Nedobytný alpský král: Jak sjet po zadku Matterhorn

24.09.2013 - Radek Toman

Venku panuje pravé lednové počasí. Stoupám sám po úbočí hory z městečka Zermatt. Místy se propadám po kolena do sněhu. Cesta vzhůru je náročná a velice pomalá. Krok. Nádech výdech. A další krok. Pořád dokola. Přede mnou je tři a půl tisíce metrů výstupu…


Reklama

Hůlky zabodávám vzhůru nad sebe do svahu, co to dá. Pak se snažím nohám trochu odlehčit a částečně se rukama zvedám výš. Hledám cestu na hřeben Hirlnli. Jeden jediný bezpečný vstup na hřeben Matterhornu. Hirlnli vede úzkým skalním koutem a na konci, přímo naproti místa výlezu, se tyčí křížek. Když jsem ho uviděl, symbolicky jsem se pokřižoval a požádal Pánaboha o ochranu. Hřeben je dlouhý snad alespoň tři sta metrů. Při každém kroku se propadám po lýtka do bílé sypké pokrývky skal. Za sebou nechávám stopy ve sněhu jako dlouhou řadu perel. Dostávám se na samotné úpatí hory, hřeben končí a přede mnou se prudce zvedá samotný Matterhorn.

Kdo se ztratí, skončil

Sníh se ale na prudkém svahu drží jako přilepený. Snažím se vystoupat. Prohrábnu se jen o pár centimetrů výš a ani nevím jak, jsem po pás ve sněhu. Snažím se nohou dostat nad sníh, skoro neřešitelný problém. Nikam se nemůžu posunout. Uhýbám z plánované cesty. Ta nová je sice snazší, ale zavádí mě do neznámých vod. Hlavou mi prochází pár vět, které jsem dostal od zkušenějších. "Hlavně se ve stěně neztratit". To pak jde o život.

Na stěně zjišťuji, že je sníh hodně lavinozní a lehce se od podkladu trhá. Pode mnou se odlamují zledovatělé kusy a sjíždějí dolů. Nakonec vybírám cestu v mixu, tedy částečně po skále a částečně ve sněhu. Je to mnohem bezpečnější, kameny drží sníh pohromadě spolehlivěji, než kdyby ležel ve volné vrstvě.

Dostávám se na ostrý hřeben. Můžu na něm sedět skoro obkročmo. Dívám se nahoru a říkám si, jak se tam dostanu. Zdá se to nekonečně daleko. Při pohledu na hodinky a na únavu, kterou cítím mi je jasné, že vrchol to určitě nebude.

Ještě výš, ještě dál

Pak si všimnu, že okolo se začíná zatahovat. Z Italské strany fouká silný a studený vítr. A to dole v údolí Zermattu svítilo celý den slunce a bylo teplo. Srážka dvou mas vzduchu s tak rozdílnou teplotou tak vytvořila hrnec, ve kterém se teď doslova vaří oblaka. Černá mračna se roztahují po celé obloze. Uvědomuju si, že to je pro dnešek konec, v takovém počasí se nedá lézt. Ale něco mě pořád žene dál. Škrábu se výš a výš a přitom vím, že musím dolů. Zbláznil jsem se? Hlas ve mě řve „Slez dolů, okamžitě!“ Ale jdu pořád dál.

Chci ještě o kousek výš, támhle za ten kámen a tam ještě za tam ten. Vítr nabírá na síle s takovou razancí, že sníh žene do prudkého svahu a tepe mě do očí. Nic nevidím a je mi jasné, že teď skutečně přišel konec. Čeká mě cesta dolů z výšky tří a půl tisíce metrů nad mořem. A to už jsem měl dávno být v teple doma. Ještě si urvu poslední pohled na okolní vrchy a zahlédnu několik špiček Monte Rossi. Pode mnou padají strmé stěny. Beru si do ruky kamínek. Musím ho dovézt babičce. Vždycky nějaký přivezu.

Jízda na lavině

A teď rychle nazpět. Nevím, kde se ve mně bere ten šílený nápad, ale v tu chvíli mi připadá jako skvělý. Ve snaze co nejrychleji sestoupit nacházím hezký kuloár, sněžný žlab padající dolů. Sedám si do něj a po zadku ho začínám sjíždět. 

Po pár metrech se mnou něco prudce trhne, cítím, jak mě sníh tlačí do zad a přepadá přes mé tělo. Hlavu i ramena mi zavaluje bílý příval. Rychlost se prudce zvedá. Všude okolo mě prší sníh a vytváří neprůhlednou clonu. Kolik sekund mi zabere, než pochopím, že jsem v lavině?

V žilách mi jede adrenalin, tep střílí nahoru a srdce buší jako o závod. Překulím se na břicho, vší silou tisknu cepín a naléhám na něj celou svoji vahou, aby se co nejvíc zaryl do podkladu. Přes všechny nácviky jak přežít a jak brzdit se mi nedaří udržet ho pod sebou. Jakmile ho zaryju do sněhu, okamžitě mi letí nad hlavu. Jeho poutko se mi zarývá do masa.

Cítím, jak se přese mě valí slabá vrstva sněhu. Rychlost je pořád velká a ne a ne se zastavit. Čekám, co nastane, nic jiného ani dělat nejde. Pak zpomalení. Chvíli ještě trvá než se úplně zastavím. Otáčím se od svahu. Brýle mám plné sněhu, stejně tak jako nosní dírky a uši. Dostal se mi i pod oblečení. Rozpouští a chladí mi tělo. Chvíli oddechuji a pak se vydávám na cestu.

Odmávnutý vrtulník

Vím, že musím jít na vpravo a pak sejít na hřeben Hirlnli. K mému údivu nemusím nikam scházet. Jsem přímo tam. To znamená asi šest set metrů sjezdu na lavině! Sedám si na hřeben a oddechuji. V tom nad sebou slyším hukot. Vrtulník!
Přemýšlím, co tu v takovém počasí asi dělá? Obletí mě jednou, dvakrát, třikrát. Dochází mi, že mě zachraňuje. Vstanu a jednu ruku dám šikmo nahoru a druhou šikmo dolů a doufám, že to je správně. To je mezinárodní znamení, které říká „Díky kluci, já to zvládnu“. Slzy se mi valí z očí. Vrtulník odlétá.

Ještě musím po hřebeni najít svoji cestu dolů. Mé staré stopy už jsou z části zasypané. Jdu už tak dlouho, že mám pocit, že jsem správnou cestu minul. Nikde tu nevidím křížek! Po pár desítkách metrů ho ale nacházím a sestupuji dolů. Konečně v údolí. Potkávám první lidi a zařazuji se mezi ně a jejich příběhy. V blízké restauraci si dávám čaj. A pak domů. Matterhorn tentokrát odolal. Ale já jsem pořád tady.

Reklama

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, autor



Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

100 dnů starý vlčí klon Maya. (foto: Sinogene Biotechnologies, CC0)

Věda

V Brně fungovala síť soukenických manufaktur, jedna z nich se nacházela na dnešní Lidické ulici. (foto: Archiv města Brna)

Historie

K nejobtížnějším překážkám patří vodopád na podzemní řece. Při jeho překonávání nezůstane suchý nikdo. (foto: © National Geographic - se souhlasem k publikování)

Zajímavosti
Vesmír

Kolem největší geotermální laguny na světě, která udržuje celoročně příjemnou teplotu vody, má vyrůst soběstačná rekreační vesnice. (foto: Profimedia, geoLagon)

Revue

Miniaturní nenasytové

Kolibříci jsou nejmenšími zástupci ptáků na světě. Druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), známý z Kuby, dosahuje délky pouze kolem 6 centimetrů a hmotnosti asi 2 gramy. Je tak jen asi dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Srdce kolibříků (čeleď Trochilidae) tluče zhruba dvacetkrát za sekundu a jejich křídla mávnou za stejnou dobu dokonce osmdesátkrát. Aby malí opeřenci zvládli takový fantastický výkon, musí také hodně jíst – alespoň na poměry své velikosti. Každý den proto spořádají nektar v množství rovnajícím se až dvojnásobku vlastní hmotnosti! To z nich činí nejen největší jedlíky mezi ptáky, ale dokonce i jedny z největších nenasytů mezi všemi obratlovci.

Kolibříci mají neuvěřitelně výkonný metabolismus. Bylo změřeno, že srdeční rytmus může dosáhnout až 1 260 úderů za minutu a i v klidu se některé druhy nadechnou 250krát za minutu. Spotřeba kyslíku na gram svalové tkáně je u nich desetkrát vyšší než u elitních lidských atletů. (foto: Shutterstock)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907