Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (2)

Kréta, Arnhem nebo Normandie. To jsou jen ta nejznámější místa nasazení výsadkových jednotek, které se za druhé světové války staly pevnou součástí všech velkých armád. Jaká byla specifika služby u parašutistů a jaká nebezpečí na ně číhala?

16.04.2023 - Karel Cidlinský



Při nasazení výsadkářů během 2. světové války hrál velkou roli moment překvapení, ale vždy hrozilo nebezpečí, že lehce vyzbrojení vojáci budou rozptýleni, přijdou o své vybavení a nebudou tak schopni splnit zadaný úkol. Řešením se stalo nasazení kluzáků, jež dokázaly na určené místo přepravit celé družstvo i s vybavením najednou.

Předchozí část: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (1)

Obě strany vyvíjely nákladní kluzáky různé velikosti, od malých pro několik mužů, až po obry, schopné nést lehké tanky a děla. Hlavními německými typy byly kluzáky Gotha Go 242DFS 230. Prvně jmenovaný unesl až 23 vojáků nebo malé vozidlo, druhý pak mohl transportovat osm mužů. Taženy mohly být středními bombardéry či stroji Ju 52.

Na straně Spojenců to byly hlavně dřevěné Airspeed Horsa, do nichž se vešel i džíp s přívěsem nebo lehký kanon. Takzvaná kluzáková pěchota tvořila integrální součást výsadkových jednotek a byly jí svěřovány úkoly vyžadující po přistání okamžitý útok, čehož by padákový výsadek nikdy nemohl dosáhnout.

Cíle výsadkářů

Podle německých i spojeneckých předpisů měly být úkoly pro výsadkáře voleny tak, aby bylo jejich vyplnění adekvátní ztrátám, jež každou operaci z principu musely provázet. Jednalo se zejména o tyto cíle: obsazení obranných pozic v týlu nepřítele, zničení protiletadlových zbraní, obsazení nebo likvidace dopravních uzlů a silnic, narušování zásobování a spojení, průzkum oblasti útoku a získání důležitých zajatců, zbraní, nebo vojenských zařízení. Všechny tyto úkoly výsadkáři mnohokrát za války skutečně splnili.

Parašutisté ze 101. výsadkové divize si prohlížejí jeden ze zničených britských kluzáků. (foto: Wikimedia Commons, U.S. ArmyCC0)

Cílem první akce britských výsadkářů bylo ukořistění německého radaru Würzburg u Brunevalu na pobřeží okupované Francie v únoru 1942. O dva a půl roku později zase v Arnhemu drželi několik dní důležitý most přes Rýn a nebylo jejich chybou, že se k němu tanky pozemních jednotek nikdy nedostaly a oni sami se museli nakonec stáhnout, aby se vyhnuli úplnému zničení.

Jako obyčejní pěšáci

Němečtí výsadkáři na Krétě měli za úkol zajistit podmínky pro přistání letadel s horskými myslivci, tedy zničit britská protiletadlová děla a obsadit letiště. Prakticky všechny výsadkové operace proběhly na evropském válčišti, v Africe se němečtí výsadkáři nasazení dočkali také, ale pouze jako pěchotní jednotka. Pacifické bojiště nebylo pro výsadkové operace příliš vhodné, i když několik zajímavých operací se uskutečnilo i zde, například americký útok na ostrůvek Corregidor na Filipínách. 

Zabezpečení spojení mezi pozemními jednotkami navzájem, letectvem a velitelstvím je během bojové operace u výsadkových jednotek velmi problematické. Za druhé světové války byly radiostanice těžké a neohrabané. Běžně se stávalo, že radisté své přístroje ztratili během seskoku, nebo je rozbili či namočili při dopadu.

Spojení a komunikace

Při operaci Market-Garden se předsunutým oddílům majora Frosta na mostě v Arnhemu nepodařilo navázat spojení s velitelstvím divize, takže jediné poznatky o průběhu boje přinášely průzkumné letouny s kamerami. Výsadkáři nedostali žádné zprávy o postupu tankových vojsk, která je měla vyprostit, a tak nezbývalo než se zoufale bránit. Vinou selhání spojení se k obklíčeným výsadkářům v září 1944 museli piloti dopravních letadel dostávat se zásobami k domluveným oblastem shozu skrze silnou protiletadlovou palbu. Tato místa však obsadili Němci a jen minimum dodávek spadlo do britského obranného koridoru.

TIP: Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Stejné potíže se spojením se objevily během dne D, kdy se vlastně o výsadcích nevědělo v nadřízených štábech vůbec nic, a trvalo celé dny, než se všechny jednotky shromáždily. Velitelství výsadkových divizí mělo k dispozici jednotky v síle rot, navíc sestavených z vojáků různých jednotek, kteří se často ani neznali. Není proto divu, že rozkazy a hlášení se šířily spíše prostřednictvím spojek než vysílačkami, protože mnoho radistů buď zmizelo, nebo přišli o své vybavení. Pokud bylo nutné informovat velení o splnění úkolu, jako za dne D při obsazování pobřežních dělostřeleckých baterií, nedalo se spoléhat na radiostanice, ale místo toho se používaly barevné světlice, rozložené signální pásy nebo poštovní holubi.

Dokončení: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (3)


Další články v sekci