Zkáza britské námořní chlouby (1): Potopení zaoceánského parníku Lusitanie
Katastrofa britské zaoceánské lodi Lusitanie je počtem obětí srovnatelná se zkázou Titaniku a ve své době řádně otřásla světovým veřejným míněním
Loď Lusitania patřila ve své době k technickým divům světa a s veškerým pohodlím dokázala přepravit více než 2 000 pasažérů. Pro společnost Cunard Line ji postavily loděnice John Brown v Clydebanku v roce 1907, ale v případě války měla jakožto pomocný křižník posílit flotilu britského válečného námořnictva. Firma Cunard na oplátku obdržela tučnou jednorázovou dotaci i každoroční subvence.
Na první pohled se vše jevilo jako výnosný obchod – Lusitania se sesterskou Mauretanií vynášely slušné zisky, a když vláda akcionářům dávala navíc peníze za nic, jen hlupák by nebral. Jenže v létě 1914 vypukla světová válka a výnosné obchody mohly rychle skončit.
Budoucí soupeři
Námořnictvo si však zatím vypůjčilo jen Mauretanii. Pro její sesterské plavidlo se nezměnilo nic – část posádky sice musela narukovat, ale loď se dál plavila na trase Liverpool–New York. Velitelský post zastával zkušený osmapadesátiletý kapitán William Turner přezdívaný „Bowler Bill“ (Buřinka Bill), námořník ze staré školy: sebevědomý profesionál trochu neurvalého chování, který svými cestujícími upřímně pohrdal a říkal jim „cvičené opice“.
I v pokročilejším věku výborně plaval a dokonce krátce před válkou zachránil topící se dítě. V Německu žil v té době třicetiletý nadporučík Walter Schwieger. Rovněž zkušený námořník pocházel z vážené berlínské rodiny a na ponorkách sloužil od roku 1911. Koncem roku 1914 převzal místo velitele U-20, jednoho z nejmodernějších německých podmořských člunů.
Ačkoli se občas tvrdí opak, ve Schwiegerovi rozhodně nenalezneme prototyp piráta či chladnokrevného řezníka. Když to šlo, žádnou loď neničil bez výstrahy a přežití trosečníků udržoval v seznamu priorit hodně vysoko. Avšak v zimě roku 1915 své postoje přehodnotil poté, když se jedna napadená loď nevzdala a pokusila se o taran. U-20 sice rychlým ponorem unikla, ale domů se vrátila se zničeným periskopem i rozbitou palubou. Od té doby se Schwieger staral především o přežití vlastní lodě.
Parník ve válce
Lusitania se do válečné akce poprvé připletla 31. ledna 1915, když po vyplutí z Liverpoolu vyvěsila na Turnerův rozkaz americkou vlajku (kapitán obdržel hlášení o německé ponorce). Za několik hodin ji spatřil užaslý velitel U-21 Otto Hersing. Slavný parník samozřejmě poznal, zaregistroval ovšem i americkou vlajku – právě ta jej od útoku odradila.
Po návratu domů si samozřejmě postěžoval německému velení, záležitosti se chopila též propaganda. Kapitán Turner ovšem odpověděl, že vlajku neutrálního státu vyvěsil kvůli velkému množství Američanů na palubě, a hotovo! Jenže německé admirály žádné výmluvy nezajímaly. Právě rozebírali výsledky bitvy u Dogger Banku, které naznačovaly, že velké hladinové lodě válku na moři vůbec rozhodnout nemusí. A tak to zkusili jinak.
Dočasná neomezená ponorková válka snad přiškrtí dovoz surovin do Británie a pak se uvidí. Císař Vilém II. se nejprve stavěl proti, ale už 4. února – po prohlídce lodí poškozených u Dogger Banku – souhlasil. Němci pak prohlásili vody kolem Británie za válečnou zónu, kde bez ohledu na bezpečnost posádky a cestujících hrozilo zničení všem lodím bez rozdílu.
Dokončení: Zkáza britské námořní chlouby (2): Potopení zaoceánského parníku Lusitanie
Na americké protesty Němci kontrovali, že jim nic jiného nezbývá, když také je svírá obdobná blokáda. Americké lodě směly do válečné zóny i nadále pouze na vlastní nebezpečí. Berlín dál žádal Washington o diplomatický tlak na Brity a jejich zneužívání americké vlajky. Prezident Wilson to shledával rozumným a obrátil se proto na obě strany s nótou žádající dodržování předválečných smluv a Angličany též o povolení dodávek potravin německým civilistům. Odpověď z Londýna přišla záhy: 3. března 1915 Británie zostřila blokádu.
