Když ochoří hlava státu: Jaké nemoci trápily Masaryka, Beneše nebo Háchu?

10.09.2022 - Jiří Pernes

Politikové, kteří stáli v čele československého státu, měli vedle těch státnických také obyčejné lidské starosti a slabosti. Tak jako každý jiný člověk mohli i oni onemocnět nebo utrpět úraz. Jak se řešily vážné choroby hlav státu a co o nich směla vědět veřejnost?

<p>Během čtvrté kandidatury již Masaryk ztrácel orientaci, neměl cit v jedné noze a ruce, byl roztržitý. Kvůli podlomenému zdraví nakonec abdikoval. <em>(foto: Wikimedia Commons, Karel Čapek, CC0)</em></p>

Během čtvrté kandidatury již Masaryk ztrácel orientaci, neměl cit v jedné noze a ruce, byl roztržitý. Kvůli podlomenému zdraví nakonec abdikoval. (foto: Wikimedia Commons, Karel Čapek, CC0)


Reklama

Choroby prezidentů mají (na rozdíl od obyčejných smrtelníků) vliv na život celé společnosti a mohou zásadním způsobem ovlivnit její další vývoj. Z mužů, kteří stáli v čele Československa, byli nemocní snad všichni s výjimkou Antonína Novotného, který se v době výkonu úřadu těšil dobrému zdraví. Není proto náhodou, že od samého vzniku republiky možnosti onemocnění hlavy státu věnovaly pozornost i její ústavy.

Ta vůbec první, kterou schválilo Národní shromáždění 29. února 1920, se v hlavě věnované prezidentovi republiky zabývala i možností, že hlava státu může být po nějakou dobu indisponována tak vážně, že nebude schopna své povinnost plnit. Řešila to v § 60, který pravil, že „je-li president zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže vykonávati svého úřadu, přísluší výkon jeho funkcí vládě, která může pověřiti svého předsedu jednotlivými úkoly.“ To platilo v případě krátkodobé indispozice prezidenta republiky.

Pokud však nebyl schopen plnit své úkoly kvůli nemoci či z jiných důvodů po dobu delší než šest měsíců, mohlo Národní shromáždění na základě usnesení vlády zvolit „náměstka presidentova“, který měl jeho úkoly plnit, „dokud překážka nepomine“. Je zajímavé, že stejný institut zavedla i první ústava komunistického Československa z 9. května 1948. 

Mrtvicím navzdory

Ustanovení první československé ústavy, definující pozici prezidenta, se týkala především Tomáše Garriguea Masaryka, který tento úřad zastával do roku 1935. Ujal se jej už jako starší člověk v 68 letech a jeho pokročilý věk s sebou postupně přinášel i zdravotní komplikace. Počátkem roku 1921 onemocněl septickou chřipkou, provázenou zánětem osrdečníku a zánětem žil na obou nohách. Československá tisková kancelář po celé tři měsíce, po něž indispozice trvala, opakovaně přinášela podrobné zprávy o prezidentově stavu. Jeho stav se následně zlepšil do té míry, že uzdravený státník zůstal pro československé občany symbolem zdraví a vitality ještě po řadu let.

Osudové onemocnění Masaryka postihlo v létě 1934. Šlo o mozkovou mrtvici, jejíž záchvaty přicházely opakovaně a pacientův stav se zhoršoval. Prezidentův ošetřující lékař prof. Pelnář 28. srpna napsal: „Při dnešní návštěvě jsem bohužel shledal, že se poruchy mozkové od pátku zase zvětšily, něco málo na pravé noze, ale určitě na řeči. Expresivní složka řeči velmi utrpěla a pan prezident nejen těžko vzpomíná na slova, ale není v stavu soustavně mluvit. Afasie (ztráta řeči) není úplná, takže se někdy podaří pronést souvislé věty, někdy líp anglicky než česky, ale v rozhovoru to vázne nejvíc. Pronášené řeči rozumí…“ 

Vzdor těmto zdravotním potížím Masaryk vykonával prezidentský úřad až do 14. prosince 1935. Dříve k jeho odchodu z funkce nedošlo proto, že se snažil, aby jej na Hradě vystřídal ministr Edvard Beneš. Teprve když se v parlamentu podařilo zajistit dostatečnou podporu pro jeho zvolení, Masaryk odstoupil. Začátkem září 1937 jej postihla nová mozková příhoda a jeho stav se dál horšil. Přestože se lékaři snažili ze všech sil mu pomoci, jejich snaha byla marná: první prezident Československé republiky zemřel 14. září 1937 ve věku 87 let. 

Záchvaty a závratě

Od samého vzniku Československa viděl Masaryk v roli svého nástupce v úřadu prezidenta Edvarda Beneše, avšak ne všichni domácí politikové jím byli Benešem okouzleni tak jako on. Zejména představitelé pravicových stran ho odmítali a teprve koncem roku 1935 se podařilo získat dostatečnou podporu pro jeho zvolení, mimo jiné i díky hlasům komunistů a slovenských luďáků. Dlouholetý ministr zahraničních věcí se vyznačoval mimořádnou pracovitostí, osobním nasazením, ctižádostí a také askezí v každodenním životě. Navenek navíc vypadal jako člověk obdařený pevným zdravím – ve skutečnosti tomu ale tak nebylo. 

Do Benešova zdraví se negativně promítlo zejména jeho neutuchající pracovní vypětí. V roce 1930 jej prohlédlo lékařské konzilium, které u něj konstatovalo Menièrovu chorobu a dospělo k závěru, že jej již v roce 1926 postihla mozková příhoda, která zanechala „poplatné drobné neurologické odchylky“. Odborníci uvádějí, že „při této chorobě evidentně dochází ke změnám v mozku. Mají charakter nevolnosti, vyčerpanosti, hypoxie (snížené dávky kyslíku tkáním). V pokročilých formách organických změn se vyskytují četná bezvědomí, zejména ve spánku, kdy je snížen krevní oběh.“

Tyto stavy se u Beneše naplno projevily v dalších letech, plných krizových situací. Nelze se divit, že po odstoupení z úřadu na podzim 1938 se ocitl zcela na dně. Sám napsal, že byl v této době „duševně téměř uštván a fyzicky krajně vyčerpán“. Přesto dokázal zorganizovat zahraniční odbojovou akci, která především díky jeho nasazení skončila úspěšně. Veřejnost samozřejmě o zdravotních problémech ministra zahraničí a později prezidenta republiky informována nebyla, neboť on sám se snažil držet je v co největší tajnosti. 

Prezidentem místo důchodu

Když Edvard Beneš 5. října 1938 odstoupil, zvolilo Národní shromáždění jeho nástupcem Emila Háchu, 66letého právníka, který od roku 1925 zastával funkci prezidenta Nejvyššího správního soudu. Politicky se neangažoval a nabídka, aby se stal prezidentem zmrzačené republiky, jej přivedla do rozpaků. Když ho 30. listopadu 1938 parlament zvolil, k přijetí prezidentské funkce prohlásil: „Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu.“

První zásadní dilema Hácha řešil 15. března 1939 v Berlíně, kde mu Adolf Hitler oznámil, že nechá obsadit zbytek Čech a Moravy německým vojskem. Následně po něm chtěl, aby podepsal memorandum, upravující nové postavení českých zemí v rámci Třetí říše. Tehdejší francouzský velvyslanec v Berlíně napsal, že v průběhu tohoto vydírání „prezident Hácha – muž pokročilého věku a už ve stavu krajní tělesné stísněnosti – se zhroutil a pozbyl vědomí. Zakročil Göringův tělesný lékař a vzkřísil ho injekcemi. V 5.30 ráno Hácha dal – přemožen, udržován při vědomí jen injekcemi a se smrtí na jazyku – svůj souhlas.“ 

Neustálý stres měl na státního prezidenta zhoubný vliv. Nikdo netušil, že trpěl silnou sklerózou, která se postupem času projevila plnou silou. Jeho zdraví se horšilo a na podzim 1943 byli lékaři nuceni konstatovat: „Pan prezident mívá v poslední době stavy, několik minut trvající, za nichž jedná a mluví zmateně a nereaguje na výzvy a na otázky. Kromě těchto stavů vyvinuje se slabost vštípivosti, takže se ptá několikrát na tutéž věc. Ztratil úplně zájem o věci, které ho dříve zajímaly.“

TIP: Lži ve jménu státu: Proč prezidenti tají informace o svém zdraví?

V následujících letech se tyto jeho stavy ještě prohlubovaly, takže když skončila válka, Hácha si to vůbec neuvědomoval. Pohyboval se jako živá mrtvola, člověk bez vůle, jehož rozum byl zastřen clonou nevědomí. Skončil v ruzyňské věznici, kde čekal na další osud. Jasný rozum se mu nevrátil až do smrti, která jej z lůžka milosrdně vysvobodila 1. června 1945.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

100 dnů starý vlčí klon Maya. (foto: Sinogene Biotechnologies, CC0)

Věda

V Brně fungovala síť soukenických manufaktur, jedna z nich se nacházela na dnešní Lidické ulici. (foto: Archiv města Brna)

Historie

Miniaturní nenasytové

Kolibříci jsou nejmenšími zástupci ptáků na světě. Druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), známý z Kuby, dosahuje délky pouze kolem 6 centimetrů a hmotnosti asi 2 gramy. Je tak jen asi dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Srdce kolibříků (čeleď Trochilidae) tluče zhruba dvacetkrát za sekundu a jejich křídla mávnou za stejnou dobu dokonce osmdesátkrát. Aby malí opeřenci zvládli takový fantastický výkon, musí také hodně jíst – alespoň na poměry své velikosti. Každý den proto spořádají nektar v množství rovnajícím se až dvojnásobku vlastní hmotnosti! To z nich činí nejen největší jedlíky mezi ptáky, ale dokonce i jedny z největších nenasytů mezi všemi obratlovci.

Kolibříci mají neuvěřitelně výkonný metabolismus. Bylo změřeno, že srdeční rytmus může dosáhnout až 1 260 úderů za minutu a i v klidu se některé druhy nadechnou 250krát za minutu. Spotřeba kyslíku na gram svalové tkáně je u nich desetkrát vyšší než u elitních lidských atletů. (foto: Shutterstock)

Příroda
Vesmír

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907