Norské Lofoty: Rybářský ráj za polárním kruhem
Z chladného moře čnějí desítky ostrůvků obsypaných ostrými vrcholky hor, mezi nimi se proplétají dlouhé fjordy a pobřeží lemují sněhobílé pláže. Tradiční rybářské vesničky, početná jezera i nebe roztančené polární září jen dokreslují kouzelnou atmosféru nejpůvabnější oblasti Norska.
Skupina asi osmdesáti ostrovů tvořících Lofoty náleží k Nordlandu, jednomu z patnácti krajů Norského království. Kusy pevniny vystupující nad mořskou hladinu utvářejí rozsáhlý řetězec, často označovaný jako „lofotská stěna“. Čtveřici hlavních ostrovů a desítky malých od sebe dělí jen úzké průlivy a fjordy, takže tamní vysoké hory společně opravdu vzbuzují dojem mohutné skalnaté hradby. Vnitřní pobřeží Lofot odděluje od norské pevniny fjord Vestfjorden, jejich vnější břehy pak omývá Norské moře.
Vlídný sever
Na Lofotách vládne překvapivě vlídné klima. Ačkoliv se rozkládají sto až tři sta kilometrů severně od polárního kruhu, tedy ve stejné zeměpisné šířce jako jižní část Grónska či severní Aljaška, bývá tam v lednu průměrně o pětadvacet stupňů tepleji než v uvedených oblastech. Jižní část souostroví dokonce představuje nejseverněji položené místo na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu. Lokalitu totiž ovlivňuje teplý Golfský proud, a způsobuje tak pozoruhodnou klimatickou anomálii.
Další charakteristickou zvláštnost tvoří neobvyklý přírodní úkaz v podobě mořských vírů zvaných malström. Ten lofotský, pojmenovaný Moskstraumen, navíc patří mezi nejsilnější svého druhu: Vzniká mezi ostrovy Moskenesøya a Mosken v důsledku specifických geografických podmínek, jako viditelný vír dosahující rychlosti až jedenácti kilometrů v hodině. Nebezpečný fenomén se přitom stal námětem mnoha legend a příběhů, včetně povídky Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu.
Ryby pro celou Evropu
Když se na Lofotách usazovali první lidé, pokrývaly tamní krajinu rozsáhlé borové a březové lesy se spoustou zvěře, moře oplývalo množstvím ryb a ve vodách v okolí ostrovů se proháněly velryby. Z původních bujných lesů však mnoho nezbylo – příchozí obyvatelé totiž většinu stromů postupně vykáceli, aby si mohli z jejich dřeva postavit domy a lodě. Současné vegetaci tak dominují spíš nižší porosty, přestože se mnohá místa již dočkala významné obnovy.
Ryb je ovšem na Lofotách stále dostatek. Zmiňovaný Golfský proud přivádí do tamních vod množství teplomilných druhů z jihu a zároveň těch arktických ze severu. Nejpopulárnější jsou ovšem tresky, které do oblasti připlouvají z Barentsova moře. Od ledna do dubna pak nastává čas tření – a doslova rybářských žní. Místní rybáři lahodné ryby loví a následně suší zavěšené na dřevěné konstrukci už dlouhá staletí. Sušenou tresku si postupně oblíbila celá Evropa, takže se ryba ve 14. století stala hlavním vývozním artiklem souostroví.
Moře, hory, aurory
Rybolov představuje pro obyvatele Lofot hlavní zdroj obživy i dnes. Kromě toho nabývají na významu také příjmy plynoucí z cestovního ruchu: Magická síla přírodních krás a severského ducha přiláká na ostrovy každoročně milion návštěvníků z celého světa. Mnozí přijíždějí i za turistikou, horolezectvím či kajakářstvím – a hlavně s touhou spatřit polární záři neboli auroru. Rostoucí popularita oblasti tak přispívá k dalšímu rozvoji lokálních služeb a infrastruktury.
Vstupní bránou se pro turisty většinou stává Svolvær, hlavní administrativní město Lofot ležící na ostrově Austvågøya. Obec s necelými pěti tisíci obyvatel je dnes turismem prodchnutá: Vedle tradičních rybářských domků tam tudíž stojí i luxusní hotely či apartmány a rovněž celá řada restaurací a obchodů. Svolvær tak poskytuje skvělý výchozí bod k prozkoumávání kouzelného severského souostroví.
Stručné dějiny
Důkazy o osídlení Lofot pocházejí z doby před 5 500 roky, ale podle některých historiků obývali lidé zmíněnou oblast už minimálně o šest milénií dřív. Stala se také důležitým centrem kultury Vikingů, zkušených mořeplavců a rybářů obchodujících zejména s rybami a kožešinami. Na počátku 12. století založil král Øystein Magnusson na jižním pobřeží ostrova Austvågøya dnešní Kabelvåg, když nechal v místě vybudovat kostel a útočiště pro rybáře. Podle knihy ság Heimskringla tam přitom už o několik století dřív stávalo první známé město v severním Norsku, Vågar.
Významnou roli v norském rybolovu sehrály Lofoty i v novodobé historii. Proměnily se rovněž v důležitého producenta rybího tuku a glycerinu, který využíval německý válečný průmysl. Během druhé světové války se na ostrovech uskutečnilo několik strategických akcí, včetně známého nájezdu na Lofoty neboli operace Claymore v březnu 1941: Britské jednotky Commandos se u tamního pobřeží vylodily s cílem potopit či zajmout všechny lodě sloužící Němcům, zničit zařízení na zpracování rybího tuku a výrobu glycerinu, přivézt zajatce a provést nábor do norského exilového vojska. Operace se zdařila, a Britům se navíc podařilo získat sadu rotorů i kódových tabulek k německému šifrovacímu stroji Enigma.
