Krvavé oběti bohům: Jak vypadaly rituály dávných Slovanů

06.08.2020 - Jindřich Kačer

Slované byli kdysi považováni za mírný holubičí národ, v protikladu k zuřivým Germánům i krvelačným Keltům. Dnes už víme, že to není pravda. Slované přinášeli svým bohům četné krvavé oběti – ať už za úspěch ve válce či za lepší úrodu.

<p>Bohové <strong>Perun</strong> a <strong>Dažbog</strong> (ruské pojmenování Svarožice) v představě M. Presňjakova z roku 1998.</p>

Bohové Perun a Dažbog (ruské pojmenování Svarožice) v představě M. Presňjakova z roku 1998.


Reklama

Panteon bohů, které uctívali staří Slované, je poměrně široký – stejně jako u Keltů, Germánů, starověkých Řeků, Římanů i Egypťanů. V závislosti na konkrétní době a místě se měnila jména bohů, jejich oblast působení a vlivu (například bůh války, bohyně úrody a tak podobně) i způsob jejich uctívání. Jednu věc však měla všechna starověká náboženství společnou – lidé svým bohům přinášeli oběti. Oběť hrála v pohanství zcela zásadní roli.

Ne nadarmo patří k základu křesťanství i oběť Ježíše Krista na kříži, který se tam vlastně dobrovolně obětoval za všechny lidi, takže není nadále potřeba žádné oběti přinášet. Stačí jen zavrhnout staré bohy a přijmout Krista Spasitele.

Platba za přízeň

Oběť vychází ze základního předpokladu lidí už od pravěkých dob, že v přírodě nic není zadarmo. Proto když něco chci od bohů, musím jim něco dát. Když jim dám oběť dopředu, bohové mi budou zavázaní, protože ode mne něco dostali a teď mi to musí vrátit. 

Oběť musela být adekvátní závažnosti prosby. Když lidé prosili bohy o úspěch ve velkém válečném tažení, asi jim nestačil jeden králík. Existuje spousta druhů obětí: plody ovoce, chléb, mléko, část uvařeného jídla a další. Nicméně to všechno se obětovávalo spíše rusalkám, bludičkám, skřítkům či hejkalovi. Pro bohy byla potřeba většinou oběť krvavá. Maximálně byl přípustný ještě alkohol – u Slovanů tedy asi medovina, případně víno v krajích, kde bylo přístupné.

Je zajímavé, že podle etnografických záznamů si obětníci nepředstavují, že by snad nadpřirozené bytosti svou oběť skutečně jedli či pili, ale nasytili se prý vůní či pachem daného pokrmu. A tady je samozřejmě velký rozdíl mezi pachem krve a upečeného masa. Kronikář Helmold ve 12. století uvedl, že slovanští bohové si libují v pachu krve.

Byzantský historik Prokopios už v 6. století psal o obětech Slovanů: „… když se blíží smrt, buď nemocí, nebo válkou, slibují, pokud uniknou, obětovat bohu za své zachránění, a když vyváznou, obětují, co přislíbili, jsouce přesvědčeni, že za záchranu vděčí té oběti.“ Tedy opět princip něco za něco, byť v tomto případě zůstávali dlužní bohu obětníci, zatímco bůh poskytl svoji službu už dopředu za slib dodatečné splátky.

Ze zvířat se běžně obětoval domácí kur – kuřata, kohouti i slepice, někteří bohové vyžadovali větší oběť – třeba ovci nebo prase. Svantovítovi se obětoval skot, Radegastovi skot a ovce, Svarožicovi selata. 

Lidská krev je cenná

Diskutovanou a z křesťanského hlediska vysoce kontroverzní složkou slovanského života byly lidské oběti. Nedostávaly se „na pořad dne“ zase tak často, ale záznamy o obětích existují a jistě k nim docházelo. Nejčastěji se obětovali zajatci, tedy nepřátelé zajatí ve válce. V pozdějších dobách, kdy na Slovany tvrdě tlačilo křesťanství, patřili k častým obětem právě nenávidění křesťané, kterým se přitom dostávalo náležitého mučení. Často je přibíjeli na kříž, aby se mohli přiblížit svému bohu, případně z nich vytrhávali vnitřnosti nebo jim sekali údy.

Nicméně čeští Slované v 7. a 8. století (tedy za dob Sámových a před vznikem Velké Moravy) se ještě s křesťany tolik nepotkávali a neviděli v nich úhlavního nepřítele, takže nenávist vůči nim nebyla tak rozvinutá. Ovšem obětovat se dá i pohanský nepřítel.

Víme však i o rituálech, při nichž byli obětováváni vlastní lidé. Například roku 980, když kníže Vladimír vztyčil v Kyjevě modly šesti ruských bohů, museli jim Kyjevané obětovat „své syny a dcery“. Podrobnosti neznáme, ale vypadá to, že oběti se v takových případech vybíraly losem. Jiným typem oběti pak bylo upálení vdovy či oblíbené milenky při pohřbu zemřelého velmože, která měla dobrovolně odejít na onen svět k bohům s mrtvým mužem, aby mu tam posloužila. Mnohé slovanské dámy si takovou oběť považovaly za čest a vysloveně se na ni těšily, protože jim zaručovala příjemnou cestu do posmrtného světa a záruku, že se tam budou mít se svým mužem dobře.

Zkusme si nyní zrekonstruovat takový starodávný slovanský rituál, o němž u nás pochopitelně neexistují žádné záznamy, ale víme, že se tu podobné věci děly. Zasadíme ho na Moravu do blízkosti dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kde prokazatelně fungovalo velké hradiště již koncem 8. století, tedy dlouho před vznikem Velké Moravy. O zdejší svatyni sice nic nevíme, ale nějaká tam být musela, proto si ji vytvoříme. Je také pravděpodobné, že zde sídlil některý z místních knížat, kterážto funkce se u Slovanů spojovala i s vrchním obětníkem čili žrecem. Podobnost slov kníže a kněz není náhodná.

Přípravy na velkou slávu

Každý rok na konci léta zval kníže Svatopluk lid svého kraje na velký obřad dožínkový. Toho roku krajem kolovaly zvěsti, že se k očekávaným prosbám za hojnost obilí, ovoce i medoviny ještě připojí něco mimořádného, protože manželka knížete je v radostném očekávání, a pokud se mu narodí první syn, bude chtít pro něj získat přízeň a ochranu bohů. Nemohl sice vědět jistě, jestli po něm přebere vládu, do toho má pořád co mluvit ještě kmenová rada, ale o to více bude tu přízeň bohů potřebovat.

Hlavní knížecí svatyně ležela kus za hradištěm na břehu řeky Moravy. Za normálních okolností to tam střeží stráže, které k posvátným idolům nepustí nikoho kromě zasvěcených knížecích služebníků. Nyní se však na obou březích kolem svatyně shromáždil obrovský dav lidí. Jádro svatyně tvořily tři dřevěné sochy hlavních bohů – Peruna, Velese a Svarožice umístěné na vyvýšeném pahorku. Kolem nich byla postavena kůlová hradba, ale řídká, aby se jí muž nemohl protáhnout, ale bylo skrze ni vidět. V hradbě byly zřetelné tři vchody ve tvaru jednoduchých bran, přičemž každá z nich byla poblíž jednoho z bohů, takže vlastně byla jemu zasvěcena. 

Koláč pro Velese

Když se slunce vyhouplo do svého nejvyššího bodu, obřad začal. Ozvalo se bubnování a oslavný zpěv. Ze tří stran se blížili knížetem vybraní obětníci. Z Velesovy strany kráčel obětník čili žrec s pohárem plným medoviny a za ním nesl otrok obří koláč. To byla normálně hlavní dožínková oběť. Když všichni tři dokráčeli až ke třem branám, vystoupil jako z vnitra návrší na povrch sám kníže, coby hlavní obětník. Davem to jen zahučelo, i když to všichni čekali dle zkušenosti z minulých let. Svatopluk měl na sobě splývavé nádherně zdobené barevné roucho se znamením slunce a sekery. Stoupl si doprostřed trojúhelníku božských soch, vztyčil ruce a pokynem utišil davy. 

Okolo kůlové hradby byly rozmístěny čtyři velké hranice připravené k zapálení – na každé světové straně jedna. Jakmile se lidé utišili, připravení ohnivci zapálili ohně pochodní a pronášeli přitom modlitby k bohům.

Potom se Svatopluk otočil směrem k Velesovi a žrecové s koláčem a medovinou pomalu kráčeli od brány doprostřed kruhu ke knížeti. Žrec s medovinou podal pohár knížeti, ten se napil mohutným douškem a hlasitě vykřikl Velesovo jméno. Pak přistoupil k jeho soše a polil ji zbylým obsahem poháru, kde stále zůstávalo dost na to, aby byl bůh stád a úrody, ale též strážce pastvin mrtvých, uspokojen. Poté se kníže postavil k idolu Velese zády a pokynul nosiči, aby mu předal obrovský koláč, který byl větší než on sám. S ním se pak točil kolem sochy a hlasitě se ptal přítomných na všechny strany: „Vidíte mě, bratři? Vidíte mě?“ A lidé stojící kolem nahlas křičeli: „Nevidíme! Nevidíme!“ A kníže-žrec odpovídal: „Kéž byste mě ani příští rok neviděli!“ 

Tolik tedy ke každoročnímu rituálu, který měl vyjadřovat vděk za hojnou úrodu ztělesněnou v těstu potřebném k upečení tak velkého koláče. A hlavně naději, že příští rok se zase podaří takový koláč upéct. Poté každoročně následovala opulentní hostina pod širým nebem a také toho roku vytáhli hosté z toren a kapes koláče, chleby, ale i kusy uzeného masa.

Zvěř pro Svarožice

Bylo ovšem znát napětí, s jakým všichni očekávali tušené překvapení. Ve chvíli, kdy veliký mrak, který na část odpoledne zastínil slunce, odplul pryč, přinesla jedna z knížecích žen nemluvně. Také se vynořila z nitra kopce, kde bylo zjevně vybudované zázemí pro nábožensky důležité osoby.

Svatopluk v roli hlavního žrece na ni už čekal na vrcholu. Vzal dítě do rukou a pronesl: „Představuji vám svého prvního milovaného syna Mojmíra. Bohové mi jej nadělili před dožínkami, abych se o tuto radost s vámi mohl podělit. Stanete se svědky jeho zasvěcení, a půjde-li v mých šlépějích, možná vám jednou bude vládnout. Svarožici, vládce Slunce, shlédni milostivě na mého Mojmíra a předej mu svou sílu i moudrost. Jako ty svítíš na cesty nás všech, nechť i on osvětluje svými činy cesty našeho kmene. Přijmi prosím tyto četné oběti, které ti přinášíme.“

U bran se mezitím nenápadně připravili četní obětníci s drobnou zvěří. Nejprve přišel jeden s kuřetem. Kníže předal malého Mojmíra matce, vzal do ruky dlouhý zdobený a mírně zahnutý obětní nůž, podřízl kuřeti krk a krev nechal nastříkat na bříško a nožičky miminku, pak přišel další se slepicí a s kohoutem a rituál se opakoval. Poté přivedli tele a mladou jalovici. Všechna zvířata postupně podřízli a jejich krev skrápěla Mojmírovo tělíčko. „Svarožici, můj syn potřebuje i větší rychlost i sílu, než mají telata a domácí ptáci!“ Dovlekli mu svázaného srnečka a jeho krev též postříkala malého Mojmíra.

Dokončení: Krvavé oběti bohům (2): Jak vypadaly rituály dávných Slovanů (vychází ve čtvrtek 12. srpna) 

Pak někdo od brány hodil na pahorek zmítající se pytel. Jeden ze strážců ho posunul ke knížeti a přeřízl provaz, který ho nahoře uzavíral. Z pytle se vydrápalo vyděšené a mírně rozzuřené vlče. Už to byl skoro malý vlk, ale ne tak silný, aby dokázal vzdorovat knížecí síle. Kolem krku měl kožený obojek, aby ho mohl Svatopluk za něco chytit. Držel ho před sebou v natažené ruce a několikrát ho bodl do břicha. Vlče se zmítalo v křečích, zuřivě chňapalo kolem sebe, ale kníže věděl, co přijde, a kryl si předloktí koženým chráničem. Vlčí drápy ho trochu poškrábaly, ale toho šťastný otec vůbec nedbal. Zářil pýchou a hrdostí nad svým synem, když ho kropil vlčí krví... 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vražda knížete Václava, kterou v představách Matyáše Hutského spáchal o půlnoci sám Boleslav, iluminace z 2. poloviny 16. století.

Historie

Opečený ultrahorký neptun LTT 9779b je zřejmě zbytkem mnohem většího plynného obra.

Vesmír

Krmící se antilopa žirafí bývá častým terčem útoků lvů, gepardů, levhartů a šakalů.

Příroda
Zajímavosti

Spinosaurus aegyptiacus (přezdívaný Trnitý ještěr) žil na území dnešní severní Afriky v křídových obdobích před asi 112 až 94 miliony let.

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907