Odsouzena k věčnému bloudění: Skutečný příběh „bílé paní“ Perchty z Rožmberka

18.10.2021 - Eva Svobodová

Mezi nejpopulárnější strašidla na českých hradech a zámcích patří bílá paní. Největší proslulost získala ta rožmberská, jež se má zjevovat na rozličných šlechtických sídlech jižních Čech. Tajemná žena v bílém hávu je ztotožňována s historickou postavou Perchty z Rožmberka, jejíž pohnutý osud nezapadl ani pod nánosem času

<p>Portrét <strong>Perchty z Rožmberka</strong>, detail obrazu z 19. století, který se nachází na hradě Rožmberk.</p>

Portrét Perchty z Rožmberka, detail obrazu z 19. století, který se nachází na hradě Rožmberk.


Reklama

Perchta, pozdější bílá paní, spatřila světlo světa v roce 1429, kdy v českých zemích ještě doznívaly husitské války. Její otec, přední český šlechtic Oldřich II. z Rožmberka byl katolík a v této víře vychoval také svých sedm dětí. Perchta měla tři bratry (Jindřicha, Jana a Jošta) a tři sestry (Anežku, Ludmilu a Kateřinu) a vyrostla s nimi na rodovém hradě v Českém Krumlově. Matka, Kateřina z Vartemberka záhy zemřela a snad právě to sourozence tolik semklo, neboť i v dospělosti mezi nimi panovaly vřelé vztahy.

Když bylo Perchtě 20 let, poklidné časy vzaly náhle za své. Tehdy se ji otec rozhodl provdat za mocného Jana z Lichtenštejna, jehož majetky se nacházely v oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy, se sídly ve Valticích a Mikulově. Právě v Mikulově měla Perchta nedobrovolně strávit většinu svého dalšího života.

Nelehký úděl vdané ženy

Přestože sňatky z rozumu byly tehdy něčím zcela běžným, manželství Perchty a Jana se ukázalo jako mimořádně nešťastné i na někdejší poměry. Dílem za to mohla Janova drsná povaha, bez viny ovšem nebyl ani jeho tchán Oldřich, který se z důvodu vlastních finančních těžkostí příliš neměl k vyplácení věna, jež činilo tisíc kop grošů. To sice nebyla malá částka, ale na dceru jednoho z nejpřednějších členů šlechtické obce ani nijak impozantní. Svým způsobem není divu, že obstrukce s vydáním věna vedly Jana z Lichtenštejna k tomu, že se vůči choti od počátku zatvrdil. Peníze potřeboval jako sůl a vůbec se netajil tím, že právě kvůli nim si Perchtu vzal. Když mladá manželka v tomto ohledu „selhala“, stala se mu trnem v oku.

Další kámen úrazu představovalo Janovo ženské příbuzenstvo. Žil totiž ve společné domácnosti se svou matkou Hedvikou z Pottendorfu a dvěma sestrami, Alžbětou a Barborou. Stejně jako v dnešní době, ani tehdy taková konstelace nedělala dobrotu. Málokterá nevěsta snese, když jí tchyně dýchá na záda, a nejinak tomu bylo i tady. Perchta se od počátku měla vůči manželově matce na pozoru, protože ani ta vůči ní neprojevovala náklonnost. To pochopitelně ještě umocňovalo její pocity osamělosti a izolace. Situace byla pro ni o to tíživější, že jedna z jejích švagrových nebyla duševně zcela zdravá a stíhaly ji jakési záchvaty šílenství. Jistou oporu měla Perchta jen ve svých komorných, které s ní přišly z Krumlova a věrně s ní sdílely nelehký osud.

Vysvoboď mne!

Perchta svému manželovi přese všechno odcizení porodila dvě děti, dceru a syna. Aby jejích útrap nebylo dost, oba potomci zemřeli ještě v dětském věku. Jedinou útěchou se jí tak staly dopisy, které diktovala písaři (sama pravděpodobně psát neuměla), pravidelně je posílala své rodině do Čech a s netrpělivostí čekala odpovědi. Zoufalé prosby směrované k bratrovi: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš mít zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil!“ hovoří dostatečně výmluvně...

Její příbuzní jí ovšem příliš pomoci nemohli, jejich možnosti byly omezené. Sňatkem se žena zcela vymaňovala z pout, která ji vázala k původní rodině, k poručníkovi, jímž byl otec nebo v případě jeho absence jiný blízký mužský příbuzný. Jejím novým pánem se svatbou stával manžel. To on spravoval její věno, s nímž žena za mužova života volně nakládat nesměla. Toto právo jí připadlo až po jeho smrti. Perchta tak byla i v hmotných záležitostech vydána na milost a nemilost svého chotě. Jediným vysvobozením z této situace by byla jeho smrt. V 15. století totiž nebylo myslitelné, aby žena, byť urozená, opustila právoplatného manžela, třebaže by to byl despota.

A tak mezi Mikulovem a Krumlovem pravidelně putovaly dopisy plné nářků a stesku.  Nešťastná šlechtična dokonce nabyla podezření, že ji chce rodina jejího muže otrávit. Ať už to bylo podezření oprávněné, či se jednalo spíše o stihomam vyvolaný pocuchanými nervy těžce zkoušené ženy, stačil by zadělat na solidní skandál. Rožmberkové se proto snažili, aby zvěsti o Perchtině neštěstí nepronikly na veřejnost, což se ovšem příliš nedařilo. 

Život v bídě

Rodina Perchtu alespoň občas finančně podpořila, od manžela totiž navzdory sňatkovým úmluvám často nedostávala nic a byla tak odsouzena k bídnému živoření. Právě neutěšené majetkové poměry byly dalším, nad čím si v dopisech naříkala. V listu adresovaném bratru Jindřichovi z roku 1453 například napsala: „Milý bratře, ještě tebe prosím, rozpomeň se pro Boha nade mnou a pošli mi ty peníze, ať své dluhy spravím. Však víš, že jsem těch 30 kop grošů dlužna před svým šestinedělím a od té doby dobře druhých 30 kop, ježto to bohdá máš slyšeti, kam jsem co utratila. A od něho (Jana z Lichtenštejna) nikdež nic nemajíc, slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dá-li mi co, že mi jedině oči zaplíští, ježto já sobě tím nebudu moci nic zjednati. A daleko ho nesmím napomínati, aby se nerozhněval.“ 

V podobném duchu hovoří také list její komorné, která Jindřichovi z Rožmberka napsala: „(Paní Perchta) tak trpí mnoho divných příhod, ježto bych já se tomu, dokud sem živa, nikdy nenadála. I jiní říkají, že kdyby selku pojal, že by jím tolik netrpěla. A čím ona povolnější, tím jí i on i bába horší. A pravila mi, že chce Tvé Milosti prositi za peřinu a za duchnu. Milý pane, račiž jí dáti (...), neb jí bába jednoho pírka půjčiti nechce.“

Dochovaly se také některé odpovědi od otce a bratrů. V listě z roku 1450 Oldřich Perchtě ve snaze ji utěšit píše: „Protož, milá dcero, měj se dobře a odlož všeckny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli.“ To se ovšem snáze řekne, nežli udělá. Perchta se snažila, jak jen mohla, Mikulov opouštět a navštěvovat svou jihočeskou rodinu. V dopisech se objevují zmínky o jejích pobytech v Krumlově a také ve Vídni, kde měli Lichtenštejnové i Rožmberkové četné vazby. 

Právě Vídeň se pro ni stala v jistém smyslu osudovou. Roku 1473 ji zastihla zpráva, pro ni nadmíru radostná – dozvěděla se, že její muž Jan z Lichtenštejna zde zemřel. Životní trápení jí tedy definitivně skončilo, konečně byla volná. Škoda, že se z této vytoužené svobody nemohla radovat déle. Zesnula totiž již tři roky po Janovi, 2. května 1476, ve věku 47 let. Její ostatky nespočinuly v milovaných jižních Čechách, jak by si bezpochyby přála, ale v rodinné hrobce Lichtenštejnů ve Vídni. 

Legenda o bílé paní

Identifikaci tajemné bílé paní, o jejíchž úkazech se mezi lidmi šuškalo, s dcerou Oldřicha z Rožmberka, má na svědomí jezuitský barokní historik Bohuslav Balbín. Snažil se přijít na kloub historkám o mlčenlivé ženě oděné v bílý šat, která se má procházet chodbami zámků v Českém Krumlově a Jindřichově Hradci, a spojit je s historickou pravdou. Proslulý jezuita působil na řádových gymnáziích v obou jihočeských městech, kde měl možnost se s legendami o bílé paní detailně seznámit. 

První dochované písemné doklady těchto pověstí pocházejí z přelomu 16. a 17. století, ústně se však tradovaly již mnohem dříve. Barokní učenec proto zapátral v rožmberských archivech a objevil zde korespondenci Perchty z Rožmberka, v níž si v několika desítkách dopisů z let 1449–1470 vylévá srdce nad svým hořkým osudem. Balbín dospěl k závěru, že nikdo jiný nemá větší důvod se po smrti truchlivě zjevovat než právě tato nešťastnice. K tomu se přidaly zkazky o tom, že ji Jan z Lichtenštejna údajně prosil před smrtí o odpuštění za učiněná příkoří, ale Perchta mu odpustit odmítla, za což ji proklel. Tím si lidé vysvětlovali, proč její duše nedošla ani po skonu klidu.

Zajímavé je, že Balbínova argumentace v případě Jindřichova Hradce stojí značně „na vodě“, historická Perchta totiž neměla se zdejším zámkem nic společného. Jindřichův Hradec patřil jiné větvi Vítkovců, pánům z Hradce, kteří sice měli s Rožmberky společného předka, Vítka z Prčice, ale blízké styky s nimi za Perchtina života nepěstovali. Není proto pravděpodobné, že by Perchta v Hradci kdy pobývala. Balbínovým názorům se nicméně dostalo značného ohlasu, takže podle dodnes rozšířeného výkladu je bílou paní, která se na zámku v Jindřichově Hradci údajně od dávných dob zjevuje, rovněž Perchta z Rožmberka.

Podle jiné verze se jedná o ducha Markéty z Hardeggu, manželky Jindřicha II. z Hradce, která žila o sto let dříve než Perchta. Bílá paní má také bloudit na dalších jihočeských sídlech Rožmberků či obecně Vítkovců – na zámcích v Třeboni, Bechyni a Telči nebo hradech Rožmberku a Landštejně. Kde se ukazuje Perchta a v kterém případě jde o „konkurenční“ Markétu či o zcela jiné zjevení, je otázka, kterou současní záhadologové s naprostou uspokojivostí zatím nerozřešili.

Laskavé zjevení

Balbín ve svém díle Rozmanitosti z historie Království českého tvrdí, že osobně mluvil s několika očitými svědky zjevení bílé paní. Na základě jejich vyprávění přízrak charakterizoval takto: „Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo náhodou potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, jaká sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav, na znamení úcty svěsí hlavu a přejde.“ Není třeba se jí bát: „Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky i ve tváři projevuje slušnost, ostych a zbožnost.“

Patrně nejznámější je historka o bílých a černých rukavicích, která se v rámci prohlídek na zámcích dodnes návštěvníkům vypráví. Má-li zjevivší se dáma rukavice bílé barvy, ohlašuje to nějakou radostnou událost, sňatek nebo narození potomka. Pokud jsou černé, značí to naopak smrt. Někdy se traduje ještě varianta s rukavicemi červenými, které předznamenávají požár.

TIP: Bohyně nebo čarodějka: Fakta a mýty o kněžně Libuši

Bílá paní se také měla objevit na zámku v Třeboni u kolébky posledního Rožmberka Petra Voka, aby mu ukázala místo, kde později nalezne zazděný poklad. Na hradě Rožmberku se zase nachází Perchtin obraz namalovaný v 19. století, na němž je záhadný nápis. Říká se, že kdo nápis přečte, vysvobodí ženinu duši od věčného bloudění a dostane se mu zlaté odměny. Přízraky bílé paní nejsou naproti tomu spojovány s Mikulovem, ač tam Perchta strávila většinu života. Svou bílou paní má ovšem také řada dalších míst, která nemají s Rožmberky nic společného. Perchta z Rožmberka nicméně svým věhlasem zaujímá v řadě dam v bílém právem čelné místo, a to i v evropském měřítku.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Myšlenka, že sex má co do činění se zvýšeným pocitem nabuzení, je postavena na reálném základě.

Zajímavosti

Elektrický letoun „Spirit of Innovation“ dosáhl maximální rychlosti 623 kilometry za hodinu.

Věda

Ikonický snímek Buzze Aldrina na Měsíci a méně známá výbava pro náboženský obřad, kterou si přibalil s sebou.

Vesmír

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru na iluminaci z kroniky Balduina Lucemburského (14. století).

Historie

Hitler měl po příjezdu na místo dobrou náladu a s ostatními žertoval.

Válka
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907