Pravěcí sysli hodovali na mamutech, bizonech i velkých šelmách, ukázala to analýza 700 000 let starého trusu

Fosilizovaný trus pravěkých syslů z kanadského Yukonu se ukázal být nečekaně cennou kronikou života v době ledové. Mezinárodní tým vědců z něj získal genetické informace staré až 700 000 let, které nejen odhalují překvapivě pestrý jídelníček těchto drobných hlodavců, ale také přinášejí jedny z nejstarších dosud rekonstruovaných vzorků DNA.

Výzkum zároveň odkryl i dosud neznámou vývojovou linii syslů a naznačuje, že některé nalezené sekvence mohou představovat vůbec nejstarší známou DNA mamuta v Severní Americe.

Jarní hlad po dlouhém zimním spánku

Sysli rodu Urocitellus tráví podstatnou část roku v podzemních norách, kde až osm měsíců přebývají ve stavu strnulosti podobném hibernaci. Po probuzení jsou však jejich energetické zásoby téměř vyčerpány a potřebují co nejrychleji doplnit především bílkoviny.

Současní sysli jsou známí tím, že v této době nepohrdnou prakticky ničím – biologové je pozorovali například při pojídání mršin vlastního druhu.
Právě tato vlastnost přivedla vědce k myšlence, že dávní sysli mohli ve svém trusu zanechat genetické stopy celé řady organismů, které během života zkonzumovali. Pokud by se taková DNA zachovala, mohla by posloužit jako unikátní archiv dávných ekosystémů.

Výzkumníci zaměřili pozornost na oblast Klondiku v kanadském teritoriu Yukon. Tamní těžba zlata často využívá silné proudy vody k rozrušování trvale zmrzlé půdy, čímž se na povrch dostávají i pradávné syslí nory vyplněné fosilizovaným trusem.

Tým vedený biomolekulárním archeologem Tylerem Murchiem analyzoval koprolity staré přibližně 17 000 až 700 000 let. Všechny pocházejí z pleistocénu – období opakovaných dob ledových, kdy Severní Ameriku obývali mamuti srstnatí, bizoni, koně i další zástupci tehdejší megafauny.

Překvapivě pestrý jídelníček

Genetická analýza ukázala, že dávní sysli rozhodně nebyli vybíravými strávníky. Kromě rostlin, zejména trav a ostřic, konzumovali také hmyz a další bezobratlé včetně parazitických červů. Největší překvapení však představovaly stopy DNA velkých savců.

V koprolitech se podařilo identifikovat genetický materiál mamutů, bizonů i velkých koček. Mezi nimi se pravděpodobně nacházel buď severoamerický gepard (Miracinonyx trumani), dnes již vyhynulý druh, nebo puma americká (Puma concolor). Objevily se také sekvence DNA dalších hlodavců, netopýrů i ptáků.

Podle autorů studie je nejpravděpodobnějším vysvětlením to, že se sysli po probuzení živili mršinami zvířat uhynulých během zimy. Molekulární paleoekolog Mikkel Pedersen to popisuje velmi barvitě: zvířata se po dlouhém zimním spánku vynořovala z podzemí a okamžitě začínala okusovat těla ležící v krajině. Přirovnal je proto k „zombie pleistocénu“.

Jedna z nejstarších DNA na světě

Nejstarší koprolity vědci datovali pomocí vrstvy sopečného popela, která je překrývala. Pokud je stáří přibližně 700 000 let správné, patří získané genetické sekvence mezi vůbec nejstarší dosud rekonstruovanou DNA jakéhokoli organismu.

Výzkumníkům se podařilo sestavit přibližně dvacet kompletních mitochondriálních genomů. Takto zachovaná mitochondriální DNA je pro paleogenetiku mimořádně cenná, protože umožňuje sledovat evoluční vztahy i identifikovat jednotlivé druhy s vysokou přesností.

Neznámá vývojová větev syslů

Analýza přinesla ještě jedno významné překvapení. Fosilní pozůstatky byly původně považovány za sysla Parryova (Urocitellus parryii), který v oblasti Yukonu žije i dnes. Genetická data však ukázala, že ve skutečnosti patřily dosud neznámé vývojové linii sysla dlouhoocasého (Urocitellus undulatus).

Tento druh dnes obývá především Sibiř, Mongolsko, Čínu a Kazachstán. Objev naznačuje, že v době ledové bylo jeho rozšíření výrazně odlišné od současnosti a že evoluční historie severoamerických syslů byla mnohem složitější, než se dosud předpokládalo.