Kubista v cizinecké legii: Kariéru Otty Gutfreunda přerušila Velká válka

Vzestup tvorby Otto Gutfreunda narušila první světová válka, kterou si umělec prožil se vším všudy – jako voják cizinecké legie i jako vězeň zatčený za údajnou účast ve vzpouře

20.07.2020 - Silvie Šeborová



Vztah českého kubismu k francouzskému byl dvojí: na jedné straně stáli umělci, kteří hlavní proud představovaný Picassem následovali (jako Emil Filla), na straně druhé ti, kteří se snažili o hledání vlastních moderních výrazů inspirovaných kubismem (například Josef Čapek). Samotnou kategorii tvoří Otto Gutfreund. Dokázal být hlavním tahounem avantgardního hnutí, tím, kdo přichází s novými myšlenkami a možnostmi řešení, tím, kdo ostatním ukazuje cestu, kterou lze následovat, nebo se proti ní vymezovat. 

Z umělce vojákem 

Zájem o Francii, respektive tamní výtvarné a kulturní zázemí, projevil Gutfreund již ve svých dvaceti letech. Tehdy jej v létě přijal ke studiu ve svém ateliéru francouzský malíř a sochař Émile-Antoine Bourdelle, u nějž Gutfreund na podzim téhož roku začal působit.

Na českou výtvarnou scénu Otto vstoupil vybaven nejen zkušenostmi z pobytu v Bourdellově ateliéru, ale také poučen tvorbou Rodinovou, pro nějž Bourdelle pracoval. Právě z relativně krátkého období let 1911 až 1913, kdy byl Gutfreund činný ve Skupině výtvarných umělců a kdy české avantgardě dominoval kubismus, pocházejí díla, která jsou s Gutfreundem nejčastěji spojována. Patří mezi ně sochy Úzkost, Don Quijote či reliéfy a busty řešící kubistické zpracování hlavy. Dnešní historici zabývající se Gutfreundovým dílem vyzdvihují nejen jeho tvůrčí vůli a pracovní kázeň, ale také teoretickou erudici, která z Gutfreunda učinila nezaměnitelnou osobnost. 

Na další delší pobyt do Francie odjel Otto Guttferund na jaře roku 1914, záhy následován svým kolegou malířem Emilem Fillou. Jeho cílem bylo obnovovat staré kontakty a navazovat nové. Chtěl si získat přízeň pařížské umělecké scény, ze svých dřívějších pobytů ve Francii měl kontakty na Picassova obchodníka s uměním Daniela-Henry Kahnweilera a slibně zněl i příslib od Guillauma Apollinaira.

Gutfreundovy umělecké ambice však záhy narušilo vypuknutí světové války. Dne 28. srpna dobrovolně vstoupil do armády a byl zařazen do české roty Nazdar. Vedla jej k tomu důvěra ve Francii, která pro Gutfreunda představovala demokratický stát, na nějž spoléhal. Věřil, že tímto krokem pomůže vlasti ke svobodě a k vymanění se z monarchických poměrů, a lze to číst také jako snahu vyjádřit vděčnost demokratické Francii.

Trest za „vzpouru“

Hned 24. října 1914 byl Gutfreund nasazen do bojů v Alsasku, v roce 1915 se účastnil nešťastně proslavených bojů na Sommě. Jeho zásluhy vedly k povýšení na desátníka. Gutfreundova role v rámci cizineckých legií však skončila 24. dubna 1916, kdy byl se skupinou spolubojovníků demobilizován a zadržen ve vězení v kasárnách v Lyonu. Gutferund si vyslechl obvinění za údajnou účast ve vzpouře, kterou měla být iniciační role při formulování petice, jež s ostatními spolubojovníky i podepsal. Podstatou petice byla snaha o zachování roty Nazdar, která měla být na základě zákona o přijímání vojáků pocházejících ze států bojujících na straně nepřátel Francie rozpuštěna, a její členové měli být rozptýleni do jiných rot. 

Příčinou Gutfreundova zatčení mohlo být i to, že se v petici psalo, že vojáci raději vystoupí z armády, než aby se nechali převelet jinam. Hůře pochopitelné jsou okolnosti jeho držení ve vazbě až do konce války.

Jedna z teorií zní, že Gutfreundovi někdo záviděl kariérní vzestup, a proto na něj donášel u nadřízených a mimo jiné jej obviňoval z germanofilství. Jisté je, že v dopise Alexandru Mercereauovi, francouzskému básníku a spisovateli, ze září 1916 Gutfreund napsal: „Vyrozuměl jsem, že [František] Kupka je proti tomu, abyste pro mě něco udělal, panují tam neslýchaně sprosté intriky. Politická otázka to v žádném případě není, jak se snaží předstírat. Kdyby se mi aspoň podařilo se dostat do tábora s mírnějším režimem.“ 

Tvorba za mřížemi

V prvním roce vězení si Gutfreund kreslil do deníku a chtěl i sochařit, což dokazují tři dochované plastiky zpracované metodou asambláže z dřevěných úlomků: Sedící žena, Hlava a Truhlářské zátiší. Podle historika umění Jiřího Šetlíka, zabývajícího se Gutfreundovou osobou, je technika asambláží nejen důsledkem prostředí, ale i předválečného směřování jeho tvorby. To je určitě pravda, Gutfreund však dříve nepoužíval dřevo a práce s materiálem se odráží i na výsledku. Ostatně v žádné jiné dochované realizaci se tolik nepřiblížil k abstrakci, přestože i tyto válečné asambláže vycházejí z konkrétních námětů, převážně spojených s Gutfreundovým oblíbeným figurativním námětem.

Mezi kresbami nechybějí situační náčrtky komentující táborový život, k čemuž Šetlík dodává: „Stísněný pocit, který tyto realistické momentky vyvolávají, je určující pro pojetí i vyznění domyšlených kompozic kubisticky formovaných. Jejich ústřední postavou je osamělá figura, zřejmě autostylizace, uzavřená do světnic či ohraničeného prostoru tábora.“ 

Po realizaci několika málo děl se však Gutfreund plně soustředil na psaní žádostí o osvobození jeho a dalších zatčených z internačního tábora. V dopisu ministru války z 25. října 1916 mimo jiné uvádí: „Pane ministře, jako Čech a bývalý válečný dobrovolník, který sloužil dvacet měsíců v hodnosti desátníka v cizinecké legii a v současné době je internován jako civilní vězeň, Vás naléhavě prosím o propuštění na svobodu. Odsloužil jsem na frontě od samého začátku války celkem 20 měsíců.“ Dopis pokračuje výčtem bitev, kterých se Gutfreund účastnil, zdůvodněním žádosti o propuštění, prosbou, aby nebyl vydán do rakouských rukou, a odvoláváním se na profrancouzské cítění. 

Konec války

Bohužel ani dopis ministrovi, ani veškeré další Gutfreundovy snahy se nesetkaly s žádnými výsledky. Sochař tábor definitivně opustil až po konci války, v prosinci 1918, kdy se usadil v Paříži. Po propuštění investoval Gutfreund hodně energie do snahy o vlastní občanskou a vojenskou rehabilitaci: obrátil se na francouzskou armádu se žádostí o udělení válečného kříže a na kancelář československého ministra obrany s žádostí o přiznání charakteru legionáře-starodružníka. 

Situace v poválečné Francii neumožňovala Gutfreundovi uživit se vlastní tvorbou, žil z minima prostředků v malém pokoji s nedostatkem světla, vydělával si příležitostnými pracemi, z nichž mnohé byly zakázky, z jejichž realizace následně sešlo. Podobně jako z pozvání k účastni na výstavách v Paříži a Curychu... Přesto se Otto Gutfreund dál snažil sochat a v několika ranně poválečných dílech pokračoval v cestě k syntetickému kubismu. Změnu do jeho života a tvorby přineslo až definitivní opuštění Francie, k němuž se uchýlil v roce 1920. 

Návrat do Čech

Po návratu do vlasti, o nějž se zapříčinil Emil Filla, začal Gutfreund přednášet na Uměleckoprůmyslové škole a jeho tvorba se radikálně proměnila po obsahové i formální stránce. V duchu tehdy velice moderního realismu s prvky sociálního cítění, který byl typický pro širokou generaci nově nastupujících, ale i před válkou činných umělců (Rudolf Kremlička, František Foltýn a další) začal vytvářet sochy anonymních, obyčejných lidí: švadleny či myčky podlah při práci. 

TIP: Podivná anabáze českých umělců: Utekli před nacismem, zavřeli je kvůli komunismu

Do tohoto období patří také sousoší zachycující milence či peroucí se chlápky, památník Babičky s dětmi v Ratibořicích, či realisticky ztvárněné busty z kolorované hlíny představující umělce samotného nebo Miladu Lindnerovou, která se v roce 1926 stala Gutfreundovou ženou. Rok nato se Otto Gutfreund pravděpodobně v následku mozkové či srdeční příhody utopil při koupání ve Vltavě. Avantgardní umělec z rodiny dodržující židovské tradice neseděl ani nacistickému ani komunistickému režimu, a tak odkaz předčasně zesnulého umělce evropského formátu i jeho vazby na Francii začaly být doceňovány až po desetiletích.


Další články v sekci