Pozor, padá Mir! Jak vypadal zánik stotřicetitunové vesmírné stanice?

- Vít Straka

Dvacátého třetího března 2001 vstoupil do zemské atmosféry dosud největší umělý objekt – stotřicetitunová ruská orbitální stanice Mir

<p>Orbitální základna, jak ji v únoru 1998 viděli astronauti v odlétajícím raketoplánu Endeavour. V pozadí zánik stotřicetitunové stanice v zemské atmosféře, 23. března 2001.</p>

Orbitální základna, jak ji v únoru 1998 viděli astronauti v odlétajícím raketoplánu Endeavour. V pozadí zánik stotřicetitunové stanice v zemské atmosféře, 23. března 2001.

23 . 3 . 2001

Reklama

Po patnácti letech provozu na oběžné dráze (tedy po trojnásobném překročení původně plánované životnosti) a po působení 28 dlouhodobých posádek, které na palubě strávily přes 4 500 dnů, začínaly systémy prvního modulárního vesmírného komplexu postupně vypovídat službu. Kosmonauti se čím dál víc soustředili na opravy a údržbu než na vědecké úkoly. Bylo jasné, že Mir podléhá neúprosnému zubu času. 

Jenže jak s obrovským objektem nad našimi hlavami naložit? Zvýšení jeho dráhy by řešení problému jen oddálilo. Bylo by sice možné moduly rozpojit, jenže zdaleka ne všechny měly trysky a řídicí systém pro bezpečnou likvidaci. Doprava jednotlivých segmentů zpět na Zemi v amerických raketoplánech nepřicházela v úvahu, protože elementy Miru neměly pro přistání ve vesmírném letounu adekvátní rozměry a hmotnost. Jediným efektivním řešením tak zůstávalo stáhnout stanici do atmosféry a nechat ji shořet nad odlehlými částmi Pacifiku, k čemuž by stejně dřív či později došlo samovolně. 

Objevily se snahy odkoupit Mir od ruské vlády do soukromého vlastnictví, a dokonce se hovořilo o jeho využití pro natáčení filmů. Z těchto nadějí ovšem sešlo a ruský vesmírný program už na záchranu stanice ani neměl finance, protože se v roce 1998 začala budovat ISS ve spolupráci s Američany a dalšími partnery. V dubnu 2000 tak ke komplexu dorazili poslední kosmonauti, Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri, k dvouměsíční misi spojené se závěrečnými opravami palubních systémů

Vstříc rozsudku smrti

Čtyřiadvacátého ledna 2001 odstartovala z Bajkonuru plně natankovaná automatická loď Progress M1-5 a o tři dny později se k Miru připojila. Tím začalo čekání, až se oběžná dráha stanice samovolně sníží asi na 220 km. Poté Rusové pomocí orientačních systémů Progressu otočili komplex do „likvidační polohy“, vesmírným plavidlem napřed. 

V noci 23. března nakonec osud úspěšné základny zpečetily dva zážehy motorů Progressu proti směru letu v odstupu asi 90 minut, jež posunuly nejnižší bod trajektorie do 160 km nad Zemí. Rusové vyčkali ještě dva oblety planety, než lodi povolili zasadit Miru poslední ránu – znovu zapálit motory až do vyprázdnění nádrží a snížit dráhu asi na 80 km, kde už je atmosféra oproti vesmírnému prostoru relativně hustá

Závěrečné představení

Vlastní zánik stanice začal třením o zemské ovzduší už ve výšce kolem 100 km, kde se od Miru dynamickým namáháním postupně oddělovaly vnější struktury, jako antény či solární panely. V 90 km obklopil komplex oblak rozžhaveného plazmatu, načež se stanice začala rozpadat na jednotlivé moduly. Na rozloučenou vykouzlila nádherné divadlo na večerním nebi pro obyvatele Fidži a televizní záběry z tichomořského ostrova záhy obletěly svět. 

TIP: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán

Asi 19 minut po vstupu Miru do atmosféry, 23. března 2001 v 6:59 našeho času, dopadly ojedinělé kusy hardwaru do vln Pacifiku jihovýchodně od pobřeží Austrálie, na plochu o rozměrech zhruba 1 500 × 100 km. Trosky měly na hladině způsobit podobný efekt jako dopad pouze jednoho až dvou menších letounů, přesto platila přísná doporučení pro námořníky, aby se vymezené oblasti vyhnuli. V jižním Tichomoří však nejde o nic nového: V atmosféře se tam řízeně likvidují nákladní kosmické lodě opouštějící ISS, jako ruský Progress, japonská Kounotori či soukromý Cygnus americké firmy Northrop Grumman. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kenroku-en pochází z počátku 17. století a představuje nádhernou ukázku japonského zahradnického umění.

Zajímavosti

Crannog na jezeře Loch Langabhat ve Skotsku.

Věda

Patrolování na řekách patřilo k nejběžnější práci. Blokování zásobní infrastruktury kopáčů zpomalilo těžařské práce na sitech a zásobovači museli začít dopravovat zboží po souši

Příroda

Snímek loga Hvězdné flotila pořídila americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter, která již téměř 14 let přináší fascinující detailní snímky povrchu rudé planety.

Vesmír

V Japonsku lze s drony létat jen za střízliva

Revue

Pumapunku představuje jednu ze čtyř staveb, jejichž ruiny po sobě zanechala civilizace Tiwanaku.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907