vlády. Gottwald a jeho nejbližší se připravovali na převzetí moci už od roku 1945. Nepočítali pouze s tím, že by vhodný okamžik přišel před parlamentními volbami plánovanými na květen 1948. Když dostali příležitost dřív, rozhodli se ji využít.
Již 20. února vyhlásil ministr vnitra Nosek pohotovost vybraných složek SNB a od jedné hodiny ráno 21. února byly v pohotovosti všechny policejní složky. Vyčleněné jednotky obsadily důležitá místa v Praze a hlídaly budovy úřadů, rozhlas, telefonní ústředny a pošty. Další ozbrojené policejní jednotky se stahovaly do blízkosti Prahy a Bratislavy. Ministři, kteří podali demisi, se ocitli pod dohledem a začalo zatýkání nekomunistických funkcionářů.
Vlastním vykonavatelem státního převratu se staly takzvané akční výbory Národní fronty, orgány násilí, jejichž existence neměla oporu v žádném právním předpisu. Nikdo je nejmenoval ani neschvaloval, vznikaly živelně a legálním orgánům bránily v řádné činnosti. Za úkol si vytkly „očistu“ národních výborů a dalších institucí od „reakce“. Tragické bylo, že jejich členy se nestávali jen komunisté a levicově orientovaní sociální demokraté, nýbrž i členové demokratických stran a nestraníci. Během měsíce ovládly akční výbory život v závodech a podnicích, ve školách, bankách a úřadech, ale i ve spolcích, a dokonce i nekomunistických politických stranách.
Vedení KSČ se navíc rozhodlo vybudovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Jejich zrod odporoval jedné z hlavních zásad demokratického státu, podle níž patří monopol na vytváření ozbrojených sborů pouze jemu. Snad největší chybou demokratických politiků bylo přesvědčení, že se boj s komunisty povede parlamentní cestou.
Část veřejnosti dnes zastává názor, že únorový převrat byl neodvratným důsledkem mezinárodní situace. Je sice pravda, že sovětská politická místa vývoj v Československu bedlivě sledovala, ovšem o nějakém bezprostředním zasahování Kremlu do událostí v Praze důkazy nemáme. Do Československa sice přiletěl náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian Zorin, ale z dobových svědectví víme, že vedení KSČ z jeho návštěvy nadšeno nebylo. Co bylo skutečně cílem jeho cesty, by mohly pomoci odhalit ruské archivy, ale k potřebným dokumentům se ještě žádný z československých historiků nedostal.
Z přístupných materiálů je však zřejmé, že Kreml nebyl s průběhem státního převratu v Československu příliš nadšen. K dispozici máme například hodnocení, které pro Moskvu zpracoval pověřený tajemník Všeslovanského výboru I. Medveděv. Ten nabyl z rozhovorů s některými vedoucími funkcionáři KSČ dojem, že propadli pocitu sebeuspokojení, že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že KSČ jakoby nyní nejen dohnala, ale i předehnala kde koho. Množství kritických zmínek a ostrých hodnocení postupu KSČ v době, kdy byli její vůdci přesvědčeni o své úspěšnosti, obsahuje i mnoho dalších sovětských interních materiálů.
Tragický stín na vývoj v této pohnuté době vrhá skutečnost, že všechny protizákonné kroky podnikali komunisté s podporou velké části československé společnosti. Stoupenci KSČ od počátku převzali politickou iniciativu a zaplňovali ulice a náměstí masovými demonstracemi. Byli to oni, kdo ovládl sjezd závodních rad 22. února, oni zorganizovali 24. února na podporu Gottwaldovy vlády generální stávku. Stala se nejmasovější formou a nejvyšším stupněm politického tlaku komunistů a zúčastnilo se jí – ať už z přesvědčení nebo ze strachu – přes dva a půl milionu zaměstnanců.
Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Alespoň některé důvody jsou jasné. Společnost frustrovaly dva bolestivé prožitky: hospodářská krize třicátých let, mnichovská zrada a kapitulace před hitlerovským Německem. Většina Čechů hledala změnu a právě lákavé sliby byly hlavním důvodem, proč se KSČ stala nejsilnější stranou Národní fronty, proč v roce 1946 zvítězila ve volbách a proč se v únoru 1948 dočkala tak masové podpory.
TIP: Strastiplná cesta na Západ: Kam prchali Češi po únoru 1948 a co je čekalo?
Neznamená to, že by v Československu neexistovali lidé, kteří v politice KSČ rozpoznali zárodky skryté totality. Bylo jich ale málo, nebyli organizovaní a měli špatné vedení. A samozřejmě tu byla početná část populace, která se o věci veřejné nezajímala. Jen díky tomu, že ignorovala porušování zákonů komunisty, že lhostejně sledovala řádění akčních výborů a že si nedokázala uvědomit nebezpečí, které hrozilo i jí, mohla KSČ převzít moc tak hladce.
Demokratické instituce v Československu v únoru 1948 naprosto selhaly. Selhaly nekomunistické politické strany a masové organizace, trapně selhal prezident republiky a další politické osobnosti, k nimž demokratická veřejnost vzhlížela jako ke svým ikonám. Jmenování vlády „obrozené“ Národní fronty 25. února 1948 neznamenalo konec demokracie v naší republice. Ta v té době byla již mrtvá.
Profimedia/ČTK
RevueVedle pilota má Air Car pojmout i trojici spolucestujících. (foto: Profimedia/Lazzarini Design)
VědaArcheologům se poprvé podařilo nalézt zbytky dřevěných hrotů z římské éry, které měly odradit útočníky. Hroty fungovaly podobně jako ostraný drát nebo žiletkový plot. (ilustrační foto: Unsplash, Hunter James, CC0)
HistorieStříbro nalezené v Kutné hoře vedlo krále k vydání horního zákoníku a ražbě pražských grošů, „tvrdé měny“ středověku. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)