Vládci protivzdušné obrany: První německé flakpanzery ve válce o oblohu
Prudký vývoj letectva během obou světových válek přiměl německou armádu, aby hledala způsob, jak ochránit pozemní vojska. Proti rychlým nízko letícím cílům bylo zapotřebí vyvinout platformy, které by zároveň udržely krok s mobilními formacemi.
Bez ohledu na nejrůznější politické režimy dlouhodobě platí, že se Německo řadí mezi zbrojní velmoci. Tradičně skvělé pověsti se těšila tamní děla, obrněnce a samozřejmě i jejich kombinace, tedy samohybné nosiče různých zbraní včetně protiletadlových (PL). Německo si v tomto oboru připsalo nemálo prvenství a dalších působivých úspěchů, což prokazuje také fakt, že zkratkové slovo flakpanzer (původně flugabwehrkanonenpanzer) se stalo takřka všeobecně používaným pojmem pro PL obrněnce. Vývoj těchto systémů pokračuje a jejich pořízení zvažuje také česká armáda.
Německé prvenství
Právě Německu patří světové prvenství v oboru panzerů s protivzdušnou výzbrojí, protože roku 1906 předvedla tamní společnost Ehrhardt (později známější pod názvem Rheinmetall) vůbec první typ této kategorie, jenž obdržel označení Balonenabwehrkanone. Šlo o obrněný automobil s ocelovou karoserií a pohyblivě montovaným 50mm kanonem ráže 50 mm. Císařská armáda ho vyzkoušela, ale kvůli tehdejšímu konzervativnímu smýšlení velitelského sboru zůstalo jen u testů.
Obdobně dopadl i další obrněnec, který v roce 1909 nabídly továrny Krupp a Daimler, na němž se testovalo několik typů kanonů ráže od 57 a 77 mm. Za války se rozsáhle užívaly PL komplety se 77mm kanony na šasi nákladních automobilů, avšak ty většinou nesly pancéřování jen na kapotě motoru.
Německo si ale připsalo ještě jedno prvenství, jelikož v roce 1918 zkonstruovalo též první pásový PL prostředek, příbuzný těžkého tanku A7V. Místo mohutné krabicovité korby však dostal plošinu se dvěma kanony, schopnými pálit na pozemní i vzdušné cíle. Právě u tohoto typu se zřejmě poprvé vyskytl i termín flakpanzer, jelikož se označoval jako Flakpanzer A7V.
Vznikly tři prototypy – dva nesly dvojici kořistních ruských děl vz. 1902 ráže 76,2 mm, zatímco dochované fotografie třetího exempláře jej zachycují s jedním lehkým polním kanonem 7,7-cm lFK 1896 značky Krupp. Ve své době reprezentoval Flakpanzer A7V progresivní koncepci, avšak vzhledem k rychlému konci války zůstalo jen u zkoušek oněch tří exemplářů. Nezachovaly se žádné dokumenty a tři prototypy putovaly po válce do šrotu, takže neznáme ani přesné parametry. Meziválečný Reichswehr a poté i Wehrmacht testovaly několik samohybných PL systémů, jenže se vesměs jednalo pouze o nákladní vozy nesoucí na korbách lehké protiletadlové kanony. Vznik dalšího flakpanzeru tedy přišel až za druhé světové války.
Doprovázet tanky v terénu
Hitlerova armáda zavedla několik výborných kanonů proti vzdušným cílům, počínaje 2-cm FlaK 30 a FlaK 38 a konče legendárními „osmaosmdesátkami“. S těžkými modely se však počítalo především pro ochranu oblohy nad samotnou Říší, kdežto lehké či střední typy se zpravidla montovaly na tažené kolové lafety. Německá doktrína totiž sázela na válčení za podmínek vzdušné nadvlády, a proto samohybným PL kanonům nejprve nevěnovala velkou pozornost, neboť spoléhala na schopnosti Luftwaffe. V roce 1941 se ale hledalo využití pro podvozky lehkých tanků či spíše tančíků PzKpfw I, které v základní podobě nesly pouze dva 7,92mm kulomety, čímž se jejich bojová hodnota záhy dostala na minimum. Celkem 24 vozidel PzKpfw I Ausf. A tudíž prošlo konverzí na Flakpanzer I, jež místo původní věže obdržela 2-cm FlaK 38 s pancéřovým štítem. Všechna pak bojovala u jednoho oddílu na východní frontě a Sověti je postupně zničili (poslední z nich asi u Stalingradu).
Pozornost se poté obrátila k výkonnějším platformám. Řešení na bídl lehký, původně čs. tank PzKpfw 38(t), jehož podvozek užívala také samohybná děla. Od poloviny roku 1943 tedy Němci vyvíjeli prostředek, jenž se začal vyrábět v listopadu 1943 pod označením Flakpanzer 38(t). Na bázi PzKpfw 38(t) Ausf. M se nalézala otevřená nástavba a v ní 20mm kanon FlaK 38, nejefektivnější proti cílům v letové hladině do 500 m, ačkoliv maximální výškový dostřel přesahoval 2 000 m. Kanon efektivně ničil i nepancéřovanou a lehce pancéřovanou techniku a polní opevnění, převážená zásoba činila 1 040 nábojů. Motor Praga poskytoval maximální rychlost 42 km/h a solidní pohyblivost v terénu. Do února 1944 vzniklo asi 140 kusů, vedle Wehrmachtu rozsáhle užívaných také u Waffen-SS převážně na západní frontě.
Obrněnec pro všechno
Navzdory nepochybným kvalitám představoval Flakpanzer 38(t) jen dočasné řešení. Jeho vývoj od poloviny roku 1943 nebyl náhodou, nýbrž zákonitou odpovědí na měnící se válečnou situaci. Třetí říše utrpěla několik vážných porážek, jež ji přinutily přejít do strategické obrany. Dřívější převaha Luftwaffe se stala minulostí a nadvládu získávaly čím dál víc spojenecké vzdušné síly. Obrněné a mechanizované jednotky s trámovými kříži tedy musely čelit sílícím útokům letadel, působících někdy vyšší ztráty než pozemní síly protivníka. Wehrmacht proto sestavil požadavky na nové prostředky, jež by nabízely pancéřovou ochranu a pohyblivost v terénu na úrovni tanků, protože právě s panzery měly držet krok a bránit je.
Logickou se tudíž stala volba podvozku nejpočetnějšího a nejspolehlivějšího tanku – PzKpfw IV. První zadání navrhovalo využít „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38. Prototyp tedy používal šasi PzKpfw IV bez věže, místo níž se objevila plošina s kanony. Okolo ní se nacházely čtyři sklopné pancéřové desky chránící při přesunech obsluhu.
Testy působily slibně, ovšem Wehrmacht koncem roku 1943 změnil zadání, když požádal o montáž kanonu 3,7-cm FlaK 43. Firma Krupp, jež projekt realizovala, provedla malé změny platformy a umístila na ni onen 37mm kanon s kadencí 250 ran/min a maximálním výškovým dostřelem 4 800 m. Obrněnec se nazýval Flakpanzerkampfwagen IV, avšak typický vzhled nástavby mu vynesl přezdívku Möbelwagen (stěhovací vůz). Sériová výroba začala v březnu 1944 a do závěru války vzniklo asi 140 exemplářů, jež bojovaly na západní i východní frontě. Jejich malý počet však nestačil a řešení se sklopnými deskami se ukázalo jako nevhodné.
Dva typy s věžemi
Jestliže se Möbelwagen přesouval se zdviženými pláty, trvalo několik minut, než ho vojáci připravili k boji. Sice mohl jezdit i se sklopeným pancířem, jenže pak obsluha zůstala bez ochrany. Již na jaře 1944 tedy vznikl záměr vyvinout další PL obrněnce, jež by už dostaly otáčivé věže. Snad ve snaze maximálně zohlednit praktické zkušenosti z boje a urychlit dodávky padlo rozhodnutí přidělit projekt nikoliv soukromé firmě, nýbrž armádní jednotce Panzer-Ersatz-und Ausbildungs-Abteilung 15, provádějící servis tanků. Tamní inženýři se okamžitě pustili do práce a v létě 1944 předložili dva návrhy nových flakpanzerů, jež opět využívaly platformu PzKpfw IV, ale měly shora otevřené věže.
Na zbrojní úřad Wehrmachtu nové návrhy zapůsobily tak silně, že si mezi nimi ani nechtěl vybírat, a tudíž si záhy po rychlých zkouškách jejich prototypů objednal sériovou výrobu obou. Obrněnce se opět označovaly jako Flakpanzerkampfwagen IV, za čímž se ještě nacházelo upřesnění typu výzbroje, kterým se odlišovaly. První modifikace nesla systém, se kterým se původně počítalo už pro Möbelwagen, tedy „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38, které nabízelo impozantní kadenci 1 800 (tedy 4× 450) ran/min. Zbraň se nacházela v devítiboké věži, k dispozici bylo 3 200 nábojů. Vozidlo pak získalo jméno Wirbelwind.
Druhý obrněnec dostal 3,7-cm FlaK 43 se zásobou 1 000 ran v šestiboké věži a stal se známým jako Ostwind. Zmíněný armádní útvar zajišťoval také sériovou výrobu, respektive montáž věží z továrny Deutsche Rohrenwerk na šasi PzKpfw IV, ačkoliv různé zdroje se liší v počtu dodaných kusů, a to zvláště u typu Ostwind. Wehrmacht objednal 100 vozidel, avšak vzniklo jich nejvýše 75, možná jen 44. V případě wirbelwindů zněl kontrakt na 200 kusů, z nichž bylo předáno patrně 122. Malý počet znamenal velké štěstí pro Spojence, jelikož oba typy reprezentovaly vysoce účinné zbraně nejen proti vzdušným, ale i pozemním cílům.
S konvoji na cestách
Účinnost „čtyřčat“ 2-cm Flakvierling 38 prokazuje i zrod dalšího obrněnce s touto výzbrojí, avšak na sovětském podvozku. Do německých rukou totiž padlo větší množství T-34, z nichž některé sloužily pod hákovými kříži v původní roli, zatímco jiné přebíraly pomocné funkce. „Čtyřiatřicítky“ se zničenými věžemi tedy zastávaly úkoly tahačů a vyprošťovacích vozidel, některé se ale změnily na nosiče zbraní. Několik „téček“ se takto přeměnilo na Flakpanzery T-34(r), když na korby dostaly provizorní nástavby s výše popsanými „čtyřčaty“. Jednalo se o improvizaci, údajně celkem efektivní, ačkoliv existuje jen minimum konkrétních informací o použití.
Systém 2-cm Flakvierling 38 se uplatnil také u další kategorie obrněnců navazující na pokusy prováděné Reichswehrem. Výše popsané flakpanzery totiž doprovázely zejména tanková či mechanizovaná vojska, ale spojenecká letadla napadala i zásobovací konvoje nákladních vozů, pro jejichž ochranu nemělo smysl užívat drahé, složité a pomalé pásové systémy. Začaly tedy dodávky flakwagenů – nákladních vozů s pancéřovými řidičskými budkami a PL kanony. Nejčastěji šlo o Mercedes-Benz L 4500, méně pak o typ Büssing-NAG. Na korbu se sklopnými bočnicemi se zpočátku montovala 20mm „čtyřčata“, později se přešlo na 3,7-cm FlaK 36 a nakonec se instalovaly 5-cm FlaK 41 s výškovým dosahem 3 000 m.
Za zmínku stojí rovněž působivý Flakwagen VOMAG s autobusovým podvozkem, na němž se nacházel legendární 88mm kanon FlaK 36, tato kombinace ovšem postrádala pancíř, a tak ani nepatřila mezi obrněnce. Pro všechny flakwageny ale platí, že lze narazit pouze na malé střípky zpráv o jejich reálném bojovém nasazení.
