Martinik a Guadeloupe: Karibský ráj s vůní květin a rumu

06.12.2013 - Jaroslav Kříženecký

K nejpůvabnějším a nejzajímavějším ostrovům Malých Antil patří nesporně Martinik a Guadeloupe. Jejich společným jmenovatelem jsou dlouhé bělostné písečné pláže, divoké deštné pralesy, horské partie korunované spícími sopkami a usměvaví obyvatelé

<p>Nádherné a relativně osamělé pláže Martiniku lemují téměř celé jeho pobřeží. Písek je na jihu bílý, na severu poblíž sopečné oblasti tmavý až černý.</p>

Nádherné a relativně osamělé pláže Martiniku lemují téměř celé jeho pobřeží. Písek je na jihu bílý, na severu poblíž sopečné oblasti tmavý až černý.


Reklama

Původní obyvatelé Martiniku, kreolští indiáni, ho nazývali Madinina, tedy „ostrov květin“. Květena je zde skutečně velmi pestrá, ovšem místní půvaby jsou mnohem početnější a nepochybně vás okouzlí stejně jako malíře Paula Gauguina před více než sto lety. Slavný umělec tu prožil mnoho let a ve svých malbách věrohodně zachytil barvy moře, zdejší záplavu pestrobarevných květin, horké pláže a exotický půvab místních obyvatel.

Kouzlo s puncem Francie

Ostrov Martinik objevil Kryštof Kolumbus roku 1502 a popsal ho jako nejkouzelnější zemi světa. Historii ostrova provázejí nekonečné boje o nadvládu mezi Francouzi a Brity, které skončily až v roce 1815, kdy se po britské okupaci vrátil Martinik do rukou Francie. Dnes je ostrov o velikosti 1 100 km2 jedním z francouzských zámořských departementů a jako takový čerpá z mateřské země nemalé dotace. To se promítá i do celkové vysoké úrovně služeb, bezpečnosti nebo vybavení obchodů – najdete zde množství kvalitních francouzských potravin včetně vína a sýrů nebo nejrůznější francouzské módní zboží.

Zdejší obyvatelé jsou plnoprávnými občany Francouzské republiky. Potkáte zde pestře oděné černochy, mulaty a především kreoly, kterých tu žije 90 %. Ptáte-li se, jací místní lidé jsou, odpověď zní – prostě v pohodě. Zatímco na jednom místě je vidíte bubnovat, jinde hrají na pláži fotbálek na branky z kokosových ořechů nebo jen tak posedávají a klábosí. Nic není problém, na všechno mají dost času.

Písčitý ráj a spící hrozba

Turisté ze střední Evropy většinou dychtí po průzračné mořské vodě a opalování na místních přepychových písečných plážích. Po zkušenostech ze středomořských či černomořských letovisek je tu navíc čeká příjemný šok – na stovkách metrů pláže potkáte třeba jen pár lidí, někdy dokonce vůbec nikoho.

Pobřeží Martiniku lemují desítky pláží. Na jihu a východě je písek jemnější a bělejší, nahoře blíže sopečné oblasti naopak tmavý až černý. Průměrná teplota vzduchu se od ranních 22 °C vyšplhá k odpoledním 30 °C a voda u pobřeží vám svými 26 až 30 °C bude neomylně evokovat příjemnou koupel ve vaně.  

Při pobřeží především v okolí hlavního města Fort-de-France a města Lamentin se rozprostírají typické mangrovové bažinaté porosty, které byste při prohlídce ostrova rozhodně neměli vynechat. Vydejte se také od moře vzhůru do kopců a hor deštným pralesem s divokými říčkami a fascinujícími vodopády. Zpátky dolů to vezměte cestou mezi banánovými, třtinovými nebo ananasovými plantážemi na protější stranu tohoto původem vulkanického kousku souše.

Ve svém nejvyšším bodě, na vrcholu mohutné činné (toho času spící) sopky Mont Pelée, se horstvo vypíná až do výše 1 397 m. Impozantní sopečná silueta je však pro místní i mementem ničivé síly přírody. Když v roce 1902 sopka znenadání ožila, stála její erupce život více než čtyřicet tisíc obyvatel pobřežního města Saint-Pierre, které láva srovnala se zemí.

Rum a bezhlavá manželka

Neskutečně pestrou květenu můžete obdivovat v některé z botanických zahrad, ale zároveň vás bude provázet doslova na každém kroku. Třeba na cestě do poutního místa vyznavačů zdejšího tradičního nápoje – rumu – kterým je lihovar v Habitation Clément. Cestou kolem ostrova také poznáte řadu rázovitých rybářských vesniček, například Grand’Rivière nebo Tartan.

Hlavní město Fort-de-France vás přivítá mísícími se vůněmi koření, květin, ovoce a mořského vzduchu, ale i atmosférou prolnutou historií sahající až do roku 1638, kdy sem přišli první osadníci. Spousta domů koloniálního stylu se tu prolíná s kostelními věžemi a jinými stavbami a společně vytvářejí působivou exotickou mozaiku.

Centrum městského dění najdete v parku La Savane. Uvidíte zde i sochu Napoleonovy manželky Joséphine Beauharnaisové, který byla dcerou zdejšího plantážníka. Do obličeje se jí ale nepodíváte. V roce 1992 totiž socha přišla zásluhou jistého radikálního kreola o hlavu a nikdy už nebyla opravena.

Hlavní město Fort-de-France je místem šťastného prolínání francouzské kultury s kreolskou tradicí vzdušných staveb, s temperamentem a volností. Společným jmenovatelem je pak zdánlivě ležérní, avšak velmi pozitivní přístup k životu.

Gaudeloupe – motýl na vlnách

Z letadla připomíná tvar ostrova Guadeloupe motýla. Hlavní město Pointe-à-Pitre leží přibližně na spojnici obou jeho křídel, která však představují naprosto odlišné části ostrova. Východní, zcela rovinatá část zvaná Grand-Terre se využívá především pro rekreaci na nekonečných bělostných plážích a funguje tu také rozvinuté zemědělství. Západní část Basse-Terre je podobně sopečně hornatá jako Martinik, ale ještě více divoká. Horský hřeben táhnoucí se ostrovem vrcholí sopkou La Grande Soufrière, která měří 1 467 m a představuje zároveň nejvyšší bod celých Malých Antil.

Guadeloupe leží asi 600 km severně od Jižní Ameriky a 600 km východně od Dominikánské republiky. Původně jej obývaly mírumilovné indiánské kmeny z rodu Arawak, které se zde usadily přibližně ve 3. st. n. l. Ostrov nazvali „Karukera“, v překladu „ostrov krásných vod“. Arawakové byli postupně vytlačeni bojovnými kmeny indiánů Karibů, kteří muže snědli a ženy si přivlastnili.

Francie získala Guadeloupe v roce 1635 a učinila z něj svoji kolonii. Následovala období krátké britské a švédské okupace, aby se ostrov stal v roce 1797 francouzským departementem. Od roku 2003 je také zámořským regionem, odkud byly do roku 2007 spravovány rovněž ostrovy Saint-Martin a Saint-Barthélemy.

Na ostrově Guadeloupe žije přibližně 417 000 obyvatel. Většinu ostrovního obyvatelstva představují potomci afrických otroků a francouzských kolonizátorů. Potkáte tu hlavně mulaty hovořící guadeloupštinou, kreolsko-francouzským nářečím. Převládající řečí je francouzština, která je také úředním jazykem.

Kde hučí zemské nitro

Z deštných pralesů pokrývajících úbočí stékají nespoutané říčky a větší řeky s četnými vysokými vodopády. S poznáváním bujné přírody ostrova je nejlépe začít v rozlehlém Parc national de la Guadeloupe, který tvoří 17 300 ha pralesních porostů a zahrnuje i zmíněnou sopku. Součástí parku je také zvířecí rezervace Parc des mamelles, kde spatříte ohrožené druhy jako leguány, kočkodany nebo mývaly. Z řady turistických tras se nabízí například putování k fascinujícímu vodopádu Cascade aux Écrevisses.

Výlet na vrchol k jícnu sopky La Soufrière není příliš namáhavý. Začíná ve výšce 1 142 m na parkovišti 8 km za vesnicí St-Claude a pokračuje pěším výstupem po stále kamenitější cestě vzhůru. Odměnou za sportovní, asi hodinu a půl trvající výkon vám bude kromě výhledu daleko do krajiny také zážitek z doteku mocných sil zemského nitra. Vrchol se zformoval do jakési rozvrásněné kamenité „měsíční“ krajiny. Z hlubokého jícnu spící sopky stále vychází pára a kouř a ozývá se odtud vzdálené temné hučení. Když se pak vrátíte do pásma bujné vegetace, pocítíte zvláštní úlevu.

Mezi přírodní divy této oblasti patří kaskádovité vodopády Les Chutes du Carbet. Fascinující přírodní úkaz začíná na úbočí sopky La Soufrière ve výšce 1 300 m. Nejvyšší vodopád měří 115 m, prostřední 110 m a poslední pouhých dvacet. Mezi prvními, kdo jejich krásu obdivoval, byl už Kryštof Kolumbus na své objevitelské cestě roku 1493. 

Setkání tří řek

Na obou francouzských karibských ostrovech najdou své podvodní ráje plné korálů, ryb a dalších mořských živočichů i sportovní potápěči. Na Guadeloupe je takovým místem například Plage Malendure, která je mimochodem tvořena třpytivým černým pískem ze sopečných vyvřelin. Ti, kdo se hlubin obávají, se mohou kochat žraloky nebo želvami v Aquarium de la Guadeloupe vzdáleném 5 km od metropole ostrova. Milovníci botaniky si přijdou na své v Jardin Botanique de Deshaies na severním výběžku Basse-Terre. Překvapí vás bezpočet orchidejí a jiné květeny, lekníny v jezírku, které hlídají půvabní plameňáci. A pokud vám přistane na hlavě některý z místních papoušků, zachovejte klid – neklovne vás.

Na západní části ostrova Basse-Terre je prostředí velice podobné Martiniku. Pláže ji lemují téměř po celém obvodu a jejich vzhled se mění kilometr po kilometru. Nejdelší se jmenuje Grande Anse a leží na severu poblíž údajně nejpůvabnější vesnice na ostrově – Deshaies. Zdejší rybářský přístav rámují kreolské domy a všudypřítomná klidná atmosféra se tu doslova „dá krájet“.

Nejstarší historické památky jsou soustředěny v městečku Trois-Rivières na jižním cípu Basse-Terre, kde se opravdu setkávají tři řeky. Kdysi tu bývala významná osada domorodých indiánů, které francouzští dobyvatelé pobili nebo vyhnali. Co po nich zbylo, je vystaveno v Parc Archéologique des Roches Gravées. Mimo jiné tu můžete vidět i balvany s rytinami postav z doby kolem roku 300 n. l.

Pod správou Francie

Francouzské Antily je pojmenování pro ostrovy v Karibiku spadající pod správu Francie. Vedle Guadeloupe a Martiniku k nim patří také ostrovy Saint-Martin a Saint-Barthélemy. Ty ovšem nemají status departementů, ale jsou tzv. zámořským územím. V minulosti bylo francouzské území v Karibiku mnohem rozsáhlejší a zahrnovalo například ostrovy Svatá Lucie, Svatý Kryštof nebo Tobago.  

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedie

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nález zhruba 25 tisíc let staré sošky se stal vědeckou senzací, která k moravským vykopávkám přitáhla zraky světových odborníků. Do Věstonic dorazil obdivovat poklady historie i velikán francouzské archeologie Henri Begouën.

Zajímavosti

Jeden z mnoha výhledů na jezero Cuicocha korunované dvojicí ostrovů.

Příroda

Chtřestýšovec Protobothrops mucrosquamatus - jeden z jedovatých hadů, jejichž genom vědci porovnávali s tím lidským.

Zajímavosti
Vesmír
Historie

Mozek pacienta s Creutzfeldtovou–Jakobovou chorobou. Šipky ukazují místa zasažená prionem.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907