Pozor, padá Mir! Jak vypadal zánik stotřicetitunové vesmírné stanice?

- Vít Straka

Dvacátého třetího března 2001 vstoupil do zemské atmosféry dosud největší umělý objekt – stotřicetitunová ruská orbitální stanice Mir

<p>Orbitální základna, jak ji v únoru 1998 viděli astronauti v odlétajícím raketoplánu Endeavour. V pozadí zánik stotřicetitunové stanice v zemské atmosféře, 23. března 2001.</p>

Orbitální základna, jak ji v únoru 1998 viděli astronauti v odlétajícím raketoplánu Endeavour. V pozadí zánik stotřicetitunové stanice v zemské atmosféře, 23. března 2001.

23 . 3 . 2001

Reklama

Po patnácti letech provozu na oběžné dráze (tedy po trojnásobném překročení původně plánované životnosti) a po působení 28 dlouhodobých posádek, které na palubě strávily přes 4 500 dnů, začínaly systémy prvního modulárního vesmírného komplexu postupně vypovídat službu. Kosmonauti se čím dál víc soustředili na opravy a údržbu než na vědecké úkoly. Bylo jasné, že Mir podléhá neúprosnému zubu času. 

Jenže jak s obrovským objektem nad našimi hlavami naložit? Zvýšení jeho dráhy by řešení problému jen oddálilo. Bylo by sice možné moduly rozpojit, jenže zdaleka ne všechny měly trysky a řídicí systém pro bezpečnou likvidaci. Doprava jednotlivých segmentů zpět na Zemi v amerických raketoplánech nepřicházela v úvahu, protože elementy Miru neměly pro přistání ve vesmírném letounu adekvátní rozměry a hmotnost. Jediným efektivním řešením tak zůstávalo stáhnout stanici do atmosféry a nechat ji shořet nad odlehlými částmi Pacifiku, k čemuž by stejně dřív či později došlo samovolně. 

Objevily se snahy odkoupit Mir od ruské vlády do soukromého vlastnictví, a dokonce se hovořilo o jeho využití pro natáčení filmů. Z těchto nadějí ovšem sešlo a ruský vesmírný program už na záchranu stanice ani neměl finance, protože se v roce 1998 začala budovat ISS ve spolupráci s Američany a dalšími partnery. V dubnu 2000 tak ke komplexu dorazili poslední kosmonauti, Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri, k dvouměsíční misi spojené se závěrečnými opravami palubních systémů

Vstříc rozsudku smrti

Čtyřiadvacátého ledna 2001 odstartovala z Bajkonuru plně natankovaná automatická loď Progress M1-5 a o tři dny později se k Miru připojila. Tím začalo čekání, až se oběžná dráha stanice samovolně sníží asi na 220 km. Poté Rusové pomocí orientačních systémů Progressu otočili komplex do „likvidační polohy“, vesmírným plavidlem napřed. 

V noci 23. března nakonec osud úspěšné základny zpečetily dva zážehy motorů Progressu proti směru letu v odstupu asi 90 minut, jež posunuly nejnižší bod trajektorie do 160 km nad Zemí. Rusové vyčkali ještě dva oblety planety, než lodi povolili zasadit Miru poslední ránu – znovu zapálit motory až do vyprázdnění nádrží a snížit dráhu asi na 80 km, kde už je atmosféra oproti vesmírnému prostoru relativně hustá

Závěrečné představení

Vlastní zánik stanice začal třením o zemské ovzduší už ve výšce kolem 100 km, kde se od Miru dynamickým namáháním postupně oddělovaly vnější struktury, jako antény či solární panely. V 90 km obklopil komplex oblak rozžhaveného plazmatu, načež se stanice začala rozpadat na jednotlivé moduly. Na rozloučenou vykouzlila nádherné divadlo na večerním nebi pro obyvatele Fidži a televizní záběry z tichomořského ostrova záhy obletěly svět. 

TIP: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán

Asi 19 minut po vstupu Miru do atmosféry, 23. března 2001 v 6:59 našeho času, dopadly ojedinělé kusy hardwaru do vln Pacifiku jihovýchodně od pobřeží Austrálie, na plochu o rozměrech zhruba 1 500 × 100 km. Trosky měly na hladině způsobit podobný efekt jako dopad pouze jednoho až dvou menších letounů, přesto platila přísná doporučení pro námořníky, aby se vymezené oblasti vyhnuli. V jižním Tichomoří však nejde o nic nového: V atmosféře se tam řízeně likvidují nákladní kosmické lodě opouštějící ISS, jako ruský Progress, japonská Kounotori či soukromý Cygnus americké firmy Northrop Grumman. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 1923 zvítězil italský jezdec Ugo Sivocci s vozem Alfa Romeo v legendárním závodě Targa Florio. 

Zajímavosti

Petriho miska se štetičkovcem Penicillium chrysogenum, z něhož byl poprvé izolován penicilin.

Věda

Pro meč až do Francie

Anna Boleynová (1501–1536)

Anna Boleynová neměla na muže zrovna štěstí. A coby druhá manželka Jindřicha VIII. si zrovna nepolepšila. Rodit mužské potomky se jí pohříchu nedařilo. Na první pokus přivedla na svět „jen“ budoucí královnu Alžbětu I., poté následovaly tři potraty. V té době asi nebyla ta nejpříjemnější společnice. Navíc nepřátel měla vždy víc než dost. Nařčení z toho, že je králi nevěrná a za jeho zády kuje pikle, na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebo se Jindřich prostě jen zakoukal do Jany Seymourové a potřeboval jí udělat po svém boku místo? V roce 1536 je Anna obviněna z velezrady (a pro jistotu také z cizoložství, incestu a čarodějnictví) a putuje do vězení v Toweru.

Dál už je to prosté. Jako čarodějnice by měla správně být upálena na hranici, ale to si její bývalý manžel nepřeje. Dokonce vyslyší její poněkud neobvyklou prosbu, a to aby byla sťata mečem. V Anglii se tehdy bez výjimky popravuje sekyrou. Jindřich VIII. milostivě odloží výkon o celé dva dny, než z Calais dorazí mistr dlouhého meče. Samotný průběh je překvapující. Dalo by se čekat, že Anna řekne králi v poslední chvíli něco peprného. Proto se tu také tísní davy. Místo toho ale vyzve všechny přihlížející, aby se s ní naposledy pomodlili. A pak už se jde na věc. Lidé tehdy odcházejí z popravy rozčarováni: ta překrásná a do poslední chvíle pokorná světice měla být nehodnou čarodějnicí? Něco tu evidentně nesedí…

Historie
Revue
Vesmír

Americký náklaďák GMC CCKW-353 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907