Lovec proti lovci (2): Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

11.08.2020 - Lukáš Visingr

Stíhače tanků neboli samohybné nosiče protitankových kanonů se zrodily až v průběhu války coby reakce na intenzitu tankových bitev. Většina států pro ně volila kombinaci už existujících podvozků a zbraní, což je také případ sovětských „samohybek“ nebo německého obrněnce Jagdpanzer IV

<p>Jagdpanzerů IV se vyrobily asi dvě tisícovky, tento se dochoval v Tankovém muzeu v německém Munsteru</p>

Jagdpanzerů IV se vyrobily asi dvě tisícovky, tento se dochoval v Tankovém muzeu v německém Munsteru


Reklama

Při invazi do SSSR v létě 1941 nesly střední německé tanky PzKpfw IV krátké kanony ráže 75 mm, které leckdy nestačily na prorážení pancířů sovětských obrněnců. Urychleně byl zahájen vývoj nových variant, jež měly kanony s dlouhou hlavní, a vzniklo též provizorní řešení v podobě stíhačů tanků řady Marder.

Předchozí část: Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV (1)

Poněkud nečekaně se ale objevil i další faktor. Jako velmi účinná protitanková zbraň se totiž projevilo i samohybné útočné dělo StuG III, které původně také neslo 75mm kanon, ale později bylo přezbrojeno delší zbraní. Každopádně ale vznikla myšlenka vytvořit útočné dělo, které bude od začátku vybaveno 75mm kanonem s hlavní o délce 70 násobků ráže.

Panther měl přednost

Vedle toho se žádalo silnější pancéřování, které by na čele vozidla dosahovalo tloušťky až 100 mm. Kanon měl vycházet ze 75mm děla KwK 42, které se připravovalo pro nový tank PzKpfw V Panther, vývoj však nabíral zpoždění a navíc měla přednost výroba zbraní právě pro panthery. Firma Vomag, která na novém útočném děle pracovala, tedy dostala pokyn vyvinout dočasnou variantu s kanonem PaK 39 o délce 48 násobků ráže. V květnu 1943 byl armádě předveden model nového vozidla, po němž v říjnu 1943 přišel první prototyp postavený na šasi tanku PzKpfw IV Ausf. F.

Ještě jednou je třeba zdůraznit, že vozidlo bylo zpočátku vyvíjeno coby útočné dělo a teprve změny situace na frontě vedly k jeho novému zařazení mezi stíhače tanků, a proto sériová verze nesla označení Jagdpanzer IV Ausf. F. Paradoxní však je, že sériové obrněnce, které se dodávaly od ledna 1944, užívaly šasi tanků PzKpfw IV Ausf. H a později Ausf J. Kanon PaK 39 představoval zajisté kvalitní zbraň, která na vzdálenost 500 m prorážela 96 mm oceli a při použití granátů s wolframovým jádrem dokonce 120 mm. Jako pomocnou výzbroj neslo vozidlo kulomet MG 42 ráže 7,92 mm a navíc obdrželo takzvaný Nahverteidigungswaff e, vlastně jednoduchý stropní 26mm minomet, který sloužil pro střelbu dýmovnic, světlic a tříštivých granátů.

Přetížená příď

Čelo chránil pancíř o kolmé tloušťce 60 mm, byť díky velkému sklonu byla efektivní tloušťka výrazně vyšší. V květnu 1944 navíc došlo k jeho zesílení na 80 mm, což ale přineslo též zhoršení jednoho už tak celkem vážného nedostatku Jagdpanzeru IV. Kvůli montáži děla a odolnému pancéřování totiž bylo vozidlo vpředu přetížené, což značně snižovalo průchodivost terénem a životnost podvozku. Určité zlepšení přinesla demontáž masivní úsťové brzdy, problém se však opět vynořil, když se ve výrobě přešlo na onu od počátku žádanou verzi s kanonem o délce 70 násobků ráže.

Jednalo se o 75mm dělo StuK 42 a nová varianta obrněnce, o kterou opakovaně žádal i sám Adolf Hitler, obdržela poněkud matoucí oficiální označení Panzer IV/70 (V), kde poslední písmeno sdělovalo, že jde o výrobek firmy Vomag. Běžně se ale užívá i jméno Jagdpanzer IV/70, přestože formálně se tak stroj nikdy nenazýval. Výroba začala v srpnu 1944, nicméně nejprve z produkce vycházely obě verze současně a až od listopadu sjížděly z linek jen „sedmdesátky“.

Postrach Spojenců

Do výzbroje Wehrmachtu se navíc dostal i obrněnec Panzer IV/70 (A) pocházející od značky Alkett. Tento stíhač byl postaven na pouze minimálně upraveném podvozku tanku PzKpfw IV a vlastně odrážel Hitlerův zájem omezit a nakonec zcela zastavit sériové dodávky těchto strojů ve prospěch pantherů a stíhačů tanků. „Áčková“ varianta dovolila, aby se tanky dodávaly dále s tím, že se část podvozků použila pro Panzer IV/70 (A), avšak nešlo o příliš podařený design, jelikož vysoká nástavba eliminovala jednu z velkých výhod původní konstrukce stíhače, a sice nízkou siluetu.

Kanon StuK 42 s hlavní dlouhou asi 5,2 m ale byl v každém případě vynikající zbraní, která na 1 000 m prorážela 111 mm oceli, s granáty s wolframovým jádrem dokonce až 149 mm. Vozidla Panzer IV/70 tedy až do samého konce války patřila mezi největší postrach Spojenců, jelikož (s výjimkou nejtěžších sovětských tanků IS-2) dokázala efektivně likvidovat prakticky vše, co nepřátelé třetí říše poslali na bojiště. 

Panzer IV/70 (V)
  • OSÁDKA: 4 muži
  • BOJOVÁ HMOTNOST: 25,5 t
  • DÉLKA: 8,50 m
  • DÉLKA KORBY: 5,92 m
  • ŠÍŘKA: 3,17 m
  • VÝŠKA: 1,86 m
  • MOTOR: benzinový HL 120 TRM o výkonu 220 kW (300 koní)
  • MAX. RYCHLOST: 35 km/h
  • MAX. DOJEZD: 210 km
  • MAX. TLOUŠŤKA PANCÍŘE: 80 mm
  • HLAVNÍ VÝZBROJ: 75mm kanon StuK 42 L/70
  • ZÁSOBA MUNICE: 55 nábojů
  • POMOCNÁ VÝZBROJ: 7,92mm kulomet MG 42 a 26mm Nahverteidigungswaffe

Měření sil

Typy SU-100 i Jagdpanzer IV se zrodily coby produkty intenzivních zbrojních závodů mezi odolností pancéřování a průbojností protitankových kanonů. Sovětská samohybka byla navržena jako logický nástupce SU-85, protože se zjistilo, že proti novým německým tankům už nedostačuje ani 85mm kanon, který se do výzbroje Rudé armády dostal proto, že za vývojem na frontě zaostávalo 76,2mm dělo. Na německé straně byly sice také zavedeny kanony větší ráže, tedy 88 mm, ale vedle toho se šlo i cestou zvyšování efektivity 75mm děl. To zajistily jednak delší hlavně a jednak nová konstrukce 75mm kanonu, který byl zabudován do tanku Panther a posléze i do stíhače tanků Panzer IV/70 (tedy do nové verze typu Jagdpanzer IV).

Na obou stranách je patrná také snaha udržovat co nejnižší siluetu, což se lépe dařilo Němcům, jejichž stíhač tanků jen o málo přesahoval výšku dospělého muže, zatímco sovětská samohybka měřila skoro 2,5 m. Další velkou výhodu typu Jagdpanzer IV představovala pomocná výzbroj v podobě kulometu a malého minometu, kdežto sovětská vozidla se musela při obraně proti nepřátelské pěchotě spoléhat na osobní zbraně osádky či pomoc vlastních vojáků. Německý obrněnec byl lépe pancéřovaný, ale špatné vyvážení omezovalo jeho terénní pohyblivost a oproti SU-100 byl i pomalejší.

TIP: Wolverine, Hellcat a Jackson: Americký postrach nepřátelských tanků

Celkově lze říci, že srovnání obou typů vyznívá velmi podobně jako u dalších duelů obrněnců na východní frontě. V hypotetickém boji „jeden na jednoho“ měl tudíž Panzer IV/70 se svým špičkovým kanonem určitě vyšší šance, avšak celková strategická situace pracovala v neprospěch třetí říše. Také samohybka SU-100 představovala kvalitní konstrukci, což koneckonců potvrzuje i fakt, že v několika armádách třetího světa slouží dodnes.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V mělkých tůních a loužích na jihu Afriky se letos namnožily sinice. Pro zhruba 330 slonů to bylo fatální.

Věda

Kosmická loď Crew Dragon přepsala historii – stala se prvním soukromým plavidlem, které vyneslo na Mezinárodní vesmírnou stanici astronauty. Šlo o dosavadní vrchol Muskovy kariéry.

Zajímavosti

Vídeňské setkání Vladislava Jagellonského s císařem Maxmiliánem

Historie

Umělecké ztvárnění dvojhvězdy Sirius A a B. Jasnost této nejzářivější hvězdy noční oblohy se bude příštích 60 tisíc let ještě zvyšovat.

Vesmír
Zajímavosti

 Mi-28 při odpalu klamných cílů, které mají zmást tepelně naváděné rakety

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907