Reklama


Strastiplná cesta na Západ: Kam prchali Češi po únoru 1948 a co je čekalo?

30.01.2019 - Martin Nekola

Po komunistickém puči v únoru 1948 se tisíce Čechoslováků rozhodlo k odchodu na Západ. Jejich první kroky ve svobodném světě směřovaly do uprchlických táborů v Německu a Rakousku, kde byli nuceni strávit v nuzných podmínkách dlouhé měsíce, někdy celé roky

<p>Kdo z uprchlíků prošel důkladným šetřením a byl shledán způsobilým k životu v nové zemi, mohl odjet do některého tábora pod správou IRO.</p>

Kdo z uprchlíků prošel důkladným šetřením a byl shledán způsobilým k životu v nové zemi, mohl odjet do některého tábora pod správou IRO.


Reklama

Použít nejobvyklejší trasu, tedy přejít ze Šumavy hranice do Bavorska, které bylo součástí americké okupační zóny Německa, dosud nepředstavovalo tak extrémní nebezpečí. V pozdějších letech pohraniční pásmo lemovaly zátarasy, minová pole a ostnatý drát. Hlídky se psy, zrádné bažiny a provokatéři Státní bezpečnosti v řadách převaděčů přesto činili přechod velmi riskantním.

Alternativou byla cesta z Moravy a Slovenska do Rakouska, kde ovšem začínala sovětská okupační zóna. Dostat se několik desítek kilometrů skrz Horní Rakousy do západních sektorů Vídně znamenalo vyhýbat se častým rudoarmějským hlídkám. Nemálo nešťastníků skončilo v poutech a bylo navráceno československým úřadům.  

Každý měsíc prchaly tisíce lidí. Odhad StB z konce roku 1948 zmiňoval 8 614 osob, které nelegálně opustily republiku. Pro období 1948 až 1953, tedy první „pětiletku“ lidově demokratického zřízení, uvádějí oficiální statistiky 43 612 osob. Nicméně reálná čísla zřejmě budou o hodně vyšší.   

Pod mezinárodní ochranou

Pod Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (International Refugee Organization, tj. IRO), součást struktur OSN se sídlem ve Švýcarsku, spadala v letech 1947 až 1952 prakticky celá uprchlická agenda v západní Evropě. Uprchlíky registrovala, ubytovávala a finančně podporovala. Pomáhala jim najít nový domov, pokud se nemohli nebo odmítali vrátit do původní domoviny. Po druhé světové válce se na starém kontinentu nacházelo přes dvacet milionů lidí bez domova! Jednalo se o směs bývalých nuceně nasazených ve Třetí říši, válečných zajatců, vysídlených Němců a obyvatel z východu, kteří bojovali na německé straně a teď museli prchat před Stalinovou mstou. 

Mezinárodní společenství ihned po skončení války spustilo repatriační projekty. Narůstal ale počet těch, kteří návrat do vlasti ze strachu odmítali, naopak toužili vycestovat dále do světa. IRO, i přes svůj omezený mandát a dočasnost, měla plné ruce práce. V létě 1948 se díky intervenci USA rozšířila pomoc IRO také na Čechy a Slováky, kterým byl přiznán status politických uprchlíků – se všemi výhodami a právní ochranou, jaké se již nějaký čas těšili příslušníci jiných národů

Konečně za kopečky

Jakmile českoslovenští uprchlíci překonali nástrahy a ocitli se na druhé straně, zadržela je německá policie a předala do rukou příslušníků americké armády, respektive zpravodajské služby CIC (Counter Intelligence Corps) k prvnímu výslechu. Politické prominenty a osoby se strategickými informacemi Američané soustředili ve speciálním zařízení u Frankfurtu. Ti obyčejní museli prokázat, že se doma skutečně stali obětí perzekuce a odešli z politických, náboženských, mravních a jiných neekonomických důvodů

Kdo prošel tímto důkladným šetřením a byl shledán způsobilým k životu v nové zemi, mohl odjet do některého tábora pod správou IRO. Tam obdržel skromné ubytování a denní stravu o hodnotě 2 000 kalorií. Léků a ošacení se nedostávalo, jídlo představovaly kalné polévky nejistého složení, brambory, přesolená rybí omáčka, luštěniny, černá káva a nepatrné množství margarínu. 

Do mnohem horších podmínek připadli ti „nezpůsobilí“, tedy lidé, které úředníci IRO označili za politicky nespolehlivé, nebo jejich zdravotní stav neodpovídal požadavkům. Ti zamířili do táborů spravovaných německými, respektive rakouskými orgány, kde panovaly ještě o poznání horší podmínky. Šance v dohledné době opustit jejich zdi se dramaticky snižovaly. Často šlo o bývalé zajatecké lágry, kasárna, tovární haly, školy či provizorní městečka z dřevěných baráků, stanů, vyřazených maringotek a železničních vagónů. Takových zařízení existovaly desítky. 

Mikrosvět pod lupou 

Výčet táborů, kde skončili čeští a slovenští uprchlíci, by vydal na několik stránek. Tím nejtypičtějším, největším, a zároveň nejobávanějším se stal lágr Valka. Přezdívalo se mu odkladiště a hřbitov nadějí. Vznikl nedaleko Norimberku již během druhé světové války pro sovětské válečné zajatce. Po pádu nacismu zařízení spravovali Američané. Od podzimu 1945 zde byli ubytováni estonští a lotyšští uprchlíci před Stalinem.

Název se ostatně odvozuje od hraničního městečka Valka/Valga spojujícího obě země. V zahraničí měl symbolizovat spolupráci obou národů a sdílení stejného smutného osudu – sovětské okupace. Teprve v říjnu 1949 byl Valka přidělen i Čechoslovákům a záhy dorazil kontingent prvních 400 lidí z jiných táborů. Počty nedobrovolných obyvatel nadále narůstaly a v létě 1950 překročily hranici 7 tisíc. Zastoupeno tu bylo téměř třicet národností. Čechů zde žilo přes 1 200

Táborový život byl specifickým mikrosvětem. Šedá ekonomika, prostituce, krádeže a rvačky tu byly na denním pořádku. Zároveň zde lidé navštěvovali kostely a kaple, fungovaly tu řemeslné dílny, knihovny, vycházely cyklostylované časopisy. Vznikaly politické strany, či lépe skupiny sympatizantů stran v exilu. Češi zakládali tělovýchovné jednoty Sokola a Orla, skautské oddíly, divadelní a pěvecké soubory, nejrůznější zájmové spolky, školy a školky, aby ti nejmladší mohli smysluplně vyplnit alespoň zlomek z kvanta volného času, navádějícího k zahálce.  

Školní docházka pro táborové děti ovšem nebyla povinná a záleželo jen na rodičích, jestli zde svým ratolestem dopřejí vzdělání. Vyučující se střídali, chyběly učebnice a kvalitní pomůcky. Vše probíhalo dosti improvizovaně, ale jako stěžejní se ukázalo odhodlání a dobrá vůle.

V říjnu 1948 vznikla v táboře Ludwigsburg u Stuttgartu, kde se koncentrovali zejména uprchlí studenti, dokonce Masarykova univerzitní kolej. Několik bývalých univerzitních profesorů v čele s odborníkem z Českého vysokého učení technického v Praze Vladislavem Brdlíkem vytvořilo pedagogický sbor. Připravovali přednášky i praktické kurzy v češtině, slovenštině a cizích jazycích. Zájem byl obrovský. Až dvě stě padesát zapsaných posluchačů si vedlo indexy, které jim následně sloužily jako úřední doklad o studiu spolu s diplomy, vysvědčeními a výučními listy přinesenými z domova. Svobodná československá inteligence nezanikla ani za zdmi a ploty lágrů.

Dary zpoza oceánu

Nově příchozí ovšem museli překonat i počáteční šok ze všudypřítomných štěnic a blech, primitivních hygienických podmínek, absence soukromí, tepla a pohodlí. Lidé propadali lágrové psychóze, alkoholu, depresím. Připadali si ztracení a zrazení. Jedním z mála světlých bodů byly dodávky humanitární pomoci od Caritas, Mezinárodního červeného kříže a různých pomocných výborů. Zdaleka to však nestačilo. 

Jako dar z nebes proto vypadal Americký fond pro československé uprchlíky (AFCR), který vznikl 3. května 1948. Organizoval jej diplomat Ján Papánek. Jako delegát Československa při OSN vydržel v New Yorku až do prosince 1950. Ačkoliv se jej komunistická vláda opakovaně snažila odvolat, zůstal až do konce svého funkčního období. Čile spolupracoval s vlivnými krajanskými spolky v USA a Kanadě, přátelil se s americkými kongresmany a velkoprůmyslníky. Především však disponoval peněžními konty československého zastoupení v OSN, které odmítl vydat komunistické moci. Za ně nakupoval ošacení, léky a potraviny.  

Cesta ven

S každou odmítnutou žádostí o azyl se zoufalství prohlubovalo. Lidé ztráceli víru, svobodný svět je zklamal. Obávali se budoucnosti, měli strach o své blízké, které nechali v Československu. Sužovala je demoralizující nečinnost. V táborech zároveň operovalo bezpočet komunistických donašečů, kteří měli za úkol rozklížit už tak nízkou morálku uprchlíků. Režim v Praze sliboval odpuštění a amnestii pro všechny, kdo se vrátí zpět. Ti, kdo uvěřili, vzápětí hořce litovali. Jako nespolehlivé elementy zůstávali pod dohledem StB. Propaganda je využívala k očerňování celého exilu.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Méně kvalifikovaní mladí muži se leckdy upsali Cizinecké legii, jejíž verbíři objížděli tábory jako hladoví supi. Na krvavých bojištích v Alžírsku nebo Indočíně poté mnozí položili život. Naprostá většina uprchlíků ale zkrátka čekala, až jimi vyplněné formuláře, žádosti a dobrozdání naleznou chápajícího čtenáře, který by je opatřil potřebným razítkem. A jednoho dne se skutečně dočkali. Táborové baráky se postupně vyprázdnily a uprchlíci, exulanti, světoobčané mohli na tíživou etapu s úlevou zapomenout. 

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

První osmanští vojáci se objevili před Vídní 21. září 1529. Hlavní osmanské vojsko dorazilo o pět dnů později.

Historie
Revue

Griffithova observatoř z ptačí perspektivy.

Zajímavosti

Hlavní příčinu rakoviny vaječníků dosud lékaři neznají, v časných stádiích nejsou téměř žádné příznaky a nádory tak často bývají odhaleny náhodně.

Věda

Magické graffiti v soutěsce Creswell Crags

Věda

Hyády. Nejjasnější oranžová hvězda je Aldebaran, který do hvězdokupy nepatří

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907