Reklama


Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán (2.)

18.11.2018 - Karel Pacner

V budování a provozování vesmírných stanic byl Sovětský svaz o krok dál než Spojené státy. Svoje zkušenosti pak zúročil při stavbě modulárního Miru, který pracoval patnáct let a na jehož palubu létali i Američané

<p>Raketoplán Atlantis připojený ke stanici Mir</p>

Raketoplán Atlantis připojený ke stanici Mir


Reklama

Začátkem devadesátých let začali mít Rusové problémy nejen s financováním stanice, ale i s její spolehlivostí. Například v říjnu 1994 u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. 

Opatrná spolupráce

Rusové začali na Miru vydělávat – po skončení návštěvnických výprav kosmonautů ze států sovětského bloku i ze spřátelených zemí letenky prodávali, a na stanici se tak podíval Francouz, Angličanka, Rakušan i japonský reportér. V létě 1991 se pak ruský prezident Boris Jelcin rozhodl čelit finančním potížím kosmonautiky tím, že nabídl Mir jako mezinárodní vědeckou laboratoř. Američané, kteří připravovali stanici Freedom, projevili o spolupráci opatrný zájem. Rusové začali létat v amerických raketoplánech, zatímco astronauti USA se účastnili několikaměsíčních expedic na Mir. Například Sergej Krikaljov se v únoru 1994 přiblížil na palubě Discovery ke stanici na 11 m a obkroužil ji. Norman Thagard se zas k Miru vydal v březnu 1995 a strávil tam 115 dnů. 

TIP: Nepřehlédněte první část článku!

Jednapadesátiletý Američan měl už za sebou pestrý život: byl inženýrem, námořním stíhačem a nakonec jako astronaut zamířil čtyřikrát do vesmíru. Když se pak doslechl o chystaných společných letech Ruska a USA, začal se učit jazyk – Moskva totiž trvala na tom, že se na stanici bude mluvit výhradně rodnou řečí domácí posádky. Thagard startoval z Bajkonuru 14. března 1995 v Sojuzu TM-21 spolu s Vladimirem Děžurovem a Gennadijem Strekalovem. S Mirem se následně bez potíží spojili a předchozí směna jim pak stanici týden předávala.

Ufňukanec Thagard

Thagard měl na programu 28 vědeckých pokusů: všechny přitom probíhaly hladce, a tak mohl volné víkendy trávit pozorováním Země z okének stanice a promítáním ruských, amerických i německých filmů. Třebaže napětí mezi ním a oběma kolegy narůstalo, Houstonu to nepřiznal. Vrátil se 11. září 1995 po 115 dnech v kosmu. „Rusové se o mě za letu výborně starali,“ řekl v telefonickém rozhovoru prezidentu Billu Clintonovi. Už týden nato však moskevský deník Izvěstija napsal, že oba ruští kosmonauti údajně nazvali amerického kolegu ufňukancem.

Thagard následně přiznal, že americké specialisty upozornil na některé nedostatky, směroval je však k plánovačům mezinárodní stanice, aby s nimi počítali. Vadila mu ruská kuchyně, za čtvrt roku zhubl víc než 8 kg, cítil se izolovaný, chyběl mu kontakt s anglicky mluvícím světem. Rusové ho nenechali používat vysílačku, nemohl si prostřednictvím elektronické pošty psát s manželkou. Vrátil se vyzáblý a anemický. NASA přesto hodnotila zmíněné problémy shovívavě, neboť šlo o první společný let a Rusové si museli na nové – rovnocenné – partnery zvyknout. Naproti tomu Shannon Lucidová, která Thagarda na půl roku vystřídala, si na nic nestěžovala. 

Blahova krize

Houstonští psychologové zdůrazňovali: větší stres našich astronautů plyne z toho, že se na Miru ocitnou v jiném kulturním prostředí a musejí mluvit cizím jazykem. I čtyřiapadesátiletý John Blaha, který je po dědečkovi z Herálce u Humpolce, podlehl prvním depresím už týden poté, co v září 1996 vstoupil na palubu stanice. Určitě k tomu přispěla také skutečnost, že své ruské kolegy Valerije Korzuna a Aleksandra Kaleriho neznal – jeho původní partnery, s nimiž trénoval, lékaři na poslední chvíli vyřadili. 

Čtyřnásobný astronaut Blaha se na Mir původně těšil. Hned od začátku tam spal lépe než na palubě raketoplánu, ale cítil se osamělý. Měl dojem, že do posádky nezapadá, a do Houstonu hlásil: „Nelíbí se mi tu.“ Krize trvala celý měsíc. „Viděl jsem, jak ti dva Rusové makají – šestnáct až osmnáct hodin denně. Začalo mi to připadat normální.“ Nakonec Blaha vytvořil americký mužský rekord v pobytu ve vesmíru – 128 dnů.

Po návratu vyprávěl: „Bylo důležité, že jsem tam dvakrát denně hodinu cvičil. […] Přesto se hustota mých kostí snížila, zvlášť v kloubech. […] Je však zajímavé, že po čtyřech a půl měsících se řídnutí kostí zastavuje. To je dobré vědět před letem k planetám.“ V dubnu 1998 pak vysloužilý plukovník amerického letectva při návštěvě České republiky zmínil v souvislosti s chystanou ISS: „Během přípravy i samotného letu je třeba věnovat větší pozornost lidem, jejichž rodný jazyk je jiný – pro ně bude všechno těžší.“ Blaha mohl v NASA mluvit otevřeně, počítal totiž s brzkým odchodem. Nicméně většina jeho kolegů – ať už vlastní jakýkoliv pas – se chová zdrženlivěji: velitelé a psychologové by je mohli vyřadit s odůvodněním, že jsou psychicky labilní.

Robotárna na Miru

V únoru 1997 musela posádka stanice pro změnu hasit požár na palubě, ovšem v létě téhož roku hrozila mnohem větší havárie. Nákladní loď Progress narazila do modulu Spektr, otvorem unikal vzduch a šlo o život. Poškozenou část nakonec kosmonauti hermeticky oddělili, následovala však série poruch dodávek elektřiny, výpadků počítačů a termoregulace atd.

Moskevský tisk psal o „robotárně“ na Miru – jinými slovy že unavení kosmonauti dělají chyby. Kongres USA bouřil, že jsou Američané na palubě v ohrožení. Kosmonautika však získala zkušenost, že posádky nelze přetěžovat a že stanici s plánovanou životností pět let a reálným fungováním v trojnásobné délce už není možné dál opravovat. V každém případě při provozu ISS čerpají odborníci i astronauti z projektu Mir dodnes.

Fakta: Mir v kostce

Základní modul Miru byl vypuštěn 20. února 1986 a postupně se k němu připojilo dalších pět válců, takže celková hmotnost konstrukce nakonec činila 137 t. Obytné a pracovní hermetické prostory měly objem okolo 140 m³. Cena stanice se odhadovala na 2–3 miliardy dolarů.

Za 15 let činnosti obletěl Mir Zemi celkem 86 331×. Do vln Tichého oceánu byl naveden 23. března 2001. Šlo o největší těleso, jaké kdy řízeně zaniklo v atmosféře. Americký Skylab vážil na konci „kariéry“ v roce 1979 asi 87 t.

Celkově na palubě pobývalo 104 mužů a žen, z toho 62 cizinců z 11 států: Američané, Němci, Francouzi, Japonci, Rakušané a také Slovák. Stanice byla obydlena 12 let a 7 měsíců a sloužilo na ní 28 základních posádek, které přijaly návštěvy v délce trvání od jednoho týdne až po měsíc.

Ke stanici létaly lodě typu Sojuz a devětkrát k ní zavítaly i americké raketoplány. Zásoby přivážely nákladní plavidla Progress.

Kosmonauti uskutečnili přes 31 tisíc experimentů, především při výzkumu účinků dlouhodobého pobytu ve stavu beztíže a chování velkých konstrukcí v kosmu. Došlo ale samozřejmě i na pozorování vesmíru či třeba na pokusy s výrobou elektronických součástek a surovin pro léky při absenci gravitace. Roční provoz stanice stál 200–250 milionů dolarů.


Stavba Miru

  • Základní blok – 19. února 1986 – 20 t – na raketě Proton
  • Kvant-1 – 31. března 1987 – 10 t – na Protonu
  • Kvant-2 – 26. listopadu 1989 – 20 t – na Protonu
  • Kristall – 31. května 1990 – 20 t – na Protonu
  • Spektr – 20. května 1995 – 20 t – na Protonu
  • Docking Module – 12. listopadu 1995 – 6 t – na raketoplánu Atlantis
  • Priroda – 23. dubna 1996 – 19 t – na Protonu
  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 

  • Zdroj fotografií: NASA, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907