Kimovi mazlíčci: Severokorejský diktátor nechával unést herce a filmaře

Kim Čong-il si ve druhé polovině 20. století přál pozvednout severokorejskou kinematografii na světovou úroveň. Doma mu však chyběli zkušení herci i filmaři, a tak je dával bez okolků unášet ze zahraničí…

17.10.2023 - Vilém Koubek



Totalitní režim se obvykle nezastaví u vykořisťování vlastních obyvatel a do pavučiny zla se nebojí zatáhnout ani „přespolní“. Jasný příklad libovůle, která doslova nezná hranic, představuje Korejská lidově demokratická republika, jejíž vůdci neváhají mařit životy dokonce ani z kulturních důvodů.

Například na přelomu 70. a 80. let se z japonského pobřeží ztráceli lidé: Oficiálně se mluví o sedmnácti jedincích, ale reálně jich mohly být stovky. Nešlo přitom o kapacity ve svém oboru či přední vědce, nýbrž o běžné občany, kteří měli jednoduše smůlu. Nacházeli se ve špatnou chvíli na špatném místě a padli do oka severokorejským agentům. Omámení se pak probudili za hranicemi totalitní země, kde se dozvěděli, že budou místní operativce učit japonštinu a zasvěcovat je do kultury své domoviny, aby tam špehové následně snáz zapadli. Mnozí Japonci také únosem přišli o identitu a pod jejich jménem se na ostrovy vraceli právě severokorejští agenti.

Poslední slovo má Sever

Zatímco snaha poznat jazyk a kulturu nepřítele z taktických důvodů je pochopitelná, mnohé životy cizinců zmařila KLDR také z mnohem triviálnějších pohnutek. Jihokorejský režisér Sin Sang-ok a herečka Čchoi Eun-hee zahájili svou kariéru ve 40. letech a láska k filmu je spojila: Nejenže spolupracovali na řadě snímků, ale také se do sebe zamilovali a dlouhá desetiletí tvořili nerozlučný pár. V 60. a začátkem 70. let patřili na domácí scéně ke hvězdám, jejich záře však postupně slábla. Když pak původní kouzlo vyprchalo, následoval rozvod a pád z výsluní. Sin ani Čchoi ovšem netušili, že poslední slovo v jejich vztahu pronese Severní Korea.

Zatímco jih měl totiž kvalitní filmový průmysl a tamní snímky se často objevovaly na mezinárodních festivalech, odkud si také odvážely ceny, severní produkce zaostávala, což se nelíbilo mladému Kim Čong-ilovi: V roce 1966 budoucí vůdce KLDR ještě bezmezně vzhlížel ke svému otci Kim Il-sungovi, který věřil, že film představuje nejvýznamnější formu umění. Ve snaze udělat na rodiče dojem proto Čong-il hned po studiích nastoupil na ministerstvo propagandy a agitace, kde brzy převzal otěže v divizi umění a filmového průmyslu. Stříbrná plátna již tehdy sloužila coby propagandistický kanál, ale s novým šéfem se mnohem víc zaměřila na hrdinské činy Kim Il-sunga v boji proti Japonsku. Řadu snímků pak jeho syn dokonce sám režíroval.

Vězení, nebo filmařina

Čong-il patřil k velkým milovníkům filmu a jeho sbírka jich údajně už v 60. letech zahrnovala na patnáct tisíc. Podle některých zdrojů se však na ně směl dívat pouze jeho otec a on sám. Dokonce ani překladatelé připravující titulky nedostávali celou stopáž: Snímek se rozdělil na několikaminutové segmenty a každý tlumočník viděl jen kousek, aby si nemohl složit kompletní děj. Dva mocní muži měli tudíž jasnou představu o kvalitní zahraniční produkci. Nicméně v porovnání se slavnými filmy, jež vítězily na festivalech, působily jejich severokorejské protějšky bezduše a nudně. Problém spočíval v tom, že tamní kinematografie vznikala v izolaci, a Kim po ní chtěl světovou úroveň. Chybu si však nepřiznal a dospěl k závěru, že domácí scéna potřebuje svěží krev. Přinést ji pak měli právě Sin Sang-ok a Čchoi Eun-hee.

Čchoi se koncem 70. let nedařilo získávat nové role a touha po práci ji dovedla až do Hongkongu, kde už na ni ovšem čekali severokorejští agenti: 22. ledna 1978 ji přepadli, uspali a tajně převezli do KLDR. Probudila se v soukromé vile zvané Budova 1, nedaleko Pchjongjangu. Ačkoliv bylo ubytování luxusní, Jihokorejka nesměla nikam odejít a neustále zůstávala pod dohledem. V následujících měsících se s ozbrojeným doprovodem vydávala do hlavního města, navštěvovala muzea a soukromí učitelé ji rovněž zasvěcovali do severokorejské propagandy i pravidel života. Cílem samozřejmě nebylo držet Čchoi coby „lidského mazlíčka“, ale převýchovou z ní udělat hvězdu místního filmu.

Propaganda nestačí

Zhruba půl roku po Čchoině zmizení už po ní bývalý manžel zoufale pátral, a stopy ho nakonec zavedly do Hongkongu. Tam poté sklapla past a také slavný režisér se ocitl v KLDR. Ovšem zatímco jeho exmanželka se od počátku rozhodla hrát roli poslušné žačky, Sin se s únosem vyrovnával hůř. Dvakrát se neúspěšně pokusil utéct, a z luxusní vily se proto za neposlušnost přesunul do vězení. Že Severokorejci unesli i jeho bývalou ženu, přitom zjistil až 7. března 1983, kdy se někdejší partneři setkali pod dohledem Kim Čong-ila.

S nadsázkou lze říct, že únos do Severní Koreje pomohl Sinovi a Čchoi vyřešit jejich tvůrčí krizi… (foto: Profimedia)

V následujících měsících se jihokorejský pár díval na Kimovu filmovou sbírku: Každý den museli zhlédnout čtyři kusy a napsat na ně kritické hodnocení. Se synem vůdce se pak o snímcích bavili a přemítali nad jeho názorem na filmařinu i její nedostatky v KLDR. Čong-il jim nakonec vyjevil svou touhu po uznání na světové úrovni a sdělil jim, že průlomové filmy budou točit oni. Čchoi nevypadla z role a Sin se již nechtěl vrátit do vězení, tudíž souhlasili. Režisér nicméně v mezích možností vyjádřil pochybnost, že bude severokorejská propaganda ve své ryzí podobě pro světové diváky zajímavá. Kim na námitku překvapivě kývl a společně pak vybrali témata, o něž se jejich budoucí filmy rozšíří.

Když chcete Godzillu

Pod Kim Čong-ilovým dozorem natočil Sin mezi roky 1983 a 1985 sedm filmů, přičemž Čchoi ve čtyřech hrála a na zbytku spolupracovala. Zřejmě největšího věhlasu se dočkal snímek Sůl z roku 1985, který jí na Moskevském filmovém festivalu dokonce vynesl cenu za nejlepší herecký výkon. Za zmínku stála také Sinova severokorejská prvotina Vyslanec bez návratu, na níž se podíleli evropští herci a částečně se natáčela i v Československu, což bylo na poměry KLDR nevídané. Na festivalu v Karlových Varech pak film obdržel cenu za nejlepší režii.

Kimova benevolentnost zašla natolik daleko, že mohli Sin a Čchoi natočit severokorejský příspěvek do akčního žánru kaidžú, jehož nejznámějším zástupcem se stala Godzilla. V lidově demokratické republice tak vznikl dnes již kultovní celovečerní snímek Pulgasari, pojednávající o středověkém povstání severokorejských rolníků: Mladá dívka se při šití píchne o jehlu a její krev skane na hračku v podobě draka. Monstrum poté ožije a bojuje po boku zemědělců, ale když vyhladoví, obrátí se proti lidu. Statečná dívka se tedy obětuje, bestie ji sežere a pukne…

Běh o život

S velkou dávkou nadsázky lze říct, že Kim Čong-il vlastně vyřešil Sinovu i Čchoinu kariérní krizi. Oběma dal práci a při točení schválených scénářů měli volnou ruku i obrovský rozpočet. Když například došlo na bojové scény s armádou, byly před kamery jednoduše povolány ozbrojené složky. Režisér ani herečka si nežili špatně a severokorejští diváci je milovali. Navíc k sobě znovu našli cestu a obnovili sňatek. Režim je nicméně přinutil veřejně prohlásit, že na sever odešli dobrovolně – načež je ve vlasti označili za zrádce. Každopádně zůstávali nesvobodní, a zatímco Čong-ilova ostražitost pozvolna ochabovala, v duchu se nevzdávali myšlenky na útěk.

Jejich dalším filmem se měl stát životopis Čingischána, Severní Koreji však na jeho produkci chyběly finance. Dvojice proto přesvědčila Kima, aby je vyslal do Vídně jednat s případnými investory. Budoucí lídr země překvapivě souhlasil a Čchoi se Sinem se v roce 1986 ubytovali v hotelu InterContinental. Ačkoliv je doprovázeli severokorejští agenti, podařilo se jim na recepci podstrčit lístek se zprávou, že jsou oběťmi zločinu a potřebují odvézt na americkou ambasádu. Díky následné lsti, kterou pomohl zosnovat novinář Akira Enoki, dokázala dvojice hlídačům utéct, jenže při honičce ulicemi Vídně uvázl jejich taxík v zácpě. Uprchlíci proto vystoupili a do cíle z posledních sil doběhli.

Svobodní, ale pošpinění

Čchoi se Sinem byli tudíž svobodní, ale vyhráno ještě neměli. V rodné zemi na ně totiž zanevřeli a dlouhá léta se tam nemohli vrátit. KLDR o nich navíc prohlásila, že je nikdy nevěznila a že režisér a herečka pomáhali s ideologickými filmy z vlastní vůle. Kim Čong-il pak přidal obvinění, že dvojice zpronevěřila finance k natočení snímku o Čingischánovi. Manželé proto žili a pracovali ve Spojených státech, dokud se bouře nepřehnala.

Na stáří se pak vrátili domů: Sin zemřel v roce 2006, Čchoi ho přežila o dvanáct let. Jejich neuvěřitelný osud se stal předlohou dokumentu Milenci a despota z roku 2016 i francouzské minisérie Kim Kong, natočené o rok později. 


Další články v sekci