Seržant Alvin C. York: Prostý dřevorubec, jehož odvaha vstoupila do dějin
Do historie americké armády se začátkem října 1918 svým odvážným útokem na německé kulometné postavení zapsal Alvin York. Vysloužil si tak nejvyšší americké válečné ocenění – Medaili cti.
První světová válka dala možnost vyniknout statečným mužům z celého světa. Někteří tahali z bitevní vřavy své kamarády, jiní osamoceně bojovali s nepřátelskou přesilou, další se zase neohroženě vrhali do zdánlivě beznadějného útoku. Odvážné činy většiny z nich se ztratily v propadlišti dějin tím spíše, že mnozí jejich aktéři ve válce zahynuli. To však není případ příslušníka US Army Alvina Yorka, který se svými skutky zapsal k nejznámějším americkým vojákům.
Rodným místem pozdějšího hrdiny byla osada Pall Mall ve státě Tennessee. Jeho rodiče rozhodně nepatřili k místním boháčům a malý Alvin přišel na svět v dřevěném srubu se dvěma místnostmi jako třetí z jedenácti dětí 13. prosince 1887. Otec pocházel z Jamestownu, zatímco matka se narodila v Pall Mallu a jeden z jejích předků, anglický osadník, tuto komunitu dokonce zakládal.
Chudý dřevorubec
Yorkovi třeli bídu s nouzí, a jak bylo v tamních končinách zvykem, děti do školy příliš často nechodily. Čekalo se od nich, že začnou přispívat do rodinného rozpočtu, jak jen to bude možné – přinejmenším svou prací na farmě a lovem drobné zvěře. V listopadu 1911 Alvinův otec zemřel. Jeho starší bratři už předtím odešli z domu, takže se mladík stal „nejstarším mužem“ rodiny a jako takový zemřelého otce zastupoval jak při výchově svých sourozenců, tak při obstarávání obživy. Tato povinnost ho přivedla nejprve k práci na stavbě železnice a později k dřevorubecké sekeře. Mladý York údajně patřil ke zručným pracantům a oddaně zajišťoval své rodině živobytí. Je však také známo, že měl sklony k pití a rvačkám, a dokonce ho několikrát zatkli.
V jeho vnitřním světě se však pití a rvačky nedostávaly do konfliktu s náboženským cítěním a Alvin York pravidelně navštěvoval místní protestantský kostel. Měl celkem hezký hlas a často předzpívával. V lednu 1915 pak u něj došlo k náboženské konverzi a mladý dřevorubec se stal silně věřícím člověkem. Yorkova víra měla jeden zásadní charakteristický rys. Místní kongregace vycházela z pacifistických kořenů a stavěla se proti veškerým formám násilí. Vypuknutí první světové války jej proto hluboce poznamenalo. Jak sám později přiznal: „Nechtěl jsem jít a zabíjet. Věřil jsem ve svou bibli.“
V uniformě navzdory přesvědčení
Pátého června 1917 se York, stejně jako všichni ostatní muži ve věku 21–31 let, zaregistroval u odvodní komise. Přestože vstup do armády s odvoláním na své náboženské přesvědčení odmítal, uniformě neunikl. US Army totiž takovým jedincům dávala umístěnky, které nebyly v rozporu s jejich protiválečným přesvědčením. V polovině listopadu 1917 se tedy mladý dřevorubec ocitl na nově zřízené základně Camp Gordon v Georgii (dnešní Fort Gordon), ale pochybnosti ohledně svého budoucího působení v ozbrojených silách měl i nadále. Po soustředěném tlaku nadřízených a určitém vnitřním boji však své postoje přehodnotil a právě tak, jako byl předtím horlivým pacifistou, se nyní zapálil „pro věc své země“.
Po ukončení základního výcviku ho přidělili k rotě G 328. pěšího pluku 82. pěší divize. Po přesunu do Francie se York 26. června 1918 poprvé dostal na frontu. Jednalo se o klidný sektor, kam přidělovali nové vojáky, aby je vycvičili, než je pošlou přes zemi nikoho. Svůj skutečně první boj zažil ve dnech 12.–17. září u Saint-Mihiel, potom ale přišla opravdová zkouška ohněm – ofenziva v oblasti Mása-Argonský les, kterou Američané spustili v součinnosti s Francouzi 26. září. Právě v bojích nedaleko Chatel-Chéhéry získal horal z Tennessee svou Medaili cti.
Seržant velitelem
Ráno 8. října se Yorkův prapor ještě před úsvitem vydal ke kótě 223, odkud měl v 6.10 zahájit útok směrem k místní úzkokolejce. Z jihozápadu se brzy ozvala těžká palba. Následující momenty York popsal: „Museli jsme útočit přes pár set metrů široké údolí a vzít ztečí kulometná postavení na hřbetě na vzdálenější straně. Kulomety byly i na svazích po obou křídlech. To údolí mělo tvar trojúhelníku, takže jsme to schytávali zepředu i z boků… Bylo to hrozné. Naše ztráty byly těžké… Nevěřím, že by (je – pozn. red.) mohl dobýt přímým útokem celý náš prapor, ani naše celá divize. Němci nás dostali. A to vám říkám, stříleli pěkně zostra. Naši chlapci padali jako ta dlouhá tráva před sekačkou u nás doma. S naším dělostřelectvem se něco stalo a my neměli žádnou baráž. A tak jsme tam jen tak leželi, zhruba v polovině toho údolí, bez baráže, a hezky to schytávali od těch německých kulometů i od velkých dělostřeleckých granátů, a proto jsme se rozhodli dostat je nečekaným útokem ze zálohy. Odhadovali jsme, že jich musí být přes třicet…“
Sedmnácti americkým vojákům včetně Yorka se následně podařilo Němce v nepřehledném terénu obejít. Prošli hustým porostem a nejprve narazili na nepřátelský štáb, kde zajali několik německých vojáků, mezi nimi i pár důstojníků. Rozruch v týlu ale německé vojáky upozornil na jejich příchod a Američané museli vzápětí čelit palbě několika kulometů, která šest z nich zabila a tři zranila. Desátník York se tak stal nejvyšší šarží a ujal se velení.
Střílení krocanů
Palbu německých vojáků opětoval (až později se dozvěděl, že v podstatě sám). Nejprve střílel vleže, potom se postavil: „Vystřílel jsem několik zásobníků. Hlaveň začala být horká a docházela mi munice.“ Po jisté době se na něj ze vzdálenosti pouhých 25 m pokusil zaútočit německý důstojník doprovázený pěti vojáky. Americký desátník odložil pušku a vytáhl pistoli. „Nejdříve jsem vyřídil šestého muže, pak pátého, čtvrtého, třetího a tak dále. Takhle doma střílíme divoké krocany. Nechceme totiž, aby ti vpředu věděli, že to od nás dostávají ti vzadu,“ popsal dramatické chvíle. Pak se vrátil k pušce a ostřelování kulometů.
Když se mu podařilo zneškodnit zhruba 20 nepřátelských vojáků, dostal od jednoho ze zajatých německých důstojníků, který shodou okolností pracoval před válkou v Chicagu a uměl dobře anglicky, nečekanou nabídku.
Němec mu slíbil, že když zastaví palbu, přiměje vojáky v nejbližším zákopu, aby se mu vzdali, což se nakonec také stalo, a počet zajatců tím narostl zhruba na stovku. Yorkovi a sedmi dalším Američanům se zároveň podařilo vyvolat dojem, že dohodových vojáků je mnohem více a že další jsou už na cestě. York následně seřadil zajaté Němce do dvojstupu a vyrazil vstříc zbývajícím kulometům. „Vzal jsem majora, postavil ho do čela kolony a stoupl si za něj. Použil jsem ho jako záštitu…“
York se svými muži obsadil druhou linii, zbývala však ještě první, která zadržovala postup Američanů. „A tak jsem je odvedl přímo k německému frontovému zákopu. Řekl jsem majorovi, ať zapíská na svou píšťalku, nebo že jinak ustřelím hlavu jemu i těm ostatním.“ Je až neuvěřitelné, že své zbraně odložili i další němečtí vojáci, a pouhým osmi Američanům se tak nakonec podařilo zajmout celkem 132 Němců. York měl jako hluboce věřící člověk v celé věci jasno: „Jsem svědkem toho, že mi Bůh pomohl z téhle těžké bitvy, protože keře kolem mne byly palbou celé očesané, a já neměl ani škrábnutí.“ Po této akci byl povýšen na seržanta a obdržel Vojenský záslužný kříž. Za několik měsíců následovala také Medaile cti.
Prostý hrdina
O Yorkově husarském kousku doma nikdo nevěděl. Teprve až v dubnu 1919, kdy noviny Saturday Evening Post otiskly článek popisující jeho hrdinství, se stal celonárodní celebritou. Když 22. května dorazil zpátky do USA, měl už zaplacený pobyt v newyorském luxusním hotelu Waldorf-Astoria. Po prohlídce města vyrazil do Washingtonu, kde ho Sněmovna reprezentantů odměnila potleskem vestoje. S prezidentem Woodrowem Wilsonem se ale nakonec nesetkal, protože se v té době v Paříži účastnil poválečných rozhovorů.
Jako jediný dar za svou vojenskou službu York přijal malou farmu. Články, publicitu a prodej autorských práv na svůj životopis odmítl. Zapojil se jen do kampaně na stavbu silnice, která měla jeho rodný kraj spojit s okolním světem. Výsledkem se stala Alvin C. York Highway, postavená v polovině 20. let. Ve stejné době také pomohl zřídit Fond Alvina C. Yorka, jehož zásluhou byl v Jamestownu založen Zemědělský institut Alvina C. Yorka, který funguje dodnes.
Po vypuknutí druhé světové války se York znovu přihlásil do armády, vzhledem ke svým zdravotním problémům se už ale k frontové jednotce nedostal. Nastoupil tedy ke spojovacímu vojsku. Navzdory hodnosti plukovníka Gardy státu Tennessee byl také pořád označován svou přezdívkou „seržant York“. Do širšího povědomí pak vstoupil jako vlastenecký horal s hlubokou vírou a skvělou muškou, který je sice málo vzdělaný a hovoří prostým jazykem, ale „intuitivně dělá vše správně“. Alvin Cullum York zemřel v Nashville 2. září 1964 ve věku 76 let.
