Ponorka ve Scapa Flow: Prienův smrtící průnik do srdce Royal Navy
Velení německého ponorkového loďstva na počátku druhé světové války uvažovalo, jak zasadit Královskému námořnictvu nějakou citelnou ránu. V duchu prvoválečných ponorkářů začal Karl Dönitz plánovat odvážný nájezd na hlavní základnu Royal Navy.
O události, která se odehrála 14. října 1939 na Orknejských ostrovech při severním pobřeží Skotska, dodnes probíhají diskuse, neboť některé otázky nejsou ani po 85 letech zodpovězeny. Jedno je však jisté: na začátku druhé světové války byly ponorkové operace Kriegsmarine vedeny především proti válečným plavidlům, neboť Adolf Hitler si z politických důvodů nepřál neomezené použití ponorek proti obchodní lodní dopravě. Vůdce stále doufal – byť marně – že se s Brity nějak dohodne, a nechtěl dát Američanům žádný důvod ke vstupu do války. Tak jako se to téměř stalo v případě torpédování parníku Lusitania v roce 1915.
Odvážné plánování
Z toho důvodu mířily akce zpočátku pouze proti válečným lodím. Tehdejší velitel ponorek (Befehlshaber der U-Boote, B.d.U.) Karl Dönitz později informoval o svém operačním plánování proti hlavní britské námořní základně Scapa Flow: „Od začátku války jsem opakovaně přemýšlel o možnosti podniknout útok proti Scapa Flow. Vzpomínka na neúspěch dvou takových akcí poručíka von Henniga a poručíka Emsmanna v první světové válce, jakož i na jejich velké problémy s navigací a plavbou mě přiměly od této myšlenky upustit. Obtíže takové operace spočívají především ve výjimečných podmínkách panujících v okolí zálivu Scapa Flow. Například proud v Pentland Firth dosahuje síly 10 námořních mil za hodinu. Vzhledem k tomu, že nejvyšší podvodní rychlosti ponorky typu VII B činí sedm námořních mil za hodinu, a to pouze po omezenou dobu, stává se každé plavidlo pod vodou hračkou proudu.
Dále je třeba předpokládat, že vstupy do nejvýznamnější námořní základny Royal Navy blokují sítě, minové a trámové uzávěry a jsou na ně zaměřena pobřežní děla. Anglická admiralita, která je v těchto záležitostech velmi zkušená, a velitel Home Fleet, udělají vše, co je v jejich silách, aby kotviště britské domácí flotily co nejlépe zabezpečili – zejména po zkušenostech s německými pokusy o průnik v letech 1914 a 1918.“
Důležitý letecký průzkum
Karl Dönitz dále poznamenal: „Taková operace se zdála být nejodvážnější ze všech odvážných průniků. Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl nad mapou Scapa Flow a zvažoval tuto otázku. Pak můj zrak padl na operačního důstojníka mého štábu, nadporučíka Victora Oehrna, muže s mimořádně bystrým úsudkem. Oehrn mi přesvědčivě svým rozhodným způsobem řekl: ‚Věřím, že se přece jen najde možnost průniku.‘ Toto prohlášení mého štábního důstojníka pro mne bylo posledním impulsem, abych se s otázkou Scapa Flow vypořádal s maximální důkladností.“
Jakmile v září 1939 vypukla válka, shromáždilo námořní velení (Seekriegsleitung) o Scapa Flow všechny dostupné informace a předložilo je BdU v elaborátu. Popisoval všechny očekávané překážky u různých vstupů do zátoky Scapa Flow. Dne 11. září poskytl průzkum 2. letecké flotily cenný materiál – snímky zachycující plavidla, která se v zátoce nacházela. Dále velitel U-14 nadporučík Horst Wellner, který se plavil u Orknejských ostrovů, poskytl informace o tamních hlídkách, světlometech a mořských proudech. Domníval se, že je možné proniknout do Scapa Flow přes průliv Hoxa, pokud bude tamní bariéra náhodou otevřená.
To však ještě Dönitzovi nestačilo. Nechal průzkumné letadlo Luftwaffe znovu vyfotografovat všechny bariéry a vstupy do Scapa Flow a 26. září měl požadované snímky na stole. Konečně objevil škvíru, kterou hledal. Průliv Holm Sound byl uzavřen pouze dvěma parníky potopenými napříč přes kanál Kirk Sound a lodí ležící na jeho severní straně. Na jih od ostrůvku Lamb Holm se nacházela asi 17 m široká mezera táhnoucí se až k mělčině. Severně od potopených parníků také zela malá průrva.
Volba padá na Priena
Karl Dönitz své rozhodnutí komentoval: „... nyní jsem se domníval, že je snadné proniknout plavbou na hladině v noci, když zde není silný proud. Hlavní problém spočíval v navigaci. Rozhodl jsem se pokusit o průnik a vybral jsem si kapitánporučíka Günthera Priena, velitele U-47. Podle mého názoru disponoval vojenskými kvalitami a námořnickými dovednostmi potřebnými pro tuto akci. Předal jsem mu podklady k plánu a dal mu svobodu volby nabídku přijmout, nebo odmítnout. Nechtěl jsem znát jeho rozhodnutí dříve, než uplyne 48 hodin. Po prostudování podkladů a pečlivém zvážení souhlasil.“
Teprve nyní velitel ponorek informoval vrchního velitele Kriegsmarine velkoadmirála Ericha Raedera formou osobního a pouze ústního hlášení. Nejvyšší prioritu pro extrémně riskantní operaci představovalo maximální utajení. Prien byl vybrán jako zkušený kapitán, který prokázal své schopnosti hned při první bojové plavbě, na kterou U-47 vyplula už 19. srpna 1939. V den vypuknutí nepřátelství s Francií a Velkou Británií, 3. září, už se nacházela ve své přidělené „lovecké“ oblasti v Biskajském zálivu.
Jen o dva dny později si Prien připsal první úspěch, když palubním dělem potopil britský parník Bosnia. Během následujících pár dní poslal ke dnu ještě dvě obchodní lodě, takže jeho operace proběhla podle všech měřítek úspěšně. Pouze několik hodin po potopení třetí lodě byla U-47 spolu s dalšími ponorkami povolána zpět do Kielu, neboť Dönitz chtěl zahájit ofenzivu v severním Atlantiku, než Britové stihnou zorganizovat chráněné konvoje. Posádka se vrátila po 28 dnech na moři a těšila se na zasloužený odpočinek. Netušila, že pro ni velitel ponorkového loďstva chystá speciální úkol. Prvního října dostal Prien rozkaz hlásit se u Dönitze; jak už víme, nabídku provést operaci, která dostala krycí označení „P“, přijal.
Klid před bouří
Na palubu Prienovy ponorky byla naložena torpéda typu G7e, neboť díky bateriovému pohonu nenechávala za svou dráhou bublinkovou stopu jako G7a poháněná stlačeným vzduchem. Dne 8. října opustila U-47 s 42člennou posádkou Kiel. Průplavem císaře Viléma (dnes Kielský průplav) se dostala do Severního moře a 12. října už se nacházela východně od Orknejí. Aby si kapitánporučík Prien před útokem trochu odpočinul, nechal tam svůj člun klesnout na dno Severního moře. Tuto dobu posádka využila k opravám drobného poškození jednoho z dieselových motorů. Po večerním vynoření se U-47 vydala směrem k pobřeží, aby určila svou přesnou polohu.
Ve válečném deníku lze číst zápis kapitána plavidla: „… přiblížení k pobřeží. Mezi 22.00 a 22.30 jsou Angličané tak laskaví, že rozsvítí všechna světla na břehu, takže mohu snadno určit naši přesnou polohu. Ve 4.37 (13. října, pozn. red.) opět zastavíme v hloubce 90 m k 12hodinovému odpočinku. Po probuzení a snídani začíná v 17.00 příprava k útoku – to znamená: přesunutí torpéd do rychlonabíjecích pozic před tubusy I a II a instalování roznětek.“
Posádka byla ve výborné náladě, ale po večeři na palubě začalo narůstat napětí. Jakmile se ponorka vynořila, začal v 19.15 přesun do Holm Soundu. Po krátkém ponoření kvůli kolem proplouvajícímu parníku se U-47 opět vynořila ve 23.11 a vplula s proudem do Holm Soundu. Günther Prien popsal své dojmy: „Viditelnost je opravdu špatná. Pod Mainlandem je všechno temné, vysoko na obloze se mihotá polární záře, takže zátoka, kterou obklopují docela vysoké hory, je osvětlena přímo shora. Siluety potopených přehradních lodí připomínají děsivé divadelní kulisy.“
Když se ponorkáři přiblížili, jasně viděli parník potopený ve Skerry Soundu. Prien se domníval, že jde o Kirk Sound a zamířil do průlivu. Vrchní kormidelník Wilhelm Spahr si ale všiml, že loď mění kurs příliš brzy, a Prien si také uvědomil svou chybu, takže po rychlém otočení doprava vplula U-47 o několik okamžiků později do Kirk Soundu. Pak šlo vše velmi rychle.
Prien to v deníku komentoval: „Nyní se ukazuje, jak bylo dobře, že jsem se mapu naučil zpaměti, protože průjezd probíhá neuvěřitelnou rychlostí. Mezitím jsem se rozhodl projet kolem barážových lodí na severu. (…) Dvoustěžňový škuner míjíme ve vzdálenosti 15 m. V následujícím okamžiku proud otočí loď na pravobok. Současně spatřujeme kotevní řetěz severního blokujícího plavidla, který směřuje dopředu pod úhlem 45 stupňů. Se zastaveným levým motorem a s pravým nastaveným na pomalu vpřed se ponorka velmi pomalu otáčí a dotýká se dna. Předem zaplavené potápěčské komory jsou zcela vypuštěny a loď pokračuje v otáčení. Záď se dotýká kotevního řetězu, stáčí se na levobok a lze ji vrátit do kursu jen tvrdými opatřeními. Ale jsme ve Scapa Flow!“
Torpéda vypuštěna
Jak později hlásila posádka velitelského můstku, byla onoho 14. října 27 minut po půlnoci naprosto jasná noc. Celý záliv se dal bez problémů přehlédnout. Jižně od ostrova Cava se nenacházela žádná plavidla a v Hoxa Soundu se měla co nevidět objevit strážní loď. Prien proto nařídil otočit ponorku zpět k pobřeží ostrova Mainland a plul podél něj na sever. Byla sice tma, ale polární záře umožnila posádce na můstku jasně rozeznat dvě bitevní lodě seřazené za sebou a dále u břehu kotvící torpédoborce.
Samotný útok je ve válečném deníku popsán takto: „… Útok na dva tlusťochy. Vzdálenost 3 000 metrů. Hloubka nastavena na 7,5 metru. Nárazové roznětky. Jedno torpédo vypuštěno na severní, dva na jižní. Po dobrých třech a půl minutách vybuchuje torpédo u bitevní lodi na severu. Po dalších dvou není ani stopy. Obrátit! Záďový výstřel…“
Ani ten však neuspěl. Prienem zmíněný výbuch byl jen malý – torpédo zřejmě zasáhlo kotevní řetěz, který se s rachotem sesul do vody. Každopádně posádka na Royal Oak se domnívala, že došlo k explozi v jednom ze skladů na přídi, kde byly uloženy hořlavé materiály. Zatímco kapitán bitevní lodi spolu s hlídkou věc prověřoval, zbytek posádky se znovu odebral ke spánku. Nikdo netušil, že na loď útočí nepřítel.
Protože obě bitevní lodě nevykazovaly žádnou reakci, rozkázal Prien nabít znovu torpédomety na přídi. Kolem 1.22 vypustila U-47 trojici torpéd a o tři minuty později se ozvaly tři exploze. Zasažená bitevní loď Royal Oak se během několika minut převrátila a klesla ke dnu. Vzala s sebou přitom na smrt 833 mužů.
Prien popsal poslední okamžiky potápějícího se plavidla, jak je sledoval z velitelského můstku: „Exploze, sloupy vody, pak sloupy ohně, vzduchem létají úlomky. Teď to v přístavu ožívá, torpédoborce rozsvěcují světla, ze všech stran se ozývá palba, na souši, asi 200 metrů ode mne houkají v ulicích policejní auta. Jedna bitevní loď byla potopena, další poškozena. Všechny torpédomety jsou prázdné. Rozhoduji se odplout…“
V dohledu už se nenacházely žádné cíle a opětovné nabití torpédometů zbývajícími pěti torpédy by zabralo příliš mnoho času. Prien se musel postarat o to, aby se jeho ponorka a posádka dostaly bezpečně z kotviště. Tentokrát obeplul potopené lodě blokující Holm Sound z jihu a díky námořnickému mistrovství se mu podařilo uniknout z nebezpečné oblasti. Pak už zamířil přímo na jihovýchod k německým břehům.
Potopení potvrzeno
Dne 14. října v 11.00 britské tiskové agentury a BBC informovaly světovou veřejnost, že bitevní loď Royal Oak pravděpodobně potopila nepřátelská ponorka – aniž by se zmínily o druhé torpédované lodi. O tři dny později, 17. října, připlula U-47 do Wilhelmshavenu. Podle Priena a pěti dalších mužů na můstku, kteří mohli nepřátelské lodě pozorovat, se potopila HMS Royal Oak a druhá loď, pravděpodobně Repulse, utrpěla poškození přídě.
Neboť britská admiralita se o identitě druhé lodě nevyjádřila, vyrojila se řada spekulací. Škála domněnek sahala od bitevní lodi Repulse přes bitevní křižník Hood, bitevní loď Iron Duke až po nosič hydroplánů HMS Pegasus. Teprve později se ukázalo, že po boku Oak Royal kotvilo poslední zmíněné plavidlo, jehož posádka také zachránila kolem čtyř stovek přeživších námořníků z potopené bitevní lodě.
Miláčci národa
Mezitím se v Říši mohutně slavilo. U mola číslo III ve Wilhelmshavenu přivítal 17. října před polednem navrátivší se hrdiny velkoadmirál Erich Raeder spolu s Karlem Dönitzem. Oba důstojníci vystoupili na palubu a podáním ruky poblahopřáli Prienovi. Dönitz předal všem mužů posádky Železné kříže II. třídy, a těm, kteří již toto vyznamenání nosili, připnul na levou stranu hrudi I. třídu. Při této příležitosti současně Raeder oznámil, že Karla Dönitz byl povýšen na kontradmirála.
O 24 hodin později přistál na berlínském letišti Tempelhof čtyřmotorový Focke-Wulf Fw 200 Condor. Adolf Hitler poslal své osobní letadlo, aby vyzvedlo posádku ve Wilhelmshavenu a přivezlo ji do hlavního města ke slavnostnímu přijetí. Následovala triumfální cesta z letiště k Novému říšskému kancléřství, kterou lemovaly davy nadšených Berlíňanů. Hitler pak vyznamenal Priena jako prvního velitele ponorky za druhé světové války Rytířským křížem Železného kříže.
Další akce
Z pohledu vrchního velitele německých ponorek měl Prienův útok za následek celou řadu akcí s odpovídajícími důsledky pro Royal Navy. Po úspěchu U-47 bylo jasné, že Britové prozkoumají všechny skuliny ve své obraně a pokusí se je zacelit. Admiralita skutečně v první řadě vyklidila Scapa Flow a přidělila domácí flotile jiné kotviště. Dönitz předpokládal, že by pro tento účel mohly připadat v úvahu Loch Ewe, Firth of Forth a Firth of Clyde. V důsledku toho tam zorganizoval příslušné ponorkové operace.
Tentokrát byly čluny vybaveny především minami, protože v době jejich průniku se nedala s jistotou předpokládat přítomnost nepřátelského loďstva v těchto vybraných místech. Jedna z min, které u jezera Loch Ewe položila U-31 pod velením kapitánporučíka Johannese Habekosta, poškodila bitevní loď Nelson tak vážně, že ji to na několik měsíců vyřadilo ze služby. Také křižník Belfast narazil ve Firth of Forth na minu, která mu zlomila kýl. Minové pole zde položila U-21 s velitelem Fritzem Frauenheimem. Mimochodem, den po Prienově průniku do základny Scapa Flow tam připlula blokovací loď, aby uzavřela mezeru, kterou jen o pár hodin dříve proklouzla U-47 a způsobila Královskému námořnictvu jednu z jejích nejtrpčích ztrát…
