Klít jako Říman? Jedině písemně!

27.08.2022 - Radomír Dohnal

Latina je dnes považována za mrtvý jazyk, ale nadávky v ní řečené neztrácí na své síle ani po staletích. Dochovaly se nám totiž coby defixiones – psané klecí tabulky. Římané totiž nepochybovali o tom, že zlá slova mohou ublížit, a tak si na tom dávali opravdu záležet

<p>Scéna ze Shakespearova dramatu Koriolanus – hlavní postava čelí spílání svých krajanů. <em>(ilustrace: Folger Shakespeare Library, CC BY-SA 4.0)</em></p>

Scéna ze Shakespearova dramatu Koriolanus – hlavní postava čelí spílání svých krajanů. (ilustrace: Folger Shakespeare Library, CC BY-SA 4.0)


Reklama

Vytříbená slovesnost, do níž se silně promítla znalost cizokrajných nářečí a specifický oborový slang, dala nejspíš vzniknout úsloví „nadávat jako námořník“. Aby ne, vysloužilí mořští vlci dokázali plynule dštít tak peprné vulgarity, že jim často nikdo kromě řečníka ani pořádně nerozuměl. Podobně se pak přisoudila verbální sprostota manuálně pracujícím řemeslníkům bez vyššího vzdělání, například dlaždičům. Jedny i druhé by do kapsy ale nejspíš strčili staří Římané, kteří při svých kletbách vynikali obraznou popisností a velmi vybraným slovníkem. Kletbami volali bohy jako svědky, účastníky a vykonavatele těch nejrafinovanějších způsobů odplaty. 

Urazit, nebo proklít?

Římané rozlišovali mezi prostou sprostou nadávkou a kletbou. Ale ne tak, jako jsme zvyklí my. Moc skrytou za vlastními zlými slovy považovali za velmi reálnou věc, takže pokud jim někdo opravdu hnul žlučí, neváhali svou momentální zlost vepsat na malou destičku, kousek papyru, olověnou tabulku, cihlu či kus keramického střepu. A tím vytvořili defixion, fyzický maják zloby, který měl nasměrovat bohy k vykonání spravedlivé pomsty. Proč si počínali tak složitě? Jednak proto, že běžnou nadávkou vypuštěnou z úst by pošpinili sami sebe. Dost často taky proto, že neznali jméno konkrétního provinilce, jemuž vděčili za své momentální příkoří. To znali jen vševědoucí a vševidoucí bohové, kteří se měli o odplatu postarat. 

Typickým příkladem může být tabulka Humanum quis sustulit Verionis palliolum nalezená během vykopávek poblíž dnešního Frankfurtu a datovaná k 1. století našeho letopočtu. V ní jistý Verio proklíná neznámou osobu, která mu ukradla plášť. „Ať pozbude mysl a paměť,“ píše se na nalezeném defixionu. S dodatkem, že pokud zlodějem byla žena, „ať jí červi a rakovina proniknou do končetin – rukou, hlavy, nohou – stejně jako do dřeně kostí“. Sice nevíme, kdo onen Verio byl, ale zdá se, že mu na onom plášti skutečně hodně záleželo. Být rozežrán červy se totiž nejen v Římě tehdy považovalo za zvlášť nedůstojnou a řekněme krajně nechutnou smrt.

Ach, ty lázně!

Na neznámého nenechavce směřuje kletba z 2. století zvaná Docimedis perdidit manicilia. V ní si nebohý Docimedis stýská nad tím, že během koupele v lázních Aquae Sulis mu někdo ukradl pár hezkých rukavic. Ten, kdo je za to odpovědný, má přijít o rozum. A nejen to. „Oči mu mají vypadnout z hlavy, jakmile zamíří k modlitbám do chrámu bohyně.“ Zdá se tedy, že okradený Docimedis alespoň vzdáleně tušil, kdo by za jeho ztrátu nejspíš mohl. Svědčí o tom i umístění jeho defixionu, který byl nalezen nedaleko objektu římských lázní u anglického města Bath. Zaměstnanci těchto lázní evidentně neměli dobrou pověst, což po staletích dokazuje fakt, že ze 180 nejrůznějších římských kleteb zde nalezených všechny až na jednu dští zlobu na místní lázeňské zloděje. 

Situace rozhodně nebyla lepší ani ve West Hill u města Uley, kde stály lázně a chrám zasvěcený Merkurovi. I tady se na osmdesáti nalezených destičkách spílá nenechavým zaměstnancům koupelí. Silvianus přišel o zlatý prsten, Saturniovi odcizili lněné plátno a Honoratovi někdo během lázně nenávratně přeparkoval povoz tažený volem. Ne vždy se z tabulek dá zjistit vše potřebné pro jejich interpretaci. Například olověná tabulka Qui mihi Vilbiam involavit, pocházející rovněž z lázeňského areálu, volá po ukrutné pomstě. „Ať úderem hlouposti pozbude rozumu, ať se jeho tělo stane tekuté, a vpije se tiše a němě do země.“ Jenže z odlomeného dochovaného fragmentu už nevyčteme, na koho přesně kletba cílí a kdo ji vynáší. 

Snad by mělo jít o zhrzeného milence, kterému někdo odloudil drahou Vilbii. Ale dost možná je tu viníkem Vilbia, případně jí samotné bylo něco odcizeno. Těžko říct. Archeo­logové a historikové v současnosti evidují více než 1 500 zaklínacích tabulek z celého „římského světa“ – od Anglie přes sever Afriky až po Sýrii. Jen kolem 600 defixionů se ale dochovalo vcelku. A ještě menší část z nich dává uceleně smysl. Historicky prvním „setem“ takových sepsaných nadávek jsou ty pocházející ze sicilského Selina z 5. století př. n. l. Je jich čtyřiadvacet a v podstatě všechny jsou namířeny proti lidem, s nimiž se zatím neznámý autor kleteb soudil. Nadávky mu měly pomoci potrestat protistranu a vyhrát při.

Sázky i pomsta

Naopak velmi konkrétní objednávku na pomstu shrnuje Inplicate lacinia Vincentzo nalezená na území někdejšího Kartága a pocházející z 2. století. Stojí v ní: „Ať se zamotá do svých sítí Vincezus Zarizo, ať není schopen sítí polapit medvěda, ať s medvědem ve středu prohraje a není schopen ho zabít, a ať se to stane každou hodinu, teď, rychle, okamžitě.“ Z toho lze odtušit, že místní gladiátor asi nevyrovnal účty za síť pro zápas s medvědem v aréně a její výrobce teď úspěch gladiátorovi rozhodně nepřeje. Není divu, v arénách se točily v sázkách nemalé peníze. A ještě větší sumy pak byly „v oběhu“ při nejrůznějších koňských dostizích. Takže nepřekvapí, že si někdo chtěl pojistit výhru i dobře mířenou kletbou.

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Příkladem takové je třeba Adiuro te demon, quicunque es pocházející z 3. století. Archeologové jej nalezli na území někdejšího Hadrumenta (dnešního Tunisu). „Vzývám vás duchové, ať už jste kdokoliv, přikazuji vám, zabijte koně Zelených a Bílých tohoto dne a zabijte Clara, Primula a Romana, jejich jezdce.“ O výsledku dostihů bohužel nevíme, takže je zahaleno tajemstvím, jak to nakonec dopadlo.

Nepřejícných kleteb se proti sobě neštítili používat ani herci. Dokládá to unikátní Sosio de Eumolpo mimo, v níž herec Eumolpos žádá bohy, aby jeho konkurent Sosio zahrál kýženou roli ženy na jevišti s kvalitou opilého hříběte. Tedy asi ne moc valně. Tento defixion pochází z 3. století a z naleziště Rauranum v dnešní Francii. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kolorovaná fotografie přibližuje, jak přesně vakovlci vypadali. Osudným se jim stal strach farmářů o stáda dobytka. (foto: Profimedia)

Zajímavosti
Zajímavosti
Věda

Americké bombardéry B-29 shazují bomby kdesi nad Koreou. Počítalo se s nimi také pro případný nukleární úder. (foto: Shutterstock)

Válka

Alice Sasko-Koburská (1843–1878) byla prababičkou prince Phillipa, nedávno zemřelého manžela královny Alžběty II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Základ Algolova systému, vzdáleného devadesát světelných roků, tvoří velmi těsná spektroskopická dvojhvězda: Stálici hlavní posloupnosti třikrát hmotnější než Slunce doprovází ve vzdálenosti pouhých devíti milionů kilometrů podobr s 0,7 sluneční hmotnosti. Zmíněnou dvojici pak jednou za 681 dní obkrouží ještě třetí hvězda, mírně hmotnější než Slunce. (ilustrace: ESO, L. CalçadaCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907