Postrach všech pilotů: Od druhoválečných flakpanzerů až ke gepardům na Ukrajině
Na obraně Ukrajiny před ruskými drony se podílejí rovněž systémy Gepard. Jde o nejnovější kapitolu v historii protiletadlových vozidel, často ve špičkovém technickém provedení, vyráběných pro císařskou armádu, Reichswehr, Wehrmacht i Bundeswehr.
Kromě sériových flakpanzerů, které skutečně zasáhly do bojů druhé světové války, vzniklo i množství projektů, ačkoli jen málo z nich postoupilo alespoň do fáze prototypu. Nejstarší Versuchsflakwagen původně ani nepatřil k protileteckým prostředkům, nýbrž šlo o součást snahy vytvořit samohybná děla, která by prolomila Maginotovu linii.
Porážka Francie ale nastala ještě před jejich dokončením a vyvstala otázka, jak tato vozidla využít. Většina se potom uplatnila jako stíhače tanků, avšak jedno z nich, nesoucí 8,8-cm FlaK 37 v mohutné nástavbě, se projevilo pro tento účel jako nevhodné. Dostalo proto nový název Versuchsflakwagen a prodělalo zkoušky v roli protileteckého systému. Obdrželo výkonnější verzi 88mm kanonu – FlaK 41, jenže ani tak se příliš neosvědčilo, protože „osmaosmdesátky“ sloužily proti vysoko létajícím bombardérům, jež na německé jednotky na bojišti neútočily, a tudíž montáž tohoto děla na pohyblivý terénní podvozek nedávala příliš smysl. Zůstalo proto jen u zkoušek.
Zajímavé projekty
Jako daleko perspektivnější se jevil návrh flakpanzeru na platformě PzKpfw IV, který předložila společnost Daimler-Benz. Dostal jméno Kugelblitz (kulový blesk), což souviselo s téměř kulovým tvarem věže se dvěma původně leteckými 30mm kanony Rheinmetall-Borsig MK 103. Na konci roku 1944 vznikl prototyp a nadšený Adolf Hitler ihned nařídil sériovou výrobu, ale z té už vzešlo pouze sedm kusů. V posledních týdnech války se skutečně dočkaly nasazení v boji a projevily se jako velice efektivní.
Existovaly plány na několik typů Flakpanzerů na šasi pantheru, jenom jeden se však dostal alespoň do stadia makety. Jmenoval se Coelian a nesl věž s kompletem Flakzwilling 44, tvořeným dvěma 37mm kanony FlaK 37. Zachovalo se několik fotografií zobrazujících vozidlo jen s dřevěnou maketou věže. Sériová výroba by vyžadovala vyřešení několika problémů a sám panther byl velice složitý a drahý, a proto žádný flakpanzer na jeho šasi nakonec nevznikl.
Cesta ke gepardu
Porážka třetí říše znamenala také konec kariéry jejích flakpanzerů a v současné době lze spatřit jen několik málo muzejních exemplářů. Německé zkušenosti s vývojem, výrobou a nasazením této kategorie se ovšem neztratily, což se projevilo již na konci 50. let, kdy se o podobné domácí konstrukce začal zajímat Bundeswehr. Ten tehdy používal americké obrněnce M42 Duster s dvojicí 40mm kanonů, které se však daly nasazovat jen za dobré viditelnosti a proti rychlým proudovým strojům měly málo šanci. Západoněmecká armáda požadovala systém, jenž by disponoval i radarem pro automatické řízení palby za všech podmínek. Zkoušel se prototyp se dvěma 30mm kanony a radiolokátorem na šasi pásového transportéru HS 30, testy však nesplnily očekávání. Pozornost pak zamířila k tankovým podvozkům, protože v té době již běžel projekt nového typu, pozdějšího Leopardu 1, a proto Němci přijali plán postavit protiletecký komplet právě na zmíněné platformě.
Přesné požadavky se k firmám dostaly roku 1965 a záhy se ustavily dva konkurenční týmy, z nichž jeden zahrnoval značky Porsche, Rheinmetall-Borsig, Siemens či Krauss-Maffei. V roce 1970 postavil dva prototypy obrněnce Matador s dvojicí 30mm kanonů v zaoblené věži. Druhý tým zahrnoval kromě některých německých podniků také švýcarské společnosti Oerlikon-Bührle a Contraves a v roce 1970 získal vítězství s vozidlem Gepard.
Za jeho úspěchem stála účinnější výzbroj ve formě dvou 35mm kanonů Oerlikon KDA a vyspělejší systém řízení palby, do kterého náleží otáčivý vyhledávací radar Siemens MPDR-12 a střelecký radiolokátor Siemens-Albis. Ten první dokáže zachytit cíl na dálku kolem 15 km, zatímco druhý řídí palbu na vzdálenost až čtyř kilometrů. Gepard dostal i dva pomocné optické zaměřovače pro velitele a střelce a zařízení pro rozlišování vlastních a cizích letadel.
Úspěšně na Ukrajině
Zkoušky prototypů skončily v roce 1972 a Bundeswehr posléze objednal sériovou výrobu 420 gepardů. Sestavovaly se z nich baterie po šesti kusech a šestice takových baterií tvořila pluk, který fungoval jako protiletecká obrana jedné divize. Část vozidel se posléze dodávala s laserovým dálkoměrem a tento prvek se později doplňoval i na starší stroje.
V průběhu 90. let u 147 gepardů proběhla modernizace, díky níž se prodloužila jejich životnost až do roku 2015. Výsledné Gepardy 1A2 dostaly moderní digitální balistický počítač, terminál GPS a systém přenosu dat (o poloze cílů) z externích zdrojů. Kvůli rozpočtovým škrtům však gepardy opustily službu v Bundeswehru ještě před oním termínem – už v roce 2013. Kromě německé armády onen špičkový PL obrněnec provozovala též Belgie a Nizozemsko, byť druhá země zavedla mírně odlišnou verzi Cheetah PRTL s holandskými radary. Také tyto dva státy již gepardy poslaly do výslužby, koupily je však Chile, Jordánsko, Katar, Brazílie a Rumunsko, z nichž poslední dvě je dosud provozují.
V poslední době získala Ukrajina nejméně 120 kusů, mezi něž patří i někdejší nizozemské a katarské Cheetahy PRTL. Osvědčily se proti ruským „sebevražedným“ dronům, avšak daří se jim „sundávat“ i střely s plochou dráhou letu. Obránci gepardy vychvalují a označují je za jednu z nejcennějších položek západní podpory. Jejich úspěšné nasazení proti dronům vedlo i k obnovenému zájmu armád o PL kanonové systémy. Oproti řízeným raketám totiž nabízejí kratší reakční čas a mnohonásobně nižší provozní náklady.
Možnosti skyrangeru
Určitý paradox ale představuje fakt, že v 80. letech neuspěl jiný německý PL systém – Wildcat. Firma Krauss-Maffei Wegmann jej vytvořila jako lacinější alternativu k složitému a nákladnému gepardu. Použila šestikolové šasi, na němž se nalézala věž s dvojicí 30mm kanonů Mauser MK 30F a zásobou 500 nábojů. Dalo se vybírat mezi několika systémy řízení palby, z nichž nejjednodušší měl jen optický zaměřovač, kdežto nejsofistikovanější disponoval dvěma radary. Wildcat vypadal lákavě, jenže zákazníka nakonec nenašel.
Dnes systémy této kategorie prožívají renesanci, a to právě v roli likvidátorů dronů. Nejlépe si vedou produkty Rheinmetallu, který roku 1999 zakoupil švýcarskou společnost Oerlikon-Contraves, a tudíž do svého portfolia začlenil její úspěšné kanony. Na trhu dnes nabízí mimo jiné univerzální věž Skyranger s kanonem ráže 30 či 35 mm, používajícím projektily s programovaným časovým zapalovačem. K zaměřování palby slouží radarové a optické senzory a na věž lze doplnit i čtyři PL řízené střely Mistral nebo Stinger. Skyranger dokáže zajistit též roli C-RAM, tedy ničit některé přilétající dělostřelecké granáty a rakety.
K „příbuzným“ náleží též komplet Skynex na podvozku nákladního automobilu (slouží už na Ukrajině) nebo statický MANTIS, který převzalo Slovensko. Pro věže Skyranger už se rozhodlo několik zemí, mimo jiné Německo, užívající osmikolový podvozek Boxer, kdežto Maďarsko umístí tyto věže na pásové obrněnce Lynx KF41. Rakousko si objednalo skyrangery na podvozku Pandur 6×6 EVO. Podle některých kuloárních zpráv se o zavedení kompletů Skyranger uvažuje také v Praze a jako platforma se logicky nabízí domácí vozidla Pandur II 8×8. Úspěšné německé PL kanony se tak možná budou podílet rovněž na ochraně českých vojáků.
