Odsouzena k věčnému bloudění: Skutečný příběh „bílé paní“ Perchty z Rožmberka

18.10.2021 - Eva Svobodová

Mezi nejpopulárnější strašidla na českých hradech a zámcích patří bílá paní. Největší proslulost získala ta rožmberská, jež se má zjevovat na rozličných šlechtických sídlech jižních Čech. Tajemná žena v bílém hávu je ztotožňována s historickou postavou Perchty z Rožmberka, jejíž pohnutý osud nezapadl ani pod nánosem času

<p>Portrét <strong>Perchty z Rožmberka</strong>, detail obrazu z 19. století, který se nachází na hradě Rožmberk.</p>

Portrét Perchty z Rožmberka, detail obrazu z 19. století, který se nachází na hradě Rožmberk.


Reklama

Perchta, pozdější bílá paní, spatřila světlo světa v roce 1429, kdy v českých zemích ještě doznívaly husitské války. Její otec, přední český šlechtic Oldřich II. z Rožmberka byl katolík a v této víře vychoval také svých sedm dětí. Perchta měla tři bratry (Jindřicha, Jana a Jošta) a tři sestry (Anežku, Ludmilu a Kateřinu) a vyrostla s nimi na rodovém hradě v Českém Krumlově. Matka, Kateřina z Vartemberka záhy zemřela a snad právě to sourozence tolik semklo, neboť i v dospělosti mezi nimi panovaly vřelé vztahy.

Když bylo Perchtě 20 let, poklidné časy vzaly náhle za své. Tehdy se ji otec rozhodl provdat za mocného Jana z Lichtenštejna, jehož majetky se nacházely v oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy, se sídly ve Valticích a Mikulově. Právě v Mikulově měla Perchta nedobrovolně strávit většinu svého dalšího života.

Nelehký úděl vdané ženy

Přestože sňatky z rozumu byly tehdy něčím zcela běžným, manželství Perchty a Jana se ukázalo jako mimořádně nešťastné i na někdejší poměry. Dílem za to mohla Janova drsná povaha, bez viny ovšem nebyl ani jeho tchán Oldřich, který se z důvodu vlastních finančních těžkostí příliš neměl k vyplácení věna, jež činilo tisíc kop grošů. To sice nebyla malá částka, ale na dceru jednoho z nejpřednějších členů šlechtické obce ani nijak impozantní. Svým způsobem není divu, že obstrukce s vydáním věna vedly Jana z Lichtenštejna k tomu, že se vůči choti od počátku zatvrdil. Peníze potřeboval jako sůl a vůbec se netajil tím, že právě kvůli nim si Perchtu vzal. Když mladá manželka v tomto ohledu „selhala“, stala se mu trnem v oku.

Další kámen úrazu představovalo Janovo ženské příbuzenstvo. Žil totiž ve společné domácnosti se svou matkou Hedvikou z Pottendorfu a dvěma sestrami, Alžbětou a Barborou. Stejně jako v dnešní době, ani tehdy taková konstelace nedělala dobrotu. Málokterá nevěsta snese, když jí tchyně dýchá na záda, a nejinak tomu bylo i tady. Perchta se od počátku měla vůči manželově matce na pozoru, protože ani ta vůči ní neprojevovala náklonnost. To pochopitelně ještě umocňovalo její pocity osamělosti a izolace. Situace byla pro ni o to tíživější, že jedna z jejích švagrových nebyla duševně zcela zdravá a stíhaly ji jakési záchvaty šílenství. Jistou oporu měla Perchta jen ve svých komorných, které s ní přišly z Krumlova a věrně s ní sdílely nelehký osud.

Vysvoboď mne!

Perchta svému manželovi přese všechno odcizení porodila dvě děti, dceru a syna. Aby jejích útrap nebylo dost, oba potomci zemřeli ještě v dětském věku. Jedinou útěchou se jí tak staly dopisy, které diktovala písaři (sama pravděpodobně psát neuměla), pravidelně je posílala své rodině do Čech a s netrpělivostí čekala odpovědi. Zoufalé prosby směrované k bratrovi: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš mít zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil!“ hovoří dostatečně výmluvně...

Její příbuzní jí ovšem příliš pomoci nemohli, jejich možnosti byly omezené. Sňatkem se žena zcela vymaňovala z pout, která ji vázala k původní rodině, k poručníkovi, jímž byl otec nebo v případě jeho absence jiný blízký mužský příbuzný. Jejím novým pánem se svatbou stával manžel. To on spravoval její věno, s nímž žena za mužova života volně nakládat nesměla. Toto právo jí připadlo až po jeho smrti. Perchta tak byla i v hmotných záležitostech vydána na milost a nemilost svého chotě. Jediným vysvobozením z této situace by byla jeho smrt. V 15. století totiž nebylo myslitelné, aby žena, byť urozená, opustila právoplatného manžela, třebaže by to byl despota.

A tak mezi Mikulovem a Krumlovem pravidelně putovaly dopisy plné nářků a stesku.  Nešťastná šlechtična dokonce nabyla podezření, že ji chce rodina jejího muže otrávit. Ať už to bylo podezření oprávněné, či se jednalo spíše o stihomam vyvolaný pocuchanými nervy těžce zkoušené ženy, stačil by zadělat na solidní skandál. Rožmberkové se proto snažili, aby zvěsti o Perchtině neštěstí nepronikly na veřejnost, což se ovšem příliš nedařilo. 

Život v bídě

Rodina Perchtu alespoň občas finančně podpořila, od manžela totiž navzdory sňatkovým úmluvám často nedostávala nic a byla tak odsouzena k bídnému živoření. Právě neutěšené majetkové poměry byly dalším, nad čím si v dopisech naříkala. V listu adresovaném bratru Jindřichovi z roku 1453 například napsala: „Milý bratře, ještě tebe prosím, rozpomeň se pro Boha nade mnou a pošli mi ty peníze, ať své dluhy spravím. Však víš, že jsem těch 30 kop grošů dlužna před svým šestinedělím a od té doby dobře druhých 30 kop, ježto to bohdá máš slyšeti, kam jsem co utratila. A od něho (Jana z Lichtenštejna) nikdež nic nemajíc, slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dá-li mi co, že mi jedině oči zaplíští, ježto já sobě tím nebudu moci nic zjednati. A daleko ho nesmím napomínati, aby se nerozhněval.“ 

V podobném duchu hovoří také list její komorné, která Jindřichovi z Rožmberka napsala: „(Paní Perchta) tak trpí mnoho divných příhod, ježto bych já se tomu, dokud sem živa, nikdy nenadála. I jiní říkají, že kdyby selku pojal, že by jím tolik netrpěla. A čím ona povolnější, tím jí i on i bába horší. A pravila mi, že chce Tvé Milosti prositi za peřinu a za duchnu. Milý pane, račiž jí dáti (...), neb jí bába jednoho pírka půjčiti nechce.“

Dochovaly se také některé odpovědi od otce a bratrů. V listě z roku 1450 Oldřich Perchtě ve snaze ji utěšit píše: „Protož, milá dcero, měj se dobře a odlož všeckny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli.“ To se ovšem snáze řekne, nežli udělá. Perchta se snažila, jak jen mohla, Mikulov opouštět a navštěvovat svou jihočeskou rodinu. V dopisech se objevují zmínky o jejích pobytech v Krumlově a také ve Vídni, kde měli Lichtenštejnové i Rožmberkové četné vazby. 

Právě Vídeň se pro ni stala v jistém smyslu osudovou. Roku 1473 ji zastihla zpráva, pro ni nadmíru radostná – dozvěděla se, že její muž Jan z Lichtenštejna zde zemřel. Životní trápení jí tedy definitivně skončilo, konečně byla volná. Škoda, že se z této vytoužené svobody nemohla radovat déle. Zesnula totiž již tři roky po Janovi, 2. května 1476, ve věku 47 let. Její ostatky nespočinuly v milovaných jižních Čechách, jak by si bezpochyby přála, ale v rodinné hrobce Lichtenštejnů ve Vídni. 

Legenda o bílé paní

Identifikaci tajemné bílé paní, o jejíchž úkazech se mezi lidmi šuškalo, s dcerou Oldřicha z Rožmberka, má na svědomí jezuitský barokní historik Bohuslav Balbín. Snažil se přijít na kloub historkám o mlčenlivé ženě oděné v bílý šat, která se má procházet chodbami zámků v Českém Krumlově a Jindřichově Hradci, a spojit je s historickou pravdou. Proslulý jezuita působil na řádových gymnáziích v obou jihočeských městech, kde měl možnost se s legendami o bílé paní detailně seznámit. 

První dochované písemné doklady těchto pověstí pocházejí z přelomu 16. a 17. století, ústně se však tradovaly již mnohem dříve. Barokní učenec proto zapátral v rožmberských archivech a objevil zde korespondenci Perchty z Rožmberka, v níž si v několika desítkách dopisů z let 1449–1470 vylévá srdce nad svým hořkým osudem. Balbín dospěl k závěru, že nikdo jiný nemá větší důvod se po smrti truchlivě zjevovat než právě tato nešťastnice. K tomu se přidaly zkazky o tom, že ji Jan z Lichtenštejna údajně prosil před smrtí o odpuštění za učiněná příkoří, ale Perchta mu odpustit odmítla, za což ji proklel. Tím si lidé vysvětlovali, proč její duše nedošla ani po skonu klidu.

Zajímavé je, že Balbínova argumentace v případě Jindřichova Hradce stojí značně „na vodě“, historická Perchta totiž neměla se zdejším zámkem nic společného. Jindřichův Hradec patřil jiné větvi Vítkovců, pánům z Hradce, kteří sice měli s Rožmberky společného předka, Vítka z Prčice, ale blízké styky s nimi za Perchtina života nepěstovali. Není proto pravděpodobné, že by Perchta v Hradci kdy pobývala. Balbínovým názorům se nicméně dostalo značného ohlasu, takže podle dodnes rozšířeného výkladu je bílou paní, která se na zámku v Jindřichově Hradci údajně od dávných dob zjevuje, rovněž Perchta z Rožmberka.

Podle jiné verze se jedná o ducha Markéty z Hardeggu, manželky Jindřicha II. z Hradce, která žila o sto let dříve než Perchta. Bílá paní má také bloudit na dalších jihočeských sídlech Rožmberků či obecně Vítkovců – na zámcích v Třeboni, Bechyni a Telči nebo hradech Rožmberku a Landštejně. Kde se ukazuje Perchta a v kterém případě jde o „konkurenční“ Markétu či o zcela jiné zjevení, je otázka, kterou současní záhadologové s naprostou uspokojivostí zatím nerozřešili.

Laskavé zjevení

Balbín ve svém díle Rozmanitosti z historie Království českého tvrdí, že osobně mluvil s několika očitými svědky zjevení bílé paní. Na základě jejich vyprávění přízrak charakterizoval takto: „Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo náhodou potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, jaká sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav, na znamení úcty svěsí hlavu a přejde.“ Není třeba se jí bát: „Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky i ve tváři projevuje slušnost, ostych a zbožnost.“

Patrně nejznámější je historka o bílých a černých rukavicích, která se v rámci prohlídek na zámcích dodnes návštěvníkům vypráví. Má-li zjevivší se dáma rukavice bílé barvy, ohlašuje to nějakou radostnou událost, sňatek nebo narození potomka. Pokud jsou černé, značí to naopak smrt. Někdy se traduje ještě varianta s rukavicemi červenými, které předznamenávají požár.

TIP: Bohyně nebo čarodějka: Fakta a mýty o kněžně Libuši

Bílá paní se také měla objevit na zámku v Třeboni u kolébky posledního Rožmberka Petra Voka, aby mu ukázala místo, kde později nalezne zazděný poklad. Na hradě Rožmberku se zase nachází Perchtin obraz namalovaný v 19. století, na němž je záhadný nápis. Říká se, že kdo nápis přečte, vysvobodí ženinu duši od věčného bloudění a dostane se mu zlaté odměny. Přízraky bílé paní nejsou naproti tomu spojovány s Mikulovem, ač tam Perchta strávila většinu života. Svou bílou paní má ovšem také řada dalších míst, která nemají s Rožmberky nic společného. Perchta z Rožmberka nicméně svým věhlasem zaujímá v řadě dam v bílém právem čelné místo, a to i v evropském měřítku.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907