Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (1)

Za první světové války došlo k prudkému rozvoji vojenské techniky, která měla umožňovat překonávání opevněného postavení, jež ani dělostřelba a následné masové útoky pěchoty nedokázaly prolomit. Tak vznikly i vícemotorové letouny schopné dopravit vojáky do nepřátelského týlu. Ukázalo se ale, že pro letadla s vojáky bude v nepřátelském týlu velmi nesnadné přistát, a tak se hledaly cesty, jak vzduchem přepravované bojovníky bezpečně dopravit na zem. Jednu z možností představovalo použití padáku, který byl znám již před válkou a během ní se začal více rozšiřovat. Do konce války jim mnoho pilotů vděčilo za život.

Po skončení konfliktu se vývoj nových druhů zbraní zpomalil, ale vzestup nacismu v 30. letech vyvolal novou vlnu zbrojení. Převratnou taktiku „vzdušné pěchoty“ zkoušela hlavně Itálie, Německo a Sovětský svaz. Němečtí stratégové v použití výsadkářů vytušili obrovské možnosti pro doktrínu bleskové války, kdy bylo nutné překvapivým obsazením strategických bodů (například mostů) zabezpečit cestu rychlým obrněným svazkům. Podobně uvažovali i Sověti. Naproti tomu Britové před válkou ve výstavbě výsadkových jednotek nijak nepokročili a o jejich potenciálu je přesvědčily až úspěchy Němců v Belgii a Holandsku.

Specifika výsadkových jednotek

Ve zmiňovaných armádách začaly vznikat experimentální jednotky, do nichž se hlásili muži hlavně od pěchoty nebo letectva, kteří splňovali váhový limit pro nosnost padáku, byli fyzicky zdatní a zcela zdraví. Vše se budovalo „na zelené louce“, školy, výcviková centra i nadřízená velitelství. Někdy se jednoduše vybraná pěší jednotka přejmenovala na výsadkovou, jindy se z dobrovolníků tvořily zcela nové útvary. Obecně však platilo, že výsadkové jednotky byly slabší než jejich pěší protějšky, protože měly silně redukované administrativní, týlové a podpůrné složky.

Na začátku druhé světové války měly německé výsadkové jednotky k dispozici ženisty, zdravotníky a lehké dělostřelectvo. Vybavení se postupně zlepšovalo, takže například americká vzdušná výsadková divize měla ve svých stavech ke dni D stovky džípů, 57mm protitanková děla, 75mm houfnice či lehké a těžké minomety. Vozidla a těžké zbraně dopravovaly kluzáky, nebo, bylo-li to možné, shazovaly se na padácích v rozloženém stavu. Na konci války obě válčící strany často nasazovaly výsadkáře jen jako elitní pěchotu, takže měli k dispozici i nákladní auta a pancéřovou techniku.

Specifický problém představovala doprava velitelů a jejich štábů na bojiště. Zatímco při pozemních operacích se štáby divize nacházely relativně daleko za frontou, generálové a důstojníci výsadkových vojsk buď skákali padákem, nebo přistávali v kluzácích spolu se svými muži a byli vystaveni stejnému riziku jako oni. Shromáždit po přistání štáb a začít velet jednotkám představovalo mnohdy velký problém, zvláště při nočních seskocích. Jak vzpomínal velitel 101. výsadkové divize generál Maxwell D. Taylor, po nočním přistání v Normandii měl zpočátku pod svým velením pouze několik vojáků, takže boj zahájil jako velitel družstva.

Dopravní prostředky

Konstrukce padáku umístěného na zádech byla úspěšně odzkoušena už ve Velké válce. Měly polokulové vrchlíky s lany připevněnými k nosnému postroji ze silných popruhů, které měl voják utažené kolem těla. Němci používali padák RZ, na němž voják nevisel svisle, jako tomu bylo u ostatních typů, ale v předklonu. Padák se nedal řídit a navíc voják při přistání dopadl přímo čelem k zemi, aniž by stačil zbrzdit náraz parakotoulem. Pro snížení rizika zranění se tak používaly ochranné nákolenice a kožené rukavice, vylepšené padáky se zaváděly až koncem války.

Německé padáky měly také malou nosnost, vojáci byli při seskoku vyzbrojeni pouze samopaly, noži a pistolemi; těžší zbraně, munice či radiostanice za nimi musely putovat v kontejnerech, u kterých však hrozilo nebezpečí ztráty nebo poškození.

Spojenci disponovali lepšími padáky: měly větší nosnost a daly se alespoň omezeně řídit. Vojáci tak seskakovali obtíženi desítkami kilogramů zbraní a speciálního vybavení. Nejtěžší věci, jako vysílačky a munice, se ukládaly do vaku, který měl k sobě výsadkář přivázaný několikametrovým lanem. Těsně před dopadem mohl voják vak odepnout a spustit jej pod sebe, aby při prvním kontaktu se zemí nebyl tak nemotorný. 

Kluzáky pro přesné přistání

Němci a Britové nepoužívali záložní padáky, protože skákali často z tak malých výšek, že by stejně byly k ničemu. Vrchlíky měly nejdříve bílou barvu, ale během války se zaváděly kamuflážnípotisky. Zásoby a těžší zbraně se shazovaly v kovových a dřevěných kontejnerech, nebo v proutěných koších. Německé kontejnery byly opatřeny nárazníkem, který měl náklad ochránit před poškozením. Největší problém představovala doprava vysílaček a baterií, velmi citlivých na nárazy a už vůbec ne vodotěsných.

Při velkých výsadkových operacích se na padácích shazovaly stovky kontejnerů a beden, které posádky vyhazovaly bočními dveřmi letounů. Až do konce války se totiž žádné ze stran nepodařilo nasadit letoun se zadní nájezdovou rampou, odkud by mohla být shazována vozidla či rozměrné náklady.

Za „tažné koně“ výsadkových operací platil sice zastaralý, ale nezničitelný třímotorový německý Junkers Ju-52 a na druhé straně slavná americká „Dakota“ C-47. Ty nejenže často létaly přetížené, ale kromě toho za sebou ještě mnohdy na lanech vlekly kluzáky.

Pokračování: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (2)