Předurčeni pro špinavou práci: Kdo byli vyděděnci a nečistí v asijské společnosti

19.07.2021 - Radomír Dohnal

Asijské země často vnímáme jako svět, ve kterém mají své nezastupitelné místo silné mezilidské vztahy a úcta ke starším a slabším. Historie Japonska, Číny, Koreje, Vietnamu nebo třeba Indie je ale také spjata se skupinami vyděděnců společnosti, podřadných, opomíjených a nečistých…

<p>Japonští <em>burakumin </em>pracovali často jako koželuhové. Není divu – šlo o práci, která ostatním obyvatelům „smrděla“. Fotografie z roku 1873.</p>

Japonští burakumin pracovali často jako koželuhové. Není divu – šlo o práci, která ostatním obyvatelům „smrděla“. Fotografie z roku 1873.


Reklama

Burani z venkova už lepší nebudou, soudili japonští feudálové o svých poddaných mezi 14. až 16. stoletím. A je jedno, že se přestěhují do měst, kde budou žít spořádaným životem. Jednou jsou to prostě burakumin, a to se nezmění. Původně se jednalo o bezzemky nebo nemajetné rolníky pracující v otrockých úvazcích, nevzdělané a pologramotné lidi. Postupně se z nich ale stali podlidé, považovaní většinovou společností za nečisté.

Slabomyslní a přestárlí pryč!

Burakumin žili v koloniích a ghettech na předměstích, kde vytvářeli uzavřené komunity. Žili mezi nimi Hisabetsu, řekli bychom nemajetní žebráci a bezdomovci, Tokushu, tedy přestárlí, o které neměl kdo pečovat, a Mikaihō-buraku – nesvéprávní a tělesně postižení.

Jejich práva byla minimální, neměli přístup ke vzdělání ani k lékařské péči. Kdokoliv si na nich mohl beztrestně vybít zlost. V japonské společnosti se mohli živit jen profesemi, o které nikdo jiný nestál: jako hrobníci a odklízeči mrtvol, zaměstnanci jatek, řezníci nebo koželuhové. Nejblíže ke šlechtickému dvoru se dostali maximálně jako popravčí a žalářníci. Pravda, v kobkách a mučírnách si pak na vězních z vyšší třídy vybíjeli své zděděné frustrace. K obecné popularitě jim to ale rozhodně nepomohlo. V očích veřejnosti prostě pracovali se špínou, a tak byli považováni za doživotně poskvrněné.

Mongolští kolaboranti!

Korejština je pestrý a květnatý jazyk, který se dynamicky rozvíjí. Například termín gorisuchae značil v 9. století „dělný lid“, tedy obyčejné a nemajetné pracující obyvatele říše. Postupně se však z tohoto slova stalo hanlivé označení pro chudáky. Pro přesnost se pak ještě dodávalo, zda se jedná o chudáky hwachae, nebo jaein.

Ti první byli považováni za hřmotné hrubiány a potenciální násilníky, protože smrt byla jejich denním chlebem. Většinou to byli lovci a řezníci, což v Koreji 10. století byly velmi nezvyklé profese – buddhistům totiž konzumace masa není zrovna doporučována. Velká zvířata, která by dokázal odborně porazit jen řezník, se tu téměř nechovala. Druhou kategorii pak tvořili herci, zpěváci, šašci a prostitutky. 

Padesátiletá válka s mongolskými nájezdníky zahájená v roce 1231 pro Koreu neskončila vítězně. Země se ocitla v mongolském područí. Z gorisuchae se houfně stávali kočovníci, kteří dokázali přijmout neklidný styl nomádského života. Ostatní Korejci je za to nenáviděli a považovali je za kolaboranty a zrádce, žebravé ničemy zvané baekjeong. Mongolové ale Korejce naučili chovat dobytek, který dokázali zužitkovat právě jen gorisuchae a baekjeong. V konečném důsledku tak vznikla nová opovrhovaná společenská vrstva, která po skončení válečné kampaně už svůj původní neutrální statut nikdy nezískala. I když s barbarskými dobyvateli neměli mnoho společného, stali se pro svou schopnost přežít v těžkých časech stejně neoblíbenými.

Nezávislost je ponižující hanba

Etnikum Chan je nejpočetnější na celém světě. Dnes je tvoří 1,3 miliardy lidí žijících v Číně a Vietnamu. Nepatrnou část tohoto etnika historicky tvořili nenávidění lidé Tanka čili Lidé z jezera. O koho šlo? Většinou o počestné rybáře, košíkáře a tkalce, kteří si nevraživost zbytku čínských národů vysloužili svou přílišnou nezávislostí. Ano, je to trochu kuriózní způsob, jak se stát neoblíbeným. Lidé Tanka totiž prakticky celý život strávili na hladinách řek, jezer a při pobřeží říše, a tak se na ně jen málokdy vztahovala pravidla a zákony platící na souši. Když přijel k jejich dosavadnímu kotvišti výběrčí daní, mohl často jen sledovat loďky mizící na obzoru.

TIP: Indičtí „nedotknutelní“: Proč stojí na okraji společnosti už 2 000 let?

Tanka byli kočovníci, omezovaní ve svém působení jen vodní plochou. Je pravda, že v říčních koloniích často nacházeli úkryt odpadlíci prchající před spravedlností. Proto na ně císaři měli spadeno. Lidé Tanka na říši nebyli závislí: nikdy například nekupovali sůl, která byla ve vnitrozemí považována za bílé zlato. Netrápily je zavřené sýpky nebo hladomor, voda jim vždy dávala dost obživy. Což suchozemskou populaci silně dráždilo.

„Jsou to potomci vodních hadů a roznášejí nemoci,“ říkalo se o nich. Lidé Tanka tak na pevnině nesměli vstoupit do veřejných místností a tržiště jim byla otevřena jen o některých dnech. Trvalo staletí, než je zbytek Číny přijal za své.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907