Podivná anabáze českých umělců: Utekli před nacismem, zavřeli je kvůli komunismu

22.02.2020 - Silvie Šeborová

Nezáviděníhodné dobrodružství připravila druhá světová válka skupině českých umělců, kteří před nacismem prchli z Prahy do Paříže. Netušili, že tento krok pro ně bude znamenat zimu strávenou v samotce, přesuny z jednoho koncentračního tábora do druhého a nakonec i cestu přes oceán

<p>Adolf Hoffmeister v Café les Deux Magots v Paříži v roce 1969. V pozadí kresba z vězení La Santé (1940) nazvaná Mon Avoir - barveno čokoládou, tabákem, špínou ze zdí a inkoustem.</p>

Adolf Hoffmeister v Café les Deux Magots v Paříži v roce 1969. V pozadí kresba z vězení La Santé (1940) nazvaná Mon Avoir - barveno čokoládou, tabákem, špínou ze zdí a inkoustem.


Reklama

Dne 18. září 1939 zatkla francouzská policie všechny obyvatele Domu československé kultury na Notre-Dame des Champs číslo 74 v Paříži. Příslušníci policejního sboru vnímali tento krok jako velký úspěch. Mysleli si, že zlikvidovali jádro československé komunistické buňky, o což se francouzské úřady po podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení snažili všemi silami. 

Podezření stojí na vodě

Ve skutečnosti se do rukou policie dostala skupina československých intelektuálů a umělců, kteří uprchli z Československa před Hitlerovým režimem. Dům československé kultury založili především zásluhou spisovatele a karikaturisty Adolfa Hoffmeistra, a to jako centrum československé exilové kultury a útočiště pro československé uprchlíky. K zatčení policii stačily tak vágní důkazy jako informace, že Hoffmeister byl v Praze předsedou spolku Mánes, údajně umělecké skupiny komunistického zaměření. Jako potvrzení této domněnky policii posloužil nález dopisu, v němž bylo uvedeno, že na provoz Domu československé kultury přispěl Franz Carl Weiskopf – pražský rodák a německy píšící literát, který ve dvacátých letech pobýval v Sovětském svazu a byl členem spolku sdružujícího proletářské revoluční spisovatele. 

Osm umělců a intelektuálů, kteří v domě pobývali, putovalo do vyšetřovací vazby a následně do vězení Santé, kde strávili šest měsíců na samotkách jako političtí vězni, pro něž platila nejpřísnější pravidla.

Mezi zatčenými byl i malíř Maxim Kopf, karikaturista Antonín Pelc a již zmíněný Adolf Hoffmeister. Přibyl k nim ještě malíř Alén Diviš, který žil ve Francii již třináct let a v Domě československé kultury nebydlel. K jeho zatčení hlídkujícím policistům stačilo, že šel nic netušíc navštívit v tu chvíli již uvězněné přátele. Během oněch šesti měsíců si francouzský soudce nechal přeložit veškeré dokumenty zabavené v Domě československé kultury do francouzštiny, aby zjistil, že policie pojala neopodstatněné podezření. 

Mezi čtyřmi stěnami

Čtyřem umělcům přidělili v Santé ty nejhorší cely s nejpřísnější ostrahou. Díky tomu, že Diviš, Kopf a Hoffmeister své vzpomínky na vězení zpětně popsali, víme poměrně přesně, co se v nich odehrávalo. Zdi byly „špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní“, jak ve svých vzpomínkách líčí Alén Diviš.

Právě zdi cel se jim staly na celou krutou zimu jedinými společníky, s výjimkou výslechů. „Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky“, pokračuje ve svém líčení Diviš.

Stěny pokryté lesy čar, které se Divišovi ve fantazii proměňovaly v hřbitovy s řadami křížů, sloužily vězňům jako improvizovaný kalendář. Na zdech cel je doplňovaly obrazy a nápisy zaznamenávající činy a touhy předchozích zločinců. Ty se pro Diviše staly ve čtyřicátých letech inspirací k obrazům, které maloval v Americe a v nichž se tímto způsobem pokoušel vyrovnat se s pobytem ve vězení. 

Všichni zatčení umělci svorně líčí, že nejvíce trpěli po psychické stránce, což způsobila nuda, prázdnota a nejistota, jakou dobu ve vězení stráví. Dostávali se do psychických stavů na hranici blouznění a schizofrenie, ale strádala i jejich fyzická schránka. Diviš strávil celou zimu ve vymrzlé cele v oblečení, v němž byl v září zatčen. Jediné jídlo tvořila polévka, kterou dostávali dvakrát denně a podle které si vězni pojmenovali vlekoucí se dny v týdnu: pondělí hrách, úterý čočka, středa brambory, čtvrtek rýže, pátek rýže, sobota zase brambory.

Hoffmeistrovi se z peněz, které mu nebyly zabaveny, příležitostně dařilo koupit si na přilepšenou čokoládu, tabák či blok s tužkou, do něhož zaznamenával popis cely, vězeňského režimu i své úvahy a myšlenky. Tento deník si z cely odnesl a později byl publikován pod názvem Vězení

Úleva v koncentráku

Dne 5. března 1940 se umělci dozvěděli o svém propuštění, navrátit se do ulic Paříže jim však umožněno nebylo. Přes soudní vyvrácení veškerých podezření zůstávali pro policii nadále podezřelí a tak byli izolováni v internačních táborech. A to přes to, že se řada uprchlíků a cizinců vehementně hlásila do armády, kde chtěla bojovat po boku francouzských vojáků.

Historička umění Anna Pravdová v knize Zastihla je noc líčí, jak byla skupina českých a slovenských umělců a intelektuálů 9. března 1940 převezena na stadion Rolanda Garrose v blízkosti Paříže, který se přeměnil na tábor pro nežádoucí cizince. V prostorách pod tribunami, které dříve sloužily jako šatny, zůstávalo v místnostech bez oken, na podlaze pokryté pouze tenkou vrstvou vlhké slámy, namačkáno kolem pěti set vězňů. Pouze polovina měla deky a tábor žádné přikrývky neposkytoval. 

Přesto čtveřice přesunutá z vězení Santé pocítila změnu k lepšímu. Kromě toho, že svůj osud sdíleli společně s dalšími internovanými, mohli například posílat dopisy blízkým. V jednom z nich napsal Adolf Hoffmeister své přítelkyni Lilly Rohneové: „Nevím, co mě čeká, možná ze mě bude voják, možná budu převezen do jiného tábora, možná budu propuštěn na svobodu.“

Správná se ukázala druhá varianta – Hoffmeistera, Diviše, Kopfa a Pelce převezli do pracovního tábora v Damingy v Normandii, který, jakkoli absurdně to může znít, byl po půlročním pobytu ve vězení příležitostí, jak se pokud možno zotavit. Přispívala k tomu (ve srovnání s vězením) výborná strava i poměrně mírný režim. Hoffmeister v knize Turistou proti vlastní vůli líčí, že dozorci umožnili vězňům opustit tábor pod záminkou, že půjdou na okolní louky posbírat jedlé listy na salát. Místo toho skončili v místní hospodě a do tábora se vrátili v podroušeném stavu. 

Na dosah Anglii

Jak postupovala německá fronta, stěhovali se také vězňové, až skončili v přístavním městě Bordeaux. Ten začala německá armáda 19. června 1940 bombardovat a vzhledem k tomu, že zmatený personál tábora nevěděl, jak na situaci reagovat, nechal otevřené brány. Díky tomu vězňové, včetně skupiny čtyř českých umělců, uprchli. Protože návrat do Němci obsazeného vnitrozemí chápali jako cestu k záhubě, vydali se na opačnou stranu a na lodi Divona se dopravili do Maroka, které zůstalo až do roku 1956 francouzskou kolonií. 

Ještě před přistáním v Casablance se dostali na loď Červeného kříže. Naskytla se jim naděje, že by mohli odplout lodí, které mířila s českými politiky do Anglie. Max Kopf vzpomíná, jak „Adolf Hoffmeister, jako správný byrokrat, začal dělat seznam, běžel za kapitánem, mluvil s ministrem Slávikem [Juraj Slávik, od července 1940 do dubna 1945 ministr vnitra exilové vlády]. Výsledek byl zničující. Zavolali nás na palubu a Slávik se nás zeptal, jestli máme povolení ke vstupu do Anglie. Odpověděli jsme, že ne. Promiňte, ale to s námi nemůžete jet. V Casablance je český konzul, který se o vás postará.“ 

Nepostaral. Po pětidenní plavbě přistála loď 28. června na pobřeží Casablancy, avšak marocký přístav se hemžil uprchlíky snažícími se získat vízum do Spojených států amerických. Marocká policie si s nimi nevěděla rady a problém nakonec vyřešila po vzoru francouzských kolegů: začala uprchlíky zavírat do koncentračních táborů. Skupina umělců žila v hrůze před dalším uvězněním, snažila se získat vízum a palubní lístek a nějak se uživit. Například Kopf s Pelcem malovali akvarely a za sto franků je prodávali českým usedlíkům.

Vytoužená Amerika

Jako prvnímu se africké břehy podařilo opustit Hoffmestrovi. Očekával, že loď, na niž si sehnal lístek, ho dopraví do Lisabonu, odkud odplouvaly zaoceánské parníky. Jaké však zažil překvapení, když zjistil, že místo lodě má nasednout do rybářské bárky bez kabin a nejnutnějšího zařízení, na níž se tísnila šestičlenná posádka a osmadvacet uprchlíků. Téměř všechny z nich postihla mořská nemoc a při plavbě jim byly jedinou potravou humři a langusty, které rybáři lovili z moře. U evropských břehů jim bylo řečeno, že se mají vrátit tam, odkud vypluli. Přesto se Hoffmeistrovi podařilo dostat se do Lisabonu a odtud následně do vysněných Spojených států.

Poněkud dobrodružnější osud čekal zbylé tři umělce, kteří byli intervenováni v koncentračním táboře v Sidi el Ayachi. Díky svému kuchařskému umění se zde Kopf stal kuchařem, svoji funkci vnímal jako výzvu a jak se později ve svých vzpomínkách pochlubil, po sedmihodinové práci nasmažil palačinky pro celý tábor. Spolu s Pelcem a Divišem se mu podařilo opustit africké břehy na lodi Captain Paul Lemerle, která mířila z Marseille přes Casablancu do Martiniku a na jejíž palubě z válečné Evropy prchal také hlavní teoretik surrealismu André Breton. Dne 29. května 1941 dorazili umělci do New Yorku, kde se jejich cesty rozdělily a začala nová kapitola jejich života.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kyjonožec Eurypterus dosahoval délky 1,3 metru. Největší druhy ale dorůstaly až tří metrů.

Věda
Zajímavosti

O zdroji potravy se netopýři nechají poučit nejen od svých nejbližších příbuzných, ale také od příslušníků jiného druhu.

Příroda

Proudy plynu ve spirální galaxii NGC 4321.

Vesmír
Historie

Locusta (vlevo) prý zabila stovky Římanů. Lucrezia Borgia zase patřila k velmi vzdělaným ženám.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907