Reklama


Propiska: Banální vynález, který změnil svět

03.12.2017 - Jaroslav Ostrčilík

Obyčejná propiska má za sebou překvapivě dramatickou minulost. Jejím návrhem se prý zabýval už Galileo Galilei, nejvíc se ovšem zmíněná psací potřeba pojí se jménem židovského vynálezce Lászla Bíróa. Do jeho života i do vývoje jeho nejslavnějšího „dítka“ přitom zasáhla řada klíčových událostí minulého století

Dnes zcela běžná propiska byla ještě před druhou světovou válkou vzácná a velmi drahá.
Dnes zcela běžná propiska byla ještě před druhou světovou válkou vzácná a velmi drahá.

Reklama

Zní to možná překvapivě, ale ještě před několika desítkami let nebylo úplně samozřejmé poznačit si na kus papíru náhlý nápad nebo si poznamenat nové telefonní číslo. Před světovými válkami se totiž psalo především plnicím perem, k němuž si člověk ideálně nosil i savý papír a inkoust na doplnění. Každou chvíli si pak umýval modré ruce a hlavně doufal, že mu někde po cestě pero v kapse nevyteče. 

Ani tužky nepředstavovaly zcela pohodlné řešení: Používaly se sice běžně, bylo je ovšem nutné neustále ořezávat a řešit, kam s pilinami. Dveře pro objev psací potřeby, která by všechny uvedené nesnáze odstranila, byly otevřené. Cesta k propisce nebo též kuličkovému peru však zdaleka neměla být jednoduchá. 

Zkrocení inkoustu 

Návrhem dokonalé psací potřeby se zabývali vynálezci již v dávné minulosti. Už v 17. století nad ní prý přemýšlel astronom a fyzik Galileo Galilei, který měl dokonce zhotovit náčrty jakési „prapropisky“. 

První patenty na pera s postupně dávkovaným inkoustem však byly uděleny až na konci 19. století. Figuroval mezi nimi i nástroj umožňující popisování zvířecí kůže v průběhu jejího zpracování, s nímž přišel na patentový úřad Američan John Jacob Loud v roce 1888. Patent na psací prostředek velmi podobný dnešní propisce si nechal zaregistrovat také chorvatský vynálezce Slavoljub Eduard Penkala v roce 1906 a nazval jej mechanickou, později automatickou tužkou. Žádná z raných propisek se ovšem neprosadila, zčásti i vinou nedokonalých řešení: Inkoust většinou buď vytékal, nebo pero zasychalo. 

Tajemství sta tisíce slov 

Tajemství propisky, jak ji známe dnes, tkví v malinké kuličce na její špičce. Nejprve se vyráběla z oceli, zatímco dnes jde převážně o mosaz a karbid wolframu, z něhož vznikají i vrtáky nebo protipancéřové projektily. 

Do dokonalého tvaru se kulička leští pomocí pasty z drcených diamantů a s přesností na setinu milimetru se usazuje do trubičky naplněné inkoustem. Do něj pak zůstává neustále částečně ponořena, takže při pohybu po papíře zanechává stopu. Inkoust se při psaní vytlačuje vlastní vahou a ložisko s kuličkou zároveň funguje jako „zátka“, aby náplň nezaschla. Běžnou propiskou tak lze napsat na sto tisíc slov. 

Tiskárna, cop, či kuličky?

Aby propiska nevytekla, musí mít náplň správnou konzistenci – oproti inkoustu spíš gelovou. Jako první si to počátkem 30. let minulého století uvědomil László József Bíró, někdejší šéfredaktor uměleckého magazínu Hongrie-Magyarország-Hungary vydávaného v Budapešti. Nápad na dnešní propisku prý dostal při pohledu na rotačku v tiskárně; podle jiné verze jej však myšlenka osvítila, když jeho dceři namočili spolužáci cop do kalamáře. Nebo se tak možná stalo, když dcerku sledoval při hraní kuliček: Jedna duhovka se prokutálela kaluží a na suché zemi pak zanechávala mokrý proužek… 

Tak či onak, Bíró nejen zdokonalil dávkování inkoustu, ale se svým bratrem lékárníkem Györgym navíc vyvinul dostatečně hustou a rychle schnoucí náplň s podobným složením jako tiskařský inkoust. Za peníze od výrobce psacích strojů Andora Goye vytvořil prototyp, který si pak v dubnu 1938 nechal patentovat nejprve v Maďarsku a krátce poté i v Británii. Goy následně začal nová pera vyrábět průmyslově pod obchodní značkou Go-Pen. Byla však ještě poměrně nespolehlivá a drahá – v dnešních cenách by vyšla na dva či tři tisíce korun – a u zákazníků tehdy propadla. 

Dvojitým vyhnancem 

Už na počátku 30. let se Bíró oženil a narodila se mu dcera, život mladé židovské rodiny se však ve stínu nadcházející války komplikoval. Posledního dne roku 1938, než vstoupil v platnost zákon zakazující vyvážet osobní patenty do zahraničí, opustili Bíróovi nuceně vlast a odjeli do Francie. I z Paříže ovšem museli brzy utíkat – tentokrát před tanky wehrmachtu. Zamířili do Argentiny, přičemž k získání víza nejspíš pomohlo, že se Bíró o pár měsíců dřív náhodou v Jugoslávii seznámil s tehdejším argentinským prezidentem.

Vynálezce na svoji propisku nezapomněl ani v Jižní Americe a v červnu 1943 podal další patent. V argentinské filiálce švédského výrobce kuličkových ložisek SKF navíc našel partnera, který dokázal zhotovit klíčovou součást psací pomůcky v požadované velikosti a kvalitě. Společně pak založili podnik Sylvapen a právě z jeho bran vyjelo v roce 1945 na sedm milionů propisek. 

Jedna z nich se dostala do ruky i britskému podnikateli Georgi Martinovi, kterému došlo, že se jedná o ideální řešení pro posádky bombardérů: I ve výškách s nižším atmosférickým tlakem totiž zvládla tužka psát bez kaněk. Martin tedy od Bíróa odkoupil licenci a začal vyrábět propisky pro Royal Air Force. Jen v prvním roce dodal letectvu 30 tisíc kusů a po válce rozjel ve velkém produkci pro spotřebitelský trh.

Miliony pirátských kopií 

Koncem 40. let se Bíróovy propisky začaly vyrábět po celém světě – často ovšem pirátsky, bez licence. Technologii okopíroval kupříkladu americký podnikatel Milton Reynolds, jehož Reynolds Rocket šla nejdřív na dračku, přestože stála dvakrát víc než plnicí pero. „Raketa“ však nepsala vždy tak, jak zákazníci očekávali: V rámci reklamací se Reynoldsovi vracely tisíce kusů a jeho firma nakonec v roce 1951 zbankrotovala. 

Výrobní postupy významně zdokonalil také Francouz Marcel Bich. Jeho společnost BIC chrlila od roku 1950 kvanta propisek a prodávala je za zlomek tehdy obvyklé ceny. Někdy v té době se psací pomůcka masově rozšířila a všudypřítomnou zůstala dodnes. 

Od propisek k voňavkám

Bíró se mezitím přeorientoval na kosmetiku a princip z propisky uplatnil také u flakonu parfému: Pod značkou Biro, Meyne & Biro pak představil prvního předchůdce kuličkového deodorantu. Na trhu se dnešní běžný produkt tehdy ještě neuplatnil – stejně jako Bíróův vylepšený teploměr nebo tlakoměr na zápěstí. Neúnavného vynálezce to však neodradilo: Zaměřil se na míchání syntetických pryskyřic a později si nechal patentovat i plast s obchodním názvem Birolit. 

TIP: Artur Fischer: Vynálezce hmoždinky a Bill Gates domácích kutilů

László Bíró zemřel na podzim roku 1985 v Buenos Aires ve věku 86 let jako muž velkého věhlasu. Den jeho narození – 29. září – se v Argentině slaví coby svátek vynálezců a jeho jménem se chlubí i v Maďarsku, přestože jej kdysi z rodné země vyhnali. Bíróův život a úspěch jeho „dítka“ představuje v řadě ohledů typický příběh osobnosti vynálezce 20. století, s veškerými politickými a technologickými kotrmelci. A i když se nám jeho slavná propiska může jevit jako ten nejbanálnější předmět denní potřeby, nelze ji z všedního života vymazat ani ve věku digitálních technologií. 

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Wikipedie, Richard Hájek

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Za nešťastné datum označovali zloději to, kdy je poprvé zatkli

Historie
Věda

Podle konspiračních teoretiků nastane 23. dubna konec světa - zkázu prý předznamenávají hvězdy.

Revue

Hladina Mrtvého moře klesá a dno se stále více odhaluje. Snímek pořízený poblíž izraelské oázy Ejn Gedi, která je západně od Mrtvého moře.

Příroda

Obránci ostrova spustili na vetřelce smrtící palbu. Parašutisté, kteří přežili, se však okamžitě po dopadu pustili do boje

Válka

Sac Actun je dlouhá 347,7 km. Její vnitřní prostory vznikly narušením měkkého pískovcového podloží.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907