Konec války nepřinesl jen úlevu. V poválečném chaosu přišly ke slovu lynče, pochody smrti i krvavé účty s Němci

Byl první den (relativního) míru, 9. květen, a už promlouvali z balkonu brněnské radnice představitelé stran Národní fronty k zaplněnému náměstí. Hovořili o nutnosti vypořádat se s Němci. V Jihlavě se jednalo o vysídlení tamní staleté menšiny. Generál Ludvík Svoboda dal „k očistě“ plnou moc místním velitelům. Z ilegality vystoupily nebo živelně vznikaly nové místní Revoluční národní výbory a jim podřízené Revoluční gardy (RG), složené jak z odbojářů, partyzánů a vojáků, tak nejrůznějších dobrovolníků a dobrodruhů. Na nejroztodivnějších uniformách nosili bílé pásky s červenými písmeny RG.

Divočejší města

Většina Němců naopak dostala bílé označení na rukávu a musela pohřbívat mrtvé, odklízet trosky a potom postupně mířit do internačních táborů. Nerozlišovalo se mezi vinnými a nevinnými, kromě nepočetných antifašistů na celý národ padl kolektivní trest. V táborech docházelo ke krádežím, násilnostem, ponižování, zabíjení a znásilňování. Kvůli otřesným hygienickým podmínkám propukaly epidemie. 

K internaci civilistů posloužily dřívější ubytovny totálně nasazených, k věznění exponentů bývalého režimu, válečných zajatců a válečných zločinců někdejší nacistické věznice, například „proslulé“ Kounicovy koleje. 

Větší štěstí než obyvatelé měst měli venkované. Zatím mohli zůstat ve svých usedlostech. Respektu se dostalo pouze prokazatelným antifašistům, německým komunistům, sociálním demokratům a osvobozeným vězňům, důkazní břemeno však leželo na jejich straně. Pokud obdrželi „antifa“ potvrzení, represe se na ně nevztahovaly.

Na území někdejšího protektorátu se v Jihlavě a Brně, velkoměstech se silným německým živlem, odehrály podobné události. Po internaci místních Němců došlo začátkem června k jejich odsunu do sovětské zóny v Rakousku. Každý si směl vzít jen to nejnutnější, během pochodu mnozí zemřeli vysílením.

Davové exekuce

V prvních dnech míru se na mnoha místech odehrávaly dramatické scény, na náměstích probíhaly mimosoudní exekuce a davové lynče. Rok 1945 totiž přinesl neuvěřitelný sled bizarností a chaosu.

Nejdříve v lednu přišli do protektorátu „národní hosté“, tedy němečtí uprchlíci z Rumunska, Maďarska, Polska a Slezska (takzvaní Volksdeutsche). K nim se pak připojili staří a děti z bombardovaného Porýní a Berlína. Následovala evakuace zubožených válečných zajatců z továren Horního Slezska a Východního Pruska.

K tomu všemu procházely naším územím strašlivé „pochody smrti“ neboli zástupy z koncentračních táborů, přičemž mělo zahynout co nejvíce vězňů. Kolem jejich tras zůstávaly hromadné hroby a zmrzlé mrtvoly. Nakonec při příchodu fronty, mnohdy pouhé dny před osvobozením, následoval teror ustupujících nacistických jednotek, popravy, mučení, vypalování vesnic. 

Po tom všem, v krásných májových dnech osvobození se republikou přehnala teď už laciná pomsta. Příslušníci Waffen-SS a gestapa, kteří padli do rukou českého davu, končili oběšeni a někdy upáleni, ti zajatí Rudou armádou nebo čs. partyzány zastřeleni. Další veřejné exekuce se týkaly známých i údajných kolaborantů a udavačů, Čechů i Němců. Ačkoliv většina obětí se zřejmě provinila, docházelo též k omylům a zbavování se nepohodlných svědků. Řádné potrestání válečných zločinců řešil až dekret prezidenta Beneše o zřízení mimořádných lidových soudů z června 1945.

Motykami a lopatami

Jedna z tragických událostí se odehrála v sousedních obcích Dobronín a Německý Šicndorf nedaleko Jihlavy, součástech německého jazykového ostrova. Členy NSDAP, většinou bohatší sedláky, Češi internovali v hasičské zbrojnici a poté ve statku Merunka, kde čekali na soud. Když se 19. května 1945 uskutečnila první poválečná taneční zábava, někteří její opilí účastníci se rozhodli vykonat exekuci ihned. Vyvedli 14 vězňů na louku Budínka, kde je donutili vykopat hrob – a pak je ubili lopatami a motykami, některé zastřelili. Další tři oběti skončily v hrobě u železničního viaduktu přes Zlatý potok. 

Pachateli mohli údajně být lokální ozbrojenci, němečtí dělníci z místní sklárny, kteří se mstili za udání jednoho člena komunistické strany vedoucí k jeho věznění v koncentračním táboře. Ale jedná se pouze o spekulaci, oficiální verze neexistuje. Nebýt objevu masového hrobu, dobronínská kauza kvůli odsunu pamětníků málem upadla v zapomnění.

Vůně šeříků a krve

Mimosoudních exekucí Němců na území někdejšího protektorátu se odehrálo mnohem víc. Už 8. května bylo mezi Berounem a Vráží týráno a nakonec zavražděno 13 mužů a 6 žen z Loděnice a okolí, převážně říšských Němců, z nichž pouze jeden patřil k nacistům. Spekulovalo se o strachu místních kolaborantů z výpovědí zavražděných před soudem. 

Později, 9. nebo 10. května došlo v lokalitě Bořislavka v Praze 6 k zastřelení 41 německých civilistů, mezi kterými se možná nacházeli i převlečení vojáci. Rovněž 10. května se v Rovensku pod Troskami po zabití ruského velitele partyzánů prchajícím esesákem odehrála poprava 365 mužů, žen i dětí. Jednalo se převážně o uprchlíky z Liberecka, jen 50 z nich bylo zajatých příslušníků Wehrmachtu. Ve stejný den probíhaly popravy v Náchodě, kromě zajatých esesmanů též několika civilistů. 

Třicátého května večer pak opustili brněnští Němci, neschopní úklidu trosek, tedy ženy, děti a starci ve třech kolonách město. Akce připravená čs. vládou měla pod dohledem ozbrojených dělníků Zbrojovky odvést neproduktivní obyvatelstvo do sovětské zóny v Rakousku. Z celkem asi 17 000 vyhnaných jich 1 691 kvůli špatným hygienickým, stravovacím a zdravotním podmínkám pochod nepřežilo. 

 Další událost se z těch předchozích vymyká. Osmnáctého června vyvede slovenská jednotka z transportu na přerovském nádraží 265 karpatoněmeckých uprchlíků včetně žen a dětí a v noci je na Švédských šancích u Horní Moštěnice postřílí. Posledním známým masakrem v bývalém protektorátu se stala poprava až 220 Němců z domažlické věznice u tamního seřaďovacího nádraží. 

Beztrestná odplata

V Postupimi došlo 2. srpna 1945 k uzavření dohody mezi druhoválečnými vítězi, která v článku 13 uznala právo Československa, Polska a Maďarska na vysídlení německých menšin, ale humánním a organizovaným způsobem. O den později vydal prezident Beneš dekret, jímž zbavil Němce a Maďary občanských práv.

Následovala fáze řízeného odsunu do obou okupačních pásem, kterým do listopadu 1946 německá menšina v českých zemích zanikla. Činy „spravedlivé odplaty“ provedené do 28. října 1945 se staly podle zákona beztrestné.